o náhradu škody z titulu nekalosoutěžního jednání, o odvolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2025, sp. zn. 32 Cm 76/2012,

1. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně žalovanému zakázal do pravomocného skončení řízení ve věci samé prodat, darovat, směnit či jakkoli jinak zcizit, vnést jako vklad do obchodních korporací, vyčlenit z majetku, svěřit svěřenskému správci, vložit do správy svěřenského fondu či zatížit věcným břemenem či jiným věcným právem a zástavou, a to jak ve prospěch třetích osob nebo ve prospěch svůj, následující nemovité věci v katastrálním území [adresa], obec [adresa]:

a) pozemek parc. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba: [adresa], č.p. [Anonymizováno], rodinný dům,

b) pozemek pac. č. [Anonymizováno] (výrok I.) a

uložil žalobkyni zaplatit státu soudní poplatek 1 000 Kč (výrok II.).

2. Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně podala dne 15. 7. 2025 návrh na nařízení předběžného opatření s odůvodněním, že poté, kdy řízení ve věci samé bylo skončeno dne 20. 9. 2024 vydáním vyhovujícího rozsudku k úhradě 533 750 Kč a nákladů řízení ve výši 851 366,10 Kč, se žalovaný zbavuje svého jediného známého hodnotného majetku, a to převodem na společnost, kterou sám ovládá, takže hrozí zmaření výkonu rozhodnutí. Dále soud prvního stupně popsal, že z předložených listin zjistil, že žalovaný je vlastníkem předmětných nemovitostí a že u nich bylo zahájeno vkladové řízení na převod vlastnického práva na společnost [právnická osoba], která je zcela nemajetná (za rok 2024 nevykázala žádnou podnikatelskou činnost, majetek je jen vklad do základního kapitálu 1 000 Kč), jejím jediným společníkem a jednatelem je žalovaný a jejím předmětem činnosti je pouze správa vlastního majetku. Žalovaný přitom nevlastní žádný jiný nemovitý majetek a jeho majetkové účasti v jiných společnostech jsou podle dostupných údajů bezcenné nebo vykazují záporný vlastní kapitál. S ohledem na výše uvedené soud prvního stupně uzavřel, že převod nemovitostí na zmíněnou společnost může být účelovým jednáním směřujícím k odklonu majetku a zmaření výkonu budoucího rozhodnutí, takže s odkazem na § 75c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a přijetí závěru, že hodnota majetku není ve výrazném nepoměru k výši pohledávky žalobkyně z dosud nepravomocného rozsudku, takže navrhované předběžné nařízení je přiměřené, ho nařídil, aby bylo zabráněno dokončení převodu, který by jinak mohl být nevratný (§ 76f odst. 2 o. s. ř.). Výrok o povinnosti zaplatit soudní poplatek nebyl soudem prvního stupně zdůvodněn, ohledně náhrady nákladů řízení bylo uvedeno, že o ní bude rozhodnuto v rozhodnutí ve věci samé podle § 145 o. s. ř.

3. Proti usnesení podal žalovaný včasné odvolání. V jeho pozdějším odůvodnění uvedl, že podle něj žalobkyně neosvědčila existenci naléhavého právního zájmu, který by nařízení předběžného opatření odůvodňoval, resp. neprokázala, že by bez jeho nařízení mohlo dojít k závažné újmě na jejích právech. Po shrnutí obecných předpokladů pro nařízení předběžného opatření pak žalovaný argumentuje, že žalobkyně tento návrh podala až téměř rok po vyhlášení rozsudku ve věci samé s tím, že tento časový odstup sám o sobě vážně oslabuje tvrzenou naléhavost a nutnost úpravy vztahů, neboť v případě existence skutečného a bezprostředního ohrožení práv by žalobkyně bezpochyby reagovala neprodleně, nikoliv po 9, resp. 11 měsících. Žalobkyně podala svůj návrh jen na základě spekulativních a nijak nepodložených tvrzení, aniž, jak sama uznává, jí byl znám nabývací titul či další okolnosti převodu na společnost [právnická osoba] Přitom tento převod nebyl realizován s cílem zmaření či ztížení výkonu rozhodnutí, ale byl realizován v rámci majetkového uspořádání za účelem plánované realizace projektu prostřednictvím této společnosti, přičemž jelikož ji plně kontroluje žalovaný, zůstává fakticky i ekonomicky převáděný majetek pod jeho kontrolou. O vyvedení majetku mimo jeho dosah ani o úkon, který by směřoval ke krácení práv třetích osob, se tedy nejedná. Jmenovaná společnost byla založena dokonce až za trvání soudního sporu, což svědčí o tom, že původní vlastník neměl v úmyslu účelově majetek vyvádět či mařit budoucí výkon rozhodnutí, ale naopak i nadále s ním aktivně nakládá v rámci legitimního podnikatelského záměru. Nemovitosti mají být převedeny za obvyklou kupní cenu, což potvrzuje standardní povahu transakce a vylučuje jakýkoliv nekalý záměr. Současně je zpracovávána projektová dokumentace, jejímž cílem je budoucí zhodnocení této nemovitosti. I kdyby však žalovaný připustil hypoteticky nařčení žalobkyně o snaze o „odklon“ majetku, nelze racionálně vysvětlit, proč by se o něj žalovaný pokusil až v této fázi řízení, tedy více než rok po jeho zahájení (poznámka odvolacího soudu: správně zřejmě „ukončení“), když v takovém případě by tak učinil logicky už po podání žaloby. Jedná se tedy o běžnou dispozici s majetkem, k níž měl žalovaný plné právo a která nesměřuje k žádnému obcházení právního řádu. Žalovaný je také přesvědčen, že žalobkyní přeložené důkazy samy o sobě neprokazují existenci jakékoli naléhavé potřeby zásahu do dispozitivních práv žalovaného, neboť jen popisují formální stav obchodních vztahů a struktury majetku, přičemž kupní smlouva dokládá běžnou obchodní transakci realizovanou za obvyklých tržních podmínek. Skutečnost, že žalobkyni nejsou známy majetkové poměry žalovaného nemůže také sama o sobě odůvodňovat vydání předběžného opatření. Obava žalobkyně o neuspokojení budoucího nároku je podle žalovaného ryze hypotetická a nemůže nahradit důkazní břemeno, které leží na žalobkyni. Z uvedených důvodů žalovaný navrhuje, aby odvolací soud nařízení předběžné opatření v celém rozsahu zrušil.

4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání zdůrazňuje, že podle jejího názoru, podepřeného judikaturou, jednoznačně osvědčila skutečnosti rozhodné pro uložení povinnosti předběžným opatřením. Obava, že výkon soudního rozhodnutí (které již bylo vydáno), byla prokázána. Bez možnosti uspokojit se z nemovitého majetku žalovaného se totiž šance žalobkyně na vymožení žalované částky radikálně snižují. Žalobkyně přitom řádně doložila, že již bylo zahájeno vkladové řízení k převodu vlastnického práva na společnost [právnická osoba] se základním kapitálem 1 000 Kč, jakož i to, že žalovaný je jejím jediným společníkem. Nabývací titul není veřejně dostupný, nicméně není vyloučeno, že k převodu dochází bezúplatně na základě dohody společníka a společnosti o poskytnutí nepeněžitého příplatku mimo základní kapitál. O tom, že se žalovaný s největší pravděpodobností pokouší odklonit svůj majetek, svědčí skutečnost, že společnost, která nemá žádný jiný majetek než základní kapitál, nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost a jejím jediným předmětem činnosti je správa vlastního majetku. Žalobkyně osvědčila rovněž přiměřenost předběžného opatření, když nemovitosti žalovaný nabyl v roce 2021 za cenu 1 400 000 Kč, přičemž podle vydaného rozsudku dosahuje dlužná částka včetně nákladů řízení 1 285 116,10 Kč s tím, že s ohledem na podání odvolání dojde ještě k jejímu navýšení o náklady odvolacího řízení. Žalobkyně dále má za to, že doložila i skutečnost, že žalovaný nevlastní žádný majetek, z něhož by se mohla uspokojit, když takový majetek nepředstavují ani jeho účasti ve čtyřech obchodních korporacích, které nemají žádný majetek ([právnická osoba]), přehled o svých aktivitách veřejně neprezentují ([právnická osoba]) nebo mají vlastní kapitál záporný ([právnická osoba]. a [právnická osoba]). K žalovaným uváděným námitkám žalobkyně uvádí, že návrh na nařízení předběžného opatření nemohla podat dříve, než bylo z veřejného rejstříku zřejmé (dne 7. 7. 2025), že se žalovaný svého jediného nemovitého majetku zbavuje. Teprve tehdy totiž nastala důvodná obava, že by mohl být výkon budoucího rozhodnutí zmařen. Návrh pak byl podán v řádu jednotek dnů od uvedeného dne. Podle žalobkyně pak i další časové aspekty, kterými žalovaný argumentuje ve svůj prospěch, svědčí naopak v jeho neprospěch. Logiku postrádá např. jeho tvrzení, že založení společnosti až za trvání sporu svědčí o tom, že svůj majetek odklánět nechtěl. Je logické, že před zahájením tohoto sporu žalovaný neměl potřebu svůj majetek kamkoliv odklánět, neboť mu nehrozil vykonatelný právní titul, na jehož základě by v konečném důsledku o svůj majetek přišel. V průběhu sporu se však postupně zužovaly možnosti žalovaného na úspěch ve věci a v návaznosti na to mohl začít činit kroky za účelem „ochrany“ svého majetku. Vydáním prvostupňového rozhodnutí se pak šance žalovaného na úspěch dále radikálně snížily. Žalovaný si musí být vědom, že je pouze otázkou času, než bude žalobkyně disponovat vykonatelným rozhodnutím ve věci. Žalobkyni není zřejmé, proč žalovaný ve svém odvolání zmiňuje původního vlastníka nemovitostí, když způsob, cena ani okolnosti toho, jak nemovitosti nabyl žalovaný, žalobkyně nijak nerozporuje. Rozporuje však vše zmíněné ohledně sporného převodu na společnost [právnická osoba] a poukazuje na to, že ačkoliv žalovaný uvádí, že žalobkyni nejsou známy podmínky převodu, sám konkrétně tyto podmínky neprokazuje. V rovině tvrzení zůstává také žalovaným tvrzený podnikatelský záměr, když zmíněná společnost je ve stavu nečinnosti již od svého založení v roce 2021. Žalobkyně nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že změnou vlastnického práva k nemovitostem nedojde k ohrožení výkonu rozhodnutí, protože žalovaný je jediným vlastníkem a jednatelem společnosti, když mezi hodnotou obchodního podílu ve společnosti a hodnotou nemovitosti ve vlastnictví společnosti nelze klást rovnítko. Lze uvést celou řadu scénářů, které mohou nastat a zmařily by (či minimálně významně zkomplikovaly) výkon rozhodnutí. Společnost může nemovitosti okamžitě dále převést na třetí osoby, ať už úplatně či bezúplatně. Může dojít k likvidaci společnosti a z tohoto titulu k uspokojení věřitelů společnosti, přičemž až případný zbývající výtěžek by připadl společníkovi (žalovanému) a teprve tehdy by bylo teoreticky možné uspokojit žalobce. Podle žalobkyně je tedy napadené usnesení zcela správné po všech stránkách, a proto navrhuje, aby je odvolací soud potvrdil.

5. Odvolací soud poté, kdy již bylo rozhodnuto o odvolání žalovaného proti rozsudku ve věci samé (potvrzení vyhovujícího rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 10. 2025 ve věci sp. zn. 3 Cmo 10/2025) přezkoumal z podnětu podaného odvolání a v mezích jím vytýčených napadené usnesení včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 5 o. s. ř.), a aniž nařídil jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Předně odvolací soud považuje za potřebné uvést, že pro odvolací řízení je podle § 75c odst. 4 o. s. ř. rozhodující stav, jaký zde byl při vydání usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud tedy k odvolání žalovaného může pouze přezkoumat důvody, které vedly soud prvního stupně k vyhovění návrhu na nařízení předběžného opatření, a přitom může vycházet jen z obsahu spisu, jaký zde byl k datu vydání napadeného usnesení (k tomu srov. závěry usnesení Vrchního soudu ze dne 26. 11. 2013, č. j. 3 Cmo 306/2013-96: „Jediným podkladem pro rozhodnutí soudu o návrhu na předběžné opatření jsou (ve všech rozhodných hlediscích uvedených v § 75c odst. 1 o. s. ř.) údaje a informace, které jsou obsaženy v návrhu a v listinách předložených navrhovatelem, na jejich základě soud, aniž by vůbec umožnil odpůrci se k nim vyjádřit nebo přednést vlastní tvrzení a návrhy, zkoumá, zda jsou splněny podmínky a předpoklady pro nařízení předběžného opatření. Nařízené předběžné opatření představuje jen prozatímní a dočasnou úpravu práv a povinností účastníků, a není jím předurčován průběh procesu samotného ani výsledek řízení ve věci samé.“). Jinými slovy řečeno, odvolací soud je podle zmíněného zákonného ustanovení oprávněn k odvolání žalovaného proti nařízenému předběžnému opatření zkoumat pouze to, zda (jen) ze skutečností v návrhu uvedených a z listin k němu přiložených byl správně učiněn závěr, že se jedná o návrh důvodný.

7. Dále je třeba uvést, že podle § 102 o. s. ř. je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. Ustanovení §§ 75 an. o. s. ř. se přitom použijí podle § 102 odst. 3 o. s. ř. obdobně. Podle nich platí, že rozhodující skutečnosti musí být (alespoň) osvědčeny. Omezení musí splňovat požadavek přiměřenosti. Zároveň je nutné, aby byla prokázána nutnost zatímní (do pravomocného rozhodnutí ve věci samé) úpravy vztahů a také její (této úpravy) naléhavost.

8. Z obsahu spisu ve stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že žalobkyně listinami přiloženými k návrhu osvědčila veškeré v návrhu tvrzené rozhodné skutečnosti, zejména ty pro jeho posouzení návrhu zásadní, tj. že žalovaný po vydání rozsudku, kterým mu bylo uloženo zaplatit žalobkyni souhrnnou částku cca 1 300 000 Kč učinil kroky k převodu svého nemovitého majetku na společnost, kterou 100% vlastní, která je již od svého založení nečinná, krom správy vlastního majetku nemá žádný předmět podnikání, a to za okolností (cena, podnikatelský záměr atd.), které nejsou z veřejných zdrojů zjistitelné a které žalovaný ani v odvolání konkrétně netvrdí a neprokazuje. Stran časových okolností je podle odvolacího soudu zcela zřejmé, že žalobkyně nemohla návrh na nařízení předběžného opatření k zajištění budoucího výkonu rozhodnutí podat dříve, než se vůbec mohla dozvědět (z katastru nemovitostí), že žalovaný činí kroky k převedení svého majetku na třetí osobu a že poté, kdy se o tom dozvěděla, podala návrh do jednoho týdne, a tedy neprodleně. Jak správně uvádí žalobkyně, založení společnosti za trvání soudního řízení a poté učinění kroků ke zbavení se majetku jejím prostřednictvím až po vydání posledního vyhovujícího rozsudku ve věci samé, svědčí nikoliv ve prospěch argumentace žalovaného, ale spíše o tom, že jak se řízení postupně vyvíjelo, začala být pravděpodobnější možnost, že žalovaný nebude ve věci úspěšný a bude muset uhradit nejen spornou částku, ale i stále rostoucí náklady řízení. Konečně stejně jako předchozí skutečnosti je podle odvolacího soudu zřejmé i to, že pokud by byl převod na tuto třetí osobu (i když je vlastněna žalovaným, stále se jedná o osobu od něj odlišnou) dokončen, výkon budoucího rozhodnutí by tím byl ztížen, ne-li zcela znemožněn, takže nařízení předběžného opatření (které je zjevně přiměřené při porovnání výše dluhu a hodnoty zajištěného majetku) z tohoto důvodu bylo zcela namístě.

9. S ohledem na výše uvedené odvolací soud uzavřel, že pro nařízení předběžného opatření byly splněny všechny zákonné podmínky, a proto postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil, včetně uložení povinnosti žalobkyni uhradit soudní poplatek, k čemuž odvolací soud doplňuje soudem prvního stupně neuvedený zákonný podklad - § 4 odst. 1 písm. h) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích a položka 5 jeho přílohy Sazebník poplatků.

10. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci samé.