o zaplacení 8 844 880,26 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalovaného 2. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. července 2020, č. j. 33 Cm 53/2006-96
JUDr. Jitka Malá · předsedkyně senátu · Rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jitky Malé a soudců JUDr. Radima Novotného a JUDr. Ivany Wolfové ve věci
žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO: [IČO žalobkyně],
sídlem [Adresa žalobkyně]
proti
žalovaným: 1. [Anonymizováno]., IČO: [Anonymizováno],
sídlem [Anonymizováno]
a žalovanému: 2. [Jméno žalovaného], narozen [Datum narození žalovaného],
bytem [Adresa žalovaného]
zastoupený advokátkou [Jméno advokátky],
sídlem [Adresa advokátky]
o zaplacení 8 844 880,26 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalovaného 2. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. července 2020, č. j. 33 Cm 53/2006-96
I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., nakolik jím byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Ústí nad Labem z 3. srpna 2006 č. j. 33 Sm 72/2006-13 co do uložení povinnosti žalovanému 2. zaplatit směnečný peníz ve výši 8 844 880,26 Kč s 6% úrokem p. a. z částky 9 288 929,26 od 10. 3. 2006 do 17. 10. 2014, s 6% úrokem p. a. z částky 8 844 880,26 Kč od 18. 10. 2014 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 30 963 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 355 040 Kč, a ve výroku II. potvrzuje.
II. Žalobkyně a žalovaný 2. vůči sobě navzájem nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu došlou soudu prvního stupně dne 20. 4. 2006 se žalobkyně domáhala proti žalovaným zaplacení částky 9 288 929,26 Kč se 6% úrokem ročně z této částky od 10. 3. 2006 do zaplacení a s odměnou ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze. Jak žalobkyně uvedla, směnka (původně blankosměnka) byla vystavena dne 31. 3. 2005 k zajištění závazků z úvěrové smlouvy č. [Anonymizováno] a žalovaný 2. převzal rukojemský závazek k zaplacení výše uvedené směnečné sumy.
2. Soud prvního stupně vydal dne 3. 8. 2006 směnečný platební rozkaz č. j. 33 Sm 72/2006-13, kterým žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 9 288 929,26 Kč, 6% úrok z částky 9 288 929,26 Kč od 10. 3. 2006 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 30 963 Kč a dále náhradu nákladů řízení ve výši 372 800 Kč. Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu podali žalovaní 1. a 2. námitky, ve kterých uvedli, že
- ze strany žalobkyně došlo k excesivnímu vyplnění blankosměnky v rozsahu směnečné sumy, která v sobě zahrnuje i úroky z prodlení ze smluvených úroků s odkazem na čl.III/3 úvěrové smlouvy, jejíž ujednání považují v této části za neplatné a v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku,
- ze strany žalobkyně došlo k excesivnímu vyplnění blankosměnky v rozsahu údaje splatnosti, neboť dle vyplňovacího práva měla žalobkyně právo vyplnit do směnky údaj splatnosti odpovídající 30tému dni po splatnosti zajištěné pohledávky, tj. 19. ledna 2006 a nikoliv 9. března 2006,
- sjednaná smluvní pokuta ve výši 800 000 Kč je nepřiměřeně vysoká ve vztahu k povinnosti, kterou zajišťuje, a proto je na místě ji snížit ve shodě s moderačním oprávněním soudu.
3. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření ze dne 21. 2. 2020 k námitkám žalovaného 2. uvedla, že směnečná suma ve výši 9 288 929,26 je odvozena od výše jistiny, úroků, úroků z prodlení, poplatků a smluvní pokuty ke dni 9. 3. 2006 ve shodě s Dohodou o vyplňovacím právu směnečném č. [Anonymizováno]. Žalovaný 2. však ničeho netvrdí a ani nedokládá ohledně výše směnečné sumy, která měla být na směnku vyplněna. Ve shodě s touto dohodou byl rovněž vyplněn údaj splatnosti, přičemž v případě zvláštních okolností případu to může být i jakýkoli jiný den a to do tří let od splatnosti zajištěné pohledávky. V této souvislosti žalobkyně specifikovala výpočet směnečné sumy, jež se skládala z nesplacené jistiny ve výši 7 830 648,76 Kč, z úroků ve výši 137 976,03 Kč, z úroků z prodlení ve výši 518 199,47 Kč, z poplatků ve výši 2 105 Kč a ze smluvní pokuty ve výši 800 000 Kč s tím, že žalovaná 1. ve lhůtě splatnosti zaplatila dne 20. 6. 2005 pouze splátku ve výši 400 000 Kč a dne 20. 7. 2005 splátku ve výši 800 000 Kč, přičemž třetí sjednaná splátka 1 200 000 Kč byla zaplacena pouze zčásti ve výši 969 351,24 Kč s tím, že další splátky již nebyly zaplaceny. Ohledně uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty uvedla, že žalovaný 2. s dohodnutou výší smluvní pokuty vyslovil souhlas.
4. V důsledku částečného zpětvzetí žaloby ze dne 13. 1. 2020 proti žalované 1 byl usnesením ze dne 15. 1. 2020, č. j. 33 Cm 53/2006-74 směnečný platební rozkaz ve vztahu k žalované 1. zrušen a řízení bylo proti žalované 1. zastaveno.
5. Žalovaný 2. v rámci projednání věci setrval na svých námitkách s tím, že soud I. stupně provedl dokazování listinnými důkazy a to směnkou vystavenou dne 31. 3. 2005, Smlouvou o úvěru č. [Anonymizováno] ze dne 31. 3. 2005, Dohodou o vyplňovacím právu směnečném č. [Anonymizováno] ze dne 31. 3. 2005 a předžalobní výzvou k zaplacení dluhu.
6. Na základě výsledků dokazování ponechal soud prvního stupně vydaný směnečný platební rozkaz v rozsahu jistiny 8 844 880,26 Kč s 6% úrokem z částky 9 288 929,26 Kč od 10. 3. 2006 do 17. 10. 2014, s 6% úrokem z 8 844 880,26 Kč od 18. 10. 2014 do zaplacení, v rozsahu směnečné odměny ve výši 30 963 Kč a dále v rozsahu náhrady nákladů řízení ve výši 355 040 Kč v platnosti s tím, že v rozsahu jistiny (v důsledku částečného zpětvzetí žaloby) ve výši 444 049 Kč s 6% úrokem z této částky od 18. 10. 2014 do zaplacení a v rozsahu náhrady nákladů řízení ve výši 17 760 Kč směnečný platební rozkaz zrušil a řízení v této části zastavil. Námitky žalovaného 2. vyhodnotil za nedůvodné, když dospěl k závěru, že žalovaný 2. zpochybnil výši směnečné sumy v obecné rovině bez konkrétního výpočtu, přičemž nebylo žalovaným 2. tvrzeno, že by úvěr nebyl čerpán, a že byl řádně splácen ve shodě s podmínkami úvěrové smlouvy. Vzhledem k tomu, že datum splatnosti na směnce byl vyplněn ve lhůtě nejpozději do tří let od data splatnosti zajištěné pohledávky, pak žalobkyně postupovala ve shodě s ujednáním obsaženým v Dohodě o vyplňovacím právu směnečném.
7. Žalovaný 2. napadl rozsudek včas podaným odvoláním, ve kterém zejména uvedl, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav, když neprovedl navržené důkazy, zejména znalecký posudek ke zjištění výše směnečné sumy, neboť pouze znalec je schopen určit její správnou výši. Dále uvedl, že žalovaný 1. na základě úvěrové smlouvy čerpal od žalobkyně úvěr, který ani nedosáhl výše 10 000 000 Kč s tím, že konečná splatnost byla sjednána na 20. 12. 2005. Není sporným, že splacení úvěru bylo zajištěno blankosměnkou s nevyplněnou směnečnou sumou a datem splatnosti a v souvislosti s jejím vystavením byla uzavřena Dohoda o vyplňovacím právu směnečném. Žalovaný 2. opakovaně namítl nesprávné vyplnění směnečné sumy, jež v sobě zahrnuje i 20% úrok z prodlení z částek, s jejichž zaplacením je žalovaný 1. v prodlení, na který žalobkyně nemá nárok, neboť to odporuje § 517 obč. zák., § 369 odst. 1 obch. zák. a § 121 odst. 3 obč. zák. Vzhledem k tomu, že v dané věci nenastaly žádné zvláštní okolnosti, měla žalobkyně vyplnit do blankosměnky údaj splatnosti představující 30tý den po splatnosti zajištěné pohledávky. Jelikož se zajištěná pohledávka stala splatnou dne 20. 12. 2005, správným údajem data splatnosti směnky je 19. leden 2006 a nikoli 9. březen 2006. Soud prvního stupně rovněž nesprávně žalobkyni přiznal odměnu ve výši 30 963 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 355 040 Kč. V rozporu se zákonem soud rovněž zahrnul do směnečné sumy i smluvní pokutu ve výši 800 000 Kč, jež k návrhu žalovaného 2. nebyla soudem moderována s přihlédnutím k její výši, hodnotě a významu zajišťované povinnosti. V rámci projednání odvolání doplnil, že v konkursním řízení proti žalovanému 1. uplatnila žalobkyně pohledávku ve výši 9 125 016,29 Kč, ve směnečném řízení však pohledávku odlišnou a to ve výši 9 288 929,26 Kč.
8. Žalobkyně v písemném vyjádření ze dne 23. 11. 2021 k odvolání žalovaného 2. uvedla, že splnila v daném řízení svou důkazní povinnost, když předložila soudu prvopis směnky, na jejímž základě byl vydán směnečný platební rozkaz. V případě podaných námitek stíhá povinnost žalovaného 2., který je povinen uvést svá konkrétní skutková tvrzení a jejich důvodnost prokázat. To platí i ve vztahu k námitce nesprávné výše směnečné sumy, kdy nepostačuje obecné tvrzení, aniž žalovaný 2. její výši v předmětné věci konkrétně specifikoval. Žalobkyně doložila soudu (i když k tomu nebyla povinna) výpis z úvěrového účtu, kterým dokládá výši jistiny, smluvního úroku, úroku z prodlení a smluvní pokuty, jež v souhrnu představuje pohledávku ve výši 9 288 929,26 Kč vyplněnou ve shodě s Dohodou o vyplňovacím právu směnečném s tím, že od 9. 3. 2006 účtované smluvní úroky a úroky z prodlení neměly vliv na výši směnečné sumy. Od 20. 12. 2005 nedošlo rovněž k navýšení jistiny o úroky z prodlení. Ohledně vyplnění data splatnosti žalobkyně odkázala na čl. II odst. 2 písm. b) Dohody o vyplňovacím právu směnečném. V doplňujícím vyjádření u odvolacího soudu uvedla, že pohledávka z úvěrového vztahu je proměnlivá v čase. V okamžiku vyplnění blankosměnky k datu 9. 3. 2006 musela být výše směnečné sumy proto odlišná od výše pohledávky z úvěrového vztahu v okamžiku podání přihlášky v konkursním řízení na žalovaného 1.
9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
10. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně na základě výsledků dokazování a dospěl k následujícímu závěru, aniž přistoupil k doplnění dokazování znaleckým posudkem ke zjištění výše směnečné sumy dle návrhu žalovaného 2.:
11. Ve shodě se soudem prvního stupně není pochyb o tom, že se žalobkyně domáhala svého nároku z platné směnky vlastní splňující veškeré zákonné náležitosti dle čl. I § 75 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb. (dále jen ZSŠ), v níž žalovaný 2. vystupuje v pozici směnečného rukojmího a současně i jako jednatel výstavce (žalovaného 1. s tím, že listina byla původně blankosměnkou s nevyplněnými údaji směnečné sumy a data splatnosti. Soudem prvního stupně bylo prokázáno a nebylo mezi účastníky sporným, že směnka plnila zajišťující funkci k závazkovému vztahu založeného úvěrovou smlouvou mezi žalovaným č. 1 (výstavcem) a žalobkyní (remitentem). Zcela zásadní námitkou žalovaného 2. je tvrzení, že směnečná suma byla žalobkyní vyplněna v nesprávné výši a soud prvního stupně pochybil, pokud nezadal znalecký posudek ke stanovení „správného výpočtu“ směnečné sumy, jež v sobě vedle nesplacené jistiny zahrnuje i příslušenství. K námitce týkající se nesprávné výše směnečné sumy je třeba zejména uvést, že předpokladem jejího projednání je stanovení konkrétní její výše výpočtem žalovaného 2., jinými slovy musí být zcela určitá, aby bylo možné k její verifikaci vést dokazování (případně i znaleckým posudkem z oboru účetnictví). Nelze proto postupovat opačně a teprve z důkazu (znaleckého posudku) „zjišťovat skutek“, tedy výši směnečného penízu. Pokud žalovaný 2. v námitkovém řízení nebyl schopen konkrétně uvést správnou výši směnečného penízu a zpochybnil směnečný nárok žalobkyně, pak je třeba takovou námitku odmítnout jako neodůvodněnou, přičemž žalobkyně z hlediska stanovení a specifikace výše směnečného penízu takou povinnost nemá. Žalobkyně ve směnečném řízení je povinna předložit prvopis směnky, a pokud ve svém vyjádření provedla výpočet směnečného penízu z úvěrového vztahu, pak nad rámec své zákonné povinnosti.
12. K námitce týkající se výše smluvní pokuty je třeba uvést, že tato je součástí směnečné sumy, jak výše uvedeno, a žalovaný 2. v námitkách se omezil pouze na její moderaci, aniž konkrétně uvedl, v jaké výši měla být soudem žalobkyni přiznána jako součást jistiny. Nadto je její výše odvozena z ujednání v úvěrové smlouvě (článek VIII. odst. 2 písm. e). Shodně je třeba i tuto námitku považovat za neodůvodněnou.
13. K námitce nesprávného vyplnění data splatnosti je třeba vycházet z čl. II bodu 2 písm. b) Dohody o vyplňovacím právu směnečném, kdy majitel blankosměnky byl oprávněn vyplnit datum splatnosti a to zpravidla 30. dnem po splatnosti blankosměnkou zajištěné pohledávky, popř. vyžadují-li to zvláštní okolnosti případu i jiným dnem nejpozději do tří let ode dne splatnosti blankosměnkou zajištěné pohledávky. Za situace, kdy konečná splatnost blankosměnkou zajištěného úvěru byla stanovena (u poslední splátky) na 20. 12. 2005, pak žalobkyně postupovala ve shodě s výše uvedenou dohodou, pokud využila dohodnuté „tříleté lhůty“ ke stanovení i jiného dne (9. března 2006) k splatnosti směnky. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud tuto námitku vyhodnotil za nedůvodnou.
14. K výhradě žalovaného 2. ohledně přiznané směnečné odměny ve výši 30 963 Kč je třeba uvést, že tato představuje 1/3 % z jistiny 9 288 929,26 Kč a je tak ve shodě s čl. I § 48 odst. 1 bodem 4 ZSŠ.
15. Pokud soud prvního stupně přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 372 800 Kč (po částečném zpětvzetí žaloby snížena na 355 040 Kč), pak tato představuje náhradu soudního poplatku za návrh na zahájení řízení dle položky 1 Sazebníku soudních poplatků zák. č. 549/91 Sb. (ve znění platném ke dni zahájení řízení).
16. Vzhledem k tomu, odvolací soud shledal námitky žalovaného 2. zčásti za neodůvodněné a zčásti za nedůvodné, dospěl k závěru, že napadený rozsudek, jímž byl ponechán směnečný platební rozkaz ve vztahu k žalovanému 2. v platnosti v rozsahu směnečného penízu ve výši 8 844 880,26 Kč s 6% p. a. úrokem z částky 9 288 929,26 Kč od 10. 3. 2006 do 17. 10. 2014, s 6% p. a. úrokem z částky 8 844 880,26 Kč od 18. 10. 2014 do zaplacení, s odměnou ve výši 30 963 Kč a s náhradou nákladů řízení ve výši 355 040 Kč za věcně správný, a proto byl odvolacím soudem dle § 219 o. s. ř. potvrzen.
17. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalobkyně se těchto nákladů výslovně vzdala.
Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.).