o zaplacení částky 4 644 341 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2021, č. j. 36 Cm 96/2004-888

1. Žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 28. 5. 2004 se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 98 192 906 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody ve formě ušlého zisku. Žalobkyně tvrdila, že s právní předchůdkyní žalované – státní organizací [Anonymizováno] uzavřela celkem pět smluv, a to smlouvu o nájmu mostního okrsku traťové distance [Anonymizováno] ze dne 27. 5. 1993 (dále jen „smlouva č. 1“), smlouvu o nájmu mechanizačního okrsku traťové distance [adresa] ze dne 29. 4. 1993 (dále jen „smlouva č. 2“), smlouvu o nájmu pozemků, dílen, vybavení dílen, strojního zařízení a automobilových prostředků traťové distance [adresa] ze dne 29. 5. 1992 (dále jen „smlouva č. 3“), smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provádění údržby železničního svršku včetně výhybek ze dne 7. 2. 1994 (dále jen „smlouva č. 4“) a smlouvu o nájmu svařovacího vozíku ze dne 30. 6. 1993 (dále jen „smlouva č. 5“). Všechny smlouvy obsahovaly závazek žalované, resp. její právní předchůdkyně, zadávat po dobu trvání smluvních vztahů žalobkyni určitý objem prací a výkonů, za jejichž provedení měla žalovaná hradit žalobkyni sjednané finanční částky. Smlouvy č. 1, č. 2 a č. 5 pro oblast [adresa] trvaly do roku 2003, smlouvy č. 3 a č. 4 pro oblast [adresa] trvaly do roku 2002. Závazek zadávat žalobkyni minimální sjednaný roční objem prací dodržela žalovaná pouze v letech 1992 a 1993. V letech 1994, 1995 a 1996 byl tento závazek dodržen pouze zčásti a od roku 1997 již žalobkyně nezadávala dle uvedených smluv žádné plnění. V důsledku toho vznikla žalobkyni škoda ve formě ušlého zisku za období od 1. 1. 1994 do 30. 4. 2003 ve výši 98 192 906 Kč, která byla účtována fakturami specifikovanými v žalobě.

2. Ve věci bylo poprvé rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 18. 3. 2010, č. j. 36 Cm 96/2004-295, jímž byla žaloba co do částky 96 816 177,50 Kč s příslušenstvím zamítnuta a co do částky 1 376 728,50 Kč s příslušenstvím bylo řízení zastaveno z důvodu částečného zpětvzetí žaloby. Výrok o zastavení řízení nabyl právní moci dne 16. 6. 2010. Proti zamítavému výroku v rozsahu částky 96 816 177,50 Kč s příslušenstvím podala žalobkyně odvolání. Ve věci následně rozhodoval Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 5. 2011, č. j. 12 Cmo 369/2010-322, Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 24. 4. 2012, č. j. 23 Cdo 177/2012-360, a opětovně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 10. 2012, č. j. 12 Cmo 369/2010-370. Výsledkem těchto řízení bylo zrušení rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 96 816 177,50 Kč, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Rozsudkem ze dne 19. 11. 2013, č. j. 36 Cm 96/2004-453, bylo řízení co do částky 46 677 984 Kč s příslušenstvím zastaveno z důvodu částečného zpětvzetí žaloby, co do částky 42 138 383,90 Kč byla žaloba zamítnuta, a ohledně částky 7 999 809,60 Kč s příslušenstvím bylo žalobě vyhověno. O nároku na zaplacení částky 7 999 809,60 Kč s příslušenstvím následně znovu rozhodoval odvolací i dovolací soud, a to tak, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, č. j. 12 Cmo 141/2014-604, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen v jeho výrocích II. a IV. a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání žalované proti tomuto rozhodnutí bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, č. j. 32 Cdo 882/2017-625.

4. Předmětem řízení poté zůstal nárok žalobkyně na zaplacení náhrady škody ve formě ušlého zisku ve výši 7 999 809,60 Kč vyplývající ze smluv č. 1, č. 2 a č. 5. O tomto nároku rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 9. 2018, č. j. 36 Cm 96/2004-714, jímž žalobu v rozsahu uvedené částky s příslušenstvím zamítl a jímž rozhodl o povinnosti žalobkyně a vedlejší účastnice zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. Uvedený rozsudek byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021, č. j. 12 Cmo 33/2019-805, k odvolání žalobkyně potvrzen v části jeho výroku I., kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 3 355 468,60 Kč s příslušenstvím, a zrušen ve zbývajícím rozsahu, tedy v části výroku I., kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 4 644 341 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II. o nákladech řízení. V tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zastaveno bylo současně řízení o odvolání vedlejšího účastníka proti výroku I., a to postupem podle ustanovení § 207 odst. 2 o. s. ř., neboť toto odvolání bylo vzato zpět. Rozsudek Vrchního soudu v Praze posledně uvedený nabyl právní moci dne 19. 2. 2021 a tedy předmětem řízení nadále zůstala částka 4 644 341 Kč s příslušenstvím s tím, že soudu prvního stupně bylo uloženo opětovně posoudit důvodnost nároku žalobkyně na zaplacení náhrady ušlého zisku za období od 1. 4. 2002 do 30. 4. 2003. Odvolacím soudem byly připomenuty závěry jeho usnesení ze dne 12. 10. 2016, č. j. 12 Cmo 141/2014-604, podle nichž pro úvahu ohledně výše ušlého zisku bude významné, jakého zisku žalobkyně dosahovala před vznikem škody, přičemž zohledněna musí být i výše nákladů vynaložených k jeho dosažení. Soudu prvního stupně bylo dále uloženo zabývat se námitkou započtení, kterou vznesla žalovaná.

5. Soud prvního stupně poté rozhodl rozsudkem ze dne 28. 6. 2021, č. j. 36 Cm 96/2004-888, jímž žalobu s návrhem na zaplacení částky 4 644 341 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a žalobkyni a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 1 393 429 Kč (výrok II.). V odůvodnění rozsudku konstatoval, že odvolací i dovolací soud ve svých rozhodnutích zaujaly závazné právní názory, pokud jde o trvání smluvních vztahů založených smlouvami č. 1, č. 2 a č. 5, dále pokud jde o částečné promlčení žalobních nároků plynoucích ze smluv č. 1, č. 2 a č. 5 a rovněž pokud jde o platné postoupení části žalobcových pohledávek na třetí osobu. Pokud jde o nároky ze smluv č. 3 a č. 4, o těchto již bylo pravomocně rozhodnuto. S odkazem na poslední rozhodnutí odvolacího soudu soud prvního stupně uvedl, že smlouvy č. 1, č. 2 a č. 5 skončily uplynutím doby, na kterou byly sjednány, a to smlouva č. 2 dne 31. 5. 2003 a smlouvy č. 1 a č. 5 dne 30. 6. 2003. Nároky za období od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1999 jsou promlčeny s ohledem na datum podání žaloby a čtyřletou promlčecí dobu. Ze zbylých nepromlčených nároků byly nároky za období od 1. 1. 2000 do 31. 3. 2002 platně postoupeny žalobcem na Jana Svačinu, v důsledku čehož žalobkyně ztratila aktivní legitimaci k jejich uplatňování. Předmětem dalšího řízení tak zůstaly nepromlčené a nepostoupené nároky ve výši 4 644 341 Kč za období od 1. 4. 2002 do 30. 4. 2003, tj. 13x 357 257 Kč.

6. Soud prvního stupně rozepsal výpočty, jak se podávají z jednotlivých podání žalobkyně, které jí byly činěny na základě opakovaných výzev soudu k doplnění skutkových tvrzení, pokud jde o druh a výši nákladů, které by musela vynaložit za období od 1. 4. 2002 do 30. 4. 2003, pakliže by v tomto období poskytovala žalované plnění ze smluv č. 1, č. 2 a č. 5. Konstatoval, že od počátku řízení nebyla žalobkyně ani po opakovaných poučeních ze strany soudu schopna svůj nárok srozumitelně specifikovat. Poukázal na její podání ze dne 7. 12. 2007, v němž žalobkyně mimo jiné uvedla, že výpočet žalované částky vychází ze smluv a že náhradu škody nelze přesně vypočíst, neboť výkony prací se měnily a výpočet škody proto vychází z minimálního závazku ze strany žalované. S ohledem na toto tvrzení vyšel soud prvního stupně z úvahy, že výsledná částka představující výši nákladů na dosažení zisku uvedená v podání ze dne 14. 5. 2021 nemůže být odečítána od tržeb ve výši 190 Kč na hodinu za jednoho pracovníka doložených jedinou fakturou (daňový doklad č. 6-0249-230 z 31. 5. 1996 na částku 5 985 Kč), nýbrž od částek účtovaných jako náhrada škody ve fakturách ve spise založených. Z výsledků dokazování přitom vyplynulo, že v období od 1. 4. 2002 do 30. 4. 2003 žalobkyně účtovala žalované měsíční náhradu škody ve výši 357 257 Kč. Náklady na dosažení zisku při šedesáti pracovnících měsíčně tak převyšují částku 1 mil. Kč, přičemž tato částka zhruba třikrát převyšuje vlastní škodu, kterou žalobkyně žalované měsíčně účtovala. Soud prvního stupně proto vyšel ze žalobní konstrukce, že výši škody představuje plnění, jehož by se žalobkyni dostalo při plnění smluvních povinností ze strany žalované, resp. její předchůdkyně plynoucích pro ni ze smluv č. 1, č. 2 a č. 5 po odečtení nákladů na dosažení zisku specifikovaných v podání žalobkyně ze dne 14. 5. 2021. Vzhledem k tomu, že je zřejmé, že po provedeném výpočtu je výsledkem částka záporná, dospěl soud prvního stupně k závěru o nutnosti žalobu zamítnout. Pro úplnost soud prvního stupně odkázal na výkaz zisku a ztráty ve zkráceném rozsahu k 31. 12. 1996 a uvedl, že z údajů v něm obsažených vyplývá, že v období předcházejícím roku 1996 činil u žalobkyně rozdíl mezi tržbami a vynaloženými náklady cca 4,5 %, nikoli 40 %, jak žalobkyně dedukuje v podání ze dne 14. 5. 2021. Hodnota 4,5 % ze žalobního nároku ve výši 4 644 341 Kč po zaokrouhlení představuje částku 208 995 Kč. V té souvislosti soud prvního stupně poukázal na námitku započtení v podání ze dne 13. 5. 2021, kde žalovaná specifikovala dvě pohledávky za žalobkyní, na něž jsou vedeny exekuce co do výše jistin 1 376 728,50 Kč a 828 278 Kč. Exekuci přitom podléhá i příslušenství těchto pohledávek, které ke dni 1. 4. 2002 činí 907 690,94 Kč a 521 807,54 Kč. Pokud by tedy bylo možno vyjít z údajů ve výsledovce za rok 1996 týkajících se předešlého období a určit z nich čistý zisk žalobkyně ve výši 4,5 % v částce 208 995 Kč, pak je zřejmé, že pohledávky, jimiž disponuje žalovaná za žalobkyní a které uplatnila k započtení, tento případný žalobní nárok převyšují. Soud prvního stupně zdůraznil, že toto doplňuje jen pro úplnost, neboť žalobkyně od počátku řízení tvrdila, že výše škody se rovná minimálnímu závazku ze strany žalované plynoucímu ze smluv č. 1, č. 2 a č. 5. Tento minimální závazek za období od 1. 4. 2002 do 30. 4. 2003 představuje částku 4 644 341 Kč, přičemž náklady na její dosažení při počtu šedesáti pracovníků za uvedených 13 měsíců převyšují částku 15 mil. Kč dle posledního podání žalobkyně. Žaloba bylo proto v celém rozsahu zamítnuta a procesně úspěšné žalované bylo podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznáno právo na náhradu nákladů před soudem prvního stupně, soudem odvolacím i dovolacím v rozsahu odměny za úkony právní služby, režijních paušálů k nim přináležejících, režijních paušálů za zastupování žalované osobou odlišnou od advokáta, v rozsahu soudních poplatků a dále v rozsahu náhrady za daň z přidané hodnoty. Povinnost k náhradě těchto nákladů byla uložena společně a nerozdílně procesně neúspěšné žalobkyni a vedlejší účastnici, která v řízení vystupovala na její straně.

7. Žalobkyně podala proti rozsudku včasné odvolání, ve kterém navrhla jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítla, že nejen z důvodu více než dvacetiletého odstupu, nýbrž i v důsledku protiprávního jednání žalované, resp. její právní předchůdkyně, se ocitla v důkazní nouzi, kterou jí nelze spravedlivě přičítat k tíži. Soudu prvního stupně vytkla, že v rámci svých úvah směřujících ke zjištění výše nákladů žalobkyně za sporné období nezohlednil její tvrzení, že výši ušlého zisku již nelze dotvrdit, tím méně pak i doložit a prokázat konkrétní výši předpokládaných (či dříve obvyklých) nákladů k dosažení zisku. Třebaže žalobkyně opakovaně poukazovala na možný zákonný postup dle § 381 obch. z. a že označila další dvě obchodní společnosti s podobným předmětem podnikání, obstarala a doložila soudu těmito subjekty založené výsledovky, výroční zprávy či účetní rozvahy, soud prvního stupně na to nijak v rámci rozhodování nereagoval a v napadeném rozsudku je nijak nezohlednil. Žalobkyně označila za nesprávný postup soudu prvního stupně, kdy ten se spokojil toliko a především s hodnocením žalobkyní předloženého příkladného výpočtu výkonů a mzdových a ostatních nákladů na jednoho pracovníka k výkonu činností dle smluv č. 1, č. 2 a č. 5, avšak nesprávně ve vztahu k výši žalobou uplatněné náhrady škody, v důsledku čehož dospěl k nesprávnému závěru, že náklady na dosažení zisku by přesáhly smluvně zakotvené plnění žalované. Uvedla dále, že soud prvního stupně učinil nesprávná a neodůvodněná zjištění o možném zisku z výkazu zisků a ztrát k 31. 12. 1996, přičemž tuto svou úvahu v podaném odvolání podrobně rozvedla. Liché jsou podle žalobkyně i úvahy soudu prvního stupně, že 4,5 % ze žalované částky by představovalo toliko 208 995 Kč, přičemž takovou pohledávku s příslušenstvím by převýšily exekučně vymáhané pohledávky, které použila žalovaná v soudním řízení k započtení. Procesní obrana žalované v podobě započtení je podle žalobkyně právně neúčinná, neboť jí případně soudem přiznávané účinky by byly v rozporu se zákonem a rovněž v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku. Žalobkyně současně namítla, že soud prvního stupně zcela opomenul možný zákonný postup podle ustanovení § 136 o. s. ř. Odkázala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 141/19. Za nesprávné a jakkoli neodůvodněné považuje žalobkyně též rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení přiznaných žalované za její zastoupení advokátem, když žalovaná je státní organizací vybavenou též příslušně v oboru práva vysokoškolsky vzdělanými zaměstnanci jejího právního oddělení, kteří ji ostatně po dobu prvých deseti let trvání soudního sporu kvalifikovaně před soudem zastupovali. Náklady žalované za její zastoupení advokátem tak nelze považovat za účelně vynaložené.

8. Proti rozsudku, a to v rozsahu jeho výroku II. o nákladech řízení, se odvolal též vedlejší účastník. Jeho odvolání však bylo jako opožděné odmítnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 29. 9. 2021, č. j. 36 Cm 96/2004-910.

9. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení. Tvrzení žalobkyně, že se ocitla v důkazní nouzi v důsledku protiprávního jednání žalované, resp. její právní předchůdkyně označila za účelové. Všechny nároky uplatnila žalobkyně shodným způsobem, kdy žalovala minimální výnos ze žalovaných smluv, aniž by jakkoli zohlednila náklady, které by jinak musela na dosažení zisku vynaložit. Pokud žalobkyně uplatněný nárok řádně nespecifikovala, jde to výlučně k její tíži a její pochybení či její nesprávný postup nemůže být nahrazen či zhojen postupem soudu podle ustanovení § 136 o. s. ř. Žalovaná zrekapitulovala postup žalobkyně v řízení a uvedla, že soud prvního stupně převzal její tvrzení ohledně výše nákladů, které by musela vynaložit, aby mohla splnit závazky jí plynoucí z uzavřených smluv. Tyto náklady přitom zcela zjevně přesahují výnos, tedy částku, od níž by náklady měly být odečteny, aby mohla být vypočtena výše zisku, který měl žalobkyni ujít. Žalovaná kategoricky odmítla představu žalobkyně o tom, že měla mít milionové zisky a že vypovězením smluv přišla o ušlý zisk v řádech desítek milionů. Rovněž je nutné odmítnout, že by náklady a zisky byly v poměru 60:40, jak žalobkyně nesprávně a spekulativně dovozuje. Pokud jde o podání žalobkyně ze dne 14. 5. 2021, toto bylo její reakcí na výzvu soudu prvního stupně, přičemž žalobkyně v něm deklarovala, že jí vyčíslené náklady mají být náklady na dosažení ušlého zisku, Je tak zcela účelové tvrzení žalobkyně, že soudem posuzovaný výpočet mohl a měl posloužit pouze k soudem požadovanému doložení poměru výše výdajů k předpokládanému zisku, tedy k zisku uvažovanému ve výpočtu a nikoli k zisku požadovanému žalobou. Jakékoli další výpočty ušlého zisku či výnosu žalobkyní jsou tak podle žalované nerozhodné, neboť nemají nikde oporu a navíc odporují všem dosavadním tvrzením žalobkyně ohledně žalovaného nároku. K žalobkyní zmiňovanému ustanovení § 136 o. s. ř. žalovaná uvedla, že postup soudu podle něj na danou věc nedopadá. Na základě rozdílu mezi uplatněným nárokem (který představuje výnosy ze tří žalovaných smluv) a žalobkyní vyčíslenými náklady mohl soud prvního stupně určit výši ušlého zisku, který vyplývá ze žalobkyní předložených údajů. Všechny tyto údaje přitom uvedla sama žalobkyně a soud prvního stupně je pouze použil předvídaným způsobem, který měla žalobkyně použít již při podání žaloby, tj. odečetl je od výnosu. Žalovaná poukázala na to, že žalobkyně tvrdila, že pracovala pouze pro právní předchůdkyni žalované, tudíž lze dovodit, že čísla uvedená ve výkazu zisků a ztrát se týkají pouze vztahu mezi žalobkyní a právní předchůdkyní žalované. Veškeré náklady je tedy možno považovat za náklady, které by měly být započteny proti žalobkyní uplatňovanému nároku, resp. výnosu ze tří žalovaných smluv, aby mohl být určen zisk. Jakákoli námitka žalobkyně, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru o procentuální výši zisku žalobkyně, je tedy nedůvodná, neboť závěr o tom, že žalobkyně žádný nárok nemá, vyplývá ze samotného rozdílu mezi výnosy a náklady, tedy částek, které soudu předložila sama žalobkyně. Za nepřiléhavý žalovaná označila odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu jí zmiňovaný v podaném odvolání, neboť je zřejmé, že žalobkyně v době podání žaloby disponovala nezbytnými podklady a údaji pro vyčíslení ušlého zisku. Skutečnost, že žalobkyně při uplatňování svého domnělého nároku zvolila specifický postup a přístup, je pak výlučně její věcí. Žalovaná připomněla povahu řízení o nároku na náhradu škody, kdy toto je typickým sporným řízení. Je tak odpovědností žalobce žalobní nárok specifikovat a doložit ho příslušnými důkazy. V daném případě nese břemeno tvrzení i důkazní žalobkyně. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně pro své rozhodování o ušlém zisku obdržel v obecné rovině dva údaje – výnosy a náklady, jejichž rozdílem bylo možné určit výši ušlého zisku, který však s ohledem na záporné číslo žalobkyni nevznikl, není dán žádný důvod, aby tvrzení žalobkyně byla nahrazována úvahou soudu podle ustanovení § 136 o. s. ř. Pokud jde o výhrady žalobkyně k procesní obraně žalované, uvedla žalovaná, že ta je v souladu se zákonem a zcela namístě. Žalovaná se dále podrobně vyjádřila k nesouhlasu žalobkyně s tím, aby náklady řízení v rozsahu odpovídajícím odměně za zastupování žalované advokátem byly posuzovány jako náklady účelně vynaložené. Zdůraznila nadstandardní složitost předmětného sporu, což ilustruje zejména fakt, že věc byla opakovaně projednávána na třech různých stupních soudní soustavy, přičemž mezi soudy těchto stupňů panovaly opakovaně rozpory v tom, jak projednávané právní otázky správně posoudit. Připomněla zároveň, že po dlouhou dobu vedla soudní řízení s využitím zaměstnanců svého právního odboru, přičemž využít zastoupení advokátem se rozhodla až v polovině roku 2014, a to s ohledem na tehdejší procesní situaci. V dané věci se tak jedná o právně mimořádně komplikovaný soudní spor, který přesahuje rámec běžné agendy žalované spojené s provozováním dopravní cesty. Z dosavadního postupu řízení je také patrno, že přesahuje i rámec běžné agendy soudů a opakovaně jsou v něm úspěšně využívány mimořádné opravné prostředky. S ohledem na to je právní zastoupení advokátem nejen účelné, ale z pohledu povinnosti řádně hospodařit se svěřeným majetkem státu i nezbytné, což opakovaně potvrdily soudy obou stupňů, které v tomto řízení rozhodují, když žalované přiznaly náhradu nákladů řízení.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, v mezích vytčených podaným odvoláním i z důvodů, které nebyly v odvolání výslovně uplatněny (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 o. s. ř.), přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), a po provedeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru o nedůvodnosti žalobkyní podaného odvolání.

11. Podle ustanovení § 373 obch. z., kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže se prokáže, že porušení povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.

12. Podle ustanovení § 379 obch. z., nestanoví-li tento zákon jinak, nahrazuje se skutečná škoda a ušlý zisk. Nenahrazuje se škoda, jež převyšuje škodu, kterou v době vzniku závazkového vztahu povinná strana jako možný důsledek porušení své povinnosti předvídala nebo kterou bylo možno předvídat s přihlédnutím ke skutečnostem, jež v uvedené době povinná strana znala nebo měla znát při obvyklé péči.

13. Z obsahu spisu se podává, že předmětem řízení po částečných zastaveních a po zamítnutí části uplatněných nároků zůstal nárok na náhradu ušlého zisku ve výši 4 644 341 Kč s příslušenstvím ze smluv č. 1, č. 2 a č. 5 za období od 1. 4. 2002 do 30. 4. 2003. Jedná se o nárok, v rozsahu kterého byl výrokem II. rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 1. 2021, č. j. 12 Cmo 33/2019-805, zrušen předchozí rozsudek soudu prvního stupně se závazným právním názorem, že pro úvahu ohledně výše ušlého zisku ze smluv shora uvedených bude významné, jakého zisku žalobkyně dosahovala před vznikem škody, přičemž zohledněna musí být i výše nákladů vynaložených k jeho dosažení.

14. Soud prvního stupně po vrácení věci k dalšímu řízení vyzval žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení ohledně druhu a výše nákladů, které by musela vynaložit za období od 1. 4. 2002 do 30. 4. 2003, pokud by plnění ze smluv č. 1, č. 2 a č. 5 předchůdkyni žalované poskytovala. Žalobkyně předně uvedla, že z důvodu časového odstupu téměř dvaceti let není schopna konkrétní výši předpokládaných či svých dříve obvyklých nákladů k dosažení zisku doložit, odkázala na svá předchozí podání, podle kterých výše jejích nákladů nepřesahuje 60 % hrubého zisku, a navrhla aplikaci ustanovení § 136 o. s. ř., tedy určení výše ušlého zisku volnou úvahou soudu. Při jednání konaném dne 14. 4. 2021 byla žalobkyně soudem prvního stupně opakovaně vyzvána ke specifikaci struktury či skladby nákladů, jež by vynaložila, pakliže by plnění ze smluv pro žalovanou prováděla. Na tuto výzvu žalobkyně reagovala podáním ze dne 14. 5. 2021, v němž uvedla, že pro naplňování předmětu činnosti dle smluv č. 1, č. 2 a č. 5 bylo alokováno průměrně všech jejích šedesát zaměstnanců, včetně THP pracovníků, a že za směrodatný pro vyčíslení čistého zisku žalobkyně a rovněž předpokládaných nákladů na dosažení hrubého ušlého zisku je možno považovat účetní rok 1996, když až do této doby byla činnost pro právní předchůdkyni žalované žalobkyní vykonávána. Součástí uvedeného podání je výpočet mzdových nákladů na jednoho pracovníka, sumarizace těchto nákladů a výpočet nákladů na dosažení zisku účtovaného žalované za jednu osobu měsíčně (dle výsledovky roku 1996). Přes výzvu soudu prvního stupně však žalobkyně nebyla schopna poskytnout bližší vysvětlení rozboru a výpočtů jí v uvedeném podání použitých, když zejména blíže nevysvětlila, na základě čeho vypočetla tržby v částce 2 131 800 Kč měsíčně a proč právě od této částky odečítá mzdové a další náklady na své zaměstnance v částce 1 208 040 Kč měsíčně. Pokud žalobkyně odkázala na výpočty nákladů obsažené v podání ze dne 11. 10. 2013, ke kterému připojila fakturu – daňový doklad č. 6-0249-230 z 31. 5. 1996 na částku 5 985 Kč, lze se soudem prvního stupně souhlasit v tom, že na konstrukci zde uvedenou přistoupit nelze, neboť vychází z úvahy, že při plnění předmětných smluv žalobkyně využije v každém měsíci vždy všech svých šedesát pracovníků a že za všechna plnění bude účtovat hodinovou sazbu 190 Kč. Správně tak soud prvního stupně konstatoval, že tato jediná faktura nepostačuje pro prokázání smluvní částky obvykle účtované žalobkyní za práci jednoho pracovníka a že tedy nelze mít za spolehlivě prokázáno, že tohoto zisku žalobkyně běžně dosahovala. Výsledná částka představující výši nákladů na dosažení zisku uvedená v podání žalobkyně ze dne 14. 5. 2021 tak nemůže být odečítána od tržeb ve výši 190 Kč na hodinu za jednoho pracovníka doložených jedinou fakturou, nýbrž od částek účtovaných žalobkyní jako náhrada škody ve fakturách ve spise založených (v období od 1. 4. 2002 do 30. 4. 2003 se jednalo o měsíční náhradu škody ve výši 357 257 Kč). Pakliže soud prvního stupně vyšel ze žalobní konstrukce, podle které výši škody představuje plnění, kterého by se žalobkyni dostalo při plnění smluvních povinností ze strany předchůdkyně žalovaného podle smluv č. 1, č. 2 a č. 5 po odečtení nákladů na dosažení zisku specifikovaných v podání žalobkyně ze dne 14. 5. 2021, lze ve shodě s ním uzavřít, že výsledkem je částka záporná a že tak bylo namístě žalobu v rozsahu částky 4 644 341 Kč s příslušenstvím zamítnout.

15. Soud prvního stupně pro úplnost uvedl, že i v případě, kdy by bylo možno vyjít z údajů ve výsledovce za rok 1996 týkajících se předešlého období a určit z nich čistý zisk žalobkyně ve výši 4,5 % v částce 208 995 Kč, pak je zřejmé, že pohledávky použité žalovaným v rámci jeho procesní obrany k započtení tento případný žalobní nárok jednoznačně převyšují. I v tomto směru odvolací soud závěry soudu prvního stupně v plném rozsahu sdílí.

16. Lze tedy uzavřít, že náklady na dosažení částky 4 644 341 Kč (13 x 357 257 Kč) při žalobkyní tvrzeném počtu šedesáti jejích pracovníků za období od 1. 4. 2002 do 30. 4. 2003 převyšují podle jejího podání ze dne 14. 5. 2021 částku 15 milionu Kč a že z toho důvodu nebylo možno žalobě v částce 4 644 341 Kč s příslušenstvím vyhovět.

17. K ustanovení § 136 o. s. ř., kterého se žalobkyně v řízení opakovaně dovolávala, odvolací soud uvádí, že jeho aplikace přichází v úvahu v situaci, kdy sama existence nároku je nepochybná, avšak jeho výši nelze dokazováním objasnit buď vůbec anebo jen se značnými obtížemi. Z toho, co výše bylo uvedeno, však vyplývá, že v poměrech projednávané věci nelze mít za prokázáno, že žalobkyni vůbec nějaká škoda za jí tvrzené období vznikla, když výše nákladů jí vynaložených na dosažení zisku, který jí měl dle jejích tvrzení ujít neplněním smluv č. 1, č. 2 a č. 5 předchůdkyní žalované, tento zisk převyšuje. Určovat výši škody volnou úvahou soudu tak v dané věci vůbec nebylo namístě.

18. Z vyložených důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé potvrzen podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný. Rozsudek byl potvrzen rovněž ve výroku II. o nákladech řízení, když tyto byly správně přiznány podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. úspěšné žalované ve výši, která odpovídá nákladům jí účelně v soudním řízení vynaloženým.

19. Pokud jde o úvahu žalobkyně, že pro žalovanou nebylo nezbytné se nechat v soudním řízení zastupovat advokátem, a z toho se odvíjející její úvahu o neúčelnosti nákladů řízení v souvislosti s tímto zastoupením vzniklých, této odvolací soud nepřisvědčil. Vyšel předně z toho, že v řízení zahájeném dne 28. 5. 2004 jednali za žalovanou až do data 24. 11. 2014 její zaměstnanci (§ 21 odst. 1, písm. b/ o. s. ř.). Teprve uvedeného dne udělila žalovaná plnou moc advokátovi, který ji zastupoval po zbytek řízení. Vzhledem k okolnostem případu, kdy se jednalo o specializovanou problematiku, která nepochybně přesahuje rámec běžné agendy žalované spojené s provozováním dopravní cesty, a nadto o problematiku obtížnou, čemuž mimo jiné nasvědčuje i opakované projednávání věci před soudem prvního stupně, soudem odvolacím a rovněž soudem dovolacím, není namístě uvažovat o neúčelnosti nákladů právního zastoupení žalované, jež v řízení vznikly poté, kdy žalovaná se nechala zastupovat advokátem. Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O takovou situaci se v dané věci rozhodně nejedná, když ze spisu se nepodává žádná okolnost, jež by případně mohla vést k závěru o neúčelnosti právního zastoupení žalované advokátem a tedy o neúčelnosti nákladů řízení v důsledku tohoto zastoupení vzniklých.

20. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně neměla úspěch s podaným odvoláním a tedy žalovaná má právo na náhradu nákladů, které v odvolacím řízení účelně vynaložila. Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za její zastupování advokátem v rozsahu 2 úkonů právní služby po 26 900 Kč (vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu dne 20. 9. 2022) podle § 11 odst. 1, písm. d/ a g/ ve spojení s § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ze 2 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky a z náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. Náklady odvolacího řízení v celkové výši 65 824 Kč je žalobkyně povinna zaplatit žalované společně a nerozdílně s vedlejší účastnicí, která žalobkyni v řízení podporovala.