o zaplacení 20 570 540 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalovaných 1. a 2. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. července 2020, č. j. 23 Cm 37/2014-342

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu podanou u soudu prvního stupně dne 30. 10. 2009 se žalobkyně domáhala proti společnosti [Anonymizováno], IČO [IČO] (původně žalovaná 1.) a proti žalovanému 1. (původně žalovaný 2.) a žalované 2. (původně žalovaná 3.) zaplacení částky 20 570 540 Kč se 6 % úrokem ročně z této částky ode dne 9. 10. 2009 do zaplacení a směnečnou odměnou ve výši 68 568 Kč. Jak žalobkyně uvedla, dne 30. 3. 2007 uzavřela s původně žalovanou 1. smlouvu o kontokorentním úvěru č. [Anonymizováno] (dále jen „smlouva o úvěru“). Dle jejího čl. II. odst. 2 písm. a) bodu (ii) bylo sjednáno zajištění úvěru poskytnutého původně žalované 1. blankosměnkou vlastní vystavenou na řad žalobkyně a avalovanou žalovanými 1. a 2. (dále jen „žalovaní“). Současně se smlouvou o úvěru byla uzavřena i smlouva o podmínkách zajištění závazků směnkou a o právu banky vyplnit blankosměnku č. [Anonymizováno] ze dne 30. 3. 2007 (dále jen „smlouva o zajištění“). Původně žalovaná 1. svůj závazek ze smlouvy o úvěru nesplnila, a proto byla žalobkyní informována dopisem ze dne 14. 5. 2009 o zesplatnění úvěru. Současně byla vyzvána ke splacení dlužné částky ve výši 19 694 361,88 Kč ve lhůtě v dopise stanoveném. Vzhledem k tomu, že původně žalovaná 1. svůj dluh vůči žalobkyni nesplnila, vyplnila žalobkyně v souladu se smlouvou o zajištění blankosměnku na směnečnou sumu 20 570 540,83 Kč s tím, že tato částka představuje nesplacený zůstatek úvěru ve výši 19 366 049,76 Kč, nesplacený úrok ve výši 282 540,38 Kč a úrok z prodlení ve výši 921 950,69 Kč, to vše ke dni 9. 10. 2009. Uvedené datum bylo do blankosměnky vyplněno jako údaj její splatnosti. Směnka byla po jejím vyplnění prezentována dne 9. 10. 2009 v místě jejího placení, směnečný závazek však nebyl ze strany jejího výstavce ani ze strany rukojmích zaplacen.

2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 7. 12. 2009, č. j. 23 Cm 415/2009-38, proti kterému vznesli žalovaní včasné námitky. Uvedli v nich, že směnečný platební rozkaz byl vydán bez řádného návrhu žalobkyně, neboť [Anonymizováno], která žalobu podepsala v zastoupení žalobkyně, v minulosti dlouhodobě poskytovala právní poradenství všem žalovaným a tedy její zastupování žalobkyně je protiprávní, což má za následek neplatnost plné moci. Žalobu tak nelze mít za podepsanou žalobkyní. Podle žalovaných nebylo možno pohledávku, jež je předmětem řízení, uplatnit žalobou, neboť měla být uplatněna přihláškou v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. MSPH 59 INS 9338/2009 a týkajícím se původně žalované 1. Žalovaní namítli zánik pohledávky směnkou zajištěné, neboť u původně žalované 1. lze předpokládat její výmaz z obchodního rejstříku, když jsou splněny podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku, případně pro zrušení konkursu, pakliže bude prohlášen. V té souvislosti žalovaní namítli, že poté nebude možno uplatňovat ani plnění závazků ze směnky. Další námitkou žalovaných byl nedostatek jejich pasivní legitimace z důvodu, že nebyli účastníky smlouvy o zajištění, když tato byla sjednána mezi žalobkyní a původně žalovanou 1. S existencí této smlouvy byli žalovaní pouze seznámeni, jak vyplývá z doložky v závěru smlouvy, kterou museli podepsat. Z toho důvodu nemůže žalobkyně proti nim nároky ze směnky uplatňovat, neboť blankosměnku doplnila na základě dohody s původně žalovanou 1. Žalovaní dále uvedli, že směnečné nároky byly proti nim uplatněny předčasně, když došlo k předčasnému vyplnění blankosměnky. Nadto se nemohli dozvědět o předložení směnky a bylo jim znemožněno na ni plnit v důsledku toho, že žalobkyně určila jako platební místo svou vlastní provozovnu a sama určila i termín splatnosti směnky. Takový výkon práv je podle žalovaných v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, zejména když žalovaní nebyli účastníky smlouvy o úvěru a k takovému postupu nedali souhlas. Žalovaní zároveň namítli nesprávné vyplnění směnky, resp. uvedení nesprávné směnečné sumy s odůvodněním, že čerpání úvěru provedla žalobkyně v rozporu se sjednanými podmínkami, a proto na poskytnuté plnění nelze hledět jako na plnění, které spadá pod pojem „zajišťované pohledávky“. Poukázali na to, že úvěr byl původně žalované 1. poskytnut, ačkoli nebyly splněny podmínky pro jeho čerpání. Žalovaným tak vzniká škoda ve výši uplatněného nároku, v důsledku čehož žalovaní prohlásili, že „současně započítávají nárok na náhradu škody oproti návrhu uplatněnému návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu“.

3. Žalovaný 1. dále namítl nepravost svého podpisu na směnce a nesprávnou výši úroků, jak byly zahrnuty do směnečného peníze.

4. Pokud jde o žalovanou 2., tato rovněž vznesla námitku nepravosti svého podpisu na směnce.

5. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně směnečný platební rozkaz ve vztahu k žalovaným ponechal v platnosti (výrok I.) a žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 136 663,40 Kč (výrok II.) a České republice na účet Městského soudu v Praze znalečné ve výši 6 862 Kč (výrok III.). Jedná se o v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně, když jeho první rozsudek ze dne 24. 2. 2011, č. j. 23 Cm 415/2009-276, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, č. j. 5 Cmo 160/2013-471, a druhý rozsudek ze dne 22. 2. 2017, č. j. 23 Cm 37/2014-149, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 2. 2017, č. j. 23 Cm 37/2014-155, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2018, č. j. 5 Cmo 121/2018-274, s tím, že v obou případech byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně odkázal na úpravu obsaženou v ustanovení § 175 odst. 1 a 4 o. s. ř. a dále na zákon směnečný a šekový, jímž se řídí právní poměry účastníků. Uvedl, že dle závazného názoru odvolacího soudu mělo být odstraněno pochybení v hodnocení námitky žalovaných ve vztahu k úrokům uvedeným v žalobě, v úvěrové smlouvě a v notářském zápisu a dále v hodnocení námitky nepravosti podpisu žalovaného 1. na směnce. Ze znaleckého posudku přitom vyplývá kladný závěr v rovině střední pravděpodobnosti o pravosti podpisu žalovaného 1. jako avala na směnce. Závěr posudku o nízké pravděpodobnosti pravosti podpisu žalované 2. na směnce podle soudu prvního stupně slouží pouze k dokreslení všech skutečností ohledně podpisů směnky avalisty, kteří oba prokazatelně směnku podepsali. Opožděnou námitku nepravosti podpisu žalované 2. však již soudu hodnotit nepřísluší. Pokud jde o žalovanými namítaný rozpor ve sjednaných úrocích, nepodařilo se přes žalovaným poskytnuté poučení prokázat, zda rozdíly ve výši dohodnutých úroků mají vliv na zajištěný závazek v podobě nesprávně uvedené směnečné sumy. Žalovaní údajně správnou výši směnečné sumy bez pomoci žalobkyně nedokáží vypočítat. Nebylo přitom případné použití ustanovení § 129 odst. 2 o. s. ř., tedy vyzvat žalobkyni, aby protistraně předložila listiny k unesení jejího břemene. Soud prvního stupně konstatoval, že ve směnečném řízení je nepřípustné přenášet důkazní břemeno na žalobkyni. Přes značně rozpornou obranu žalovaných v průběhu celého řízení nadto žalovaný 1. jako jednatel výstavce směnky potvrdil při jednání dne 8. 7. 2020 znění notářského zápisu, ve kterém byl úrok a úrok z prodlení stanoven dohodou stran ve výši 6,26 % a 11 % a dlužná částka ve výši 20 147 758,61 Kč, která měla být dle splátkového kalendáře uhrazena povinným do 15. 6. 2012 s tím, že žalovaný 1. chtěl přistoupit na smír a splácet nový dohodnutý úrok. K ostatním námitkám žalovaných soud prvního stupně uvedl, že tyto byly již odvolacím soudem posouzeny jako nedůvodné, což je podrobně popsáno v jeho rozsudku (správně „usnesení“) ze dne 19. 12. 2018. Soud prvního stupně uzavřel, že námitky žalovaných byly shledány dílem nedůvodnými a dílem opožděnými a neprokázanými. Žalované tak nemohou vyvázat ze směnečného závazku, a proto směnečný platební rozkaz byl vůči nim ponechán v platnosti v celém jeho rozsahu. Výrok o nákladech námitkového řízení soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně měla ve sporu plný úspěch. Žalobkyni tak byla přiznána náhrada nákladů za soudní poplatek ve výši 825 570 Kč, náhrada nákladů právního zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 302 093,40 Kč a záloha znalečného ve výši 9 000 Kč, celkem tedy částka 1 136 663,40 Kč. K výroku o náhradě nákladů řízení státu soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalovaní nebyli ve sporu úspěšní a proto jim byla uložena povinnost uhradit znalečné nad stanovenou zálohu.

7. Žalovaní podali proti rozsudku včasná odvolání, ve kterých navrhli jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítli, že soud prvního stupně se nevypořádal s jejich argumentací ve vyjádření ke znaleckému posudku, pokud jde o závěr o pravosti podpisu žalované 2. Třebaže žalovaný 1. byl osobně přítomen při jednání dne 8. 7. 2020, nepřistoupil soud prvního stupně k jeho výslechu k otázkám týkajícím se podpisu směnky žalovanou 2. Řízení je tak zatíženo závažnou procesní vadou v podobě tzv. opomenutého důkazu. K tomu žalovaní poukázali na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a z této citovali podstatné závěry týkající se neprovedení účastníky navržených důkazů. Žalovaní vyjádřili nesouhlas s konstatováním soudu prvního stupně, že závěr znaleckého posudku stran žalované 2. slouží „pouze pro dokreslení“, za současného jeho konstatování, že „oba prokazatelně směnku podepsali“. Když už soud prvního stupně nechal pravost podpisu žalované 2. zkoumat, měl se se závěry znalkyně k této otázce vypořádat v dostatečném rozsahu, což se však nestalo. Podle žalovaných soud prvního stupně ryze formalisticky ignoroval pochybnosti vzbuzující závěr znalkyně ve vztahu k podpisu žalované 2. na směnce, aniž by ho dále zkoumal. Soud prvního stupně nadto chybně stanovil povinnost žalovaných hradit náklady na znalecký posudek. Bylo-li zadání posudku k podpisu žalované 2. pouze vlastní iniciativou soudu sloužící toliko k dokreslení, pak není akceptovatelné, aby žalovaná 2. měla nést náklady s tím spojené. Soudu prvního stupně žalovaní vytkli, že zadáním zkoumání podpisu žalované 2. zatížil řízení nadbytečnými náklady, které by jinak nevznikly. Podle žalovaných odůvodnění rozsudku neodpovídá požadavkům dle ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., když soud prvního stupně z větší části pouze rekapituluje průběh daného řízení, aniž by se však v dostatečné míře vypořádával se skutečnostmi, které vyšly najevo v řízení poté, co mu byla věc vrácena odvolacím soudem. Prakticky nikde soud prvního stupně nehodnotí znalecký posudek, který je stěžejním důkazem v této fázi řízení. Žalovaní namítli, že znalecký posudek nikde nehovoří o „kladné“ ani o „střední“ pravděpodobnosti, avšak soud prvního stupně přesto v bodu 26. odůvodnění konstatuje, že ohledně pravosti podpisu žalovaného 1. z posudku vyplývá „kladný závěr v rovině střední pravděpodobnosti“ a ohledně podpisu žalované 2. závěr „v kladné rovině nízké pravděpodobnosti“. Žalovaným není zřejmé, co tímto hodnocením měl soud prvního stupně na mysli, jaká kritéria pro toto hodnocení použil a na čem svůj závěr založil. Podle nich nadto nízká pravděpodobnost pravosti podpisu prakticky nasvědčuje tomu, že žalovaná 2. směnku nepodepsala. V příkrém rozporu se závěrem znalkyně však soud prvního stupně uzavřel, že se tak stalo. Soud prvního stupně tedy svůj závěr založil na znaleckém posudku, který prakticky dokládá opak. Takový postup je neudržitelný a nemůže tudíž obstát, a to bez ohledu na to, zda námitka žalované 2. byla opožděná či nikoli. Odůvodnění napadeného rozsudku je nepřezkoumatelné a tedy zcela nedostatečné, neboť soud prvního stupně nikterak neuvádí konkrétní postup a analýzu, kterou za účelem své interpretace použil, a na základě kterých důkazů svůj názor založil.

8. Žalobkyně ve vyjádření k podaným odvoláním navrhla potvrzení rozsudku. Neztotožnila se s názorem žalovaných, že soud prvního stupně zatížil řízení závažnou procesní vadou, když neprovedl důkaz výslechem žalovaného 1. Je totiž zcela věcí soudu, který z navržených důkazů se rozhodne provést. Pokud jde o pravost podpisů žalovaných na směnce, je důležitý pouze závěr znalkyně týkající se podpisu žalovaného 1., neboť pouze jeho námitka nepravosti podpisu byla včasná. Zde znalkyně došla k závěru, že sporný podpis na směnce v pozici avala za výstavce je pravděpodobně pravým podpisem žalovaného 1. Tento závěr byl pak interpretován v odůvodnění rozsudku. Co se týče podpisu žalované 2. na směnce, odvolací soud v usnesení ze dne 19. 12. 2018, č. j. 5 Cmo 121/208-274, uzavřel, že námitka nepravosti podpisu žalované 2. byla vznesena opožděně a nelze tak k ní přihlížet. Není proto ani namístě se zabývat závěry znaleckého posudku, nakolik se týkají otázky pravosti či nepravosti tohoto podpisu. Nadto je třeba zdůraznit, že závěr znalkyně v této otázce není ani nerozhodný či záporný, ba jde o závěr kladný. K žalovanými namítanému chybnému uložení povinnosti hradit náklady žalobkyně uvedla, že oba žalovaní v řízení neuspěli a je tak zcela logické, že byli oba zavázáni k povinnosti je uhradit. Pokud jde o nedostatky v odůvodnění rozsudku, tyto žalobkyně nespatřuje.

9. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 212 a násl. o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení přitom bylo přezkoumání věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně vydaného v řízení o námitkách žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.). Základ přezkumné činnosti odvolacího soudu tak spočíval v hodnocení správnosti postupu soudu prvního stupně při projednání námitek a správnosti závěrů soudem prvního stupně na základě toho přijatých.

10. Podle čl. I. § 30 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“), může být zaplacení směnky pro celý směnečný peníz nebo pro jeho část zaručeno směnečným rukojemstvím. Podle čl. I. § 31 odst. 4 ZSŠ je v prohlášení třeba udat, za koho se přejímá. Není-li to udáno, platí, že se přejímá za výstavce. Podle čl. I. § 32 odst. 1 ZSŠ je směnečný rukojmí zavázán jako ten, za koho se zaručil. Podle čl. I. § 78 odst. 1 ZSŠ je výstavce vlastní směnky zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Není-li směnka cizí zaplacena, má podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ majitel, i když je výstavcem, proti příjemci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle § 48 a 49 ZSŠ. Podle čl. I. § 47 odst. 1 ZSŠ jsou všichni, kdož směnku vystavili, přijali, indosovali nebo se za ni zaručili, zavázáni majiteli rukou společnou a nerozdílnou. Podle čl. I. § 47 odst. 2 ZSŠ může majitel žádat plnění na každém z nich nebo na několika z nich anebo na všech dohromady a není vázán pořadím, ve kterém se zavázali.

11. V daném případě bylo právo na zaplacení částky 20 570 540 Kč s příslušenstvím a odměnou uplatněno proti žalovaným jako směnečným rukojmím za závazek původně žalované 1. coby výstavce předmětné směnky.

12. K námitce žalovaných, že směnečný platební rozkaz byl vydán bez řádného návrhu žalobkyně, když [Anonymizováno], advokátka, která žalobu podepsala v zastoupení žalobkyně, v minulosti dlouhodobě poskytovala právní poradenství žalovaným, odvolací soud uvádí, že případné prokázání tohoto tvrzení by nevedlo k neplatnosti plné moci žalobkyní jmenované advokátce udělené, v důsledku čehož žaloba, resp. její podpis, žalovanými vytýkanou vadou netrpí.

13. Stran žalovaným 1. zpochybňované pravosti jeho podpisu na směnce jako směnečného rukojmího odvolací soud vychází ze znaleckého posudku vypracovaného dne 8. 1. 2020 [Anonymizováno], znalkyní v oboru písmoznalectví se specializací na zkoumání ručního písma, která po provedeném zkoumání přijala závěr, že sporný podpis avala za výstavce v předpokládaném znění „[Anonymizováno]“ na jí zkoumané směnce je pravděpodobně pravým podpisem žalovaného 1. Znalkyně konstatovala, že sporný podpis byl vyhotoven psacím prostředkem, což vylučuje technický přenos podpisu z jiné písemnosti. Zkoumaný podpis znalkyně vyhodnotila jako podpis velmi obtížně zpracovatelný. Pokud jde o předložené srovnávací podpisy, tyto vykazují některé relativně stabilizované znaky i v delším časovém období a proto byly znalkyní vyhodnoceny jako částečně vyhovující ke srovnání. Jak znalkyně uvedla v nálezu znaleckého posudku, vzájemným porovnáním analýz sporného a srovnávacích podpisů žalovaného 1. byly v obecné i zvláštní rovině zkoumání nalezeny znaky shodné a podobné. Znalkyně podrobně popsala shodné znaky, připojila obrazovou dokumentaci z jí provedeného zkoumání a uzavřela, že nalezené shodné a podobné, i méně nápadné znaky, spolu s jistotou provedení sporného podpisu, i vzájemnou variabilitou s podpisem výstavce na předmětné směnce, podporují pravost podpisu žalovaného 1. jako rukojmího na směnce. Dodala, že zkoumáním nebyly nalezeny znaky, které by pravost sporného podpisu zpochybňovaly nebo prokazovaly jeho vyhotovení jiným pisatelem, neboť drobné roztřesení linie psacího tahu patrné v koncovém tahu bylo dohledáno i ve srovnávacích podpisech. Vzhledem k tomu, že znalecký posudek má všechny zákonem požadované náležitosti, netrpí vnitřními rozpory či jinými nedostatky a nevyvolává pochybnosti o správnosti závěrů v něm znalkyní přijatých, přičemž tyto závěry jsou náležitě a přesvědčivě odůvodněny, lze učinit bezpečný závěr o tom, že směnka je opatřena rukojemským prohlášením právě žalovaného 1.

14. Žalovaný 1. nadto podepsal jako jednatel výstavce směnky (původně žalované 1.) smlouvu o zajištění, na které se současně podepsal jako avalista pod textem, v němž stvrdil, že se s jejím obsahem seznámil a že souhlasí se vznikem směnečných závazků v důsledku vyplnění blankosměnky v souladu s touto smlouvou. Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení žalovaný 1. pravost svých podpisů na uvedené smlouvě nezpochybnil, lze tuto listinu hodnotit jako důkaz podporující správnost závěru znalkyně [Anonymizováno], jak jí byl přijat ve vztahu k otázce pravosti podpisu žalovaného 1. na směnce. Závěr o pravosti tohoto podpisu na směnce podporuje též výpověď svědkyně [Anonymizováno], která potvrdila, že v její přítomnosti žalovaný 1. podepsal listiny s předmětnou transakcí související. Standardně se přitom jednalo o úvěrovou smlouvu, zástavní smlouvu, směnku a prohlášení ke směnce.

15. Pokud jde o žalovanou 2., jí vznesená námitka nepravosti podpisu na směnce je opožděná, jak již bylo konstatováno odvolacím soudem v jeho druhém zrušovacím usnesení ze dne 19. 12. 2018, č. j. 5 Cmo 121/2018-274. Nebylo proto namístě se s ohledem na koncentraci námitkového řízení touto námitkou zabývat a vést k ní dokazování, neboť jakákoli zjištění v tomto směru učiněná by nemohla být při rozhodování o námitkách žalované 2. soudem zohledněna.

16. Třebaže žalovaní jako směneční rukojmí jsou dlužníky samostatnými, na osobě původně žalované 1., za kterou se svým rukojemským prohlášením zaručili, zcela nezávislými, přísluší jim v daném případě namítat do kauzálního vztahu směnkou zajištěného ve stejném rozsahu jako by mohla původně žalovaná 1. coby výstavce směnky, neboť žalovaný 1. při vystavení směnky a při uzavření smlouvy o úvěru a smlouvy o zajištění jednal za původně žalovanou 1., z čehož lze dovodit nejen dohodu mezi původně žalovanou 1. a žalobkyní o vystavení směnky k zajištění pohledávek žalobkyně vůči žalované 1., ale rovněž dohodu mezi žalovaným 1. a žalobkyní o tom, že žalovaný 1. směnku zaručil k zajištění týchž pohledávek žalobkyně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3727/2007, uveřejněný pod č. 39/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Totéž platí ohledně žalovaným 1. namítaného nesprávného vyplnění směnky, resp. blankosměnky v údaji směnečného peníze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3355/2015, dostupné na www.nsoud.cz). Žalovaný 1. nadto připojil svůj podpis na smlouvě o zajištění závazků pod prohlášením avalisty, jak výše již bylo konstatováno. Podpis v téže rubrice připojila i žalovaná 2., v důsledku čehož i ona může jako směnečná rukojmí namítat do kauzálního vztahu směnkou zajištěného a do vyplňovacího práva, resp. do způsobu vyplnění blankosměnky.

17. Z pohledu věcné správnosti napadeného rozsudku shledává odvolací soud neopodstatněné rovněž další námitky žalovaných, jak jimi byly proti směnečnému platebnímu rozkazu ve věci vydanému vzneseny, přičemž odkazuje na odůvodnění svého usnesení ze dne 19. 12. 2018, č. j. 5 Cmo 121/2018-274, jímž předchozí rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a jímž věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

18. Ohledně námitky, že pohledávku, jež je předmětem řízení, nebylo možno uplatnit žalobou, když podle žalovaných měla být uplatněna přihláškou v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. MSPH 59 INS 9338/2009 a týkajícím se původně žalované 1., bylo ve shora uvedeném usnesení odvolacím soudem konstatováno, že ve vztahu k žalovaným jako rukojmím není a nebylo vedeno insolvenční řízení a tedy pohledávka mohla být vůči nim žalobou uplatněna. Ve smyslu čl. I. § 47 odst. 2 ZSŠ přitom bylo právem žalobkyně uplatnit nárok ze směnky vůči kterémukoli směnečnému dlužníku, případně vůči některým z nich či vůči všem. Od tohoto závěru přitom nemá odvolací soud žádného důvodu se odchýlit.

19. Ve vztahu k námitce zániku pohledávky směnkou zajištěné, kterou žalovaní odůvodnili tím, že u původně žalované 1. lze předpokládat její výmaz z obchodního rejstříku, když jsou splněny podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku, případně pro zrušení konkursu, pakliže bude prohlášen, odvolací soud shodně jako v předchozím zrušovacím usnesení uvádí, že nelze namítat zánik závazku v budoucnu, neboť veškeré namítané skutečnosti se musejí vztahovat k období před vydáním směnečného platebního rozkazu. Totéž platí o zániku kauzálního či směnečného závazku započtením, když to by muselo být učiněno před vydáním směnečného platebního rozkazu a v tomto směru by musela být uplatněna námitková tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 29 Odo 63/2006, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 3/2008, poř. č. 31/2008). V daném případě však žalovaní až v námitkovém řízení argumentují tím, že proti pohledávce žalobce započítávají své pohledávky. Uvedená námitka je tak z hlediska existence směnečného závazku žalovaných irelevantní.

20. Pakliže žalovaní namítli nedostatek své pasivní věcné legitimace s odůvodněním, že nebyli účastníky smlouvy o zajištění, když ta byla sjednána mezi žalobkyní a původně žalovanou 1., že s její existencí byli pouze seznámeni, jak vyplývá z doložky v závěru smlouvy, kterou museli podepsat, a že žalobkyně tak proti nim nemůže nároky ze směnky uplatňovat, neboť blankosměnku doplnila pouze na základě dohody s původně žalovanou 1., jedná se o námitku nedůvodnou. Sami žalovaní totiž tvrdí, že se smlouvou o zajištění byli seznámeni, v důsledku čehož tato má účinky i vůči nim z hlediska toho, že poskytli rukojemství na listině, o které věděli, resp. museli či mohli vědět, že je blankosměnkou a že v budoucnu může být vyplněna způsobem, jak je obsahem smlouvy o zajištění. Na této smlouvě se nadto podepsali pod prohlášením avalistů.

21. K žalovanými namítané předčasnosti uplatnění směnečných nároků odůvodněné tím, že není pravdivé tvrzení žalobkyně o informování původně žalované 1. o zesplatnění úvěru dopisem ze dne 14. 5. 2009, který měl být doručen dne 18. 5. 2009, odvolací soud uvádí, že podle dodejky pošty byla výzva žalobkyně z uvedeného dne na poště převzata. Sama okolnost, že podpis na dodejce je nečitelný, na tomto závěru ničeho nemění, neboť do sféry původně žalované 1. se výzva k plnění nepochybně dostala.

22. Důvodnou není ani námitka žalovaných, že se nemohli dozvědět o předložení směnky k placení a že jim tak bylo znemožněno na ni plnit. Žalovaní jako rukojmí za výstavce směnky vlastní, který je přímým dlužníkem ze směnky, jsou s odkazem na úpravu obsaženou v čl. I. § 32 odst. 1 ZSŠ rovněž přímými dlužníky, důsledkem čehož je, že nárok proti nim uplatněný je nárokem přímým, nepodmíněným žádnou další skutečností, tedy ani předložením směnky k placení ať již jim jako směnečným rukojmím či subjektu, za který se zaručili. Případné zmeškání lhůty k předložení směnky k placení tak nemá dle čl. I. § 53 odst. 1 ZSŠ za následek ztrátu práv proti žalovaným a rozhodně by ho nebylo možno považovat za znemožnění plnění žalovaným, jak se žalovaní pokoušejí konstruovat.

23. K námitce žalovaných, že podmínkou poskytnutí úvěru mělo být ještě další zajištění, které nenastalo, a že tak žalobkyně provedla čerpání úvěru v rozporu se sjednanými podmínkami, odvolací soud shodně jako v předchozím zrušovacím usnesení konstatuje, že je věcí věřitele (v tomto případě žalobkyně), zda případně poskytne úvěr bez jakéhokoli či bez „násobného“ zajištění. I pokud by úvěr byl čerpán neoprávněně, nemůže se jednat o způsobilou obranu proti nároku ze směnky, jež byla vystavena k zajištění závazků z něj. Že by snad úvěr nebyl žalobkyní původně žalované 1. poskytnut, přitom tvrzeno nebylo.

24. Zbývá tak posoudit námitku, kterou žalovaní zpochybňovali výši úroků zahrnutých do směnečné sumy s poukazem na rozdílnou výši úroků, jak byly sjednány ve smlouvě o úvěru, jak byly uvedeny v notářském zápisu ze dne 26. 11. 2008 a jak byly žalobkyní tvrzeny v žalobě. Vzhledem k tomu, že žalovaní neuvedli, jaká výše úroků podle nich mohla být žalobkyní do směnečné sumy zahrnuta, vyzval je soud prvního stupně při jednání u něj konaném dne 8. 7. 2020 k doplnění této námitky ve smyslu závěrů odvolacího soudu v jeho usnesení ze dne 19. 12. 2018, č. j. 5 Cmo 121/2018-274 (body 19. a 20. odůvodnění uvedeného usnesení). Poučil je zároveň o jejich důkazním břemenu v tomto smyslu a o následcích jeho neunesení. V reakci na to žalovaní prostřednictvím svého zástupce uvedli, že námitku jsou schopni doplnit pouze v případě spolupráce se žalobkyní, kdy by byl vypracován propočet a rozklíčována směnečná suma. Podle žalovaného 1. by se jednalo o dodání denních výpisů, z nichž by bylo možno úroky spočítat. Vzhledem k tomu, že ničeho dalšího žalovanými v tomto směru uvedeno nebylo, nelze než konstatovat, že námitka posledně uvedená je námitkou neprojednatelnou, neboť žalovaní neuvedli konkrétní tvrzení o tom, jaká částka mohla být do blankosměnky podle nich vyplněna, pakliže měli za to, že součástí směnečné sumy jsou nesprávně vypočtené úroky. Břemeno tvrzení v námitkovém řízení vždy tíží žalovaného, jak vyplývá z ustanovení § 175 odst. 1, věta první o. s. ř., který žalovanému ukládá v jím podaných námitkách uvést vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu namítá. Z podaných námitek tak musí být jasně a nezaměnitelně patrno, která konkrétní skutečnost je namítána. Námitky uplatněné v obecných rysech nelze považovat za námitky projednatelné, neboť z tvrzení žalovaným formulovaných pouze v rovině obecné nelze vyvodit jednoznačná skutková tvrzení. Důsledkem přezkumu takových námitek by bylo, že k nekonkrétním skutkovým tvrzením by bylo možno následně přiřazovat či podřazovat skutková tvrzení nová a zcela odlišná, což by znamenalo nepřípustné a nedovolené obcházení zásady koncentrace námitkového řízení vyjádřené v ustanovení § 175 odst. 4 o. s. ř., neboť žalovanému by bylo umožněno vznést konkrétní námitky i po uplynutí zákonem stanovené patnáctidenní lhůty. Z námitek musí být navíc zřejmé a nepochybné, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán. Za stavu, kdy námitka nesprávně určené výše úroků zahrnutých do směnečné sumy byla žalovanými formulována způsobem výše uvedeným, nelze než konstatovat, že jde o námitku nedostatečně konkrétní, neboť z této není ani zřejmé, v jakém rozsahu žalovaní směnečný platební rozkaz napadli, což je nezbytné pro posouzení toho, v jakém rozsahu již tento případně nabyl účinků pravomocného rozhodnutí a splnění které zbývající části směnečného platebního rozkazu je předmětem námitkového řízení. Uvedenou námitku tak nebylo možno učinit předmětem soudního přezkumu. Nebylo přitom povinností žalobkyně cokoli v tomto směru tvrdit, stejně jako nebylo její povinností předkládat žalovanými požadované listiny či přistupovat na spolupráci se žalovanými, jak tato jimi byla ve vztahu k žalobkyni požadována.

25. S odkazem na závěry shora uvedené odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně po právu ponechal směnečný platební rozkaz vůči žalovaným v platnosti v rozsahu přiznaného směnečného peníze ve výši 20 570 540 Kč (čl. I. § 48 odst. 1, bod 1. ZSŠ) se 6 % úrokem ročně z této částky od 9. 10. 2009 do zaplacení (čl. I. § 48 odst. 1, bod 2. ZSŠ) a směnečnou odměnou ve výši 68 568 Kč, která odpovídá 1/3 % směnečného peníze (čl. I. § 48 odst. 1, bod 4. ZSŠ).

26. Ve vztahu k výroku směnečného platebního rozkazu o nákladech řízení odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně o nich rozhodl ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými správně co do důvodu podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. ve prospěch plně úspěšné žalobkyně, nikoli však co do výše. Vyhláška č. 484/2000 Sb., podle které soud prvního stupně stanovil výši odměny za zastupování žalobkyně advokátem, byla totiž s účinností ke dni 7. 5. 2013 zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, v důsledku čehož odvolací soud při výpočtu nákladů řízení jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím vycházel v případě přiznání odměny za právní zastoupení z vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

27. Náklady žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně do vydání směnečného platebního rozkazu spočívají v mimosmluvní odměně za 2 úkony právní služby po 52 580 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) podle § 7, bod 7. ve spojení s § 11 odst. 1, písm. a/ a d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve 2 paušálních náhradách hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky (600 Kč) a v náhradě za 21 % daň z přidané hodnoty podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. (22 209,60 Kč). Nákladem žalobkyně je dále soudní poplatek za žalobu ve výši 825 570 Kč.

28. Odvolací soud z uvedených důvodů potvrdil podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správnou tu část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, kterou byl vůči žalovaným ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz ve věci samé, a dále co do náhrady nákladů řízení ve výši 953 539,60 Kč. Ve zbývající části výroku I. byl napadený rozsudek změněn tak, že nákladový výrok směnečného platebního rozkazu se ohledně povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni částku 174 123,80 Kč zrušuje.

29. Pokud jde o náklady žalobkyně v řízení o námitkách žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu, tyto spočívají v odměně za její zastupování advokátem v rozsahu 8 úkonů právní služby po 52 580 Kč (2x podání ve věci samé, vyjádření k odvolání, účast při jednáních dne 24. 2. 2011, 18. 9. 2014, 20. 11. 2014, 15. 7. 2015, 22. 2. 2017) podle § 7, bod 7. ve spojení s § 11 odst. 1, písm. d, g/ a k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v 8 paušálních náhradách hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v záloze na náklady důkazů ve výši 9 000 Kč a v náhradě za 21% daň z přidané hodnoty podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. (88 838,40 Kč). Odvolací soud z toho důvodu změnil rozhodnutí o nákladech námitkového řízení obsažené v bodu II. výroku rozsudku tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně jejich náhradu ve výši 520 878,40 Kč.

30. Změnit bylo třeba též výrok III. rozsudku, jímž byla žalovaným uložena povinnost zaplatit státu náklady řízení ve výši znalečného, jež nebylo kryto složenou zálohou. Žalovaní byli totiž usnesením soudu prvního stupně ze dne 26. 3. 2013, č. j. 23 Cm 415/2009-466, zcela osvobozeni od placení soudních poplatků, v důsledku čehož se v daném případě neuplatní ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř., podle kterého má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, v případě, že u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Odvolací soud proto rozhodl o změně výroku III. rozsudku tak, že se nevydává, neboť žalovaní neměli být k placení nákladů řízení státem vynaložených zavázáni z důvodu jim přiznaného osvobození.

31. S ohledem na plný úspěch žalobkyně rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení v její prospěch podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Tyto náklady sestávají z 3 paušálních náhrad po 300 Kč podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. (vyjádření k odvolání, příprava jednání a účast při jednání odvolacího soudu dne 8. 2. 2022).