o ochranu autorského práva, k odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2022, č. j. 9 C 3/2021-40,

1. Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, aby bylo určeno, že autorem zrcadlových vitráží uvedených v katalogu [jméno] [příjmení] [jméno] [anonymizováno] [rok] [anonymizováno] [rok], kde je fotografie, nebo respektive sken či kopie s názvem [anonymizováno 5 slov], [příjmení], [anonymizována čtyři slova], [ulice] [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno], [anonymizováno] [anonymizováno], [anonymizováno], [jméno], [anonymizováno 8 slov], [jméno] a [jméno], je [jméno] [příjmení] (výrok I.) a uložil žalobci, aby uhradil žalovanému na náhradě nákladů řízení 10 200 Kč (výrok II.).

2. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že se žalobce domáhal žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 určení autorství, vydání díla a event. náhrady škody. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2020, č. j. Ncp 758/2020-15 bylo mj. rozhodnuto o postoupení určovací žaloby Městskému soudu v Praze.

3. Soud vyšel z podané žaloby, podle níž žalobce užíval od roku 2010 do června 2019 žalovaným pronajatý ateliér. V této době zde žalobce vytvořil 18 zrcadlových vitráží, jejichž názvy a reprodukce jsou obsaženy v katalogu„ [jméno] [příjmení] [jméno] [anonymizováno] [rok] [anonymizováno] [rok]“, a to konkrétně vitráže: [anonymizováno 5 slov], [příjmení], [anonymizována čtyři slova], [ulice] [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno], [anonymizováno] [anonymizováno], [anonymizováno], [jméno], [anonymizováno 8 slov], [jméno] [anonymizováno] [jméno] (dále jen„ sporné vitráže“). Žalobce byl naposledy v atelieru v červnu 2019, kdy v tomto měsíci také skončil žalovanému nájem ateliéru, přičemž se v něm v této době také nacházely sporné vitráže. Žalovaný následně několik sporných vitráží prodal, a to bez souhlasu žalobce. Ten proto žalovaného vyzval k jejich vydání, přičemž hodnotu jedné vitráže stanovil na 70 000 Kč a celkovou škodu na 1 260 000 Kč. Žalovaný na to reagoval tak, že jde o jejich společné dílo. Žalobce je přesvědčen, že je autorem a vlastníkem 18 sporných vitráží a že jen jemu náleží autorská práva ve smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění (dále jen„ AZ“).

4. Žalovaný neuznal žalovaný nárok, protože v žalobě není vylíčen naléhavý právní zájem na požadovaném určení a navíc jde o společné dílo účastníků. Žalobce (v odůvodnění nesprávně žalovaný) vytvářel sporné vitráže v ateliéru ve spolupráci se žalovaným pro žalovaného, přičemž za jeho užívání nic neplatil. Žalobce se v katalogu„ [jméno] [příjmení] [jméno] [anonymizováno] [rok] [anonymizováno] [rok]“ (dále jen„ katalog“) označil za autora sporných vitráží, přičemž žalovaný nezpochybňuje autorský podíl žalobce na jednotlivých sporných vitráží.

5. Soud věc posoudil podle § 40 odst. 1 AZ, přičemž se k tomu zabýval otázkou autorství a spoluautorství sporných vitráží. Nejprve ale soud posuzoval otázku naléhavého právního zájmu podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Naléhavý právní zájem se dle komentářové literatury v případě určovacího autorskoprávního nároku neuplatní, protože se jedná o žalobu spočívající ve výkonu nároku, jímž je speciálně vybaveno autorské právo pro případ deliktu. Danou určovací žalobu tak nelze zamítnout pro nedostatek naléhavého právního zájmu.

6. Po provedeném dokazování soud prvního stupně zjistil, že žalobce je jedním z autorů sporných vitráží, přičemž žalovaný prokazuje spoluautorství svými prohlášeními a návrhy vitráží, k čemuž je také přihlížet v souvislosti s vystavenými fakturami, podle nichž je fakturován návrh a grafické řešení. Z uvedených důkazů ale nelze zjistit, zda grafický návrh samotný, tedy jak uvádí žalovaný na příkladu vitráže [jméno] [příjmení] a spojená„ složitější“ vitráž. Žalovaný tak prokazoval ve smyslu § 8 AZ spoluautorství, když se nejedná o spojené dílo, ale o autorství jednotlivých částí. Žalobce se ale bez omluvy jednání neúčastnil, a proto pokud žalovaný prokazoval a tvrdil spoluautorství, žalobce se svou neúčastí vzdal možnosti poučení soudem dle § 118a odst. 1 o. s. ř., přičemž z provedených listinných důkazů lze spoluautorství žalovaného dovodit.

7. To, že žalovaný poskytl žalobci k tvorbě zadarmo prostory, ze žalovaného spoluautora dle § 8 odst. 2 AZ nečiní. Žalovaného však činí spoluautorem návrh díla, které bylo ve spolupráci s žalobcem dokončeno do podoby vitráže. Žalovaný se také částečně podílel na celkovém výtvarném ztvárnění vitráže, která ale jinak nese rukopis žalobce. Ze skic soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že společná tvůrčí činnost existovala před dokončením spoluautorského díla, přičemž šlo o činnost stejného druhu. V této věci se tedy jedná o spoluautorské dílo, kde není několik jednotlivých autorských práv, ale jde o autorské právo jediné příslušící více lidem. Žalobce proto v řízení neprokázal, že by byl jediným (výlučným) autorem sporných vitráží.

8. Žalobce své autorství prokazoval jen katalogem, na základě něhož se domáhal určení svého autorství ke sporným vitrážím podle § 6 AZ. Žalovaný na základě jednoho příkladu vytvoření dané vitráže prokazoval své spoluautorství k nim. Jelikož se žalobce, jak je výše uvedeno, jednání před soudem neúčastnil, vzdal se dobrodiní poučení soudu o nutnosti prokázat své výlučné autorství ke sporným vitrážím, a proto soud dospěl k závěru o spoluautorství účastníků. Žalobce tak neunesl důkazní břemeno ohledně jeho autorství ke sporným vitrážím, a proto soud žalobu zamítl.

9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), neboť v řízení byl zcela úspěšný žalovaný.

10. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání, v němž soudu vytkl, že na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Žalobce nikdy netvrdil, že je autorem zrcadlové vitráže s názvem [jméno] [příjmení], přičemž ani nežádal o určení autorství k ní. Její výroba byla zcela v gesci žalovaného, a proto by soud neměl ve vztahu k ní přihlížet k tvrzením žalovaného o spoluautorství. Vedle toho soud nesprávně dovodil z žalovaným předložených faktur, že podle vitráže [jméno] [příjmení] (není předmětem řízení) a vitráží [anonymizováno] a [anonymizováno], byly provedeny všechny sporné vitráže stejným způsobem, či případně, že za jejich vytvoření bylo žalovaným žalobci zaplaceno. Pokud se soud prvního stupně domnívá, že z předložených faktur vyplývá spoluautorství žalovaného k vitrážím [anonymizováno] a [anonymizováno], pak měl žalobu zamítnout jen ohledně nich.

11. S ohledem na uvedené žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že předmětem řízení je 17 sporných vitráží. K předmětu řízení učinil žalobce jen skutkové tvrzení, že„ V této době (od roku 2010 do června 2019 – pozn. žalovaného) žalobce zhotovil celkem 18 zrcadlových vitráží, většinou o rozměrech 1200 x 800 x 4 mm (zapískovaný textil a krajka, na čelní straně leptaná grafika, malováno hydroglazurou, stabilizováno vypálením, zlaceno plátkovým zlatem). Názvy a reprodukce všech vitráží jsou obsaženy v katalogu s názvem [jméno] [příjmení] [jméno] [anonymizováno] [rok] [rok]“. Jako důkaz byl navržen jen tento katalog.

13. V textu žaloby tvrdí žalobce autorství 18 vitráží, konkretizace je ale provedena až v petitu, kde uvádí již jen 17 sporných vitráží. Žalovaný předpokládal, že žalobce zapomněl uvést vitráž s názvem [jméno] [příjmení]. a že svůj omyl napraví rozšířením žaloby. Žalovaný užil tuto vitráž ve vyjádření k žalobě, aby popsal, jak sporné vitráže vznikaly a jak se účastníci podíleli na jejich vzniku autorsky a výrobně. [příjmení] [jméno] [příjmení]. byla žalovaným vybrána z důvodu, že byla poslední a že při její tvorbě účastníci využili zkušenosti z předchozích vitráží, přičemž také šlo o nejkomplikovanější kompozici grafického návrhu i následného technického zpracování. Daný popis tak nejpřesněji dokumentuje podíl účastníků na tvorbě sporných vitráží. Ostatně žalovaný ve vyjádření výslovně uvedl, že proces tvorby sporných vitráží byl v zásadě obdobný jako u vitráže [jméno] [příjmení].

14. Tvrzení žalovaného o tvorbě vitráže s názvem [jméno] [příjmení] jsou pro věc relevantní. Žalobce k prokázání svého autorství navrhl jen katalog, přičemž ani neučinil žádné podání a neúčastnil se ani prostřednictvím zástupce jednání před soudem, a proto je třeba vycházet jen ze skutkového tvrzení v žalobě. Je tedy zřejmé, že žalobce neunesl důkazní břemeno k předmětu žaloby a rozsudek soudu prvního stupně je správný. Proto žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný a aby žalovanému přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

15. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle § 212a a násl. o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného důvodné není.

16. Žalobce v této věci tvrdil, že je autorem děl uvedených ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, žalovaný byl pouze osobou, která mu pronajala ateliér, ve které díla tvořil.

17. Soud prvního stupně, po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný se skutečně na vzniku sporných děl – vitráží podílel, tato díla jsou jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti ve smyslu § 2 odst. 1 AZ, tudíž požívají ochrany podle AZ, přičemž přínos žalovaného ke vzniku děl nebyl jen organizační či technický, jak tvrdil žalobce. Proto žalobu zamítl s odůvodněním, že bylo v řízení prokázáno, že žalovaný je spoluautorem děl. Nelze tak podle soudu prvního stupně vyhovět žalobě na určení, že žalobce je (výlučným) autorem sporných vitráží.

18. Z výše uvedeného popisu dosavadního stavu řízení je zřejmé, že předmětem sporu je posouzení, zda žalobce je výlučným držitelem osobnostních a majetkových práv k dílům, nebo je jedním ze spoluautorů, jak tvrdil žalovaný.

19. Na úvod lze uvést, že zjištěný skutkový stav soudem prvního stupně se ani v odvolacím řízení nezměnil. Podle odvolacího soudu byl i soudem prvního stupně zjištěn v dostatečném rozsahu, a proto z něj vycházel i odvolací soud. Stejně tak je podle odvolacího soudu v zásadě správné i právní hodnocení provedené soudem prvního stupně.

20. Podle § 5 AZ autorem je fyzická osoba, která dílo vytvořila.

21. Podle § 8 AZ právo autorské k dílu, které vzniklo společnou tvůrčí činností dvou nebo více autorů do doby dokončení díla jako dílo jediné (dílo spoluautorů), přísluší všem spoluautorům společně a nerozdílně. Na újmu vzniku díla spoluautorů není, lze-li výsledky tvůrčí činnosti jednotlivých spoluautorů u díla odlišit, pokud tyto nejsou způsobilé samostatného užití. Spoluautorem není ten, kdo ke vzniku díla přispěl pouze poskytnutím pomoci nebo rady technické, administrativní nebo odborné povahy nebo poskytnutím dokumentačního nebo technického materiálu, anebo kdo pouze dal ke vzniku díla podnět. Z právních úkonů týkajících se díla spoluautorů jsou oprávněni a povinni všichni spoluautoři společně a nerozdílně. O nakládání s dílem spoluautorů rozhodují spoluautoři jednomyslně. Brání-li jednotlivý autor bez vážného důvodu nakládání s dílem spoluautorů, mohou se ostatní spoluautoři domáhat nahrazení chybějícího projevu jeho vůle soudem. Domáhat se ochrany práva autorského k dílu spoluautorů před ohrožením nebo porušením může i jednotlivý spoluautor samostatně. Není-li dohodnuto mezi spoluautory jinak, je podíl jednotlivých spoluautorů na společných výnosech z práva autorského k dílu spoluautorů úměrný velikosti jejich tvůrčích příspěvků, a nelze-li tyto příspěvky rozeznat, jsou podíly na společných výnosech stejné.

K otázce autorství

22. V dané věci lze na úvod uvést, že je správný názor soudu prvního stupně o přípustnosti žaloby na určení podle § 80 o. s. ř. V rozhodnutí soudů i komentářové literatuře se dlouhodobě uvádí, že při sporech o autorství má autor možnost podat v souladu s § 40 odst. 1 AZ určovací žalobu autorskoprávní. Jedná se o speciální typ určovací žaloby obecně upravené v § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také „o. s. ř.“). Proto, neboť není stanoveno v autorském zákoně jinak, není třeba prokázat naléhavý právní zájem (srov. např. Chaloupková, Holý, Autorský zákon, komentář, Praha: C. H. Beck, 2012).

23. Pokud jde o obecné otázky určení autorství lze uvést, že podmínky pro určení autorství se mohou lišit v závislosti na konkrétní skutkové situaci. Mezi obecné podmínky však patří:

- existence původního tvůrčího díla: Autorství je obvykle přisuzováno osobám, které vytvořily původní tvůrčí dílo. Toto dílo musí mít určitou míru originality a tvůrčího přínosu.

- existence fyzické osoba: Autorství je přisuzováno výlučně fyzickým osobám.

- jde o výsledek intelektuální činnosti: Autorství je spojeno s tvůrčím procesem a intelektuální činností. Pouhé mechanické kopírování nebo opisování již existujícího díla obvykle není považováno za dostatečný přínos pro získání autorství.

- výraz v materiální formě: Dílo musí být vyjádřeno v nějaké materiální formě, která je vnímatelná smysly. Může se jednat o text, hudbu, malbu, fotografii, film apod.

- nezávislost: Osoba, která je považována za autora, by měla být nezávislá a svobodná v procesu tvorby díla. To znamená, že neměla být ovlivněna neoprávněným kopírováním, plagiátem nebo jiným nelegálním činem.

- důkazy o autorství: Pro určení autorství mohou být použity různé důkazy, jako jsou záznamy zachycující průběh vzniku díla, svědectví třetích osob, smlouva o vzniku díla, prohlášení autora apod.

24. Je důležité si uvědomit, že tyto podmínky jsou obecné.

25. Z výše uvedeného pak vyplývá, že pokud bylo v řízení soudem prvního stupně zjištěno, že žalobce se podílel na vzniku díla v takovém rozsahu, který by zakládal jeho spoluautorství, pak má nejenom práva vyplývající z § 40 AZ, ale i práva osobnostní, která vyplývají z § 11 AZ. Jedním z těchto práv (§11 odst. 2 AZ) je i tzv. právo na autorské označení, tedy práva rozhodnout, zda a jakým způsobem má být jeho autorství uvedeno při zveřejnění jeho díla, a dalším užití jeho díla, je-li uvedení autorství při takovém užití obvyklé.

26. Ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně i podle odvolacího soudu vyplývá, že žalobce je spoluautorem díla, jelikož žalobci se i přes provedené dokazování nepodařilo prokázat, že vklad žalovaného při vzniku díla byl pouze organizační či technický. Zde lze pro úplnost dodat, že žalobce nemohl být soudem prvního stupně poučen podle § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. pro svou neúčast na jednání soudu, na kterém bylo vyhlášeno rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně tak vyšel výlučně z tvrzení a důkazů uvedených v žalobě a důkazů předložených žalovaným. Z těchto důkazů, jak se i domnívá odvolací soud, vyplývá, že podíl žalovaného na tvorbě sporných vitráží nebyl jen organizační či technický, jak tvrdil žalobce, ale skutečně se na tvorbě podílel, proto mu vzniklo k sporným dílům právo spoluautorské.

27. Proto nelze vyhovět požadavku žalobce na určení (výlučného) autorství žalobce k sporným dílům.

28. Z výše uvedených důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu podle § 219 o. s. ř. potvrzen ve výroku I. jako správný. Pokud jde o výrok II. o náhradě nákladů řízení vzniklých žalovanému před soudem prvního stupně, jejichž výše nebyla soudem správně určena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif a úspěchu žalovaného ve věci, ten byl změněn tak, že žalovanému přísluší náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 8 400 Kč a sestává z odměny advokáta za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava, vyjádření, účast na jednání) podle § 9 odst. 3 písm. d) advokátního tarifu a § 11 odst. 1 advokátního tarifu v platném znění po 2 500 Kč, 3 režijních náhrad po 300 Kč podle § 13 advokátního tarifu.

29. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 2 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. a plného úspěchu žalovaného v odvolacím řízení.

30. Náhrada nákladů odvolacího řízení sestává z odměny advokáta za 2 úkony právní služby (porada s klientem, vyjádření k odvolání, účast na jednání) podle § 9 odst. 3 písm. d) advokátního tarifu a § 11 odst. 1 advokátního tarifu v platném znění po 2 500 Kč, 2 režijních náhrad po 300 Kč podle § 13 advokátního tarifu.