o žalobě na ochranu proti nekalé soutěži, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 11. 2024, č. j. 31 Cm 136/2024-172,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu s tím, aby žalované bylo uloženo

- zdržet se oslovování a komunikace s odběrateli žalobkyně, kterým žalobkyně dodává teplo a teplou vodu z výměníkových stanic číslo 5 a 9, s výjimkou komunikace a jednání týkajících se výlučně finančního vypořádání (vrácení přeplatků či uhrazení nedoplatků) za dodávky tepla a teplé vody v roce 2023 (výrok I.),

- zaslat veškerým jejím odběratelům tepelné energie písemný dopis, ve kterém konstatuje, že šířila o žalobkyni nepravdivou informaci, že žalobkyně není držitelem licence k dodávce tepla, ačkoliv žalobkyně platnou licencí disponuje (výrok II.),

a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 15 972 Kč (výrok III.).

2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně tak, že vycházel ze žaloby, v níž žalobkyně uvádí, že byla založena v roce 2017 městem [adresa] a jejím předmětem podnikání je rozvod tepelné energie a výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Rozhodnutím [Anonymizováno] (dále jen „ERÚ“) ze dne 3. 7. 2023, č. j. [Anonymizováno], které nabylo právní moci 16. 11. 2023, byla žalobkyni udělena (resp. rozšířena) licence k rozvodu tepelné energie č. [Anonymizováno]. Žalovaná byla založena v roce 1993 a jejím předmětem podnikání je také rozvod tepelné energie. Na základě rozhodnutí ERÚ ze dne 8. 6. 2023, č. j. [Anonymizováno], které nabylo právní moci dne 16. 11. 2023, byla žalované zrušena její licence k rozvodu tepelné energie č. [Anonymizováno] ze dne 21. 1. 2002. V řízení vedeném u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 16 C 408/2010 bylo rozhodnuto ve prospěch města Chodov tak, že žaloba na určení vlastnictví žalované k rozvodnému zařízení byla pravomocně zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2021, č. j. 25 Co 390/2021-1344, a dovolání žalované bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2023, č. j. 22 Cdo 2946/2021-1468 odmítnuto. Rozhodnutím soudů tak bylo potvrzeno, že vlastníkem rozvodného zařízení je město Chodov, a žalovaná nemá žádné oprávnění je užívat. Proto rozhodl ERÚ na konci roku 2023 o zrušení licence žalované a o rozšíření licence žalobkyně, která se stala oprávněným provozovatelem rozvodného zařízení na území města Chodov, které jí město svěřilo smlouvou o výpůjčce. Žalovaná navzdory výše uvedeným rozhodnutím odmítá rozvodné zařízení jejich vlastníku i žalobkyni vydat a jeho větší část nadále fakticky provozuje. Žalobkyně má v držení pouze menší část zařízení (2 ze 17 výměníkových stanic, konkrétně stanice č. 5 a 9), skrze ni poskytuje dodávky tepla a teplé vody části odběratelů v Chodově. Žalovaná podala proti rozhodnutí ERÚ o zrušení licence správní žalobu, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 1. 2024, č. j. 29 A 56/2023-189 přiznal odkladný účinek, jenž se však vztahuje pouze k rozhodnutí o zrušení licence žalované, nikoli na rozhodnutí o rozšíření licence žalobkyně. Tímto usnesením došlo k založení nezákonného stavu, kdy v rozporu s § 8 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon (dále jen „EZ“), aktuálně disponují licencí pro jedno rozvodné zařízení dva subjekty. Žalovaná má nadále protiprávně v držení a odmítá vydat 15 výměníkových stanic. Město [Anonymizováno] a žalobkyně se proto v řízení vedeném u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 42 C 355/2021 domáhají vyklizení rozvodného zařízení, zatím však bez výsledku. Žalovaná ve vztahu k odběratelům prezentuje tvrzení, která jsou buď zavádějící nebo zcela jednoznačně nepravdivá, a to evidentně s cílem odradit těmito klamavými sděleními odběratele od uzavírání smluv se žalobkyní. Na konci roku 2023, v době, kdy prokazatelně neměla jakékoli oprávnění provozovat licencovanou činnost a protiprávně okupovala cizí majetek, avizovala žalovaná v dopise odběratelům, že v této činnosti bude pokračovat „jako by se nic nedělo“, a jednání žalobkyně a města [adresa], kteří se legitimně ujali oprávněné držby k majetku, který žalované nepatří, označila za protiprávní akt a tvrdí, že město [adresa] a žalobkyně jsou odpovědní za to, že do sporu jsou zatahování odběratelé. Její postup je cíleným klamáním veřejnosti (odběratelů). Klamavá a zavádějící sdělení směrem k odběratelům žalovaná dále stupňuje po vydání usnesení o odkladném účinku správní žaloby, kdy odběratele informuje o tom, že odebraná licence jí „byla vrácena“. Žalobkyně obdržela od několika svých odběratelů zprávu o zadržování jejich přeplatků za loňský rok žalovanou, jedná se o odběratele, kteří uzavřeli smlouvu se žalobkyní a zálohy tedy hradí jí, jimž žalovaná tvrdí, že trvá jejich smluvní vztah a požaduje po nich uhrazení záloh na rok 2024. Žalobkyně je přesvědčena, že původní smlouvy na dodávky tepla uzavřené mezi odběrateli a žalovanou zanikly po zrušení licence z důvodu právní nemožnosti plnění. Ze strany žalované dochází úmyslně k poskytování klamavých informací tak, aby odběratelé nabyli dojmu, že právo je na straně žalované a že je to ona, kdo je jediným oprávněným dodavatelem tepla v [Anonymizováno]. Výše popsané jednání žalované představuje podle žalobkyně nekalosoutěžní jednání ve smyslu § 2976 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), pročež se podle § 2988 o. z. domáhá odstranění závadného stavu a navrhuje, aby tak žalovaná učinila stejným prostředkem, kterým byla újma způsobena, tj. dopisem adresovaným odběratelům tepelné energie, kterým se omluví za sdělení nepravdivých informací o žalobkyni a informuje odběratele o tom, že žalobkyně je řádným držitelem licence k dodávání tepla.

3. Obranu žalované shrnul soud prvního stupně tak, že návrh považuje za věcně nedůvodný a za nevykonatelný, neboť žalobkyně nekonkretizuje okruh svých odběratelů a žalované není známo, jakým odběratelům žalobkyně teplo a teplou vodu z výměníkových stanic č. 5 a 9 dodává. U Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 42 C 362/2023 se žalovaná domáhá vůči žalobkyni vydání rozhodnutí na ochranu držby spočívající v povinnosti žalobkyně zdržet se rušení držby v podobě výměny zámků a zabránění přístupu k části rozvodného tepelného zařízení výměníkových stanic č. 5 a 9 a obnovení původního stavu před rušením a zdržet se dále jakýchkoli zásahů do nerušeného výkonu držby žalované. První rozhodnutí Okresního soudu v Sokolově ze dne 5. 1. 2024 bylo Krajským soudem v Plzni zrušeno, a to usnesením z 1. 3. 2024 sp. zn. 61 Co 40/2024, pak bylo 13. 6. 2024 vydáno nové rozhodnutí, kterým bylo žalobě na ochranu držby zcela vyhověno, a usnesení je vykonatelné bez ohledu na právní moc. U Krajského soudu v Brně se pod sp. zn. 29 A 56/2023 projednává žaloba proti rozhodnutí ERÚ o zrušení licence žalované, usnesením ze dne 8. 1. 2024 soud rozhodl tak, že žalobě se přiznává odkladný účinek. Přiznáním odkladného účinku je „zmražen“ stav věcí v době před žalovaným správním rozhodnutím, což podle žalované znamená, že žalobkyně nemá účinnou licenci k provozování licencované činnosti, neboť její oprávnění vzniká až konečným zrušením licence žalované. Oprávnění k provozování tepelného zařízení v [Anonymizováno] tak nemá žalobkyně, nýbrž žalovaná. V řízení u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 42 C 355/2021 se žalobkyně domáhá vůči žalované vyklizení a předání nebytových prostor, včetně technologie předávacích stanic rozvodného tepelného zařízení, žalovaná se vzájemným návrhem domáhá, aby soud určil, kdo je vlastníkem věci. Žalovaná disponuje znaleckým posudkem, dle něhož mezi lety 1994 až 2013 provedla výměnu zastaralých (ze 70. let 20. století) a technicky nezpůsobilých primárních rozvodů v rozsahu 47,65 %, sekundárních rozvodů v rozsahu 86,62 % a předávacích stanic v rozsahu 100 %, tj. zpracováním věci vytvořila zcela nové zařízení. Podle žalované tedy není pravdivé tvrzení žalobkyně, že výsledkem soudních sporů je jednoznačný závěr, že žalovaná nemá žádný právní titul k rozvodnému zařízení. Naopak většina soudních sporů dosud probíhá a žádný nebyl pravomocně ukončen tak, aby bylo judikováno, kdo je vlastníkem rozvodného tepelného zařízení. Jak plyne z usnesení na ochranu držby, žalobkyně se protiprávně chopila držby předávací stanice č. 5 a 9. Pokud by tak neučinila, nemohla by se ani potenciálně dostat do hospodářského styku s žalovanou. Žalobkyně nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolala tímto svým nezákonným postupem, a domáhat se jeho ochrany touto žalobou. Smlouvy o dodávkách tepelné energie s odběrateli nezanikly, stejně jako licence žalované, která je nadále oprávněna zařízení provozovat a tepelnou energii odběratelům dodávat. V průběhu řízení žalovaná odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. II. ÚS 2194/23 (dále jen „nález ze dne 4. 9. 2024“), kterým bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu jímž odmítl dovolání žalované ve věci určení vlastnictví k jednotlivým částem rozvodného tepelného zařízení. Tímto rozhodnutím nastal stav, který vznikl po vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, č. j. 22 Cdo 2946/2021-1425, kterým byla právní moc rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2021, č. j. 25 Co 390/2020-1344, odložena do právní moci rozhodnutí o dovolání. Ve věci určení vlastnického práva tak dosud nebylo pravomocně rozhodnuto.

4. Soud prvního stupně dále s odkazem na použitou právní úpravu § 2976 a 2988 o. z. vyjádřil názor, že pro právní posouzení této věci z pohledu tvrzené nekalé soutěže není úplně rozhodující výsledek soukromoprávních sporů mezi účastníky (přičemž dosud není pravomocně vyřešena otázka, kdo je vlastníkem jednotlivých částí rozvodného zařízení pro rozvod tepla a teplé vody v Chodově, resp. jediné vykonatelné rozhodnutí v tuto chvíli je rozhodnutí Okresního soudu v Sokolově, které žalované přiznalo ochranu z titulu rušené držby), ale to, kdo je držitelem platné licence na dodávky tepla a teplé vody v [Anonymizováno]. Shrnul, že rozhodnutími ERÚ došlo ke zrušení licence žalované a současně od právní moci zrušovacího rozhodnutí k rozšíření licence žalobkyně. Toto rozhodnutí bylo ale napadeno správní žalobou, které Krajský soud v Brně přiznal odkladný účinek. Přiznání odkladného účinku má za následek, jako by účinky napadeného správního rozhodnutí nenastaly, tj. žalované zůstává licence na rozvod teplé vody a tepla v [Anonymizováno] (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 8 Azs 37/2021). Ačkoliv § 8 odst. 3 EZ stanoví, že na jedno zařízení lze vydat pouze jednu licenci, neznamená to podle soudu prvního stupně, že přiznáním odkladného účinku správní žalobě došlo ke zrušení nebo sistaci licence, která byla mezitím udělena žalobkyni, neboť dle § 10 odst. 1 písm. d) EZ licence zaniká rozhodnutím ERÚ o zrušení licence, tedy nikoliv tím, že se obnoví licence ve prospěch jiného subjektu. V současné době tedy mají platnou licenci na rozvod tepla a teplé vody v [Anonymizováno] obě účastnice tohoto řízení. Ke stejnému závěru dospěl Krajský soud v Brně i ERÚ ve svém písemném stanovisku. Tento stav je sice právně nežádoucí, zákonem nepředpokládaný, nicméně jiný závěr za daných okolností učinit nelze. V tomto kontextu tedy lze žalobkyni a žalovanou považovat za soutěžitele ve smyslu § 2976 odst. 1 o. z.

5. Ohledně prvého výroku petitu žaloby (povinnost zdržet se oslovování a komunikace s odběrateli žalobkyně) soud prvního stupně uzavřel, že je formulován příliš široce a je nepřiměřený a nedůvodný. Z titulu ochrany proti nekalé soutěži podle § 2988 o. z. nelze uložit úplný zákaz komunikace s určitými adresáty, zákazníky či potenciálními zákazníky, neboť tím by soud zakázal žalované oslovovat odběratele či případné zákazníky i v případech, kdy je takové sdělení oprávněné, pravdivé a slouží oprávněným zájmům žalované. Lze zakázat jen takový druh komunikace, který podstatu nekalé soutěže naplňuje, tj. který je závadný ve smyslu rozporu s dobrými mravy soutěže a způsobilosti přivodit újmu. Navrhovaný způsob ochrany tedy není adekvátní situaci, je nepřiměřeně široký a přísný. Za situace, kdy v [Anonymizováno] jsou dva licencovaní dodavatelé tepla a teplé vody, by bylo nepřiměřené jednomu z nich téměř zcela zakazovat oslovování zákazníků. Takové opatření by dalece překročilo smysl a účel ochrany proti případné nekalé soutěži, a vedlo by naopak k vytěsnění žalované ze soutěže.

6. Druhý navrhovaný petit (povinnost zaslat odběratelům tepelné energie dopis s obsahem výše uvedeným) je podle soudu prvního stupně rovněž nedůvodný. Tento nárok se skutkově opírá především o dopis žalované z 10. 1. 2024, z něhož ale plyne, že je adresován odběratelům žalované a žalovaná v něm neuvádí, že by žalobkyně nebyla držitelem licence, když jim sděluje, že pro ně je jediným licencovaným subjektem. Takové sdělení je podle soudu v pořádku a nepřekračuje dobré mravy soutěže.

7. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl a podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) přiznal úspěšné žalované vůči žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce zjištěné výpočtem popsaným v bodě 22 odůvodnění.

8. Proti rozsudku se včas odvolala žalobkyně. Namítá, že soud prvního stupně učinil na základě provedených důkazů nesprávné skutkové a právní závěry, pokud uzavřel, že vydáním nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2024, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2021, č. j. 25 Co 390/2020-1344, jímž bylo rozhodnuto o vlastnictví města [adresa] k rozvodnému zařízení, se vrátil stav, nastolený usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, kterým byla odložena vykonatelnost tohoto dovoláním napadeného rozsudku. Toto usnesení o odložení vykonatelnosti se totiž vztahovalo jen k dovolání, o němž už bylo pravomocně Nejvyšším soudem rozhodnuto (odmítnutím), navíc jím nebylo rozhodnuto o odložení právní moci, z čehož plyne, že výše uvedené rozhodnutí o vlastnictví města [adresa] k rozvodnému zařízení bylo a je stále pravomocné. Shora uvedené potvrzuje podle žalobkyně i skutečnost, že žalovaná žádala v doplnění své ústavní stížnosti výslovně i o odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni o vlastnickém právu, čemuž Ústavní soud nevyhověl, jak uvedeno v odst. 37 jeho nálezu.

9. Dále žalobkyně namítá, že soud prvního stupně nesprávně vyložil obsah dopisu žalované z 5. 12. 2023 adresovaného odběratelům, v němž tato uvádí nepravdivá tvrzení, že bude i odběratelům, kteří jsou napojeni na předávací stanice č. 5 a 9, které ovládá žalobkyně, dodávat teplo, ačkoliv to není z uvedeného důvodu možné, nebo že smlouvy žalované s těmito odběrateli jsou nadále v platnosti, ačkoliv podle žalobkyně zanikly z důvodu následné nemožnosti plnění. Podobné námitky má žalobkyně k výkladu dopisu ze dne 10. 1. 2024, u něhož soud uzavřel, že byl doručován jen odběratelům žalované. To však není pravda; tento dopis byl doručován i odběratelům žalobkyně napojeným na výměníky č. 5 a 9. Podle žalobkyně se soud prvního stupně zcela minul s podstatou sporu, která spočívá právě v tom, že žalovaná nepravdivě a klamavě tvrdí, že je jako jediná oprávněna dodávat teplo všem odběratelům na území města [adresa] a i odběratele žalobkyně označuje za své. I kdyby však šlo jen o odběratele žalované, šlo by o nekalou soutěž, protože ani jim nesmí být šířeny nepravdivé informace o žalobkyni, které poškozují její pověst a dobré jméno. Žalobkyně nesouhlasí ani s výkladem soudu ohledně obsahu dopisu ze dne 10. 1. 2024, když podle ní zcela jednoznačně tím, že v něm uvedla, že je jediným licencovaným subjektem, žalovaná adresátům sděluje, že žalobkyně licenci k dodávkám nemá. To, že žalobkyně licencí disponuje, je výslovně zmíněno v rozhodnutích o správních žalobách řešených před Krajským soudem v Brně (usnesení č. j. 29 A 3/2024-277 a 29 A 56/2013-189), kde je uvedeno: „neznamená to, že přiznáním odkladného účinku správní žalobě došlo ke zrušení nebo sistaci licence, která byla mezitím udělena žalobkyni.“ I když soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobkyně má platnou licenci k dodávkám tepla, následně nesprávně posoudil dopis z 10. 1. 2024, což vedlo k zamítnutí žalobního návrhu ohledně druhého výroku. Soud prvního stupně podle žalobkyně pochybil rovněž v tom, že zcela přešel obsah dopisů žalované ze dne 5. 3. 2024, kterým žalovaná zaslala upomínku odběrateli žalobkyně, ze dne 8. 3. 2024, jímž byl odběratel žalobkyně vyzván k úhradě záloh nebo 24. 10. 2024, jímž byl odběratelům žalobkyně zaslán dodatek ke smlouvě o dodávkách tepelné energie, přesto, že z nich plyne jednoznačný závěr, že žalovaná se vůči žalobkyni dopustila nekalé soutěže.

10. K právnímu posouzení věci žalobkyně namítá, že soud prvního stupně popsal svůj závěr ohledně toho, že žalobkyni a žalovanou lze považovat za soutěžitele, protože obě mají licenci na rozvod tepla a teplé vody v [Anonymizováno] (podle žalobkyně ji žalovaná nemá), nijak však nepopsal, jak posoudil zbylé dva znaky generální klauzule nekalé soutěže. V tomto ohledu je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Řízení také trpí dalšími vadami. Soud rozhodl o věci během jediného jednání, kde řešil převážně historii sporů mezi stranami, řádně se nezabýval důkazy v této věci, nakonec vydal překvapivé rozhodnutí, které bylo v rozporu s jeho předběžným názorem o tom, že k otázce pravdivosti sdělení žalované bude nejdůležitější zjistit, zda oba subjekty nebo jen jeden z nich má platnou licenci. I když pak bylo prokázáno, že žalobkyně licenci má, byla žaloba zamítnuta, protože podle soudu dopis ze dne 10. 1. 2024 neobsahuje informaci o tom, že žalobkyně platnou licenci nemá. Pokud měl soud za to, že tato informace v dopise obsažena není, nemusel existenci licence žalobkyně vůbec zjišťovat. Procesní chybou bylo podle žalobkyně i to, že soud žalobkyni neupozornil na to, že je první petit formulován příliš široce a nepřiměřeně. Mohl a měl ji buď poučit podle § 43 odst. 1 o. s. ř., aby petit upravila, nebo mu nic nebránilo ho upravit, třeba i přiznat méně, než žalobkyně požadovala.

11. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o tom, že první žalobní nárok je příliš široký a nepřiměřený, který zřejmě vychází z nesprávné úvahy, že odběratelé v [Anonymizováno] mají možnost si dodavatele tepla vybrat. Tak tomu ovšem není, když všichni odběratelé jsou napojeni na jednu z výměníkových stanic a teplo odebírají vždy výlučně od subjektu, který tu kterou stanici provozuje. Žalovaná tedy nemá legitimní důvod oslovovat odběratele napojené na stanice č. 5 a 9, vyjma případů finančního vypořádání, jež však žalobkyně v navrhovaném výroku I. ze zákazu vyloučila. Navíc, pokud dojde k situaci, že by se žalovaná stala skutečným dodavatelem i pro tyto odběratele, pozbyl by tento výrok vykonatelnosti bez dalšího. Žalobkyně prokázala, že žalovaná soustavně kontaktuje její odběratele lživými či klamavými informacemi, aby dosáhla toho, že zálohy na další služby (které jim poskytuje žalobkyně) uhradí žalované. Podle žalobkyně je tedy i tento žalobní návrh zcela přiměřený.

12. Ze všech výše uvedených důvodů žalobkyně navrhuje, aby byl napadený rozsudek změněn na vyhovující a aby jí byla přiznána náhrada nákladů za řízení před soudy obou stupňů.

13. Žalovaná považuje odvolání za zcela nedůvodné. Souhlasí se všemi závěry soudu prvního stupně, který podle ní vystihl podstatu nekalosoutěžního jednání, jehož se žalovaná rozhodně nedopustila. Zdůrazňuje, že žalobkyně i v odvolání opakuje nepravdivé tvrzení, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 390/2020-1344 bylo pravomocně rozhodnuto o vlastnictví města Chodov k celému rozvodnému zařízení. To však není pravda, neboť v tomto řízení (u Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 16 C 408/2010) se řešilo jen určení vlastnictví žalované k částem rozvodného zařízení, které na své náklady a pro sebe zhotovila žalovaná a návrh byl zamítnut jen proto, že nelze určit vlastnictví k částem zařízení, ale musí se žalovat o vlastnictví celého, což žalovaná učinila a toto další řízení je vedeno stále u soudu první instance pod sp. zn. 42 C 285/2024. O vlastnictví města [adresa] k celému rozvodnému zařízení tedy dosud nebylo, natož pravomocně, rozhodnuto. Jediným pravomocným a rovněž vykonatelným rozhodnutím je to, kterým bylo žalobkyni uloženo zdržet se rušení držby žalované ohledně stanic č. 5 a 9, které však žalobkyně nerespektuje.

14. Žalovaná, jak správně uvádí soud prvního stupně, má v současné době platnou licenci na rozvod tepla a teplé vody v [Anonymizováno], a jako taková má nepopiratelné právo oslovit své smluvní partnery a ujistit je, že je připravena dostát svým smluvním závazkům. Žalovaná rovněž souhlasí s tím závěrem, že v dopise ze dne 10. 1. 2024, ale ani v žádném jiném, není uvedeno, že žalobkyně licenci nemá. Žalovaná jimi pouze informuje své smluvní partnery, že jí licence byla v důsledku odkladného účinku rozhodnutí správního soudu vrácena, takže bude nadále teplo odběratelům dodávat. I veškeré další informace uvedené v žalobkyní zmíněných dopisech jsou podle žalované zcela pravdivé, takže nemohou představovat nekalou soutěž.

15. Konečně je žalovaná přesvědčena, že řízení netrpí ani dalšími vadami. Žalobkyně je pánem sporu, a pokud neměla další návrhy na doplnění dokazování, bylo zcela správné, že soud rozhodl na jediném jednání po provedení všech důkazů, které byly zhodnoceny podle zásady volného hodnocení. V rozhodnutí soud popsal, z čeho při svém rozhodování vycházel, a vysvětlil, co považuje z hlediska tvrzeného nekalosoutěžního jednání za podstatné. To, že soud sám nezměnil žalobní petit z hlediska jasného a určitého tvrzení žalobkyně, které se ukázalo nepravdivé, a že sám nezjišťoval, jakému okruhu osob by žalovaná měla omluvný dopis s informací, kterou ani nešířila, posílat, nepředstavuje vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

16. Z uvedených důvodů žalovaná navrhuje, aby napadený rozsudek byl potvrzen a byla jí přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

17. V doplnění odvolání žalobkyně označila nový důkaz o tom, že žalovaná po vyhlášení napadeného rozsudku oslovila dopisem z 24. 12. 2024 odběratele žalobkyně s informací o předběžných cenách tepelné energie s účinností od 1. 1. 2025, kterým dokládá, že žalovaná ve svém závadném jednání pokračuje. Zdůrazňuje, že fyzicky není možné, aby žalovaná dodávala tepelnou energii odběratelům napojeným na stanice č. 5 a 9, které nadále provozuje žalobkyně. Je podle ní zcela nepřípustné, aby soud tuto situaci ignoroval. Hrazením záloh k rukám žalované vzniká odběratelům žalobkyně škoda, resp. nárok na bezdůvodné obohacení, zároveň jim však narůstá dluh vůči žalobkyni. Žalovaná rovněž klame tyto odběratele snížením předpokládané spotřeby v roce 2025 tak, aby se její nabídka jevila jako výhodnější.

18. Žalobkyně v replice k vyjádření žalované opakuje své již v odvolání uvedené důvody, proč považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za nesprávné. K hodnocení dalších sporů mezi účastníky ze strany žalované pak žalobkyně uvádí, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 390/2020-1344 bylo rozhodnuto o vlastnickém právu k rozvodnému zařízení, protože v tomto řízení se žalovaná pokusila rozporovat danou skutečnost, že je to město [adresa], kdo zařízení vlastní, což se jí nepodařilo, když její žaloba byla zamítnuta. Dovolání bylo následně odmítnuto, přičemž odmítací rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo Ústavním soudem zrušeno pouze proto, že nebylo dostatečně odůvodněno, nikoliv tedy proto, že by sám Ústavní soud otázku vlastnického práva řešil, což komentoval tak, že: „Ústavní soud zrušujícím nálezem jakkoliv v žádném případě nepředjímá výsledek navazujícího řízení“. Z žádného soudního rozhodnutí tedy dosud nevyplynula pochybnost o vlastnictví města [adresa] k rozvodnému zařízení. Nestalo se tak ani rozhodnutím ve věci ochrany držby, když posesorní žaloba poskytuje ochranu i držbě, která není řádná ani poctivá, jako je to v případě žalované, které pozbyla licenci 16. 11. 2024 a k přiznání odkladného účinku správní žalobě došlo až v lednu 2024. K uvedenému ještě žalobkyně poznamenala, že nakonec dne 28. 2. 2025 předala výměníkovou stanici č. 5 a 9 žalované, a to z důvodu, že exekutor, přestože předtím byly exekuce odloženy, ukládal městu [adresa] vysoké donucovací pokuty.

19. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. V úvodu odůvodnění odvolací soud s ohledem na tvrzení žalobkyně v odvolání o pokračování v jednání žalovanou dalšími způsoby (např. zasláním ceníku služeb na rok 2025) zdůrazňuje, že předmětem tohoto řízení je (pouze) v žalobě uvedené jednání žalované (tj. tam uvedené oslovování a komunikace se zákazníky - odběrateli tepla v městě [adresa]), nikoliv jednání, které měla učinit po podání žaloby nebo dokonce po vyhlášení odvoláním napadeného rozsudku. Jednoznačně není předmětem tohoto řízení řešení otázek, kdo je vlastníkem rozvodného zařízení, kdo z účastnic řízení je či není oprávněn dodávat jednotlivým odběratelům v [Anonymizováno] teplo a teplou vodu (byť částečně je druhá zmíněná problematika řešena jako předběžná otázka, samotná existence zmíněných práv nemůže být v tomto řízení řešena). Dále považuje odvolací soud za nutné zdůraznit, že žaloba byla podána (pouze) z titulu ochrany proti nekalé soutěži, takže výše uvedené jednání žalované (oslovování a komunikace se zákazníky odběrateli tepla v městě [adresa] do dne podání žaloby) je nutno posoudit striktně jen podle kritérií nekalé soutěže, byť, pochopitelně, v souvislostech poměrně složitých vztahů mezi účastnicemi řízení, které by podle názoru odvolacího soudu, jenž na ústním jednání účastnicím sdělil, bylo namísto vícero vleklých soudních řízení, které strany vedou, vhodné vyřešit, i ve prospěch odběratelů, spíše dohodou o všech sporných otázkách.

20. Podle § 2976 odst. 1 zákona č. 89/2013 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se dopustí nekalé soutěže ten, kdo se dostane v hospodářském styku do rozporu s dobrými mravy soutěže jednáním způsobilým přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům. Nekalá soutěž se zakazuje. Podle § 2984 o. z. je speciální skutkovou podstatou nekalé soutěže zlehčování, které je charakterizováno jako jednání, jímž soutěžitel uvede nebo rozšiřuje o poměrech, výkonech nebo výrobku jiného soutěžitele nepravdivý údaj způsobilý tomuto soutěžiteli přivodit újmu. Zlehčováním je i uvedení a rozšiřování pravdivého údaje o poměrech, výkonech nebo výrobku jiného soutěžitele, pokud jsou způsobilé tomuto soutěžiteli přivodit újmu. Nekalou soutěží však není, byl-li soutěžitel k takovému jednání okolnostmi donucen (oprávněná obrana).

21. Úvodem odvolací soud konstatuje, že při svém posouzení věci vyšel ze skutkových závěrů zjištěných soudem prvního stupně, které považuje za správné a dostatečné pro posouzení věci, proto na ně pro stručnost odkazuje. Odvolací soud shledává správnými rovněž závěry soudu prvního stupně o tom, že nebyly splněny všechny předpoklady generální klauzule nekalé soutěže podle § 2976 o. z. V odvolání není rozporováno a podle odvolacího soudu je zcela zřejmé, že byl splněn předpoklad prvý, tj. že jednání žalované bylo jednáním v hospodářském styku. Obě účastnice jsou podnikatelky s totožným předmětem podnikání (zatím mají obě licenci k dodávání tepla a teplé vody) a soupeří o možnost dodávat teplo a teplou vodu odběratelům v městě [adresa]. Podle odvolacího soudu žalobou vytýkané jednání žalované naplňuje také druhý znak generální klauzule, neboť bylo zřejmě hypoteticky způsobilé přivodit žalobkyni újmu (spočívající v nezískání zákazníků), když cílem oslovování zákazníků ze strany žalované bylo ujistit je, že mohou a mají zůstat ve smluvním vztahu s ní a neodcházet od ní k žalobkyni. Žalobkyni je možno přisvědčit v tom, že soud prvního stupně se výslovně tímto znakem generální klauzule v odůvodnění rozsudku nezabýval, což ovšem nebylo s ohledem na jeho výsledný (správný) závěr o tom, že nebyl naplněn znak třetí, tj. rozpor s dobrými mravy soutěže, chybou, která by mohla znamenat nesprávné rozhodnutí ve věci, protože má-li jít o nekalou soutěž, musí být naplněny všechny tři znaky generální klauzule současně, tj. schází-li jeden z nich (zde rozpor s dobrými mravy soutěže), jednání nelze za nekalosoutěžní považovat.

22. Jak již z výše uvedeného plyne, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že jednání žalované nebylo v rozporu s dobrými mravy soutěže. K odůvodnění soudem prvního stupně a námitkám žalobkyně uvedeným v odvolání odvolací soud dodává, že, ačkoliv lze se soudem prvního stupně souhlasit v tom, že zdržovací nárok (výrok I.) byl žádán příliš široce (soud však mohl petit upravit, pokud by zjistil, že je žaloba co do základu důvodná - srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 07.04.2010, č. j. II. ÚS 3137/09-1), klíčovým důvodem pro závěr, že žaloba není ani v jednom ze žádaných nároků (zdržovací /I./ a odstraňovací /II./) důvodná, byl závěr (soudem prvního stupně velmi stručně popsaný v bodě 20 odůvodnění), že jestliže žalovaná zejména v dopise ze dne 10. 1. 2024 oslovovala své zákazníky a neuvádí v něm (přímo), že žalobkyně není držitelem licence, když jim sděluje jen to, že žalovaná je pro ně (nadále) jediným licencovaným subjektem, nelze toto jednání považovat za rozporné s dobrými mravy soutěže. K pojmu dobrých mravů soutěže odvolací soud připomíná (když soud prvního stupně jej nijak nevysvětlil), že: „Zákon pojem dobrých mravů soutěže nedefinuje - dobré mravy netvoří uzavřený normativní systém a jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací i jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušného a poctivého jednání. Rozpor jednání s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a jejich tehdejšímu postavení; nemravné je jednání, které se nachází za hranicí přípustné agresivity při soutěžení na trhu a které je ve vztahu k ostatním soutěžitelům zákeřné, podvodné, parazitující, nebo ve vztahu k zákazníkům klamavé.“ (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2015, č. j. 3 Cmo 340/2014-86).

23. Aplikací výše uvedených závěrů na projednávanou věc dospěl odvolací soud ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, když obsah sporných dopisů, resp. sdělení (tj. nejen dopisu z 10. 1. 2024, který „zejména“ zmiňuje soud prvního stupně, ale i všech dalších) odběratelům, resp. obyvatelům a jiným subjektům z města [adresa] (ať už šlo o odběratele kterékoliv z účastnic řízení), nelze podle jeho názoru v žádném případě kvalifikovat jako vulgární, agresivní, urážlivý či dehonestující. Odvolací soud uvedená sdělení nepovažuje ani za klamavá či vůči žalobkyni zlehčující, byť ačkoliv v nich není přímo uvedeno, že žalobkyně licenci k dodávání tepla v městě [adresa] nemá, z použitého slovního spojení, že je žalovaná jediným licencovaným subjektem pro tyto dodávky, nepřímo takové sdělení může vyplývat. Je však třeba přihlédnout k tomu, že okolnosti vztahu mezi účastníky jsou značně složité a pro obyvatele a jiné subjekty z města [adresa] nepochybně také nepřehledné, takže, jak potvrdila žalobkyně na jednání před odvolacím soudem, obě účastnice řízení se snaží subjektům napojeným na kteroukoliv z předávacích stanic tuto situaci vysvětlovat, a to, logicky, každá z úhlu svého pohledu. Podle odvolacího soudu je také zřejmé, že zákazníky, kteří jsou povětšinou nepochybně právními laiky, nelze k vysvětlení vývoje situace jen odkázat na rozhodnutí soudů či jiných orgánů (např. ERÚ), protože by tomu těžko porozuměli, takže je vhodné jim je srozumitelně „lidsky“ vysvětlit. Přitom popis toho, co z jednotlivých těchto rozhodnutí plyne, vychází z (logicky opačného) postoje každé z účastnic řízení. Sdělení žalované tedy jsou tzv. hodnotícími úsudky (subjektivní názory autora, který nějakou událost hodnotí ze svého subjektivního pohledu podle vlastních hodnotících kritérií a jejichž pravdivost nelze ověřit), nikoli tvrzeními faktů (tvrzení, která se opírají o nějakou objektivně existující realitu, kterou lze prokázat), jejichž pravdivost musí prokazovat sám kritik (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, č. j. IV. ÚS 23/05-2, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2012, č. j. 3 Cmo 341/2010-305 ve věcech ochrany dobré pověsti právnické osoby, jež jsou aplikovatelné i na tento případ, kde je posuzováno, zda se žalovaná nedopustila zlehčování žalobkyně). U hodnotícího úsudku je třeba zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci a zda je jeho veřejná prezentace přiměřená, a zda zásah do osobnostních práv třetí osoby je jen jejím nevyhnutelným důsledkem a nikoliv primárním cílem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2997/2013 či ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007 nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2013, č. j. 3 Cmo 318/2012-145).

24. S ohledem na výše uvedené lze shrnout, že v tomto řízení posuzované jednání žalované nebylo v rozporu s dobrými mravy soutěže, nejde o zlehčování žalobkyně, když ve sděleních zákazníkům jsou obsaženy hodnotící úsudky žalované, vycházející z pravdivých skutečností (to, že předmětná soudní či jiná rozhodnutí byla vydána a jak zní jejich výroky, není mezi účastníky sporu) o tom, jak žalovaná vnímá význam a důsledky rozhodnutí, zejména obecných a správních soudů, včetně jejího právního názoru na to, že odložení vykonatelnosti rozhodnutí ERÚ o odebrání licence znamená, že jí stále disponuje a může proto pokračovat v plnění svých smluvních závazků se stávajícími zákazníky. Tyto informace byly zákazníkům podány slušnou formou a nelze proto než (stejně jako soud prvního stupně) uzavřít, že hranicí přípustné agresivity při soutěžení na trhu nepřesáhly.

25. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že podle stavu ke dni jeho rozhodnutí by musel být zamítavý výrok I. napadeného rozsudku každopádně hodnocen jako správný (i kdyby jinak žaloba byla co do základu důvodná), protože výměníkové stanice č. 5 a 9 byly předány žalované a již tedy neplatí, že na ně napojeným zákazníkům dodává teplo žalobkyně.

26. Jelikož závěr soudu prvního stupně o tom, že ze strany žalované k nekalé soutěži nedošlo, byl odvolacím soudem shledám správným, bylo napadený rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta podle § 219 o. s. ř. potvrzen, a to včetně správného nákladového výroku, k němuž žádná z účastnic řízení výslovně nic nenamítala.

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované vznikly náklady ve výši 13 527,80 Kč, představující odměnu za zastupování za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem) à 3 700 Kč (§ 9 odst. 3 písm. f/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025), 2 režijní paušály à 450 Kč, cestovné za jízdu zástupce k jednání před odvolacím soudem dne 10. 11. 2025 z Plzně do Prahy a zpět (200 km) automobilem Mercedes Benz reg. zn. 7P55345 s průměrnou spotřebou motorové nafty 7,5 l/100 km, cenou nafty 34,70 Kč/1 litr amortizací 5,80/1 km v celkové výši 1 680 Kč, náhrady za 8 půlhodin promeškaného času à 150 Kč, tj. 1 200 Kč. Součet uvedených položek (11 180 Kč) je pak navýšen o 21% daň z přidané hodnoty, tj. o částku 2 347,80 Kč.

28. Povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení na účet zástupce žalované byla žalobkyni uložena podle § 149 odst. 1 o. s. ř., lhůta k zaplacení byla určena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.