o žalobě na zdržení se nekalosoutěžního jednání, k odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2024, č. j. 32 Cm 14/2024-52,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zdržet se nekalého soutěžního jednání, spočívajícího ve vyzývání klientů k ukončení smluvních vztahů se žalobcem (výrok I.) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 8 534 Kč (výrok II.).

2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně tak, že vycházel ze žaloby, v níž žalobkyně tvrdí, že žalovaná vlastní stavbu č. p. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], která je známá jako [adresa] (dále i jen „[Anonymizováno]“). Účastnice uzavřely v minulosti dvě nájemní smlouvy, na jejichž základě žalobkyně poskytovala bez problémů místním provozovnám v [Anonymizováno] hlasové služby a službu připojení k internetu. Žalovaná v únoru 2024 doručila žalobkyni výpovědi nájemních smluv. Ty jsou podle žalobkyně neplatné, resp. neoprávněné, takže žalobkyně proti nim podala včasné a důvodné námitky. V jejich důsledku vzala žalovaná jednu z výpovědí zpět. Žalovaná ihned po doručení výpovědí začala přímo kontaktovat zákazníky žalobkyně a vyzývat je, aby zrevidovali své smlouvy se žalobkyní a aby do budoucna využívali internetové připojení nově nabízené žalovanou. Podle žalobkyně se žalovaná snaží převzít její klientskou základnu. Někteří zákazníci v návaznosti na jednání žalované smlouvu o poskytování telekomunikačních služeb se žalobkyní již vypověděli. Podle žalobkyně tím tak dochází k porušení generální klauzule nekalé soutěže.

3. Žalovaná se bránila jednak vznesením námitky, že věc má být projednána v rozhodčím řízení a navrhla proto zastavení řízení. V čl. 6.3 nájemní smlouvy ze dne 30. 6. 2020 si totiž strany ujednaly rozhodčí doložku pro všechny spory vznikající ze smlouvy a v souvislosti s ní. Podle žalované i tento spor z nekalé soutěže má základ ve smluvních vztazích mezi žalobkyní a žalovanou, když je sporem, který plyne z uvedených nájemních smluv, nebo přinejmenším s těmito nájemními smlouvami souvisí. Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „Rozhodčí soud“) vede řízení o rozhodčí žalobě podané žalobkyní o neplatnost výpovědi shora uvedených smluv (sp. zn. Rsp 203/2024), v němž žalovaná podala protinávrh na vyklizení předmětných prostor a další nároky, mj. i z nekalé soutěže, spočívající v klamavém informování nájemců v [Anonymizováno] ze strany žalobkyně. Námitku žalobkyně o nedostatku pravomoci Rozhodčího soudu k rozhodnutí protinávrhu ohledně nekalé soutěže tamní senát zamítl, když všechny nároky žalované posoudil jako související s nájemní smlouvou ze dne 30. 6. 2020, přičemž vycházel i z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

4. Věcně se žalovaná vyjádřila tak, že žalobkyně po výpovědi nájemní smlouvy ze dne 30. 6. 2020 není od 1. 6. 2024 oprávněna služby internetového připojení a hlasových služeb v [Anonymizováno] provozovat, když již nemá právní titul k užívání telekomunikační infrastruktury žalované. Z tohoto důvodu žalovaná začala informovat své klienty (nájemníky v [Anonymizováno]), že smluvní vztah se žalobkyní ukončuje, a tudíž doporučuje svým klientům revidovat jejich smlouvy se žalobkyní. Žalovaná v tomto směru jednala zodpovědně tak, aby jejím klientům nevznikla škoda, nevyzývala je však k ukončení smluv se žalobkyní, chtěla je jen řádně informovat, čímž však nesledovala získání neoprávněné výhody. Klienty žalobkyně jsou navíc primárně klienti žalované, která jim pronajímá prostor v [Anonymizováno], nejedná se tedy o nezávislou zákaznickou základnu žalobkyně. Navíc je jen na žalované, jakým způsobem zajistí plnění služeb svým nájemcům, zda sama nebo prostřednictvím subdodavatele. Pokud jde o vypovězení smluv se žalobkyní, žalovaná pouze využila svého práva smlouvy kdykoli vypovědět. Naopak jednání žalobkyně je šikanózní a rozporné s poctivým obchodním stykem a dobrými mravy, když šíří o žalované informace klamavé a poškozující její dobrou pověst.

5. Z provedeného dokazovaní a tvrzení účastníků vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně minimálně od roku 2009 poskytuje telekomunikační služby v nákupním centru [Anonymizováno] [adresa]. Za tímto účelem jí žalovaná na základě dvou nájemních smluv pronajala nebytové prostory (smlouva z 1. 4. 2004 ve znění dohody o změně nájemce; dále jen „smlouva č. 1) a technické zařízení (smlouva z 30. 6. 2020 o nájmu veškerého vnitřního telekomunikačního vedení, v níž byla sjednána rozhodčí doložka; dále jen „smlouva č. 2“). V únoru roku 2024 žalovaná po letech spolupráce nájemní smlouvy vypověděla a začala oslovovat zákazníky žalobkyně s výzvou k revizi smluv se žalobkyní a s nabídkou svých telekomunikačních služeb s tím, že žalobkyně již nebude moci služby po 31. 5. 2024 poskytovat a tudíž hrozí, že zákazníci budou bez internetu, pokud nepřejdou k žalované. Žalobkyně se mezitím proti výpovědím nájemních smluv aktivně bránila v podobě námitek, následně podala žalobu u Rozhodčího soudu. Proti jednání žalované spočívajícímu v oslovování klientů žalobkyně brojila návrhem na vydání předběžného opatření, kterému soud prvního stupně částečně vyhověl.

6. Námitku existence rozhodčí doložky vyhodnotil soud prvního stupně jako nedůvodnou, k čemuž uvedl, že předmětem tohoto sporu je, zda jednání žalované spočívající ve vyzývání zákazníků žalobkyně k ukončení smluv se žalobkyní naplňuje znaky nekalosoutěžního jednání. Konstatoval, že žalobkyně a žalovaná si ujednaly rozhodčí doložku na všechny spory vznikající ze smlouvy č. 2 a v souvislostí s ní. Takovým sporem může být např. spor o platnost této nájemní smlouvy, o to, zda došlo k porušení smluvní povinnosti nebo spor o platnost výpovědi. Jediná souvislost této věci s výpovědí nájemní smlouvy, nikoli se smlouvou samotnou, je jen souvislost časová, neboť soud má z provedeného dokazování i nesporných tvrzení účastníků za zjištěné, že žalovaná začala s tvrzeným nekalosoutěžním jednáním poté, co obě nájemní smlouvy vypověděla. Jinou souvislost soud prvního stupně neshledal, a proto uzavřel, že se nejedná o spor podléhající rozhodčí doložce, a proto jej podle § 106 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), projednal.

7. S odkazem na § 2976 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), pak soud prvního stupně uzavřel, že jednání žalované naplnilo všechny znaky generální klauzule nekalé soutěže. Účastnice řízení jsou přímými konkurentkami, takže soutěžní vztah mezi nimi nepochybně existuje. Jednání žalované shledal soud prvního stupně rozporným s dobrými mravy soutěže, neboť má za prokázané, že žalovaná aktivně oslovuje zákazníky žalobkyně s konkurenční nabídkou svých obdobných služeb, u nichž zdůrazňuje jejich výhody, a aktivně je vyzývá ke zrevidování stávajících smluv, což odůvodňuje tím, že služby žalobkyně nebudou moci po určitém datu čerpat a hrozí, že zůstanou bez internetového připojení, pokud nepřejdou k žalované. I když žalovaná ve svých výzvách použila ve svém doporučení výraz „zrevidovat“, který sám o sobě má význam posoudit nebo zkontrolovat, ve spojení s ostatním textem podle soudu prvního stupně vyznívá tak, že jím žalovaná vyzývala nájemce k ukončení smluv se žalobkyní, když jim nabídla své konkurenční služby, u nichž zdůrazňuje jejich výhody a fakticky tím staví zákazníky do pozice, ve které musí zvolit služby žalované, neboť je informuje, že druhý soutěžitel s dodávkou těchto služeb bude končit. Takové jednání se podle soudu prvního stupně dobrým mravům soutěže příčí. Žalovaná mohla nabízet své konkurenční služby, to by bylo projevem svobodné hospodářské soutěže, avšak namísto toho se zaměřila na druhého soutěžitele a šířila informace o jeho schopnostech službu poskytovat a o jeho právním postavení. To vše v situaci, kdy jsou mezi účastnicemi sporné otázky existence jejich smluvního vztahu a kdy proti výpovědím nájemních smluv žalobkyně aktivně brojí. Navíc se žalovaná snažila žalobkyni prezentovat v negativním světle, když poukazovala na to, že do „nepříjemné situace všechny nájemce na [Anonymizováno] dostala žalobkyně“ a nabádala je, aby přešli k ní, aby nemuseli řešit případné problémy a nejistoty se žalobkyní. Ačkoliv má žalovaná podle soudu prvního stupně právo si jako vlastník [Anonymizováno] zvolit poskytovatele telekomunikačních služeb pro své nájemce, jakož i začít tuto službu poskytovat sama a smlouvu se žalobkyní vypovědět, není oprávněna ke stejnému kroku vyzývat zákazníky žalobkyně, a to navíc za popsaných okolností, kdy jsou smluvní vztahy mezi účastníky sporné. Soud proto výše popsané jednání žalované s odkazem na odvolací rozhodnutí v obdobné věci (usnesení Vrchního sudu v Praze ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 3 Cmo 179/2016) shledal za příčící se poctivosti a slušnosti a přesahující míru zdravé podnikatelské dravosti a vychytralosti. Jednání žalované bylo pak vyhodnoceno soudem jako způsobilé přivodit žalobkyni újmu, když soud uzavřel, že ke způsobení újmy již také došlo, neboť někteří zákazníci žalobkyně na základě výzev žalované se žalobkyní obchodní vztah ukončili a služby začali odebírat od žalované.

8. Z uvedených důvodů tedy soud prvního stupně žalobě vyhověl a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši vyčíslené a zdůvodněné v bodech 39 až 41 odůvodnění.

9. Proti rozsudku podala včasné odvolání žalovaná. V prvé řadě v něm namítá, že soud pochybil, pokud řádně nerozhodl o její námitce, že má být věc projednána před rozhodci. Je přesvědčena, že soud prvního stupně měl o její námitce rozhodnout (zamítnout ji nebo řízení zastavit) usnesením, proti kterému je odvolání přípustné. Namísto toho se soud prvního stupně s tvrzenou existencí neodstranitelného nedostatku podmínky řízení vypořádal jen v odůvodnění rozsudku, a to ještě zcela nedostatečně, když se v podstatě omezil jen na polemiku s judikaturou, kterou žalovaná ke své námitce citovala, čímž zatížil řízení vadou, která sama o sobě postačuje k naplnění odvolacího důvodu podle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a k tomu, aby soud postupoval v souladu s § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalovaná přitom na uvedené námitce setrvává, když žalobkyně vychází v žalobě z nájemní smlouvy č. 2, v níž byla sjednána rozhodčí doložka, mezi stejnými účastnicemi je vedeno skutkově a právně související řízení před Rozhodčím soudem, v němž je jako jeden z nároků řešen i zdržovací nárok z nekalé soutěže a v němž byla vznesena žalobkyní námitka nepravomoci Rozhodčího soudu, kterou rozhodující senát zamítl, přičemž žalovaná veškerá tato tvrzení prokázala důkazem - relevantní částí rozhodčí žaloby a zápisem z jednání Rozhodčího soudu ze dne 12. 9. 2024. Výše uvedenými argumenty se soud prvního stupně ve svém rozhodnutí (ač trvá námitka žalované, že o ní měl rozhodnout samostatným usnesením) nijak nevypořádal, čímž porušil ústavní právo žalované na spravedlivý proces.

10. Z opatrnosti se žalovaná vyjádřila k napadenému rozsudku i věcně. Podle ní soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Z nájemních smluv plyne, že žalovaná vždy byla a je vlastníkem veškeré telekomunikační a datové infrastruktury v [Anonymizováno]. Žalobkyně si ji od žalované pronajímala. V nájemní smlouvě je výslovně uvedeno, že žalovaná se zavazuje umožnit žalobkyni uzavírat nevýhradní smlouvy na poskytování telekomunikačních služeb za standardních podmínek s nájemníky obchodních prostor v [Anonymizováno]. To znamená, že bez využití datové infrastruktury žalované nemohla žalobkyně z povahy věci žádné služby nájemníkům [Anonymizováno] poskytovat. Tuto skutečnost přitom nezpochybňoval nikdo v průběhu řízení. Z uvedeného podle žalované plyne, že žalobkyně od počátku nesla plné podnikatelské riziko toho, že o možnost užívání infrastruktury může přijít. Jako řádný hospodář a racionálně uvažující podnikatel musela být s touto eventualitou srozuměna též v okamžiku, kdy uzavírala „své“ smlouvy s nájemci. I proto měla právě žalobkyně odpovědně informovat nájemce o tom, jaké jsou podmínky poskytování služeb z její strany. Zvolila ovšem přesně opačný postup, a to klamavé informování nájemců a poškozování dobrého jména žalované u jejích klientů. Tyto závěry soud prvního stupně z provedených důkazů (nájemní smlouvy č. 2) nedovodil, takže je naplněn odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř.

11. Podle žalované došlo ze strany soudu prvního stupně i k nesprávnému právnímu posouzení věci. Jednání žalované bylo v širším slova smyslu jednáním v hospodářském styku, avšak účastnice rozhodně nejsou přímými konkurenty, jak dovodil soud. Žalovaná totiž je vlastníkem a pronajímatelem prostor v [Anonymizováno] a jako taková musí dostát všem svým povinnostem vůči nájemcům a zajistit jejich plnou spokojenost, včetně užívání příslušných datových a telekomunikačních služeb, a to způsobem který uzná sama za vhodný. Oproti tomu žalobkyně je pouhým poskytovatelem telekomunikačních služeb, které může poskytovat pouze tehdy, disponuje-li platným právním titulem k užívání příslušné infrastruktury v [Anonymizováno], což však, v důsledku ukončení obou nájemních smluv, již neplatí. Na pozadí shora uvedeného je podle žalované evidentní, že její jednání nebylo v rozporu s dobrými mravy soutěže. Žalovaná jako vlastník [Anonymizováno] může svobodně rozhodovat, zda a komu telekomunikační infrastrukturu a prostory pronajme, stejně tak se může svobodně rozhodnout nájemní smlouvy ukončit, což také učinila a obě nájemní smlouvy se žalobkyní ukončila. Není rovněž pravda, že by žalovaná „šířila informace o žalobkyni a o jejích schopnostech poskytovat služby“ k újmě žalobkyně. Žalovaná pouze pravdivě informovala své klienty, nájemce v centru [Anonymizováno] o tom, že ukončuje spolupráci se žalobkyní. Tato spolupráce skončila k 31. 5. 2024, takže od 1. 6. 2024 nemá žalobkyně oprávnění příslušné služby poskytovat. Soud prvního stupně v této souvislosti zcela nekriticky přejal argumentaci žalobkyně ohledně výkladu slova „zrevidovat“ užitého žalovanou v oznámení ze dne 28. 2. 2024. Jazykové příručky přitom přisuzují tomuto pojmu výhradně význam „zkontrolovat“ nebo „přezkoumat za účelem změny, úpravy apod.“. Rozhodně tedy nelze říci, že by žalovaná nutila nájemce v Metropoli k ukončování smluv se žalobkyní.

12. Konečně žalovaná namítá, že napadený rozsudek je ve svém výroku neurčitý, nesrozumitelný a nevykonatelný, když žalované zakazuje jednání spočívající ve „vyzývání klientů k ukončení smluvních vztahů se žalobkyní“, přičemž není jasné, o které „klienty“ má jít (zda o klienty žalobkyně či žalované nebo o úplně jiné osoby), o jaké konkrétní „vyzývání“ se má jednat a ukončení jakých konkrétních smluvních vztahů se žalobkyní má být předmětem takových údajných výzev.

13. Z uvedených důvodů žalovaná navrhuje, aby odvolací soud rozsudek zrušil a rozhodl o zastavení řízení podle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebo aby ho zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

14. Žalobkyně má za to, že soud prvního stupně nemusel o námitce existence rozhodčí smlouvy rozhodovat samostatným usnesením. Vychází přitom z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, č. j. 12 Cmo 207/2018-62, v němž je řešena stejná situace u postupu Rozhodčího soudu, který nerozhodl samostatným usnesením o námitce nedostatku své pravomoci. Žalobkyně rovněž míní, že soud prvního stupně se s námitkou žalovaného dostatečně vypořádal v odst. 26 až 30 odůvodnění rozsudku, s jeho hodnocením se žalobkyně zcela ztotožňuje. I kdyby se jednalo o procesní pochybení, nemělo by vliv na rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému se žalovaná odvolala.

15. Věcně žalobkyně nepopírá, že uzavřením nájemních smluv podstoupila podnikatelské riziko spočívající v možnosti jejich vypovězení, avšak žalovaná nerespektovala skutečnost, že žalobkyně považovala vypovězení smluv za neplatné a zahájila o tom řízení, a klienty žalobkyně bez ohledu na to informovala o tom, že jim žalobkyně již nebude moci služby poskytovat a začala jim nabízet své služby. Tomuto jednání se žalobkyně musela bránit, což učinila tím, že své klienty informovala, že výpovědi smluv jsou podle ní neplatné a činí proto potřebné právní kroky. Žalobkyně je přesvědčena, že pokud dochází mezi stranami ke sporu o neplatnost výpovědi smlouvy, může strana, která se výpovědi brání, nadále poskytovat služby svým klientům, a to až do doby, než je pravomocně rozhodnuto o případném opaku. V případě úspěchu žaloby by při předčasném ukončení poskytování služeb došlo ke vzniku nemalé újmy, a to nejen finanční a ve ztrátě klientů, ale i reputační. Není tedy pravda, že by žalobkyně klamavě informovala své klienty a poškozovala dobrou pověst žalované; bylo tomu právě naopak. Soud prvního stupně dospěl ke stejnému závěru jako žalobkyně, který je tak podle ní závěrem správným.

16. Podle žalobkyně soud prvního stupně také věc správně právně posoudil, když dospěl k závěru o naplnění všech znaků generální klauzule nekalé soutěže. Konečně je žalobkyně také přesvědčena, že výrok rozsudku je určitý, srozumitelný a vykonatelný, když z něj a celého kontextu věci a nároku uplatněného žalobkyní je zcela zřejmé, že žalovaná se má zdržet vyzývání klientů žalobkyně k ukončení smluvních vztahů s ní, tj. k výpovědi smluv, které má žalobkyně s klienty uzavřeny. V této souvislosti uvádí, že podobná formulace zdržovacího nároku není ojedinělá, když podobná byla užita např. v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2019, č. j. 1 Cm 18/2016-148.

17. Ze všech uvedených důvodů žalobkyně navrhuje, aby byl napadený rozsudek potvrzen a byla jí přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

18. Podáním ze dne 13. 10. 2025 žalovaná, setrvávaje na všech svých předchozích odvolacích námitkách, sdělila odvolacímu soudu, že v souvisejícím rozhodčím řízení došlo dne 14. 1. 2025 k vydání rozhodčího nálezu, jímž ve výroku I. (jehož zrušení se žalobkyně nijak nedomáhá) rozhodl, že nájemní smlouva 2, z níž výhradně plynulo oprávnění žalobkyně k poskytování předmětných služeb v [Anonymizováno], byla platně vypovězena a skončila k 31. 5. 2024. Ve výroku II. uložil Rozhodčí soud žalobkyni v něm specifikované prostory v [Anonymizováno] vyklidit (proti tomuto výroku žalobkyně brojila neúspěšně žalobou na zrušení rozhodčího nálezu), ve výroku VII. byla žalobkyni uložena povinnost zdržet se klamavého a nepřesného informování nájemců žalované v [adresa] ohledně svého oprávnění užívat infrastrukturu žalované po 1. 6. 2024 a oprávnění žalobkyně poskytovat nájemcům [Anonymizováno] služby hlasového a internetového připojení po 1. 6. 2024. Žalovaná shrnuje, že uvedeným rozhodnutím bylo potvrzeno, že žalobkyně nemá od 1. 6. 2024 žádný titul k poskytování svých služeb a nemůže je tak nadále v [Anonymizováno] poskytovat, čehož si je žalobkyně vědoma a v souladu s rozhodčím nálezem o tom informovala své zákazníky. V rozporu s rozhodčím nálezem však žalobkyně nevyklidila předmětné prostory a služby nájemcům poskytuje, takže žalovaná byla nucena zahájit vykonávací řízení. Z výše uvedeného i dalších kroků, kterými se žalobkyně snaží oddálit nebo zvrátit výkon své povinnosti vyklidit předmětné prostory a ukončit poskytování služeb nájemcům [Anonymizováno], podle žalované plyne, že tato její žaloba je šikanózním výkonem práva, které nemůže požívat právní ochrany.

19. Podáním ze dne 6. 11. 2025 žalobkyně v reakci na výše zmíněné podání žalované uvedla, že předmětem tohoto řízení je skutečnost, že žalovaná vyzývala smluvní partnery žalobkyně k ukončení smluvního vztahu se žalobkyní, na kterou nemá žádný vliv právní titul k užívání telekomunikačního vedení, o kterém rozhodoval Rozhodčí soud. Žalobkyně svým klientům poskytuje především služby připojení k internetu a je věcí domluvy mezi ní a jejími klienty, jakým způsobem tuto službu poskytne, například bezdrátově. Stále tedy platí, že jednání žalované, které navíc stále pokračuje (e-mail žalované nadepsaný „Speciální nabídka: Instalace internetu [adresa] „na klíč“ ZDARMA“) bylo nekalosoutěžní. Nadto žalovaná opomněla, že žalobkyně má nadále právní titul k užívání prostor v rámci Metropole na základě první nájemní smlouvy, u níž bylo pravomocně soudem rozhodnuto, že její výpověď byla neoprávněná, takže nájem na jejím základě nadále trvá. Žalobkyně má ale i právní titul k užívání telekomunikačního vedení ze zákona o elektronických komunikacích, a to bez dalšího. To však nemůže být předmětem tohoto řízení. Ohledně opětovně tvrzeného nedostatku pravomoci soudu žalobkyně uvádí, že již byl pravomocně zamítnuta žaloba pro zmatečnost, kterou se z tohoto důvodu žalovaná snažila docílit zrušení předběžného opatření. O tom, že mají obecné soudy pravomoc rozhodovat o této žalobě tak již bylo rozhodnuto čtyřikrát - při vydání předběžného opatření, při jeho přezkumu odvolacím soudem, při vydání napadeného rozsudku a konečně rozhodnutím o žalobě pro zmatečnost. O pravomoci soudu tedy nemůže již být pochyb.

20. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné co se týče opakovaně vznesené (a také soudy řešené) námitky nepravomoci soudu k projednání a rozhodnutí této věci (vyjma správného názoru, že soud prvního stupně měl o této námitce rozhodnout samostatným usnesením bezprostředně po jejím vznesení), věcně je však důvodné.

21. K námitce žalované, že věc má být projednána před rozhodčím soudem, odvolací soud s ohledem na to, že, jak správně uvádí žalobkyně, tato otázka byla (byť nikoliv přímo a samostatně, ale jen jako předběžná otázka) řešena soudy již několikrát, jen stručně doplňuje a upřesňuje k bodům 27 až 30 odůvodnění napadeného rozsudku, že v souzené věci nejde o nárok ze smlouvy č. 2, v níž byla sjednána rozhodčí doložka, ale o nárok z porušení zákonné povinnosti nedopouštět se zakázané nekalé soutěže. Byť, samozřejmě, vztah mezi účastníky byl založen také nyní již (po rozhodnutí v souvisejícím rozhodčím řízení) nepochybně po právu ukončenou smlouvou č. 2 (když smlouva č. 1 není podle názoru odvolacího soudu pro posouzení tohoto sporu v podstatě vůbec relevantní), takže s ní vzdáleně souvisí, nárok řešený v tomto sporu z ní neplyne. Přitom pro posouzení naplnění této podmínky řízení není rozhodné, jak ji (opačně) v podobné věci protinávrhu žalované v rozhodčím řízení posoudil Rozhodčí soud, neboť jeho posouzení není pro obecný soud závazné. Za důvodnou, jak už uvedeno výše, lze naproti tomu považovat argumentaci žalované, že o její námitce mělo být rozhodnuto samostatným usnesením, proti kterému je přípustné odvolání (žalobkyní odkazované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 207/2018-62 není pro tuto věc přiléhavé, neboť jde o rozhodnutí v řízení o zrušení rozhodčího nálezu a závěr, že o námitce nedostatku pravomoci rozhodčího soudu nemusí Rozhodčí soud rozhodnout samostatným usnesením, platí právě a jen pro řešené rozhodčí řízení, v němž nejsou přípustné žádné opravné prostředky, takže je v podstatě nerozhodné, zda je o této námitce rozhodnuto samostatně nebo jsou úvahy o arbitrabilitě sporu u rozhodčího soudu popsány jen v odůvodnění rozhodčího nálezu), a to bezprostředně poté, kdy byla vznesena, a to mj. z důvodu hospodárnosti řízení, neboť kdyby byla námitka shledána důvodnou, muselo by být řízení zastaveno a bylo by nehospodárné provádět jakékoliv další úkony a dokazování. Opačný procesní postup soudu prvního stupně je proto třeba označit za nesprávný, avšak jelikož závěr o neexistenci tvrzené překážky postupu řízení věcně správný byl (takže není namístě žalovanou navrhované zrušení rozsudku a zastavení řízení), nejedná se o vadu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (které, jak uvedeno výše je nesprávné, ale ne z těchto důvodů), takže následkem jejího výskytu není žalovanou navrhované zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

22. K posouzení věcné správnosti napadeného rozsudku odvolací soud konstatuje, že při svém posouzení věci vyšel ze skutkových závěrů zjištěných soudem prvního stupně, které považuje za v podstatě správné a dostatečné pro posouzení věci. K tomu odvolací soud dodává, že námitky odvolatelky, byť popsané jako námitky ke skutkovým zjištěním (viz bod 10 výše), směřují ve skutečnosti pouze k hodnocení důkazů, k právnímu posouzení a zejména (ne)zohlednění všech skutkových okolností této věci.

23. Naproti tomu, jak výše avizováno, odvolací soud shledává nesprávným právní posouzení věci soudem prvního stupně, vycházející z jeho předpokladu, že byly splněny všechny předpoklady generální klauzule nekalé soutěže podle § 2976 o. z. V projednávané věci je podle odvolacího soudu zřejmé a v podstatě nepochybné, že byl naplněn prvý a druhý znak, tj. že jednání žalovaného, které je předmětem tohoto řízení, tj. sporná komunikace žalované se zákazníky žalobkyně, se uskutečnilo v hospodářském styku (přičemž je zcela nerozhodné, zda účastnice řízení byly nebo nebyly, jak tvrdí žalovaná, přímými konkurentkami v oboru poskytování předmětných služeb, neboť jsou obě podnikatelkami, jejichž činnost směřuje k dosažení zisku) a že jde o jednání, které je hypoteticky způsobilé (což dostačuje, neboť nekalá soutěž je tzv. ohrožovacím deliktem) přivodit jiným soutěžitelům (žalobkyni) újmu (spočívající v odlivu zákazníků). Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že jednání žalované nebylo v rozporu s dobrými mravy soutěže. K pojmu dobrých mravů soutěže odvolací soud připomíná, že: „Zákon pojem dobrých mravů soutěže nedefinuje - dobré mravy netvoří uzavřený normativní systém a jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací i jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušného a poctivého jednání. Rozpor jednání s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a jejich tehdejšímu postavení; nemravné je jednání, které se nachází za hranicí přípustné agresivity při soutěžení na trhu a které je ve vztahu k ostatním soutěžitelům zákeřné, podvodné, parazitující, nebo ve vztahu k zákazníkům klamavé.“ (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2015, č. j. 3 Cmo 340/2014-86).

24. Z odůvodnění napadeného rozsudku (viz jeho bod 34) plyne, že soud prvního stupně z v předchozí větě popsaných východisek vycházel, avšak nesprávná byla jejich aplikace na projednávanou věc ve všech jejích konkrétních souvislostech. Z obsahu sporných sdělení žalované vůči zákazníkům žalobkyně (kteří však byli prvotně zákazníky žalované - nájemci prostor v jejím obchodním centru) tak, jak jej zjistil soud prvního stupně (viz body 11, 12 a 14 odůvodnění napadeného rozsudku), podle odvolacího soudu vyplývá, že sdělení v něm obsažená nelze v žádném případě kvalifikovat jako vulgární, agresivní, urážlivá či dehonestující; jde prostě (jen) o sdělení majitele obchodního centra vůči jeho vlastním zákazníkům - nájemcům obchodních prostor (prodejen), pro které je napojení na internet zcela nezbytné (pročež lze dokonce uzavřít, že žalovaná byla povinna tyto skutečnosti nájemcům sdělit, aby tím předešla možným škodám v důsledku výpadku připojení na internet, resp. že to byla žalobkyně jako jejich smluvní partner, která jim měla ukončení vztahu se žalovanou oznámit), že došlo k ukončení smluvního vztahu mezi ním a dosavadním poskytovatelem těchto služeb, který v důsledku toho nebude moci od 1. 6. 2024 tyto služby poskytovat, takže se jim doporučuje jejich smlouvy zrevidovat (zkontrolovat, posoudit, zda jsou nadále použitelné) a že nově tyto služby nabízí i žalovaná jako provozovatel obchodního centra, které vlastní včetně veškerého telekomunikačního vedení, jehož prostřednictvím jsou tyto služby poskytovány. Z uvedeného plyne, že spornou komunikaci nelze vyhodnotit jako nekalé (bezdůvodné, účelové) vybízení zákazníků k ukončení spolupráce se žalobkyní, jak ji kvalifikuje žalobkyně (a následně soud prvního stupně). V této souvislosti odvolací soud považuje za nutné zdůraznit, že není možné přijmout argumentaci žalobkyně (k níž se nesprávně přiklonil soud prvního stupně), že s ohledem na to, že proti výpovědím smluv (smlouvy č. 2) brojila (námitkami, žalobou u rozhodčího soudu), neměla žalovaná právo oznamovat nájemcům ukončení jejich vztahu a nabízet jim své služby, protože až do pravomocného vyřešení sporných otázek (rozhodčím) soudem, měla žalobkyně oprávnění služby připojení k internetu po „drátu“ poskytovat, tj. že smluvní vztah přes výpověď smlouvy č. 2 trval, jakoby k jejímu vypovězení vůbec nedošlo. Přes uvedené aktivity žalobkyně totiž nelze označit za nepravdivé nebo klamavé konstatování žalované v komunikaci s jejími zákazníky o tom, že došlo (dojde k 31. 5. 2024) k ukončení spolupráce se žalobkyní, neboť podle názoru žalované, který později pravomocně potvrdil rozhodčí soud v nálezu, jenž nebyl zrušen k návrhu žalobkyně ani v řízení před obecným soudem (ale i kdyby k jeho potvrzení soudy nedošlo), byla výpovědí tato spolupráce po právu ukončena, což znamená, že žalobkyně přestala být oprávněna používat vnitřní telekomunikační vedení v [Anonymizováno], které k připojení svých zákazníků k internetu používala (současné poznámky žalobkyně o tom, že jim mohla poskytovat bezdrátové připojení jsou zcela mimo předmět tohoto sporu, neboť kdyby to bylo i podle ujednání v zákaznických smlouvách možné, ztrácelo by význam zpochybňování výpovědi nájemních smluv, neochota žalobkyně předmětné prostory vyklidit apod.; z okolností věci je zřejmé, že jde právě a jen o poskytování připojení k internetu po telekomunikačním vedení instalovaném v [Anonymizováno] jako soukromém objektu vlastněném žalovanou). Ačkoliv tedy žalobkyně nepochybně má (měla) právo platnost výpovědi různými právními nástroji zpochybnit (o což se neúspěšně pokusila), tyto nemají jakýsi „odkladný účinek“, tj. jejich použití nic nemění na tom, že výpověď dána byla a bylo právem (a do určité míry i povinností) žalované o tom uvědomit své smluvní partnery. Jelikož tyto informace byly zákazníkům (kteří byli pro obě účastnice řízení společní, ale prvotně se jednalo o zákazníky žalované) podány věcnou a slušnou formou, nelze podle odvolacího soudu v konkrétních poměrech této věci uzavřít jinak, než že hranici přípustné agresivity při soutěžení na trhu nepřesáhly. Jestliže tedy soud prvního stupně přes správné závěry o tom, že žalovaná měla (má) jako vlastník [Anonymizováno] právo zvolit si pro poskytování telekomunikačních služeb pro své nájemce cizího poskytovatele nebo tyto služby poskytovat sama, jakož i že měla právo se žalobkyní uzavřené smlouvy vypovědět, uzavřel, že jednání žalované se příčí poctivosti a slušnosti v míře přesahující míru zdravé podnikatelské dravosti a vychytralosti, rozhodl nesprávně.

25. Pro úplnost je nutno uvést, že odkaz soudu prvního stupně na rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 10. 9. 2016, sp. zn. 3 Cmo 179/2016, je nepřiléhavý (soud prvního stupně přitom nevysvětlil, v čem jsou si věci podobné tak, že v judikátu vyslovené závěry lze použít na hodnocení této věci), protože jednak v něm šlo o přezkoumání usnesení o nařízení předběžného opatření, takže i závěry v něm uvedené jsou jen předběžné, jednak zejména v tam řešené věci byly zcela odlišné skutkové okolnosti. Tamní žalobce byl totiž provozovatel významného internetového vyhledávače a srovnávače maloobchodních prodejců zboží přes internet a žalovaný jeden z nejvýznamnějších provozovatelů e-shopů s elektronikou, kteří dříve vzájemně spolupracovali, avšak poté, kdy byl žalobce převzat investiční skupinou, která je spojena s pro žalovaného konkurenčními e-shopy, pojal žalovaný podezření o objektivitě budoucího srovnávání e-shopů a zvýhodňování vlastních, a rozhodl se proto spolupráci se žalobcem ukončit. Za nekalosoutěžní (negativně ovlivňující soutěž) bylo shledáno jeho další jednání, když k témuž kroku (ukončení spolupráce se srovnávačem) vyzýval na internetu další se žalobcem spolupracující subjekty, k nimž ovšem žalovaný sám neměl vůbec žádný vztah (na rozdíl od zdejší žalované, která svým sdělením oslovovala zákazníky, kteří byli prvotně nájemci jí vlastněných prostor, navíc její sdělení přímou výzvou k ukončení vztahů se žalobkyní nebylo - viz výše), byly to na něm nezávislé subjekty, jednalo se dokonce o jeho konkurenty, k jejichž podnikání se nemá jiný soutěžitel nijak vyjadřovat (každý si má hledět jen svého).

26. Jelikož závěr soudu prvního stupně o tom, že ze strany žalované došlo k nekalé soutěži, byl odvolacím soudem shledám nesprávným, neboť schází jeden ze znaků generální klauzule nekalé soutěže (rozpor s dobrými mravy soutěže), které musí být přítomny všechny současně, aby se o nekalou soutěž jednalo, byl napadený rozsudek, jímž bylo žalobě vyhověno, podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změněn na zamítavý (výrok I.), aniž se odvolací soud pro nadbytečnost zabýval námitkami žalované k neurčitosti jeho petitu.

27. Jelikož došlo ke změně napadeného rozhodnutí, rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím, a to podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že jejich náhrada byla přiznána zcela úspěšné žalované. Té vznikly v řízení před soudem prvního stupně (včetně řízení o nařízení předběžného opatření ve věci sp. zn. 2 Nc 1035/2024) náklady spočívající v odměně zástupce za 5 úkonů právní služby (převzetí věci a příprava zastoupení, odvolání proti předběžnému opatření, vyjádření k žalobě z 23. 7. 2024, vyjádření ve věci samé z 16. 10. 2024, účast na jednání dne 17. 10. 2024) á 1 500 Kč (§ 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif účinný do 31. 12. 2024), 5 režijních paušálů á 300 Kč k těmto úkonům, součet navýšen o 21% DPH a soudní poplatek za odvolání proti předběžnému opatření ve výši 1 000 Kč, tj. celkem 12 340 Kč. V odvolacím řízení vznikly žalované náklady ve výši 24 264 Kč, spočívající v odměně za jeden úkon učiněný 3. 12. 2024 (odvolání proti rozsudku) á 1 500 Kč a za čtyři úkony učiněné po 1. 1. 2025 (vyjádření ve věci z 14. 3. 2025, 13. 10. 2025 a 7. 11. 2025 a účast na jednání před odvolacím soudem 11. 11. 2025) á 3 700 Kč (§ 9 odst. 3 písm. f/ advokátního tarifu účinného po 1. 1. 2025), k tomu pět režijních paušálů (1 á 300 Kč a čtyři á 450 Kč), součet navýšen o 21% DPH a soudní poplatek za odvolání proti rozsudku ve výši 2 000 Kč.

28. Náhradu nákladů je žalobkyně povinna zaplatit žalované ve lhůtě určené dle § 160 odst. 1 o. s. ř, a to k rukám její zástupkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

29. Výrok III. je odůvodněn postupem podle § 211 a § 164 o. s. ř., když odvolacímu soudu byl k přezkumu předložen rozsudek označený číslem jednacím končícím „43“, pod tímto číslem listu je však ve spisu žurnalizována příloha „žaloba na určení neoprávněnosti výpovědi nájemní smlouvy“ adresovaná Rozhodčímu soudu, přičemž originál rozsudku je na č. l. 52 spisu. Proto odvolací soud tuto zjevnou nesprávnost opravil, aby o správném č. j. napadeného rozsudku nebylo pochyb.