o zaplacení 620 075 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. února 2021, č. j. 49 Cm 22/2019-123

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zrušil směnečný platební rozkaz téhož soudu z 11. 3. 2019, č. j. 49 Cm 22/2019-21 (výrok I.) a dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 139 461,32 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaných (výrok II.).

2. V odůvodnění uvedl, že nárok je odvozen od směnky vlastní vystavené žalovaným 1. dne 12. 1. 2016 ve formě blankosměnky s doložkou bez protestu nikoliv na řad žalobkyně, kterou se tento zavázal zaplatit žalobkyni směnečnou sumu ve výši 620 075 Kč, kterou dle dohody o vyplnění sjednanou ve smlouvě o půjčce č. [Anonymizováno] v čl. II. odst. 2.5 byla oprávněna doplnit žalobkyně. Ta ji doplnila o směnečnou sumu ve výši 620 075 Kč a datum splatnosti 6. 2. 2019. Žalovaná 2. směnku podepsala jako směnečný rukojmí. Směnečná suma nebyla zaplacena ani na základě předžalobních upomínek.

3. Ve věci byl dne 11. 3. 2019, č. j. 49 Cm 22/2019-21 vydán směnečný platební rozkaz, kterým bylo návrhu vyhověno.

4. Žalovaní podali včasné, obsahově totožné námitky, ve kterých uvedly, že směnečný peníz nebyl vyplněn v souladu s dohodou o vyplnění blankosměnky, když je zřejmé, že půjčka měla sloužit na úhradu nákladů přípravných projektových prací a činností specifikovaných v čl. B bod B. 1 smlouvy o smlouvě budoucí o dílo č. [Anonymizováno]. Smlouvu je třeba považovat za spotřebitelskou a posuzovat ji podle zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně ji uzavřela s vidinou inkasování smluvní pokuty ve výši 0,25% denně z dlužné částky a úrok z prodlení. Žalobkyně nijak nezjišťovala možnosti žalovaných půjčku splácet, ačkoliv jí muselo být zřejmé, že nejsou dostatečně bonitní k úhradě půjčky s ohledem na datum uzavření smlouvy o dílo 7. 9. 2015, povinnost hradit zálohu do 30 dnů od uzavření smlouvy a nezaplacení zálohy po více než dvou měsících po splatnosti. Ze strany žalobkyně tak jde o zastřené právní jednání a smlouva o půjčce neobsahuje informace v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru, navíc dle zákona o spotřebitelském úvěru nelze úvěr (půjčku) zajistit směnkou. Pozemek, na němž měla být stavba domu realizována, neměli žalovaní k dispozici. Byl jim přislíben společností [Anonymizováno] (dále jen ES), kdy k ukončení smlouvy s ES došlo z důvodu nemožnosti plnění. Smlouva o půjčce a smlouva o dílo jsou smlouvy závislé, tvoří jeden celek. Jednatelem žalobkyně a ES je jedna osoba - [Anonymizováno]. Výpočet smluvní pokuty jak je na směnce uveden, neodpovídá realitě.

5. Ve vyjádření k námitkám žalobkyně konstatovala, že půjčka byla žalovanému 1. poskytnuta, neboť neměl dostatek finančních prostředků a k jeho žádosti. Byla z jeho strany uzavřena svobodně a vážně. Poskytnutou půjčku nelze podřadit pod spotřebitelský úvěr. Nečinnost žalovaných se splácením půjčky vede k nutnosti uspokojení se ze smluvní pokuty.

6. Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že mezi žalobkyní (jako věřitelem) a žalovaným 1. (jako dlužníkem) byla dne 12. 1. 2016 uzavřena smlouva o půjčce č. [částka] je jednatel žalobkyně a ES a jediným akcionářem společnosti [Anonymizováno], která je vlastníkem žalobkyně a ES. Žalovaný 1. vystavil dne 12. 1. 2016 v [adresa] směnku se splatností 6. 2. 2019, na částku 620 075 Kč nikoliv na řad žalobkyně opatřenou doložkou bez protestu splatnou ve [Anonymizováno], jejíž je žalovaná avalem.

7. Další důkazní návrhy zamítl pro jejich nadbytečnost, zjištění z nich případně učiněná by neměla vliv na rozhodnutí ve věci.

8. K námitce, že výpočet smluvní pokuty od 6. 2. 2019 a její vepsání do blankosměnky nereflektuje skutečnou výše dluhu, pokud by vznikl, soud prvního stupně shledal nedůvodnou, neboť vyplněná směnečná suma nepřesahuje sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,25% denně z částky 170 000 Kč od 6. 2. 2019 za dobu prodlení.

9. Námitka žalovaných, že smlouva o půjčce a smlouva o dílo jsou smlouvy na sobě závislé a tudíž zánikem jedné ze smluv zaniká i smlouva druhá, to vše v důsledku toho, že za obě společnosti jedná tatáž osoba, [Anonymizováno], není důvodná. Námitka nemůže obstát za situace, kdy je pouze tvrzeno personální propojení společností uzavírajících smlouvy osobou [Anonymizováno]. Obě smlouvy je třeba posuzovat samostatně, každá byla uzavřena se samostatným subjektem. V případě zániku jedné ze smluv nelze automaticky dovozovat zánik i druhé ze smluv.

10. Tvrzená nemožnost plnění ze strany ES je bez významu ve vztahu k tomu, že žalovaní jsou povinni vrátit to, co jim bylo půjčeno.

11. Dle názoru soudu nalézacího soudu smlouvu o půjčce je třeba podřadit pod režim zákona č. 145/2010 Sb. a nelze ji tedy zajistit směnkou. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2279/2018-227 z 30. 9. 2019 nelze na posuzovanou věc aplikovat, je ho třeba považovat za „čistě formalistické“ a s ohledem na blíže nespecifikované rozhodnutí Ústavního soudu jím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Stejně vyhodnotil i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Cmo 233/2020 - 160 z 8. 12. 2020. Přepjatý formalismus spatřuje soud prvního stupně v tom, že je mu známo, že žalobkyně za poslední dva roky podala více než 200 žalob, jejichž formát a postup je stále stejný. Žalobkyně vždy poskytuje půjčku, proklamuje, potřebu peníze vrátit ve lhůtě dvou měsíců, má sjednanou smluvní pokutu pro případ jejího nevrácení, nárok uplatňuje s odstupem let. Soud neuvěřil proklamaci žalobkyně, že peníze potřebuje vrátit s ohledem na možnost je investovat jinde. „Nebude se proto zabývat přehnaným formalismem a tím porušovat ústavní práva žalovaných“.

12. Za situace, kdy žalobkyně zároveň proklamuje, že potřebuje peníze vrátit ve lhůtě dvou měsíců, ale k vyplnění blankosměnky, v níž je do směnečné sumy vyplněna smluvní pokuta za prodlení s nezaplacením půjčky, je třeba neformálním výkladem dospět k závěru, že uzavřená smlouva o půjčce je úročena úrokem 0,25% denně. Jedná se o skryté zpoplatnění půjčky. Fakticky žalobkyně poskytuje spotřebitelské úvěry. Z insolvenční činnosti je pak nalézacímu soudu známo, že směnečná suma je navyšována tak, že jistina činí 20-30% směnečné sumy. Takové jednání je účelové, kdy se bere v potaz, že v případě uspokojování nezajištěných věřitelů v rámci oddlužení toto činí 30% a žalobkyně tak má pokrytu minimálně jistotu, kdy může dojít k odpisu uměle navýšené částky.

13. S odkazem na § 555 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., dále jen o. z., dle kterého platí, že právní jednání je třeba posuzovat podle jeho obsahu, dovodil, že uzavřenou smlouvu je třeba hodnotit jako zastřené právní jednání, kterým je poskytnutí dvouměsíční bezúročné půjčky s úrokem a splatností na viděnou. Z důvodů výše uvedených tak rozhodl o zrušení vydaného směnečného platebního rozkazu.

14. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy ve věci úspěšným žalovaným přiznal náhradu nákladů námitkového řízení, jež uložil zaplatit neúspěšné žalobkyni. Ty se sestávají z dvou úkonů po 10 820 Kč (za převzetí věci a podání námitek) snížené o 20%, tj. na částku 17 312 Kč, dvě náhrady hotových výdajů po 300 Kč, 21% DPH 3 761,52 Kč, čtyři úkony právní služby za jednání soudu dne 10. 2. 2021, 20. 11. 2021, 22. 8. 2019, vyjádření z 19. 8. 2019, když částka 21 673,52 Kč (2x 10 820 Kč) snížená o 20% činí 17 312 Kč, dvě náhrady hotových výdajů po 300 Kč, 21% DPH 3 761,52 Kč, cestovné 6 288,60 Kč, náhrada za promeškaný čas 2 420 Kč, cestovné za jednání dne 10. 2. 2021 ve výši 3 131,60 Kč, amortizace vozidla 1 448,10 Kč, náhrada za pohonné hmoty 473,50 Kč, náhrada za promeškaný čas 1 210 Kč.

15. Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém navrhla rozsudek soudu prvního stupně změnit, tak že směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti, neboť řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá na nesprávném právním posouzení. Je překvapivý s ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2279/2018-227 ze dne 30. 9. 2019. V něm tento soud vyslovil závěr, že posuzovanou smlouvu o půjčce nelze podřadit pod režim spotřebitelského úvěru. Z odůvodnění rozsudku není seznatelné, z jakých důkazů učinil soud prvního stupně zjištění o aplikaci zák. č. 145/2000 Sb. Tento soud nerespektuje závěry soudů vyšších stupňů k dané problematice (jejichž specifikace byla uvedena), jeho rozhodnutí tak vykazuje znak libovůle, je překvapivé podle § 13 o. z. Rozsudek není přezkoumatelný, neboť není zřejmé z jakých důkazů soud svá zjištění následně podřazená pod aplikaci zák. č. 145/2010 Sb. učinil. Není zřejmé, z jakých zjištění dovodil aplikaci § 555 odst. 1,2 o. z. Pokud učinil své závěry ze svých znalostí z úřední činnosti a z tvrzení uvedených v obraně žalovaných, nikoliv z provedených důkazů, pak není uvedena žádné konkretizace. Námitka nemožnosti zajištění půjčky směnkou podle zák. č. 145/2010 Sb. není důvodná. Smluvní vztah nelze podřadit pod režim spotřebitelského úvěru s ohledem na dikci § 2 písm. c) daného zákona. Je třeba aplikovat závěr vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2279/2018-227 z 30. 9. 2019, sp. zn. 29 Cdo 1387/2019 z 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2377/2019-203 z 30. 12. 2020. V napadeném rozhodnutí není srozumitelně vysvětleno, proč soud rozhodl v rozporu s uvedenou judikaturou. Úplatnost půjčky nelze dovozovat z pouhé skutečnosti, že si strany sjednaly finanční sankci, tj. smluvní pokutu za porušení některé ze smluvních povinností. Sjednanou smluvní pokutu nelze směšovat s úrokem. Výše smluvní pokuty sjednaná mezi účastníky je v souladu s citovanou judikaturou. Otálení s vymáháním půjčky prezentované soudem prvního stupně, hodnocené soudem jako nemravné, neobstojí, když sjednaná smluvní pokuta je formou náhrady škody, sjednaná pro případ prodlení žalovaného s vrácením půjčky. Smluvní pokuta plnila funkci zajištění závazku. Byla sjednána dostatečně určitě. Jednání žalobce spočívající v poskytování krátkodobých bezúročných půjček nepodléhá žádné právní úpravě, která by zakazovala použití směnek. Žalovaní ve smlouvě potvrdili, že mají dostatek finančních prostředků či jiných zdrojů na krytí půjčky. Žalobkyně tak nepředpokládala, že dojde na straně žalovaných k prodlení. Sjednání smluvní pokuty jako prostředku zajištění nelze ani považovat za obcházení zákona č. 145/2010 Sb., když prodlení žalovaného nastalo zcela bez přičinění a vůle žalobkyně jako nepříznivý následek spojený s porušením povinnosti žalovaných. Dále odkázal na judikaturu vyšších soudů, z níž vyplývá, že na sjednanou smluvní pokutu nelze hledět jako na úrok a že na uzavřenou smlouvu nelze hledět jako na spotřebitelský úvěr.

16. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř. a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Vyšel přitom ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování.

17. Odvolací soud konstatuje, že v řízení byl uplatněn nárok z cenného papíru – směnky, kdy právní vztahy vzniklé jejím vystavením se řídí zákonem č. 191/1950 Sb. (dále jen ZSŠ). Lze předpokládat, že takový závěr učinil i soud prvního stupně, byť to není v napadeném rozsudku zmíněno, zejména za situace, kdy ve věci vydal směnečný platební rozkaz, který byl předmětem přezkumu v námitkovém řízení.

18. Žalovanou směnku je třeba hodnotit jako platnou směnku vlastní mající veškeré náležitosti uvedené v čl. I. § 75 ZSŠ. Žalovaný 1. podepsal blankosměnku zajišťující pohledávku žalobkyně vzniklou na základě smlouvy o půjčce č. [Anonymizováno] z 12. 1. 2016, přičemž v té bylo uděleno vyplňovací právo žalobkyni chybějící údaje doplnit. Blankosměnka byla vyplněna v souladu s dohodou o vyplňovacím právu obsaženou ve smlouvě o půjčce, čímž se stala směnkou úplnou. Žalovaná 2. pak směnku podepsala jako směnečný rukojmí. Žalovaní jsou dlužníky solidárně zavázanými (čl. I § 32 odst. 1 ZSŠ). Vzhledem k tomu, že směnka nebyla při splatnosti zaplacena, vznikl žalobkyni proti oběma žalovaným přímý nárok na zaplacení směnečného peníze s 6 % úrokem ode dne splatnosti směnky do jejího zaplacení a směnečnou odměnou ve výši 1/3 směnečného peníze (čl. I. § 48 odst. 1 ZSŠ).

19. Pokud žalovaní namítali, že smluvní pokuta vyplněná do směnečné sumy neodpovídá výši skutečného dluhu, neboť k ukončení smlouvy SOS došlo k 7. 4. 2016 a smluvní pokuta byla do směnečné sumy zahrnuta až do data 6. 2. 2019, pak taková námitka neobstojí s ohledem na ujednání obsažené v čl. II. 2.5 smlouvy o půjčce, kde si strany dohodly, že směnečná suma bude zahrnovat a) nezaplacenou části jistiny půjčky, b) smluvní pokutu za prodlení s úhradou půjčky ve výši 0,25% denně z dlužné jistiny půjčky jdoucí ode dne následujícího po splatnosti půjčky do dne vyplnění této první směnky. Z ujednání o vyplňovacím právu směnečném tak vyplývá, že vyplnění směnečné sumy není nijak vázáno na ukončení smlouvy SOS. Námitka žalovaných z důvodu výše uvedeného proto neobstojí.

20. Na rozdíl od soudu prvního stupně je odvolací soud toho názoru, že smlouvu o půjčce, k jejímuž zajištění sporná směnka sloužila, nelze hodnotit jako spotřebitelský úvěr podléhající režimu zák. č. 145/2010 Sb. Na takovém závěru stojí judikatura soudů vyšších stupňů ve věcech skutkové totožných s projednávanou věcí. Nelze přehlédnout, že soud prvního stupně svůj opačný názor přezkoumatelným způsobem neodůvodnil. V této souvislosti je třeba odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2279/2018-227 ze dne 30. 9. 2019, ve kterém je vysloven závazný právní názor, že smlouva o půjčce, k jejímuž zajištění sloužila sporná směnka, není spotřebitelským úvěrem, neboť smlouva o půjčce neobsahovala ujednání o zaplacení úroku či jiné úplaty za poskytnutí finančních prostředků, v důsledku čehož na ni nelze aplikovat ustanovení zák. č. 145/200 Sb. (viz § 2 písm. c/). Argumentace žalovaných spočívající v tom, že si žalobkyně neprověřila bonitu žalovaného 1. a že uzavřená smlouva neobsahuje (blíže nespecifikované) informace v souladu s tímto zákonem, tak s ohledem na závěr výše uvedený, je bezpředmětná.

21. Soud prvního stupně přezkoumatelných způsobem nevysvětlil, z jakého důvodu nerespektuje judikaturu vyšších soudů k dané problematice. Pouhý odkaz na přepjatý formalismus těchto soudů neobstojí. Konstatování, že soudy vyšších stupňů svým rozhodováním porušují právo žalovaných na spravedlivý proces, není nijak odůvodněno. Je na místě nalézací soud upozornit na potřebu dodržování § 13 o. z., dle kterého platí, že každý, kdo se domáhá ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích. Byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Nalézací soud si musí být vědom ustálené judikatury soudů vyšších stupňů k posuzované problematice, neboť jak sám uvedl, jsou u něho vedeny stovky takových sporů. Je pak na něm, aby tuto judikaturu respektoval, nebo v případě odchýlení se od ní přesvědčivým a srozumitelným způsobem důvody svého odchylného rozhodování přesvědčivým způsobem zdůvodnil. Tak tomu však v projednávané věci není.

22. Žalobkyně se zavázala žalovanému 1. na základě uzavřené smlouvy poskytnout v budoucnu půjčku vázanou na financování zálohy ve výši 170 000 Kč dle čl. II bod 2.1 smlouvy SOS. Takovou dohodu nelze považovat za zápůjčku ve smyslu § 2390 o. z., neboť zápůjčka je smlouvou reálnou, která vzniká přenecháním peněž či jiných zastupitelných věcí vydlužiteli, který je oprávněn k jejich užití „podle libosti“, tj. na základě vlastní úvahy. Proto ji nelze podřadit ani pod jiný typ smlouvy upravený o. z. Předmětnou smlouvu o půjčce je tak třeba posoudit podle § 1746 odst. 2 o. z. jako smlouvu nepojmenovanou, která má však charakter smlouvy spotřebitelské podle § 1810 o. z. s ohledem na skutečnost, že byla uzavřena mezi žalobkyní jako podnikatelem a žalovaným 1. jako spotřebitelem. V důsledku toho nelze žalovaným odepřít ochranu z tohoto předpisu plynoucí. Odvolací soud se proto zabýval tím, zda uzavřená smlouva neobsahuje ujednání, zakládající v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch žalovaných (§ 1813 o. z., viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2011 z 9. 10. 2013). Takovou nerovnováhu dle žalovaných je třeba spatřovat ve sjednané smluvní pokutě, která byla nepřiměřeně vysoká. Přiměřenost smluvní pokuty je třeba posuzovat z pohledu zajištěné povinnosti (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 890/2002 ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 875/2005 ze dne 11. 8. 2005). Výše smluvní pokuty byla v projednávané věci stanovena ve výši 0,25% z jistiny půjčky za každý den prodlení pro případ porušení povinnosti žalovaných vrátit žalobkyni půjčku řádně a včas. Denní sazba pokuty není v hrubém nepoměru k výši půjčky, výše smluvní pokuty je důsledkem dlouhodobého prodlení žalovaných s vrácením půjčky a nelze ji tak považovat za nepřiměřenou (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 588/2003 z 23. 6. 2004). Žalovaný 1. byl při uzavření smlouvy o půjčce s výší smluvní pokuty srozuměn (čl. II.2.3 smlouvy) a ujistil žalobkyni, že má dostatek finančních prostředků nebo jiných zdrojů k tomu, aby svůj závazek uhradil řádně a včas a zároveň vzal na vědomí, že žalobkyně finanční prostředky potřebuje pro jiné účely. Ani žádné jiné ujednání posuzované smlouvy nelze hodnotit jako zneužívající klauzuli.

23. Obrana žalovaných, že smlouva o půjčce a smlouva SOS jsou smlouvy závislé a tvoří nedělitelný celek zejména z toho důvodu, že byly uzavírány za obě společnosti stejnou osobou (Davidem Menclem) a případná neplatnost jedné ze smluv způsobuje neplatnost smlouvy druhé je z pohledu toho, že předmětem řízení je nárok ze směnky, bez významu. Obě smlouvy jsou zcela samostatně, uzavřené mezi jinými smluvními stranami, odlišný je i jejich předmět, nelze tak dovodit, že tvoří jeden celek, když takový závěr nelze učinit jen proto, že za obě společnosti je uzavírala totožná osoba, David Mencl.

24. Nelze také přehlédnout, že žalovaní ani důvody neplatnosti smlouvy o půjčce netvrdí. Posuzování smlouvy SOS, případná její neplatnost na základě tvrzení vycházejících z právních vztahů k ES, včetně námitky, že došlo k ukončení smlouvy SOS z důvodu nemožnosti plnění k 7. 4. 2016, je ve vztahu k žalobkyni nevýznamná. Skutečnost, že mezi žalobkyní a ES existuje personální (v osobě totožného jednatele) propojení, nezakládá právo žalovaných uplatňovat vůči žalobkyni námitky ze vztahu vůči ES. Tyto společnosti jsou samostatnými subjekty.

25. Z důvodů výše uvedených odvolací soud neshledal důvody pro zrušení směnečného platebního rozkazu vydaného soudem prvního stupně, a proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že vůči žalovaným ponechal směnečný platební rozkaz v celém rozsahu v platnosti.

26. Žalobkyni náleží za řízení do vydání směnečného platebního rozkazu náhrada nákladů řízení, jak správně přiznána soudem prvního stupně a vyčíslena ve vydaném směnečném platebním rozkazu za zaplacený soudní poplatek ve výši 31 108 Kč a náklady za právní zastoupení žalobkyně představované dvěma úkony právní služby po 10 820 Kč (za převzetí zastoupení, podání žaloby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhl. č. 177/1996 Sb., dále jen AT), dvě náhrady hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 AT), 21% DPH 4 670,40 Kč.

27. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy neúspěšní žalovaní jsou povinni zaplatit úspěšné žalobkyni tyto náklady hradit, a to společně a nerozdílně a to k rukám zástupkyně žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

28. Náklady námitkového řízení jsou představovány odměnou za 3,5 úkonu právní služby po 10 820 Kč (za vyjádření k námitkám z 11.11.2019, účast na soudním jednání dne 20.11.2019, 9.2.2021, to vše podle § 11 odst. 1 písm. d), g) vyhl.č. 177/1996 Sb., dále jen AT), jedním úkonem po 5 420 Kč (odvolání do přerušení řízení podle § 11 odst. 2 písm. c) AT), čtyřmi náhradami hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 AT), 21% DPH 8 206,80 Kč). Úkon právní služby za podání z 7.1.2021 (předložení judikatury) nebyl žalobkyni přiznán, neboť jej odvolací soud nepovažoval za účelně vynaložený náklad, ostatně žalobkyně ani odměnu za tento úkon nepožadovala.

29. Náklady odvolacího řízení jsou představovány odměnou za dva úkony právní služby po 10 820 Kč za podání odvolání a účast na jednání odvolacího soudu dne 22.10.2021 (§ 11 odst. 1 písm. g), k) AT), dvě náhrady hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 AT), 21 % DPH ve výši 4 670,40 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).