o určení vlastnictví k akciím, o nařízení předběžného opatření, o odvolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2021, č. j. 79 Cm 3/2021-21

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl návrh žalobce na nařízení předběžného opatření, kterým bude žalovanému 1. zakázáno vykonávat práva akcionáře spojená s 20 kusy kmenových akcii na jméno v listinné podobě číslo 00001 až 00020, série A, datum emise 15. 10. 2015, emitované společností druhého žalovaného, o jmenovité hodnotě po 100 000 Kč. Tyto akcie představují 100% základního kapitálu společnosti emitenta. Pro případ, že došlo k výměně uvedených akcií za 200 kmenových kusů akcií na jméno v listinné podobě vydaných druhým žalovaným o jmenovité hodnotě po 10 000 Kč, navrhoval vyslovení stejného zákazu ve vztahu k vyměněným akciím. Dále soud prvního stupně stejným usnesením zamítl návrh, aby předběžným opatřením bylo prvnímu žalovanému zakázáno s původními anebo s vyměněnými akciemi nakládat.

2. Soud vyšel z toho, že žalobce navrhuje vydání předběžného opatření v řízení, ve kterém se domáhá vydání 20 kusů kmenových akcii na jméno v listinné podobě číslo 00001až 00020, série A, datum emise 15. 10. 2015, emitované společností druhého žalovaného, o jmenovité hodnotě po 100 000 Kč. Žalobce uváděl, že tyto akcie koupil a stal se tak jediným akcionářem společnosti druhého žalovaného. Dne 29. 2. 2016 došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ve výši 46 846 000 Kč mezi postupiteli, kterými byli první žalovaný a [Anonymizováno], a žalobcem jako postupníkem. Následnými dodatky byla upravována splatnost ceny pohledávky. Stalo se tak i dodatkem číslo 3, kde si smluvní strany navíc dohodly, že zaplacení doplatku ceny pohledávky bude zajištěno zástavním právem k předmětným akciím, jež byly po dobu zástavy deponovány u advokáta [Anonymizováno]. Po doplacení ceny pohledávky měly být vráceny uschovatelem žalobci, pokud nedojde k doplacení do 31. 12. 2020, přechází vlastnické právo k akciím na postupitele, a to za cenu aktuální výše dluhu. Žalobce poslední splátku nezaplatil, což odůvodnil epidemiologickou situací. Požádal proto prvního žalovaného, který se mezi tím stal jediným věřitelem ohledně ceny pohledávky, o prodloužení splatnosti. K tomu přes příslib prvního žalovaného nedošlo a první žalovaný naopak po uplynutí 31. 12. 2020 akcie převzal z úschovy, vystupuje jako jediný akcionář a činí změny ve společnosti. Žalobce se nadále považuje za vlastníka sporných akcií a domnívá se, že je nutno zatímně upravit poměry účastníků a že je tu i důvodná obava o výkon budoucího rozhodnutí soudu.

3. Soud prvního stupně konstatoval, že pro nařízení předběžného opatření je nutno předně osvědčit, že je reálné očekávat, že návrhu ve věci samé může být vyhověno. Musí být osvědčena i potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků. Vzhledem k povaze žalobního návrhu, který směřuje na určení, zda zde je nebo není právo, nepřichází v úvahu obava o budoucí výkon soudního rozhodnutí.

4. Zaměřil se při tom předně na první z uvedených předpokladů a konstatoval, že žalobce sám uvedl, že poslední splátku podle dodatku č. 3 ke smlouvě o postoupení pohledávky neuhradil. Jestliže nebyl uzavřen písemný dodatek k uvedené smlouvě, nastala před tím smluvená splatnost a z ničeho neplyne, že žalovaný 1. jednal v rozporu s právem, když po uplynutí dohodnuté splatnosti předmětné akcie vyzvedl z úschovy. Neshledal proto za splněný ani první z nutných předpokladů k nařízení požadovaného předběžného opatření, a aniž zkoumal, zda je nezbytná úprava poměrů účastníků, návrhům žalobce nevyhověl.

5. Proti tomuto usnesení se včas odvolal žalobce a navrhuje jeho změnu tak, že odvolací soud navrhované předběžné opatření nařídí. Uvedl, že předpoklady pro nařízení předběžného opatření nemusí být prokázány, ale postačuje rozhodné okolnosti osvědčit. To se podle jeho názoru stalo. Při tom žalobce v souvislosti s jeho návrhem na nařízení předběžné opatření argumentoval nejen tím, že ještě nenastala splatnost zástavním právem zajištěné pohledávky, ale také tím, že zástavní právo nemohlo vzniknout. Předně proto, že sporné akcie nebyly opatřeny zástavním rubopisem, který je nezbytnou podmínkou pro vznik zástavního práva k akciím na jméno. Druhým důvodem pak je neplatnost ujednání o výkonu zástavního práva, jak je obsaženo v čl. II. dodatku č. 3 ke smlouvě o postoupení pohledávky. Konečně absentuje převodní rubopis na předmětných akciích.

6. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.].

7. Vyšel při tom z totožných podkladů, které měl k dispozici již soud prvního stupně (§ 75c odst. 4 o. s. ř.).

8. Z těchto podkladů vyplývá, že podle čl. IV., bodu 2. Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 29. 2. 2016 lze měnit tuto smlouvu pouze písemnou formou. Nic jiného nebylo smluveno ani v písemně sjednaných dodatcích k této smlouvě.

9. V dopise ze dne 21. 12. 2020 žalobce sděluje [Anonymizováno], že mu první žalovaný telefonicky slíbil prodloužení splatnosti pohledávky na konec února 2021. Žádá proto tohoto advokáta, aby připravil dodatky, které budou řešit doplacení ceny za postoupenou pohledávku do konce února 2021.

10. Z čl. II. dodatku č. 3 ke Smlouvě o postoupení pohledávky je také zřejmé, že nedojde-li k doplacení ceny pohledávky to 31. 12. 2020, stává se dnem 1. 1. 2021 vlastníkem akcií postupitel, a to za cenu ve výši aktuálního dluhu na doplatku za postoupenou pohledávku.

11. Ve vztahu ke vzniku zástavního práva vedle absence zástavního rubopisu žalobce uváděl, že není platné ani ujednání o propadné zástavě, když se domnívá, že je v rozporu se zákazem, který vyplývá z § 1315 odst. 2 písm. b) o. z. a který zakazuje před dospělostí zajištěného dluhu ujednat, že věřitel může zástavu zpeněžit libovolným způsobem nebo si ji za libovolnou anebo předem určenou cenu ponechat.

12. Soud prvního stupně správně vymezil předpoklady nutné k tomu, aby bylo možné vyhovět návrhu na nařízení předběžného opatření, a to i v případě, kdy toto má být podle 102 o. s. ř. nařízeno již v rámci zahájeného jednání.

13. Ve stejné souvislosti je nutno vycházet z toho, že předběžné opatření je vždy zásahem do práv a povinností účastníků, popřípadě i třetích osob, za situace, kdy o uplatněném nároku není zatím rozhodnutu, kdy jeho důvodnost lze pouze odhadnout. Takový odhad ale nemůže být arbitrárním uvážením soudu, ale je nezbytné vycházet z toho, co je možné v tomto směru považovat za osvědčené. Je samozřejmé, že za situace, kdy o nároku nebylo zatím jednáno, neproběhlo žádné nebo jen nedostatečné dokazování (kdyby bylo dostatečné, bylo by namístě rozhodnout o samotném meritu věci) nemůže navrhovatel předběžného opatření splnění předpokladů prokázat. Naproti tomu ale to neznamená, že mohou dostačovat jen pouhá tvrzení, která nejsou ani osvědčena. To soud prvního stupně v zásadě respektoval. Také nelze mít námitek proti tomu, že se na prvním místě zaměřil na pravděpodobnost, co se důvodnosti žaloby ve věci samé dotýká.

14. Nakolik soud prvního stupně v této souvislosti uzavřel, že ani v rovině tvrzení není opora pro závěr, že závazek žalobce nezůstal splatným ke konci roku 2020, je s tím nutno zcela souhlasit. Smlouva o postoupení pohledávky výslovně požaduje písemná ujednání o změnách v jejím obsahu, tedy také o splatnosti. Na tom nic nezměnily a následné dodatky k této smlouvě a není ani tvrzeno jakékoliv jiné ujednání, které by připouštělo jinou než písemnou formu dohody o změně obsahu smlouvy. Tedy, i kdyby bylo osvědčeno, že první žalovaný neformálně souhlasil s prolongací splatnosti do konce února 2021, nešlo by o jednání právně závazné. Z dopisu žalobce advokátu [Anonymizováno] ze dne 21. 12. 2020 je ostatně zcela zřejmé, že nezbytnosti písemné dohody o prodloužení splatnosti závazku si byl dobře vědom i žalobce.

15. Nedostatkem napadeného usnesení soudu prvního stupně je okolnost, že soud zcela pominul jakoukoliv argumentaci žalobce ohledně jeho závěru, že na prvního žalovaného vlastnické právo k předmětným akciím nemohlo přejít. Žalobce v této souvislosti správně připomíná, že jen sama okolnost, že chybí písemná dohoda o změně Smlouvy o postoupení pohledávky, neznamená bez dalšího, že se svým nárokem nemůže být přesto úspěšný. Protože, jak již bylo uvedeno, nelze ani v tomto odvolacím řízení vycházet z jiných okolností, než jsou ty, ze kterých mohl vycházet soud prvního stupně, lze tyto okolnosti přezkoumat i v rámci tohoto odvolacího řízení.

16. Co se týká námitky nedostatku převodního rubopisu, jde o námitku zjevně nedůvodnou. K převodu cenného papíru ve formě na řad je nezbytný rubopis vedle smlouvy a předání příslušné listiny nikoliv podle § 269 odst. 1 zákona o korporacích, nýbrž podle § 1103 odst. 2 o. z. Zákon o korporacích zmíněným předpisem pouze vylučuje, aby při převodu akcií na jméno bylo možné použít tak zvané blankoindosamenty, jež jsou jinak přípustné s ohledem na odkaz § 1103 odst. 2 o. z. na předpisy směnečného práva. Nicméně i tak rubopis při převodu akcií na jméno nezbytný je. V tomto případě však je nepochybné, že žalovaný 1. odvozuje své vlastnické právo od nabytí akcií jako propadné zástavy. Při výkonu zástavního práva k movitým věcem, zda dražbou, jinou formou zpeněžení anebo propadem zástavy není rozhodné, není vlastnické právo k předmětu zástavy zástavcem převáděno, nýbrž dochází tímto výkonem k jeho přechodu na vydražitele, kupujícího anebo zástavního věřitele. Proto není rubopis v těchto případech nutný. Ostatně by bylo v naprosté většině případů zcela nemožné jej získat.

17. Žalobce má samozřejmě pravdu, když dovozuje, že ke vzniku zástavního práva k cenným papírům ve formě na řad, a tedy i zástavního práva k předmětným akciím, je podle § 1328 odst. 2 o. z. nezbytný tak zvaný zástavní rubopis. Také tento předpis v souvislosti se zástavními rubopisy zakazuje blankoindosaci. Jestliže se ovšem žalobce „domnívá“, že na předmětných akciích nebyly vyznačeny zástavní rubopisy (část IV. žaloby, strana 7, nahoře), jde s tíží o tvrzení, jež ovšem by ve smyslu výše uvedeného také samo o sobě nedostačovalo. O osvědčení této jinak jistě závažné okolnosti nelze pak vůbec uvažovat.

18. Stávají občanský zákoník v § 1315 odst. 2 písm. b) nepochybně počítá s možností propadných zástav. Stejným způsobem to chápe i literatura, jež bude uvedena níže. Zmíněné ustanovení ovšem obsahuje zákazy dva, oba ovšem jen pro dobu do dospělosti zajištěného dluhu. Pro dobu po splatnosti zajištěného závazku již vůbec žádná omezení nestanoví. První zákaz se týká dohody o tom, že věřitel může předmět zástavy zpeněžit libovolným způsobem. To znamená, předmět zástavy měl by být prodán jinak než ve veřejné dražbě anebo jiným způsobem, než jaký připouštějí jiné právní předpisy. Tato možnost zjevně v tomto případě smluvena nebyla. Proto je zcela nepřípadný také poukaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, spisové značky 21 Cdo 5983/2017.

19. Účastníci si naopak jednoznačně dohodli, že zastavené akcie při nesplnění dluhu propadnou věřiteli. To není libovolný prodej v žádném případě. Věřitel se nehojí z výtěžku prodeje, nýbrž z vlastnictví propadlé věci. To co je zakázáno v tomto případě, je, že si věřitel nesmí určit cenu, za kterou na něho předmět zástavy přejde, jen podle svojí úvahy, ale tato cena nesmí být ani určena, sice přesně a výslovně, ale předem. Literatura k tomu dovozuje, že musí jít o cenu určitelnou následně, ale bez vlivu věřitele na výši ceny. Musí být také jasné, jaká část dluhu v důsledku propadnutí předmětu zástavy zaniká. Shodně Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání.[Anonymizováno]Praha: C.H. Beck, 2013, s. 1073 až 1076 anebo Marek, R., Ježek, V.: Cenné papíry v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2013, s. 188 až 191.

20. Ujednání č. II. dodatku č. 3 ke Smlouvě o postoupení pohledávky v žádném případě neumožňuje, aby si cenu propadlé zástavy určil věřitel, to znamená první žalovaný. Tato cena nebyla ani určena předem. Naopak je zřejmé, že v době uzavření zástavní smlouvy, jež je součástí uvedeného dodatku, nebylo vůbec možné říci, v jaké přesné výši tato cena bude. Stanoví se však zcela přesně, jak bude určena, a to v návaznosti na okolnosti, které nastanou až marným uplynutím splatnosti zajištěného dluhu a které musejí být účastníkům smlouvy ve stejném okamžiku dobře známy. Dokonce rozhodující úlohu v této souvislosti mělo jednání žalobce a nikoliv žalovaného 1. Jen žalobce svým jednáním mohl ovlivnit, zda vůbec bude možné zástavní právo vykonat, ale také jaká část jeho akciemi zajištěného dluhu v důsledku propadnutí sporných akcií žalovanému 1. zanikne.

21. Jestliže by hrozil ve stejné souvislosti ve vztazích mezi účastníky hrubý nepoměr, měl žalobce pouze možnost požadovat zrušení smlouvy podle § 1793 o. z. Protože od sjednání dodatku č. 3 ke Smlouvě o postoupení pohledávky uplynula delší doba, než předpokládá § 1795 o. z., a protože uplatnění tohoto práva v rámci zde stanovené roční lhůty počítané od uzavření smlouvy, to zde znamená od uzavření zástavní smlouvy v rámci dodatku č. 3, není ani tvrzeno, je zřejmé, že zástavní smlouva, i kdyby trpěla tímto nedostatkem, je již definitivně platná.

22. Z výše uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně se sice vydal správným směrem, když si položil otázku, zda žalobou uplatněný nárok žalobce osvědčil jako dostatečně pravděpodobný. Zůstal však v půli cesty a celou řadu významných okolností pominul. Přesto z důvodů, jež byly uvedeny již shora, bylo možné chybějící posouzení odvolacím soudem doplnit.

23. Z celého kontextu napadeného usnesení je zřejmé, že soud prvního stupně nevyhověl ani návrhu na nařízení předběžného opatření, jak jej žalobce zformuloval pod bodem II. Z odvolání je jednoznačně patrné, že takto rozumí napadenému usnesení soudu prvního stupně i žalobce. Proto odvolací soud tento formulační nedostatek výroku napadeného usnesení napravuje ve výroku tohoto usnesení.

24. Napadené usnesení soudu prvního stupně je tedy - s výhradou výše uvedenou - věcně správné, a proto bylo odvolacím soudem podle § 219 o. s. ř. potvrzeno při nezbytném doplnění argumentace.