o zaplacení 1 100 000 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalobkyně a žalované 2. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2019, č. j. 30 Cm 91/2019-43, a o odvolání žalovaného 1. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2020, č. j. 30 Cm 91/2019-63

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu podanou u soudu prvního stupně dne 11. 7. 2019 se žalobkyně domáhá proti žalovaným 1. a 2. (dále jen „žalovaní“) zaplacení částky 1 100 000 Kč se 6 % úrokem ročně z této částky od 1. 9. 2018 do zaplacení a s odměnou ve výši 3 666,70 Kč. Jak žalobkyně uvedla, je řádnou majitelkou směnky, kterou na její řad vystavila dne 3. 7. 2018 společnost [Anonymizováno]., reg. č. [Anonymizováno], a to na částku 1 100 000 Kč se splatností dne 31. 8. 2018 a s místem placení v Praze. Směnka je avalována žalovanými a přes výzvu žalobkyně k její úhradě nebyla dosud žalobkyni zaplacena.

2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 4. 9. 2019, č. j. 30 Cm 91/2019-21, proti kterému podali žalovaní včasné námitky. Uvedli v nich, že společnost [Anonymizováno]. ničeho nedluží, neboť nebyl realizován důvod, pro který byla směnka vystavena, a to zajištění uzavření úvěrové smlouvy pro tuto společnost. Neexistuje tak směnečná kauza a tedy uplatnění směnečné pohledávky není řádným výkonem práva, v důsledku čehož je neplatné i směnečné rukojemství, neboť ho nelze převzít za někoho, kdo směnečně zavázán není, resp. kdy nedošlo k realizaci důvodu vystavení směnky a tedy neexistuje příčinný dluh. Žalovaní dále namítli, že při podpisu směnky byli výstavce i rukojmí uvedeni v omyl s tím, že v budoucnu bude uzavřena úvěrová smlouva, k čemuž však nedošlo. Uvedli zároveň, že směnka nebyla vůči rukojmím uplatněna před podáním žaloby ani jim nebyla zaslána předžalobní výzva.

3. Žalobkyně ve vyjádření k námitkám uvedla, že nebyly dodrženy podmínky zprostředkovatelské smlouvy, se kterou směnka nijak nesouvisí. Směnka souvisí se zapůjčením vlastních finančních prostředků ze strany žalobkyně výstavci směnky ve výši 1 000 000 Kč, když právě tento závazek směnka zajišťovala.

4. Po projednání námitek žalovaných ponechal soud prvního stupně směnečný platební rozkaz v platnosti, a to vůči žalovanému 1. rozsudkem ze dne 6. 1. 2020, č. j. 30 Cm 91/2019-63, a vůči žalované 2. rozsudkem ze dne 4. 11. 2019, č. j. 30 Cm 91/2019-43. Každému ze žalovaných pak uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 13 040 Kč.

5. V odůvodnění rozsudku ze dne 6. 1. 2020, č. j. 30 Cm 91/2019-63, soud prvního stupně uvedl, že žalovaný 1. k námitce, že žalobkyni nic nedluží, neboť nedošlo k realizaci úvěrové smlouvy, nepředložil ani nenavrhl žádný důkaz obsahující dohodu stran ohledně vystavení směnky (blankosměnky) zajišťující závazky společnosti [Anonymizováno] z úvěrové smlouvy mající vazbu na smlouvu zprostředkovatelskou. Konstatoval, že mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že nedošlo k naplnění zprostředkovatelské smlouvy, když úvěrová smlouva nebyla uzavřena a když finanční prostředky z titulu této smlouvy nebyly výstavci směnky poskytnuty. Sporným tak zůstal důvod směnky. V tomto směru však námitky žalovaného 1. zůstaly v rovině tvrzení, aniž by byly prokázány, neboť žalovaný 1. neosvědčil, z jakého důvodu by výstavce směnky neměl být směnečně zavázán a z jakého důvodu považuje žalovaný 1. svůj rukojemský závazek za neplatný s vědomím toho, že má zcela samostatné postavení ve směnečném vztahu. Pokud jde o námitku žalovaného 1., že byl při podpisu směnky uveden v omyl, tato je podle soudu prvního stupně neurčitá a neodůvodněná, neboť žalovaný 1. ničeho bližšího neuvedl v tom směru, kdo jej konkrétně mohl uvést v omyl, když směnka byla vystavena ve prospěch žalobkyně, která žádný úvěr dle tvrzení žalovaného 1. ani nemohla společnosti [Anonymizováno] poskytnout. Námitka nesplnění předžalobní výzvy rovněž nebyla shledána důvodnou, neboť žalobkyně prokázala doporučené odeslání této výzvy. Tato námitka nadto postrádá významu za situace, kdy žalovaný 1. svůj směnečný závazek nesplnil ani po doručení směnečného platebního rozkazu. Výrok o nákladech námitkového řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého bylo plně úspěšné žalobkyni přiznáno právo na jejich náhradu ve výši mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby a dále ve výši 1 paušální náhrady hotových výdajů.

6. Pokud jde o rozsudek ze dne 4. 11. 2019, č. j. 30 Cm 91/2019-43, v jeho odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že žalovaná 2. nepředložila ani nenavrhla žádný důkaz obsahující dohodu stran ohledně vystavení směnky (blankosměnky) zajišťující závazky společnosti [Anonymizováno] z úvěrové smlouvy. Ohledně námitky ve vztahu ke zprostředkovatelské smlouvě mezi žalobkyní a výstavcem směnky, případně k úvěrové smlouvě mezi příslušnou bankou a výstavcem směnky, soud prvního stupně konstatoval, že takové námitky žalované 2. s ohledem na čl. I. § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“), nepříslušejí, neboť tato se na rozdíl od žalovaného 1. neúčastnila takových jednání, zejména nejednala za výstavce směnky. Posouzení ostatních námitek žalované 2. je shodné s posouzením námitek žalovaného 1. v rozsudku vydaném vůči tomuto žalovanému, a to včetně výroku o náhradě nákladů námitkového řízení.

7. Rozsudky shora uvedené byly napadeny včasnými odvoláními žalovaných. Pokud jde o rozsudek ze dne 4. 11. 2019, č. j. 30 Cm 91/2019-43, tento byl v jeho výroku II. o nákladech námitkového řízení napaden též odvoláním žalobkyně.

8. Žalovaný 1. v odvolání namítl, že skutečnost, že došlo k uzavření zprostředkovatelské smlouvy mezi žalobkyní a výstavcem směnky učinila žalobkyně nesporným na jednání konaném dne 4. 11. 2019 a tuto skutečnost nesporovala ani při jednání konaném dne 6. 1. 2020. Poukázal na to, že ho tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně jeho námitek, nikoli však důkazní břemeno ohledně tvrzení žalobkyně, kterými tato jeho námitky vyvrací. Zdůraznil, že smlouva o zápůjčce je reálný kontrakt a dále to, že žalobkyně pouze tvrdila vystavení směnky nikoli z důvodu uzavření zprostředkovatelské smlouvy, nýbrž z důvodu poskytnutí půjčky. Na podporu tohoto tvrzení však žádný důkaz nenavrhla ani nepředložila. Žalovaný 1. poukázal na protichůdnost tvrzení žalobkyně, když tato na jedné straně tvrdí, že částka 1 100 000 Kč měla představovat zálohu, aniž by specifikovala, na co měla být poskytnuta, na straně druhé pak tvrdí, že se mělo jednat o půjčku (zápůjčku). Nadto tvrzení žalobkyně, že směnka byla vystavena z důvodu poskytnutí půjčky ve výši 1 100 000 Kč, se jeví jako nepravděpodobné za situace, kdy žalobkyně měla zprostředkovat uzavření úvěrové smlouvy na částku 25 000 000 Kč. Podle žalovaného 1. zůstává sporným důvod vystavení směnky a rozhodnutí soudu prvního stupně je rozporuplné. Jeho pochybením je i to, že své rozhodnutí postavil na neunesení důkazního břemene na straně žalovaného 1. za situace, kdy zamítl všechny jeho návrhy na doplnění dokazování. K tomu odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 201, sp. zn. III. ÚS 1293/16. Poukázal též na nepřesnou protokolaci při jednání dne 6. 1. 2020 s tím, že jejím důsledkem je nesprávný závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaný 1. ani neuvedl, s kým mělo být jednáno o uzavření budoucí úvěrové smlouvy. Zdůraznil dále, že s jeho námitkou neexistence kauzy směnky se soud prvního stupně zcela nevypořádal. Jedná se přitom o námitku odlišnou od námitky, že předepsaná kauza směnky se nenaplnila. Soud prvního stupně nadto zcela vyloučil z přezkumu kauzální námitku žalovaného 1., že výstavce směnky žalobkyni ničeho nedluží. Z těchto důvodů žalovaný 1. navrhl zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Žalovaná 2. v podaném odvolání vytkla soudu prvního stupně, že z přezkumu vyloučil jí vznesenou kauzální námitku, že výstavce směnky žalobkyni ničeho nedluží, což znamená odepření spravedlnosti. Namítla, že jako aval zajišťovala splnění dluhu společnosti [Anonymizováno], který však nikdy nevznikl. Důkazy, které k tomuto tvrzení navrhla, však soud prvního stupně odmítl provést. Žalovaná 2. poukázala na to, že nemohla prokázat negativní skutečnosti (tj. neexistenci dluhu), neboť nikdy neměla v držení rozhodné důkazy a informace. V tomto směru měla být důkazní povinnost přenesena na žalobkyni. Pokud žalobkyně tvrdila, že společnost [Anonymizováno] po odstoupení od smlouvy o zprostředkování zaslala zálohu úvěru, pak bylo na ní, aby poskytla důkaz o tom, že peníze skutečně zaslala. Podle žalované 2. měl soud prvního stupně z vyjádření žalobkyně dovodit, že by se jednalo o dluh z bezdůvodného obohacení, tedy o dluh z jiného právního důvodu, než k jehož zajištění směnka byla vystavena. Řízení před soudem prvního stupně je zatíženo vadou spočívající v tom, že bylo vydáno rozhodnutí, třebaže soud prvního stupně neměl dostatek podkladů k tomu, aby se vypořádal s námitkami žalované 2. Pominut byl rovněž tvrzený omyl způsobený žalobkyní. V hodnocení soudu prvního stupně lze nadto nalézt zásadní logické rozpory. Navrženo bylo proto žalovanou 2. zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. Žalobkyně v odvolání proti výroku II. rozsudku ze dne 4. 11. 2019, č. j. 30 Cm 91/2019-43, namítla, že přiznaná výše nákladů řízení neobsahuje všechny položky uplatněné v návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu a dále k tomu připočítané náhrady nákladů řízení o námitkách za soudní jednání dne 4. 11. 2019.

11. Žalobkyně se zároveň vyjádřila k odvolání žalovaného 1. Setrvala na tom, že směnka nesouvisí s jednáním mezi ní a žalovaným 1. vyplývajícím ze zprostředkovatelské smlouvy. Uvedla, že mezi ní a žalovaným 1. ani žalovanou 2. nebyla nikdy uzavřena jakákoli smlouva, která by upravovala směnku předloženou soudu jako směnku zajišťovací a stanovovala by jakékoli podmínky pro jednání s ní či jakékoli vyplňovací oprávnění. Směnka nebyla nijak navázána na poskytnutí úvěru od třetí osoby. Důvodem jejího vystavení byla žádost žalovaného 1. jako vlastníka a ředitele výstavce směnky, který potřeboval určenou částku na podnikatelské záměry této společnosti. Jak žalobkyně dále uvedla, netušila, že žalovaný 1. byl účastníkem několika exekučních řízení coby dlužník a bylo proti němu vedeno i řízení insolvenční. Žalovaný 1. uvádí jakousi směnečnou smlouvu, o jejíž existenci žalobkyně neví. Jediným právním důvodem vzniku směnky je zápůjčka finančních prostředků na předmětný směnečný peníz. Celá konstrukce vzniku směnky, jak ji žalovaný 1. prezentuje, není logická a nedává smysl. Finanční prostředky ve výši směnečného peníze byly žalobkyní poskytnuty výstavci směnky za předmětnou směnku, ten směnku vystavil a žalovaný 1. ji podepsal jako aval a tedy s celým průběhem souhlasil a všech následků s tím souvisejících si byl vědom. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku.

12. K odvolání žalované 2. žalobkyně uvedla, že s ním nesouhlasí, když rozsudek soudu prvního stupně, nakolik jím byl vůči této žalované ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz, považuje za správný.

13. Vzhledem k tomu, že napadenými rozsudky bylo rozhodováno o námitkách žalovaných proti témuž směnečnému platebnímu rozkazu, přičemž se jedná o věci skutkově související, rozhodl odvolací soud usnesením ze dne 6. 1. 2021, č. j. 2 Cmo 361/2020-114, o spojení věcí u něj vedených pod sp. zn. 2 Cmo 361/2020 a sp. zn. 2 Cmo 362/2020 ke společnému řízení s tím, že vedeny byly nadále pod sp. zn. 2 Cmo 361/2020.

14. Oba rozsudky byly odvolacím soudem přezkoumány podle ustanovení § 212 a násl. o. s. ř. Předmětem odvolacích řízení přitom bylo posouzení věcné správnosti rozsudků vydaných v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, jímž žalobě bylo vůči oběma žalovaným vyhověno (§ 175 odst. 4 o. s. ř.). Základ přezkumné činnosti odvolacího soudu tak spočíval v hodnocení správnosti postupu soudu prvního stupně při projednání námitek žalovaných a správnosti závěrů soudem prvního stupně na základě toho přijatých.

15. Podle čl. I. § 30 odst. 1 ZSŠ může být zaplacení směnky pro celý směnečný peníz nebo pro jeho část zaručeno směnečným rukojemstvím. Podle čl. I. § 31 odst. 4 ZSŠ je v prohlášení třeba udat, za koho se přejímá. Není-li to udáno, platí, že se přejímá za výstavce. Podle čl. I. § 32 odst. 1 ZSŠ je směnečný rukojmí zavázán jako ten, za koho se zaručil. Podle čl. I. § 78 odst. 1 ZSŠ je výstavce vlastní směnky zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Není-li směnka cizí zaplacena, má podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ majitel, i když je výstavcem, proti příjemci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle § 48 a 49 ZSŠ. Podle čl. I. § 47 odst. 1 ZSŠ jsou všichni, kdož směnku vystavili, přijali, indosovali nebo se za ni zaručili, zavázáni majiteli rukou společnou a nerozdílnou. Podle čl. I. § 47 odst. 2 ZSŠ může majitel žádat plnění na každém z nich nebo na několika z nich anebo na všech dohromady a není vázán pořadím, ve kterém se zavázali.

16. V daném případě žalobkyně uplatnila proti žalovaným právo z platné směnky vlastní (čl. I. § 75 ZSŠ), na které žalovaní jsou v pozici směnečných rukojmích za společnost [Anonymizováno] coby výstavce směnky. Svými podpisy na směnce v rubrice určené pro podpis směnečného rukojmího tak žalovaní založili svůj směnečný závazek vůči žalobkyni, na jejíž řad směnka byla vystavena (čl. I. § 32 odst. 1 ve spojení s čl. I. § 30 odst. 1 a čl. I. § 47 odst. 1 ZSŠ).

17. K námitce žalovaných, že jim směnka nebyla předložena k placení, kterou žalovaní formulovali tak, že tato nebyla uplatněna před podáním žaloby, odvolací soud připomíná, že žalovaní jako rukojmí za výstavce směnky vlastní, který je přímým dlužníkem ze směnky, jsou s odkazem na úpravu obsaženou v čl. I. § 32 odst. 1 ZSŠ rovněž přímými dlužníky, důsledkem čehož je, že nárok proti nim uplatněný je nárokem přímým, nepodmíněným žádnou další skutečností, tedy ani předložením směnky k placení ať již směnečnému rukojmímu či subjektu, za který se směnečný rukojmí zaručil. Předložení směnky přímému dlužníkovi má účinky pouze legitimační, kdy majitel se jejím předložením osobě, která má směnku zaplatit, legitimuje jako osoba ze směnky oprávněná. Vzhledem k tomu, že v tomto legitimačním smyslu je majitel směnky zastupitelný, je třeba přiznat doručení směnečné žaloby, se kterou směnka byla předložena soudu, význam prezentace směnky. Z tohoto důvodu ani případně prokázané nepředložení směnky k placení nemá žádného významu, neboť nepředložením směnky vlastní k placení nedochází k zániku práva majitele směnky z této se plnění domáhat, jak vyplývá z čl. I. § 53 odst. 1 ZSŠ ve spojení s čl. I. § 78 odst. 1 ZSŠ. Námitka nepředložení směnky k placení nemůže být proto důvodná.

18. Ohledně žalovanými namítaného nesplnění povinnosti žalobkyně vyzvat je před podáním žaloby k plnění odvolací soud uvádí, že odeslání výzvy k plnění bylo žalobkyní doloženo předžalobní výzvou ze dne 30. 4. 2019 (založena na čísle listu 6 spisu) s tím, že tato byla žalovaným odeslána podle podacích lístků [Anonymizováno] dne 30. 4. 2019 (založeny na čísle listu 9 spisu), tedy ve lhůtě požadované ustanovením § 142a odst. 1 o. s. ř.

19. Další námitkou žalovaných bylo, že žalobkyni ničeho nedluží, neboť nedošlo k realizaci důvodu vystavení směnky, jímž byla zprostředkovatelská smlouva, na základě které měla žalobkyně obstarat pro výstavce směnky úvěr ve výši cca 25 mil. Kč. Uvedená námitka je námitkou kauzální, u které bylo třeba předně posoudit, zda žalovaným jako směnečným rukojmím přísluší.

20. Ve vztahu k žalovanému 1. lze ve shodě se soudem prvního stupně konstatovat, že přístup k této námitce má, neboť jako fyzická osoba jednal zároveň za výstavce směnky coby jeho statutární orgán, z čehož lze bez dalšího dovodit, že s remitentem směnky měl dohodnuto obsahově totožné směnečné ujednání jako výstavce směnky. Žalovaný 1. tak může namítat do kauzálního vztahu směnkou zajištěného ve stejném rozsahu jako by mohl výstavce směnky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3727/2007, uveřejněný pod č. 39/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

21. Pokud jde o žalovanou 2., soud prvního stupně konstatoval, že za výstavce směnky nejednala a že na rozdíl od žalovaného 1. se neúčastnila „takových jednání“, v důsledku čehož jí v postavení směnečné rukojmí kauzální námitky nepříslušejí. S ohledem na sdělení žalobkyně při jednání konaném před soudem prvního stupně dne 4. 11. 2019, že žalovaná 2. má povědomí o celé transakci, má však odvolací soud oproti soudu prvního stupně za to, že z takového sdělení lze usuzovat na to, že i žalovaná 2. mohla mít totožné směnečné ujednání se žalobkyní jako výstavce směnky, což by jí stejně jako žalovanému 1. otevíralo cestu ke kauzálním námitkám. Tato otázka však zůstala soudem prvního stupně nedošetřena, když ten bez dalšího dokazování uzavřel, že zde takové dohody není. Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. 11. 2019, č. j. 30 Cm 91/2019-43, jímž byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti vůči žalované 2., nemůže již jen z tohoto důvodu obstát, neboť se nedostatečně vypořádává s otázkou přípustnosti kauzálních námitek žalované 2., což ho v tomto směru činí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.

22. Nedošetřena zůstala i otázka toho, jaký vztah byl směnkou vlastně zajištěn, když žalobkyně oproti žalovaným uváděla, že důvodem vystavení směnky bylo poskytnutí finančních prostředků ve výši 1 mil. Kč společnosti [Anonymizováno] jako zálohy na úvěr. Uvedené zjištění je přitom zcela zásadní pro posouzení toho, zda žalobkyně se může plnění ze směnky s úspěchem domáhat, když platí, že plnění ze směnky nelze požadovat v případě, kdy vztah, k jehož zajištění směnka byla vystavena, se nenaplnil či následně zanikl.

23. Z obsahu spisu se podává, že žalovaní, na kterých leží důkazní břemeno k prokázání jejich námitkových tvrzení, navrhli k důkazu o okolnostech vystavení směnky a o okolnostech týkajících se uzavření jimi tvrzené zprostředkovatelské smlouvy výslech žalovaného 1., který však soud prvního stupně nepřipustil se závěrem, že vzhledem k postavení účastníka řízení by jeho výpověď měla omezenou vypovídací hodnotu. Tento postup nepovažuje odvolací soud za správný, neboť ustanovení § 125 o. s. ř. řadí výpověď účastníka mezi důkazní prostředky, jimiž lze skutkový stav věci objasnit. Třebaže obecně platí, že vyslýchaný účastník je osobou přímo zainteresovanou na výsledku sporu a tedy z hlediska psychologického nemůže být dokonale objektivním pramenem poznání pro soud, nelze učinit závěr o jeho omezené vypovídací hodnotě dříve, než byl vůbec proveden.

24. Pakliže žalovanými navrhovaný důkaz účastnickou výpovědí žalovaného 1. nebyl proveden, nelze jim přičítat k tíži, že námitky ohledně důvodu a okolností vystavení směnky nebyly jimi náležitě prokázány a že zůstaly v rovině tvrzení.

25. Z vyložených důvodů odvolací soud oba napadené rozsudky zrušil podle ustanovení § 219a odst. 1, písm. b/ o. s. ř. a věc vrátil soudu prvního stupně podle ustanovení § 221 odst. 1, písm. a/ o. s. ř. k dalšímu řízení, v němž tento bude vázán závěry odvolacího soudu výše formulovanými (§ 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí pak znovu rozhodne o nákladech řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).