o náhradu škody způsobené předběžným opatřením, k odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2024, č. j. 41 Cm 14/2023-131, ve znění usnesení ze dne 20. 12. 2024, č. j. 41 Cm 14/2023-153,

1. Soud prvního stupně v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně 9 727 097,40 Kč (výrok I.), uložil žalobci zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 737 247,36 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit náklady České republice v rozsahu 100 % s tím, že jejich výše bude určena v samostatném usnesení (výrok III.). Usnesením ze dne 20. 12. 2024, č. j. 41 Cm 14/2023-153, určil soud prvního stupně náklady státu částkou 0 Kč (výrok I.) a žalovaným vrátil část zálohy složené na znalečné ve výši 2 000 Kč (výrok II.).

2. Vyšel ze žaloby podané 5. 6. 2023, kterou se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 6 752 250 Kč (později navýšené na 9 727 097,40 Kč - připuštěno usnesením ze dne 11. 4. 2024, č. j. 41 Cm 14/2023-57), způsobené vydáním předběžného opatření. To bylo nařízeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, č. j. 2 Nc 1010/2022-17 a žalobci jako tamnímu odpůrci jím bylo uloženo, aby se do doby skončení ochrany nebo platnosti patentu žalovaných EP č. [Anonymizováno], validovaného i v ČR, zdržel nabídky, prodeje, distribuce, dovozu a uvádění na trh léku s názvem [Anonymizováno] (dále i jen „lék žalobce“) a do stejné doby mu bylo zakázáno převést registraci tohoto léku. Žalobou ze dne 8. 3. 2022 se pak žalovaní v pozici žalobců v následně zahájeném řízení domáhali, aby se žalobce jako tamní žalovaný zdržel nabídky předmětného léku, přičemž svá práva opírali o evropský patent EP č. [Anonymizováno]. Usnesením ze dne 30. 1. 2023, č. j. 2 Cm 9/2022-226, bylo řízení o této žalobě zastaveno a žalobci byla přiznána náhrada jeho nákladů, protože žalobci vzali svou žalobu zpět. Jelikož předběžné opatření zaniklo výhradně z důvodu zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby, domáhá se žalobce podle § 77a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) náhrady škody, která mu předběžným opatřením vznikla, když po dobu jeho trvání, tj. od 22. 2. 2022 do 3. 12. 2023 (resp. za dobu 9 měsíců, jak žalobce žádá), byl omezen v prodeji svého léku č. reg. [Anonymizováno] čímž mu ušel zisk, který v žalobě (a jejím pozdějším doplnění) vyčísluje.

3. Podle žalovaných je žaloba nedůvodná, protože předběžné opatření zaniklo z důvodu, že práva žalovaných byla uspokojena, a to tím, že po dobu trvání jejich evropského patentu byla předběžným opatřením ochráněna jejich práva. Nejsou proto splněny předpoklady § 77a o. s. ř. Žalovaní dále namítají, že jelikož v návaznosti na vydané předběžné opatření podali žalobu negatorní, pak poté, co uplynula doba práv z předmětného patentu, nebyl již pro další vedení řízení dán důvod, protože po zániku patentu již k porušování práv nedocházelo. Žalovaní také namítají, že žalobci škoda nevznikla, protože patentová ochrana je postavena na tom, že kromě majitele patentu nemůže nikdo jiný bez zákonného důvodu vykonávat práva s patentem spojená. Jestliže tedy žalobce tvrdí, že by, nebýt předběžného opatření, získal prospěch, stalo by se tak porušováním patentu, nešlo by o zisk legální. Žalovaní dále sporovali i výši tvrzené škody a uvedli také, že předběžné opatření bylo ze strany žalobce porušováno.

4. Soud prvního stupně po provedení důkazu spisem zn. 2 Cm 9/2022, výpisem z databáze Úřadu průmyslového vlastnictví České republiky (dále jen „ÚPV“) předmětného evropského patentu, výslechu znalce [tituly před jménem] a účastnické výpovědi jednatele žalobce [Anonymizováno] s odkazem na § 77a odst. 1 o. s. ř. a judikaturu nejprve zmínil, že odpovědnost za újmu způsobenou předběžným opatřením je vystavěna jako odpovědnost objektivní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1619/2019) a nese ji vždy navrhovatel, který musí počítat s tím, že bude-li jeho návrhu vyhověno a posléze předběžné opatření zanikne z jiného důvodu než proto, že jeho právo bylo uspokojeno (a řízení bylo z tohoto důvodu zastaveno) nebo proto, že bylo jeho nároku ve věci samé vyhověno, může být zatížen povinností nahradit druhé straně škodu, která mu předběžným opatřením vznikla. To platí dokonce i tehdy, bylo-li předběžné opatření nařízeno v důsledku pochybení soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3137/2007). Zprostit se této odpovědnosti navrhovatel může jen tehdy, pokud prokáže, že škoda nebo jiná újma by povinnému z předběžného opatření vznikla i jinak.

5. Dále soud prvního stupně uzavřel, že jelikož řízení ve věci samé bylo zastaveno, předmětné předběžné opatření zaniklo z jiného důvodu než proto, že by návrhu ve věci samé bylo vyhověno nebo proto, že by nárok navrhovatele byl uspokojen, protože uplynutí doby ochrany nelze považovat za uspokojení žalobcova nároku, jímž by bylo jen dobrovolné zdržení se tvrzeného závadného jednání (prodeje žalobcova léku).

6. Následně se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda nebyl naplněn liberační důvod dle § 77a odst. 1 o. s. ř., tj. zda by k tvrzené újmě na straně žalobce došlo i jinak. S odkazem na příslušná ustanovení Úmluvy o udělování evropských patentů (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 69/2002 Sb. m. s.) a zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, pak soud prvního stupně přisvědčil tvrzení žalovaných o tom, že žalobci nemohla vzniknout újma ve formě legálního zisku, protože po celou dobu trvání patentu žalovaných (a tedy i po dobu trvání předběžného opatření) žalobcův lék tento patent porušoval, neboť v tomto řízení (o žalobě podle § 77a odst. 1 o. s. ř.) bylo prokázáno, že jeho složení spadalo do celého nezávislého nároku č. 12 patentu. Z toho soud prvního stupně dovodil, že žalobce by z uvedených důvodů nemohl a nesměl do doby platnosti patentu dosáhnout žádného zisku z prodeje svého léku, takže odpovědnost žalovaných je v tomto případě vyloučena. Při přijetí tohoto závěru soud prvního stupně přihlédl k obraně žalovaných, kteří uvedli, že v situaci, jaká nastala v projednávaném případě, tj. že jejich patent zanikl dříve, než bylo pravomocně skončeno řízení ve věci samé o zdržení se zásahu do práv z něj plynoucích, by bez možnosti liberace odpovědnosti za újmu vzniklou předběžným opatřením, fakticky ztratili možnost být ve věci samé úspěšným. Popsanou situaci by podle soudu prvního stupně nevyřešil ani po zániku patentu podaný návrh na změnu žaloby na žalobu o určení, že k zásahu došlo, protože jednak ani vyhovující rozsudek by striktně vzato nebylo možno považovat za úspěch ve věci samé, která by korespondovala s vydaným předběžným opatřením ve smyslu § 77a o. s. ř., jednak je sporné, zda by byl na takovém určení byl dán naléhavý právní zájem.

7. Z výše uvedených důvodů soud prvního stupně dospěl k závěru, že liberační důvod podle § 77a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn, takže odpovědnost žalovaných za újmu vzniklou žalobci předběžným opatřením (jejíž existenci a výši ani příčinnou souvislost s nařízeným předběžným opatřením nijak nezkoumal) není dána, a proto žalobu zamítl. Náhrada nákladů řízení byla přiznána zcela úspěšným žalovaným podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

8. Proti rozsudku se včas odvolal žalobce. V odvolání namítá, že se jedná o rozhodnutí vnitřně rozporné a nesrozumitelné, pokud soud na jedné straně uzavřel, že žalobci nemohl (legální) zisk z prodeje jeho léku uniknout, tj. jinak řečeno, že žalobci žádná škoda nevznikla, aby na druhé straně uzavřel, že existuje liberační důvod podle § 77a o. s. ř. (že by škoda vznikla i jinak), který ovšem dopadá pouze na situace, kdy škoda předběžným opatřením povinnému (žalobci) vznikla, ale navrhovatel předběžného opatření za ní neodpovídá. Žalobce dále opakovaně namítá, že hmotněprávní přezkum důvodnosti žalobních nároků z ukončeného řízení ve věci samé, je v řízení podle § 77a o. s. ř. zapovězen judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 22. 7. 2020, č. j. 23 Cdo 1619/2019-214), kterou soud prvního stupně odmítl aplikovat s lakonickým konstatováním, že se jedná o „odlišnou situaci“. Je logické, že žádná dvě řízení nejsou zcela totožná, ovšem podle žalobce jsou závěry zmíněného rozsudku i na tuto věc plně aplikovatelné, když v obou případech došlo k zániku předběžného opatření (v jednom byla žaloba v meritorní věci zamítnuta, ve druhém došlo k zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby, aniž by byl nárok žalobce uspokojen), když § 77a odst. 1 o. s. ř. mezi jednotlivými důvody zániku (zrušení) předběžného opatření nerozlišuje a podmínky uplatnění nároku na náhradu škody z takového předběžného opatření formuluje identicky. Z textu citovaného rozsudku Nejvyššího soudu plyne, že z hlediska zániku předběžného opatření „je nerozhodné, zda žaloba byla zamítnuta či odmítnuta či zda řízení o ní bylo zastaveno“ a dále, že „v případě zániku či zrušení předběžného opatření lze posuzovat úspěšnost navrhovatele v řízení ve věci samé pouze z hlediska procesního. (…) Samotná opodstatněnost žaloby ve věci samé (resp. existence subjektivního práva žalobce uplatněného žalobou) nemůže být v řízení o náhradě škody či jiné újmy podle § 77a odst. 1 o. s. ř. jakkoliv (znovu) řešena. Jestliže soud prvního stupně v tomto řízení zkoumal nárok žalovaných, který uplatnili v zastaveném meritorním řízení, po hmotněprávní stránce, jednal podle žalobce v příkrém rozporu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.

9. Podle žalobce přitom neobstojí ani odkaz soudu na údajnou přespřílišnou přísnost požadavku, aby žalovaní přeformulovali svůj žalobní nárok na žalobu určovací nebo aby byla původní žaloba o tento nárok rozšířena. Podle žalobce je v situaci, která nastala v tomto řízení (patent zanikl, takže žaloba jen na zdržení se zásahu musela být vzata zpět), existencí předběžného opatření dán naléhavý právní zájem na tom, aby řízení pokračovalo a bylo meritorně vyřešeno, zda jednání žalovaného bylo protiprávní. Pozitivní rozhodnutí o určovací žalobě může pak sloužit i k případnému podání žaloby o náhradu škody z porušení patentu, která může být podána i po skončení jeho platnosti za dobu, kdy v platnosti byl (pokud není zrušen jako neplatný s účinky ex tunc).

10. Nad rámec výše popsané námitky žalobce znovu argumentuje, proč (judikaturou zapovězené) nové hmotněprávní posouzení nároku žalovaných na zdržení se prodeje žalobcova léku není věcně správné, resp. proč je nesprávný procesní postup soudu, pokud vycházel při zjišťování, zda lék žalobce do patentu zasahuje, jen ze znaleckého posudku a výpovědi dvou svědků, nepřihlédl k žalobcově argumentaci, nenechal jej vyjádřit se, nepoučil jej podle § 118a o. s. ř. atd., čímž zatížil prvoinstanční řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

11. Konečně podle žalobce porušení práva k patentu, které bylo důvodem pro nařízení předběžného opatření, nemůže být logicky liberačním důvodem ve smyslu § 77a odst. 1 o. s. ř. Předběžné opatření vedlo k blokaci žalobce (nemohl prodávat svůj lék), která mu způsobila škodu. Porušení téhož práva tak nemůže být „jinou skutečností“, resp. důvodem pro vyvinění žalovaných z objektivní odpovědnosti dle § 77a o. s. ř. Nebýt předběžného opatření, žalobce by svůj lék SORAFENIB TEVA volně uváděl na trh i přes existenci patentu žalovaných. Bylo to jedině předběžné opatření, které mu v prodeji bránilo. Vykládat § 77a odst. 1 věta druhá o. s. ř. tak, že stejná skutečnost, která byla důvodem pro vydán předběžného opatření (a příčinou vzniku škody) je současně liberačním důvodem, je zjevně absurdní a nesmyslný postup.

12. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.

13. Žalovaní považují rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a srozumitelný. Závěr o tom, že žalobci nemohl žádný (legální) zisk uniknout, je v souladu se zásadou, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání (§ 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Žalovaní jsou rovněž přesvědčeni, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud v tomto řízení zkoumal nikoliv celou původní žalobu na ochranu před porušováním práv k patentu, ale jen skutečnost nutnou pro rozhodnutí v tomto řízení, tj. platnost patentu a jeho porušení ze strany žalobce, a to ve světle § 77a odst. 1 o. s. ř., tj. k rozhodnutí o tom, zda by ke škodě na straně žalobce došlo i jinak - pokud by dodržovala práva plynoucí z platného patentu. K výtkám k procesnímu postupu při posouzení této skutečnosti žalovaní uvedli, že soud postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, a pokud uzavřel, že důkazy provedené jsou pro rozhodnutí věci postačující, nebylo poučení žalobce podle § 118a o. s. ř. nutné.

14. Z uvedených důvodů žalovaní navrhli, aby byl napadený rozsudek odvolacím soudem potvrzen.

15. Podáním ze dne 20. 3. 2025 (č. l. 166 spisu) žalobce pro případ, že odvolací soud přisvědčí argumentaci soudu prvního stupně o tom, že v řízení o žalobě podané podle § 77a o. s. ř. lze zkoumat nárok projednávaný v zastaveném řízení o věci samé (zásah do patentu), navrhl, aby bylo odvolací řízení přerušeno do pravomocného ukončení řízení před ÚPV, resp. správními soudy, o návrzích na zrušení předmětného patentu z důvodu zápisné nezpůsobilosti (s účinky ex tunc), když v probíhajícím řízení byl (zatím) rozhodnutím předsedy ÚPV zrušen částečně, a zároveň byl tento evropský patent (zejména ohledně nároku č. 12) zrušen (prohlášen neplatným) v Portugalsku, Rakousku, Velké Británii a Španělsku. Podle žalobce je tedy i v České republice patent neudržitelný, a dojde-li, jak je žalobce přesvědčen, k jeho zrušení i zde, stane se přezkoumání napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně bezpředmětným.

16. Vrchní soud v Praze napadený rozsudek přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř., a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné, avšak nejsou dány podmínky pro potvrzení (§ 219 o. s. ř.) nebo změnu (§ 220 o. s. ř.) napadeného rozsudku, neboť soud prvního stupně se v důsledku nesprávného právního posouzení věci, které vyústilo v závěr, že je dán liberační důvod podle § 77a odst. 1 o. s. ř., spočívající v tom, že lék žalobce neoprávněně zasahoval do patentu žalovaných, vůbec nezabýval dalšími předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaných za tvrzenou škodu, způsobenou předběžným opatřením, což je vada, kterou nelze v odvolacím řízení napravit.

17. Podle § 77a odst. 1 o. s. ř. zaniklo-li nebo bylo-li zrušeno nařízené předběžné opatření z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, je navrhovatel povinen nahradit škodu a jinou újmu každému, komu předběžným opatřením vznikla. Této odpovědnosti se navrhovatel nemůže zprostit, ledaže by ke škodě nebo k jiné újmě došlo i jinak.

18. Se soudem prvního stupně lze zcela souhlasit v prvé části odůvodnění jeho rozsudku, v němž s odkazy na přiléhavou judikaturu uzavírá, že obecně odpovědnost za újmu vzniklou předběžným opatřením má vždy jeho navrhovatel, což platí např. i v případě, že bude v důsledku nesprávného postupu soudu nařízeno, ačkoliv být nařízeno nemělo, že se jedná o odpovědnost objektivní (za následek) a že v projednávané věci nedošlo k zastavení řízení pro uspokojení žalovaného nároku, kterým by bylo jen dobrovolné zdržení se tvrzeného závadného jednání (nabízení a prodeje žalobcova léku), když řízení bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby podané z důvodu, že patent, z něhož bylo žalováno zanikl uplynutím doby ochrany. Na základě výše uvedeného pak soud prvního stupně správně uzavřel, že podle § 77a odst. 1 o. s. ř. existuje titul pro odpovědnost žalovaných za újmu vzniklou žalobci předběžným opatřením (tj. základ nároku je dán).

19. Další závěry soudu prvního stupně, na nichž založil své zamítavé rozhodnutí, jsou však podle odvolacího soudu nesprávné. Jak uvedeno výše, navrhovatel předběžného opatření se může odpovědnosti za škodu vzniklou předběžným opatřením zprostit toliko tehdy, jestliže prokáže, že ke škodě by došlo i jinak, tj. i kdyby předběžné opatření nebylo nařízeno. Obecně lze uvést, že liberačním důvodem může být např. okolnost, že žalobce musel ukončit výrobu a prodej svého léku kvůli ztrátě jeho registrace, jeho již sjednaný obchod se neuskutečnil pro zánik, úpadek či porušení závazku ze strany jeho smluvního partnera, z důvodu přírodní katastrofy apod., přičemž existenci liberačního důvodu musí tvrdit a prokázat navrhovatel předběžného opatření (zde žalovaní).

20. Liberační důvod však, jak správně poukazuje žalobce, nemůže spočívat v tvrzení, že žaloba byla důvodná a že, kdyby se v řízení pokračovalo, by jí bylo vyhověno. V prvé větě § 77a odst. 1 o. s. ř. jsou (taxativně) uvedeny jediné dva případy, kdy odpovědnost navrhovatele předběžného opatření za jím způsobenou újmu není dána. Za prvé je to situace, že žalobě v meritorním řízení bylo vyhověno. K tomu v projednávané věci nedošlo. Za druhé je to situace, že právo navrhovatele bylo uspokojeno. Ani k tomu, jak správně uzavřel soud prvního stupně, v projednávané věci nedošlo, protože žaloba byla vzata zpět kvůli tomu, že patent, z něhož bylo žalováno, zanikl, což evidentně nelze považovat za uspokojení nároku na zdržení se tvrzeného zásahu do něj. Jestliže meritorní řízení neskončilo vyhověním žalobě nebo zastavením pro zpětvzetí z důvodu uspokojení nároku, je odpovědnost navrhovatele předběžného opatření za újmu jím vzniklou dána bez ohledu na to, jak jinak skončilo, tj. např. tak, že žaloba byla zamítnuta (čímž je hmotněprávně vyřešeno, že nárok nebyl důvodný), nebo došlo k zastavení řízení z jiného důvodu (jako zde) nebo byla odmítnuta. Ve všech uvedených příkladech skončení meritorního řízení jinak než vyhověním žalobě, resp. zastavením pro uspokojení nároku, je však navrhovatel předběžného opatření (bez dalšího) vždy považován pro účely odpovědnosti podle § 77a odst. 1 o. s. ř. za procesně neúspěšného, protože otázka, zda byla jeho žaloba důvodná podle hmotného práva nebyla (kromě případu zamítnutí žaloby) vyřešena, když nedošlo k jejímu projednání a řízení neskončilo meritorním rozhodnutím a ze stejných důvodů už být dále řešena ani nemůže, jistě nikoliv v řízení o žalobě podle § 77a o. s. ř. (viz bod 61 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2020, č. j. 23 Cdo 1619/2019-214, jež je na projednávanou věc aplikovatelný, protože se v něm hovoří obecně o předpokladech odpovědnosti podle § 77a odst. 1 o. s. ř.: „61. Zároveň je nutno zohlednit, že právní úprava závazku k náhradě škody či jiné újmy vzniklé předběžným opatřením podle § 77a odst. 1 o. s. ř. je založena na existenci objektivních skutečností bez ohledu na zavinění navrhovatele předběžného opatření (tj. na tzv. objektivní odpovědnosti či odpovědnosti za výsledek). Proto v případě zániku či zrušení předběžného opatření lze posuzovat úspěšnost navrhovatele v řízení ve věci samé pouze z hlediska procesního. Tedy na základě zjištění, zda konečné rozhodnutí v řízení ve věci samé je rozhodnutím, jímž se žalobě vyhovuje, popř. rozhodnutím vyplývajícím z uspokojení uplatněného práva, nebo se naopak jedná o konečné rozhodnutí vydané z jiného důvodu. Samotná opodstatněnost žaloby ve věci samé (resp. existence subjektivního práva žalobce uplatněného žalobou) nemůže být v řízení o náhradě škody či jiné újmy podle § 77a odst. 1 o. s. ř. jakkoli (znovu) řešena.“ (zvýraznění textu doplněno odvolacím soudem). Z výše uvedeného je podle odvolacího soudu zřejmé, že liberační důvod nemůže spočívat v hypotetické úvaze o tom, jak by skončilo meritorní řízení, kdyby se v něm pokračovalo, a škodu vzniklou předběžným opatřením (je-li prokázáno splnění všech předpokladů odpovědnosti za ní) je jeho navrhovatel povinen povinnému (nebo jiné osobě, které v důsledku jeho nařízení vznikla) uhradit přesto, že trvá jeho přesvědčení, že se povinný dopustil zásahu do jeho práv z patentu (otázka, zda tomu tak bylo, přitom zůstane nezodpovězena).

21. Z výše uvedeného plyne, že soud prvního stupně nepostupoval správně, pokud se v tomto řízení zabýval otázkou, zda lék žalobce zasahoval do (již zaniklého) patentu žalovaných (nehledě k žalobcem namítaným vadám procesního postupu, které odvolací soud pro nadbytečnost neřešil, když se touto otázkou soud neměl zabývat vůbec). K tomu odvolací soud v souvislosti se soudem prvního stupně dovozenou nemožností žalovaných účinně chránit svá práva v období nedlouho před expirací patentu zdůrazňuje, že bylo jen věcí žalovaných jako navrhovatelů předběžného opatření a žalobců v meritorním řízení, jaké nároky v něm uplatní. Jestliže při vědomí, že jejich patent relativně brzy po zahájení řízení ve věci samé expiruje (žaloba podána 8. 3. 2022, patent zanikl 3. 12. 2022), podali žalovaní žalobu pouze se zdržovacím nárokem, je to jejich rozhodnutí, které však nemůže jakkoliv přitížit žalobci jako povinnému z předběžného opatření, v řízení podle § 77a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud pak v této souvislosti poukazuje rovněž na to, že návrh na nařízení předběžného opatření, kterým byl žalobce ve svém obchodování s předmětným lékem omezen, byl podán k zamezení vzniku nebo navyšování škody, která tvrzeným zásahem do patentu žalovaným vznikala či hrozila vzniknout, takže žalovaným nic nebránilo (také) tuto škodu (případně vedle dalších nároků) v předpokládané výši (která mohla být později upravena podle skutečnosti) žalobou uplatnit, když v takovém případě by v meritorním řízení bylo pokračováno a žalovaní by v něm mohli být úspěšní i po zániku předmětného patentu uplynutím doby jeho platnosti. Konečně v úvahu by po zániku patentu mohla připadat i výše zmíněná změna žaloby na žalobu určovací, ani tu však žalovaní nenavrhli.

22. Jelikož závěr soudu prvního stupně o tom, že je dán výše popsaný liberační důvod pro vyloučení odpovědnosti žalovaných za újmu, která měla žalobci vzniknout předběžným opatřením, nebyl správný, a soud prvního stupně se v důsledku jeho přijetí nezabýval dalšími předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu (existence a výše škody a příčinná souvislost), musel odvolací soud přistoupit (výrokem II.) ke zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 219a odst. 1 písm. a/, § 219a odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), v němž se jimi bude soud prvního stupně zabývat a pak znovu o uplatněném nároku rozhodne a rozhodnutí ve věci samé, jakož i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, řádně odůvodní.

23. Výše popsané závěry o tom, že v řízení o žalobě podle § 77a odst. 1 o. s. ř. nelze zkoumat opodstatněnost žaloby ve věci samé (existenci subjektivního práva žalovaných z patentu) byly také důvodem, proč odvolací soud (výrokem I.) zamítl návrh žalobce na přerušení řízení do skončení řízení vedených před ÚPV nebo správními soudy o (částečném) prohlášení předmětného patentu od počátku neplatným, protože v nich není řešena otázka, která by mohla mít význam pro rozhodnutí o této žalobě.

24. V novém rozsudku rozhodne soud prvního stupně také o nákladech tohoto odvolacího řízení podle § 224 odst. 3 o. s. ř.