o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. ledna 2022, č. j. 16 EC 8/2021-46

1. Krajský soud v Hradci Králové shora uvedeným rozsudkem uložil žalovanému, aby uhradil žalobci úrok z prodlení ve výši 8,5 % z částky 22 416 Kč od 1. 9. 2021 do 3. 11. 2021 (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení částky 22 416 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % od [XY 2021] do zaplacení (výrok II.), nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a uložil žalobci, aby uhradil soudní poplatek ve výši 448 Kč (výrok IV.).

2. Soud prvního stupně vyšel z podané žaloby, v níž se žalobce domáhal úhrady 44 832 Kč s úrokem z prodlení. Žalobce je se sourozenci dědicem autorských práv po otci, jenž byl autorem dramatického textu hry [příjmení] [anonymizováno]. Žalobci tak náleží ¼ podíl na těchto právech. Žalovaný realizoval v letech 2019 -2020 několik představení této hry s celkovou hrubou tržbou 747 214 Kč, z čehož žalobce žádá úhradu ¼ z 12 % z hrubých tržeb, tedy úhrady 22 416 Kč. Dané představení bylo realizováno bez jeho souhlasu, a proto má žalobce právo na dvojnásobek této odměny dle § 40 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění (dále jen„ AZ“). Žalovaný mu má uhradit 44 832 Kč, k čemuž byl vyzván dopisem ze dne 19. 8. 2021, a to do 31. 8. 2021; žalovaný částku neuhradil, a proto žalobce požaduje i úrok z prodlení od 1. 9. 2021.

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že nepopírá právo žalobce na úhradu licenční odměny, nicméně požadavek na úhradu ušlého zisku v sankční výši je v rozporu se zásadou poctivosti v občanskoprávních vztazích. Dne 4. 4. 2019 totiž žalovaný požádal žalobce o povolení k provozování divadelní hry [příjmení] [anonymizováno]. Žalobce s tím souhlasil a byla také dohodnuta odměna ve výši 12 % z hrubých tržeb a také znění licenční smlouvy předložené žalobcem. K neuzavření smlouvy došlo jen z toho důvodu, že žalobce trval na tom, aby účastníky smlouvy byli i ostatní tři dědicové, jenže ti chtěli uzavřít smlouvu separátně. Žalobce s tím nesouhlasil a sdělil žalovanému, že smlouvu nepodepíše. Žalovaný se snažil žalobce přesvědčit k uzavření licenční smlouvy s tím, že ostatní tři dědicové mají stejné podmínky i odměnu, a také žalovaný několikrát vyzval žalobce ke sdělení čísla účtu. Žalovaný se tak stal rukojmím osobních sporů mezi dědici, a to za situace, kdy byla inscenace připravená a nasmlouvaná. Žalovanému je známo, že takto postupuje žalobce i v jiných případech. Zde se uzavření licenční smlouvy jevilo pravděpodobným, když byla i shoda na jejím obsahu. Přístup žalobce je systematický s cílem získat finanční obohacení. Druhá strana se tak dostává do situace, kdy je nucena příslušné dílo uvést i při absenci licenční smlouvy, a tím dosáhnout daného zvýšení obvyklé odměny. Žalovaný byl připraven uhradit odměnu i při absenci licenční smlouvy, což žalobci opakovaně sděloval, přičemž po obdržení návrhu na vydání platebního rozkazu, kdy se dozvěděl číslo účtu, úhradu provedl. Řízení by tak mělo být do částky 22 416 Kč zastaveno pro zpětvzetí žaloby a ve zbývajícím rozsahu by měla být žaloba zamítnuta.

4. Soud se nejprve zabýval námitkou podjatosti ze dne 20. 12. 2021, jež byla odůvodněna postupem soudu v této i v jiných věcech žalobce. Dalším důvodem podjatosti je také to, že rodinné vztahy dotyčné soudkyně omezují žalobce ve svobodném výběru advokáta. Soud prvního stupně neshledal za užití postupu dle § 15b odst. 2 o. s. ř. námitku podjatosti důvodnou, a to s odkazem na § 14 odst. 4 o. s. ř. Stejně tak není důvodná námitka stran omezení práva žalobce na zastoupení. Opakované námitky podjatosti slouží žalobci k oddalování rozhodnutí ve věci. Zároveň soud prvního stupně poukázal na 3 rozhodnutí nadřízených soudů v jiných věcech, v nichž bylo rozhodnuto o nedůvodnosti námitek podjatosti.

5. Dále soud uvedl, že žalobce den před konáním jednání požádal o jeho odročení z důvodu, že se mu nepodařilo najít nového zástupce, když předjednaný Mgr. [příjmení] jeho zastoupení odmítl z důvodu na straně soudkyně. Jednání mělo být odročeno o 30 dnů.

6. Soud posoudil žádost o odročení v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle které je důležitým důvodem pro odročení jednání taková okolnost, která účastníku objektivně zabrání zúčastnit se jednání, a případně také okolnost účastníkem způsobená nebo jinak zaviněná, jestliže ji lze považovat dle okolností případu a poměrů účastníka za důležitou (rozsudek ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1302/2001). Přitom se musí posuzovat všechny okolnosti případu, nicméně žádosti nemusí být vyhověno, pokud je jen využívána k procesním obstrukcím (usnesení ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007).

7. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žádost o odročení jednání nebyla podána včas a ani není důvodná. Ze spisu vyplývá, že žalobce minimálně od listopadu 2021 měl vědomost o přerušení výkonu advokacie jeho zástupce; ostatně v jiné věci z tohoto důvodu úspěšně požádal dne 3. 12. 2021 o odročení jednání, a to bylo odročeno také na 11. 1. 2022. Zde žalobce požádal o odročení až 10. 1. 2022, tedy den před nařízeným jednáním. Žádost je i nedůvodná, neboť předvolání na jednání bylo doručeno původnímu zástupci dne 2. 12. 2021, a proto měl žalobce dostatek času připravit se na jednání či případně zmocnit zástupce nového. Přitom byl žalobce již dříve zastupován namísto původního zástupce advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení]. Dle názoru soudu prvního stupně jde jen o protahování a oddalování konečného rozhodnutí, a proto soud žádosti o odročení nevyhověl a jednal v nepřítomnosti žalobce.

8. Soud věc posoudil podle § 40 odst. 4 AZ, a to s přihlédnutím k § 6 odst. 1 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“). Přitom vycházel ze skutečností známých soudu prvního stupně z jeho činnosti, a to z řady sporů vedených před tímto soudem o nárocích po svém otci, jež byly zamítnuty, přičemž Ústavní soud odmítl stížnosti proti těmto rozhodnutím (k tomu soud poukázal na sp. zn. III. ÚS 3306/21).

9. Dále soud uzavřel, že texty k divadelním hrám jsou díly autorskými dle § 2 AZ. Nakládat s nimi mohou dědici dle § 8 AZ společně a nerozdílně, tedy musí být na tom mezi nimi shoda vůle, jinak je možné domáhat se nahrazení chybějícího projevu vůle u soudu.

10. V řízení vyšlo najevo, že dědici autorských práv po [jméno] [příjmení] se nejsou schopni domluvit a že jejich spory mají vliv na provozovatele divadelních her a inscenací. Z předložené komunikace mezi účastníky bylo prokázáno jednání o uzavření licenční smlouvy, přičemž její uzavření se žalovanému jevilo vysoce pravděpodobné. Žalobce ale odmítl uzavření smlouvy poté, co ostatní dědicové odmítli přistoupení na žalobcovo znění licenční smlouvy. Ostatní dědice zastupuje [příjmení] – [právnická osoba] a žalovanému navrhli uzavření separátní smlouvy. S tím neměl žalovaný problém a také to sdělil žalobci. Ten svůj postoj změnil, a ač žalovaný souhlasil s žalobcovou smlouvou, k jejímu uzavření nedošlo. Žalovaný ale již vynaložil prostředky na přípravu hry [příjmení] [anonymizováno], začal ji provozovat i bez uzavřené licenční smlouvy s žalobcem s tím, že byl připraven licenční odměnu uhradit. Několikrát se snažil zjistit od žalobce číslo účtu, ten mu ale součinnost neposkytl.

11. Proto soud prvního stupně neshledal nárok na odměnu ve výši dvojnásobku obvyklé odměny pro absenci souhlasu žalobce s odehráním hry [příjmení] [anonymizováno] důvodným.

12. V ustanovení § 40 odst. 4 AZ je upravena sankce za použití díla bez souhlasu jeho autora. Žalobce vede řadu sporů s kulturními zařízeními poté, kdy je představení kulturním zařízením realizováno. Podle žalobce totiž není jeho povinností jednotlivá kulturní zařízení před odehráním představení kontaktovat, ale činí tak vždy až po odehrání představení, čímž„ zneužívá“ dvojnásobné navýšení obvyklé odměny. Pokud mu je poté zaslána obvyklá odměna, pak částky takto zaslané vrací, a to i opakovaně. Žalobce takto postupuje často, a proto takové jednání nemůže požívat právní ochrany, neboť svou podstatou žalobce zneužívá (nikoli chrání) svá práva, která mu svědčí s ostatními dědici autorských práv, na úkor třetích osob. Žalobce by tak byl dvojnásobně zvýhodňován oproti ostatním dědicům, na což § 40 odst. 4 AZ zjevně nemíří.

13. Smyslem tohoto ustanovení není přenos rozporů mezi dědici na třetí osoby. K tomu soud poukázal na možnost analogie s § 98d odst. 1 AZ, jenž nemožnost uložení sankce vztahuje na situaci, kdy se vedou jednání směřující k uzavření licenční smlouvy, byť to se vztahuje na kolektivní správce. Proto soud nepřiznal žalobci právo na dvojnásobek licenční odměny, když vedl s žalovaným jednání a jen z důvodů na jeho straně nedošlo k jejímu uzavření.

14. V průběhu řízení byla pro úhradu částky 22 416 Kč žalovaným vzata žaloba v tomto rozsahu zpět, a proto soud usnesením ze dne 25. 11. 2021, č. j. EC 8/2021-24, jej v tomto rozsahu zastavil. Předmětem řízení tak zůstal úrok z prodlení z této částky do její úhrady žalovaným a dále druhá polovina odměny s příslušenstvím. Žalovaný učinil nesporným, že je v prodlení od výzvy žalobce, v níž byla stanovena lhůta k plnění do [datum], tedy od [datum]. Žalobce tak má nárok na úrok z prodlení od [datum] do [datum] z částky 22 416 Kč. Ve zbytku soud žalobu zamítl.

15. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 a § 146 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a to s přihlédnutím k tomu, že úspěch účastníků v řízení byl v podstatě stejný.

16. Povinnost doplatku soudního poplatku vychází z položky 2 bodu 2 Sazebníku poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, protože v tomto řízení nebyl vydán platební rozkaz.

17. Proti výrokům II., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně podal včasné odvolání žalobce. V odůvodnění jeho doplnění poukázal na procesní excesy soudu prvního stupně v souvislosti s jeho včasnou námitkou podjatosti. Žalobci bylo ze strany rozhodující soudkyně zasaženo do jeho práv na soudní ochranu tím, že prostřednictvím svého manžela zakázala žalobci využívat služeb Mgr. [jméno] [příjmení]. Tuto námitku pak soudkyně zatajila nadřízenému soudu. V námitce podjatosti se žalobce neohrazoval proti postupu soudkyně v tomto či jiném řízení, ale proti konání soudkyně mimo projednávanou věc, resp. proti tomu, co dělá soudkyně tzv. doma, tedy jejímu instruování manžela, aby žalobci škodil.

18. Žalobce si včas vyhledal náhradu za dosavadního zástupce, ale chování soudkyně mu znemožnilo účastnit se soudního řízení. Nedočkal se vůbec vyřízení námitky, a proto požádal o odročení jednání nařízeného na 11. 1. 2022. Vzhledem ke složitosti případu a pro zkušenosti žalobce se soudkyní, bylo jasné, že bez právní pomoci nemůže ve sporu uspět. Soudkyně je podjatá, neboť ho v průběhu řízení v mimosoudním prostoru šikanovala za účelem neúspěchu žalobce ve sporu. Řízení je tak zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

19. Dále žalobce uvedl, o jaký nárok se v řízení jedná a že zde došlo ke dvojímu neoprávněnému užití díla bez souhlasu dědiců, a to k užití formou nastudování textu režisérem (zpracování díla) a k jeho sdělování veřejnosti. Žalobce také zmínil, že o řadě děl [jméno] [příjmení] je vedeno mnoho sporů, přičemž jejich většina končí smírem či uzavřením dohody o narovnání. Nicméně zatím justice nedovodila, že by autorská práva [jméno] [příjmení] mohla udělovat agentura [příjmení] - [právnická osoba] bez příkazní smlouvy, zde ale k tomu došlo.

20. Posuzovaná věc se nijak neodlišuje od ostatních případů, ty jsou ale rozhodovány jinak. Žalobce proto legitimně očekával dle § 13 o. z., že zdejší soud rozhodne stejně jako soudy ostatní. To se nestalo, což je ale způsobeno osobou soudkyně, která popírá zásady spravedlivého procesu. Dále žalobce spekuluje o její možné náklonosti k dané [právnická osoba] – [právnická osoba]

21. Soud také nesprávně právně posoudil věc, neboť to je postaveno na jakési samozřejmé povinnosti žalobce udělovat licence s užíváním díla, a to i tehdy, kdy z vážných důvodů nesouhlasí s žalovaným navrhovanou smlouvou, která byla od počátku neplatná. Dále žalobce napadá závěry soudu o neschopnosti dědiců se domluvit, když žádný z jeho sourozenců se k situaci nevyjádřil, přičemž za ně jednala jen žalovaná, ač k tomu neměla jejich zmocnění. Žalovaný nepopírá, že se s žalobcem nedomluvil.

22. Žalobce také poukázal na pochybení soudkyně v jiných věcech s žalobcem, a to v souvislosti s vymýšlením postavení [právnická osoba] – [právnická osoba] Soud převzal dezinterpretaci žalované o skutkovém stavu, proti čemuž se nemohl žalobce bránit.

23. Nesprávný je i závěr soudu, že odmítl podepsat licenční smlouvu, ač byl její obsah dohodnut, a že tímto důvodem bylo to, že účastníky smlouvy mají být i jeho sourozenci, kteří to tak nechtěli. Odmítnutí smlouvy bylo založeno na nesprávném smluvním řešení navrženém žalovaným, z něhož plyne, že licenci měla udělit agentura [příjmení] – [právnická osoba], nikoliv dědicové na základě plné moci. Přitom stanovisko ostatních sourozenců u soudu nezaznělo a ani nebylo předloženo zmocnění či oprávnění pro tuto společnost. Žalovaný navrhl žalobci smluvní uspořádání, které nemělo se zákonným udělením licence nic společného. Smluvní stranou měla být [právnická osoba] – [právnická osoba] jako držitel výhradní licence, která bude svým jménem a na svůj účet uzavírat podlicence a inkasovat plnění. Takovou osobou by mohla být osoba, které licenci udělili všichni nositelé práv jednomyslně. To se nestalo. Tato společnost tak nebyla nikdy správcem autorského díla.

24. Soud se snaží v rozhodnutí vyvolat dojem, že se nepoctivě nechová žalovaný, jenž zpracoval dílo pro komerční využití bez souhlasu autora, a to poté užíval bez řádné licenční smlouvy, ale žalobce. Přitom žalobce z vážných důvodů odmítl podepsat navrženou smlouvu. Soud se ale k tomu nezeptal ostatních dědiců a také žalobce nemohl své důkazy předložit.

25. Soud prvního stupně zastává názor o povinnosti spoluautorů jednat ve shodě, nicméně z § 8 AZ lze dovodit jen to, že pokud se tak neděje, není možné mít řádně vypořádána autorská práva k dílu. K tomuto závěru dospěly i jiné soudy v obdobných sporech. Pokud tedy se žalobcem není ze strany žalovaného před požádáním divadelního představení vůbec jednáno, nebo je takové jednání neúspěšné, pak ke shodě všech nositelů práv k dílu nemůže ani dojít. Nesprávný je i závěr soudu, že žalobce zneužívá § 40 odst. 4 AZ a že by měl aktivně oslovovat kulturní zařízení před odehráním představení. Podle § 12 AZ může dílo užívat jiná osoba než autor jen v případě, že získá oprávnění od autora či v zákonem stanovených dalších případech. Žalovaný se rozhodl užít autorské dílo, přičemž pokud uživatel jedná za účelem dosažení zisku, pak lze předpokládat, že tak činí s plnou znalostí věci, a tedy že ví o povinnosti mít uzavřenu licenční smlouvu.

26. K tomu také žalobce poukázal na to, že i když kolektivní správci jednali nezákonně při uzavírání hromadné smlouvy (překročen zákonný strop či nebyla zohledněna obsazenost lázeňských zařízení), pak stejně Nejvyšší soud neshledal nic nezákonného na jejich požadavku na dvojnásobnou obvyklou odměnu dle § 40 odst. 4 AZ.

27. Pojetí soudu prvního stupně je i nespravedlivé vůči uživatelům, kteří se na užití díla dohodli a zaplatili mu smluvenou odměnu, oproti těm, kteří užívají dílo svévolně bez licence.

28. V případě soudem prvního stupně poukazovaných jeho jiných rozhodnutí šlo o bagatelní spory, přičemž z tohoto důvodu odmítl Ústavní soud podané ústavní stížnosti. Věcně se jimi tak nezabýval. Dále se žalobce znovu zabýval podjatostí dotyčné soudkyně.

29. S ohledem na uvedené proto žalobce navrhl odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek změnil tak, že se žalobě vyhovuje a žalobci se přiznává právo na náhradu nákladů řízení v obou stupních.

30. Žalovaný ve svém vyjádření k podanému odvolání nejprve stručně shrnul průběh řízení do vydání odvoláním napadeného rozsudku. Dále žalovaný zopakoval, že nikdy nepopíral právo žalobce na úhradu licenční autorské odměny. Nicméně pro okolnosti věci je požadavek žalobce na dvojnásobnou obvyklou odměnu v rozporu s obecnou zásadou poctivosti v občanskoprávních vztazích, neboť žalobce (nesprávně uveden žalovaný) zneužívá § 40 odst. 4 AZ k vlastnímu obohacení.

31. Dne [datum] žalovaný požádal žalobce o povolení k provozování divadelní hry [příjmení] [anonymizováno]; stejně požádal i ostatní sourozence žalobce. Žalobce s uvedením díla souhlasil a došlo i k dohodě na odměně, přičemž dne [datum] žalobce zaslal žalovanému návrh licenční smlouvy a ten [datum] s ním vyslovil souhlas. Jediným důvodem neuzavření smlouvy bylo to, že žalobce chtěl, aby účastníky smlouvy byli všichni 4 dědicové, ti to odmítli, protože byli zastoupeni agenturou [příjmení] – [právnická osoba] Mezi sourozenci jsou vedeny dlouhodobé osobní a majetkové spory.

32. Žalovaný hned poté informoval žalobce, ale ten změnil svůj postoj a trval na tom, že musí být podepsána jeho smlouva. Žalovaný vyslovil souhlas s návrhem žalobce, ale poté nebylo v jeho silách přimět zbývající dědice k podpisu jeho návrhu smlouvy. Žalovaný také doložil žalobci, že se zbývajícími dědici má uzavřenu smlouvu se stejnými podmínkami. Přesto se žalovanému nepodařilo samostatnou smlouvu s žalobcem uzavřít a zároveň zbývající dědici odmítli uzavřít návrh smlouvy žalobce. Přitom žalovaný neustále deklaroval žalobci, že je připraven mu autorskou odměnu uhradit, i bez uzavřené licenční smlouvy. Žalobce ale veškeré snahy o řešení situace odmítl, a to s jediným cílem, dosáhnout zisku dvojnásobku odměny.

33. Dále se žalovaný zabýval tím, že postup žalobce je veřejně znám a že takto často postupuje i vůči dalším divadlům, kdy nechá jednání dojít do stavu, kdy se uzavření licenční smlouvy jeví být pravděpodobným, ale k uzavření smlouvy pak pro zástupné důvody nedojde, aby se mohl finančně obohatit. K tomu také žalovaný poukázal na § 1729 odst. 1 o. z. o nepoctivém jednání strany při uzavírání smlouvy a také na § 6 o. z. o nemožnosti těžit z nepoctivého protiprávního činu.

34. S ohledem na uvedené žalovaný navrhl, aby odvolací soud zamítl odvolání a uložil žalobci povinnost náhrady nákladů odvolacího řízení.

35. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

36. Pokud jde o výrok IV., týkající se úhrady soudního poplatku, v tomto rozsahu bylo odvolání odmítnuto, s ohledem na skutečnost, že žalobce tedy není osobou oprávněnou k podání odvolání do napadeného výroku IV., týkajícího se soudních poplatků. Odvolacímu soudu tak nezbylo, než odvolání žalobce v tomto rozsahu postupem podle 218 písm. b) o. s. ř. odmítnout.

37. Pokud jde o výrok II., kterým byla část žalobcem požadovaného nároku soudem prvního stupně zamítnuta, pak podle názoru odvolacího soudu měl soud prvního stupně pro své rozhodnutí učiněna skutková zjištění, týkající se otázky výkonu majetkových autorských práv žalobcem, použití autorského díla žalovaným bez souhlasu žalobce, jako držitele (části) majetkových autorských práv, v potřebném rozsahu, jenž vyplývá i z jejich popisu v odůvodnění rozsudku, a odvolací soud z těchto zjištění soudu prvního stupně, na něž plně odkazuje, dále vycházel.

38. Již zde lze dále uvést, že se odvolací soud ztotožnil s výsledným hodnocením zjištěného skutkového stavu a závěrem soudu prvního stupně, že uplatněný nárok žalobce je v části (pokud jde o úroky z prodlení z již zaplacené částky žalovaným) přiznané soudem prvního stupně důvodný. Neztotožnil se však s právním hodnocením provedeným soudem prvního stupně, pokud jde o otázku nepřiznání žalobci tzv. dvojnásobku obvyklé odměny v důsledku analogické aplikace § 98d odst. 1 AZ.

39. Pokud jde o procesní stránku věci, odvolací soud je názoru, že soud prvního stupně mohl jednat bez přítomnosti řádně předvolaného žalobce podle § 101 odst. 3 o. s. ř. Důvodem tohoto postupu soudu je skutečnost, že až těsně před jednáním soud obdržel omluvu žalobce odůvodněnou tím, že si nemůže zajistit zástupce.

40. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že je nutné žádost o odročení jednání považovat za nevčasnou a nedůvodnou, pak byl jeho postup správný. Žalobce požádal o odročení jednání až těsně před jeho termínem, přestože o nařízení jednání na den 11. 1. 2022 byl informován již dne 2. 12. 2021, tedy více než měsíc předem. Navíc je zřejmé, že ze strany žalobce nejde o pouze jeden ojedinělý spor tohoto druh (před soudy), skutkově a právně složitý, ale fakticky o formulářovou žalobu, kterou žalobce ze stejných nároků u soudů podává opakovaně již několik let. Nelze tedy hovořit o tom, že nutnost zajištění právního zastoupení by mohla být důvodem pro případné odročení řádně nařízeného jednání soudem.

41. Ani námitka podjatosti soudkyně není důvodná.

42. Je na místě připomenout, že rozhodnutí soudu o vyloučení soudce podle § 14 o. s. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), tj. soudce lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen ze skutečně závažných důvodů, které mu zcela zjevně brání věc projednat a rozhodnout nestranně a nezávisle. K otázce podjatosti soudců se přitom obecně vyjadřoval již nález Ústavního soudu České republiky, publikovaný ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 65, v němž se dovozuje, že pro úsudek o porušení ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy jako výrazu zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod) není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele; rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4 Nd 178/2009 z 30. 06. 2009, publikované na stránkách www.nsoud.cz).

43. Podle ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům je důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Takovým poměrem je např. příbuzenský nebo jiný osobní vztah soudce k účastníkům, popř. k jejich zástupcům, nebo vztah k věci, který zpravidla předznamenává zájem soudce na výsledku řízení a tím zpochybňuje jeho nestrannost.

44. Žalobce založil svou námitku podjatosti na spekulativním závěru, že dotyčná soudkyně je se společníky žalobcem kontaktované advokátní kanceláře v příbuzenském poměru. Proto je podle žalobce ovlivněn výsledek řízení tím, že jím oslovený advokát nemůže žalobce zastupovat (protože manžel soudkyně si nepřeje, aby jeho kolega z kanceláře žalobce zastupoval).

45. Je zjevné, že se jedná toliko o jakési subjektivní přesvědčení žalobce, jež není založeno na výše zmiňovaném objektivním hledisku, a proto nemůže být jeho námitka podjatosti úspěšná. Ostatně nelze přehlížet ani skutečnost, že okolnost, zda advokát přijme zastoupení klienta, je výlučně na rozhodnutí tohoto advokáta, a může být logicky ovlivněna i názorem společníků advokátní kanceláře. To však neznamená, že je tím automaticky ovlivněna i věc rozhodující soudkyně. Jelikož žalobce tedy neuvedl žádné další okolnosti, jež by ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř. vzbuzovaly pochybnost o nepodjatosti ve výroku uvedené soudkyně, a taková okolnost se nepodává ani z obsahu spisu, nelze dospět k závěru, že dotyčná soudkyně měla být vyloučena z projednávání a rozhodování shora uvedené věci.

46. Pokud jde o věcnou stránku, soud prvního stupně správně uzavřel, že v řízení žalobce prokázal, že je v rozsahu ¼ dědicem autorských majetkových práv po [jméno] [příjmení] a že žalovaný dílo - divadelní hru [příjmení] [anonymizováno] - použil bez souhlasu autora a že k tomuto šíření díla souhlas autora žalovaný nezískal. K výši nároku uvedl, že za obvyklou výši licenčního poplatku považoval 22 416 Kč, tedy částku v návrhu smlouvy (který však nebyl nikde podepsán) uvedenou. Žalovaný učinil nesporným, že je v prodlení od výzvy žalobce, v níž byla stanovena lhůta k plnění do 31. 8. 2021, tedy od 1. 9. 2021 má žalobce také nárok na úrok z prodlení do 3. 11. 2021 z částky 22 416 Kč v zákonné výši.

47. Podle § 40 odst. 5 AZ právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává nedotčeno; místo skutečně ušlého zisku se autor může domáhat náhrady ušlého zisku ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v době neoprávněného nakládání s dílem. Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem.

48. Ve shodě se soudem prvního stupně i soud odvolací má za to, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný s dílem neoprávněně nakládal tím, že dílo šířil, jelikož k tomuto šíření díla neměl souhlas autora (jeho právního nástupce).

49. Správný však nebyl další postup soudu prvního stupně, pokud výši bezdůvodného obohacení určil analogicky podle § 98d odst. 1 AZ.

50. V řízení totiž bylo prokázáno, že žalovaný se na žalobce obrátil až v situaci, kdy započal s šířením díla a kdy zjistil, že agentura [příjmení] [příjmení] nezastupuje všechny držitele majetkových autorských práv k dílu. Skutečnost, že účastníci pak vzájemně o podmínkách budoucí licenční smlouvy jednali, ani to, že žalobce požadoval pro žalovaného neakceptovatelné podmínky (týkajících se účasti ostatních„ dědiců“) na věci, že žalovaný dílo užil neoprávněně, nic nemění.

51. Pokud žalovaný argumentuje dlouhotrvajícím jednáním o uzavření smlouvy a (podle něj) vyvolání dojmu žalobcem, že smlouvu uzavře, pak toto jednání žalobce může případně založit předsmluvní odpovědnost žalobce za škodu vzniklou jednáním před uzavřením smlouvy žalovanému, nemůže to však nic změnit na neoprávněnosti použití díla žalovaným a odpovědnost za toto použití, když tato odpovědnost je objektivní (odpovědnost za zásah do autorského práva je založena na rozdíl od odpovědnosti za škodu na zásadě odpovědnosti objektivní, tj. bez ohledu na zavinění).

52. Nelze též hovořit o nepoctivosti jednání žalobce, kterému podle žalovaného by soud neměl poskytnout ochranu. Jak bylo již uvedeno, odpovědnost žalovaného je objektivní, proto nejsou okolnosti vzniku protiprávnosti jednání žalovaného rozhodné. Lze též podotknout, že autor žádnou povinnost, stanovenou AZ či jiným právním předpisem poskytnout zájemci o užití díla licenci, nemá. Nahrazení projevu vůle autora (spoluautora) uzavřít licenci by připadalo v úvahu pouze ve výjimečných případech, kdy by např. výlučně žalobce přistupoval k žádostem žalovaného zcela diskriminačně za podmínek uvedených v § 8 odst. 4 AZ (což prokázáno nebylo). Pak by omezení svobodné vůle autora (spoluautora) mohlo připadat v úvahu, jinak je jakýkoliv zásah ze strany soudu zcela vyloučen. Z těchto důvodů nelze hovořit ani o tom, že by jednání žalobce spočívající v nesjednání licence pro žalovaného a následné vymáhání bezdůvodného obohacení mohlo být v rozporu s dobrými mravy.

53. Navíc odvolací soud znovu zdůrazňuje, že to byl žalovaný, který započal s užitím díla, přestože věděl, že licenční smlouvu uzavřenu nemá.

54. Proto žalobci náleží nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 40 odst. 5 AZ vy výši dvojnásobku odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem. Obvyklá výše licenční odměny byla mezi účastníky nesporná, jak si i odvolací soud při jednání odvolacího soudu ověřil (22 416 Kč). Stejně nesporné bylo i prodlení žalovaného od [datum]. Žalobce tak má nárok i na úrok z prodlení od [datum] do zaplacení z částky 22 416 Kč.

55. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaný vytýkaným jednáním do práv žalobce zasáhl a proto žalobci přísluší nárok na vydání bezdůvodného obohacení (ve výši dvojnásobku odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem, tedy ve výši 2 x 22 416 Kč) s příslušným úrokem z prodlení od doby od uplynutí lhůty stanovené žalobcem na vydání tohoto bezdůvodného obohacení žalovanému výzvou.

56. Proto byl v napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. rozsudku podle § 2 o. s. ř. jako nesprávný změněn tak, že i zbytek žalované části nároku byl žalobci přiznán.

57. S ohledem na změnu napadeného rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodoval o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a to podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na plný úspěch žalobce v řízení. Žalobci byla přiznána jejich náhrada ve výši 18 330 Kč podle § 7, § 11 odst. 1 a odst. 2 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu za v tomto řízení učiněných 4 úkonů právní služby (převzetí a příprava, předžalobní výzva, návrh na vydání platebního rozkazu, částečné zpětvzetí žaloby) sestávající z odměny za úkon 2 900 Kč, 4 x paušální náhrady po 300 Kč, 21 % DPH, jíž byl předchozí zástupce žalobce plátcem, soudního poplatku ve výši celkem 2 242 Kč a odměny za 2 úkony nezastoupeného účastníka podle vyhl. 254/2015 Sb. (námitka podjatosti, žádost o odročení) celkem 600 Kč.

58. Podle výsledku řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.) bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a i v tomto řízení úspěšnému žalobci byla přiznána jejich náhrada ve výši 6 757 Kč podle § 7, § 11 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu za v tomto řízení učiněný 1 úkon právní služby

59. (účast na jednání) sestávající z odměny za úkon 2 900 Kč, 1 x paušální náhrady po 300 Kč, cestovného 350 km [obec] x Praha a zpět osobním automobilem celkem 3 557 Kč a 8 půlhodin ztráty času po 100 Kč.

60. Platební místo náhrady nákladů řízení určeno podle § 149 o. s. ř.