o 729 887 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalovaných 2. a 3. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2020 č. j. 53 Cm 53/2019-121

1. Napadeným usnesením nepřiznal soud prvního stupně žalovanému 2. a žalované 3. osvobození od soudního poplatku z odvolání proti rozsudku stejného soudu ze dne 11. 2. 2020, č. j. 53 Cm 53/2019-72, který v této věci činí u každého ze žalovaných 36 616 Kč. Jedná se o opakované rozhodnutí o stejném návrhu, když původní usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. 4. 2020, č. j. 53 Cm 53/2019-93 bylo zrušeno usnesením odvolacího soudu ze dne 15. 6. 2020, č. j. 2 Cmo 154/2020-102 a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud ve zmíněném zrušovacím usnesení neučinil žádné závěry ohledně důvodnosti návrhu žalovaných 2. a 3. na přiznání úlevy na soudních poplatcích.

2. Nyní soud prvního stupně vyšel z předloženého přiznání k dani z příjmů žalovaného 2. za rok 2018 a z výpisu z účtu stejného žalovaného u [právnická osoba]. Žalovaní 2. a 3. shodně uváděli, že v současnosti jsou zcela bez příjmů z důvodu pandemie COVID – 19. Druhý žalovaný v Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech uvedl, že má příjem po odečtení daně za minulé zdaňovací období ve výši 370 912 Kč. Je ženatý a vyživuje manželku, která je rodičovské dovolené, a dvě nezletilé děti. Nevlastní žádný majetek a nemá z něho ani výnosy. Uvedl závazek 729 887 Kč u [Anonymizováno], 823 125 Kč u [právnická osoba], 23 014,75 EUR u [právnická osoba] s měsíční splátkou 959 EUR a 17 821 EUR u [Anonymizováno] s měsíční splátkou 923 EUR. V rámci výdajů uvedl nájem ve výši 18 000 Kč. Třetí žalovaná uvedla v obdobném prohlášení jako jediný příjem rodičovský příspěvek 272 Kč. Shodně se druhým žalovaným uvedla závazky a výdaje. Oba také uvedli, že uvedené závazky jsou ručitelstvím za závazky prvního žalovaného.

3. Konstatoval, že žalovaní 2. a 3. nesplnili základní předpoklad, kterým je úplné a pravdivé vylíčení majetkových poměrů. Výdaje žalovaných neodpovídají jimi vykázaným příjmům a neodpovídá jim ani zůstatek na vykázaném bankovním účtu. Není objasněno, z čeho jsou tato závazky hrazeny. Tvrzeným závazkům a výdajům neodpovídají ani částky poukazovaného z prezentovaného bankovního účtu. Navzdory výzvě soudu tito žalovaní ani nepředložili výpisy z registru vozidel a katastru nemovitostí.

4. Proti tomuto usnesení se včas odvolali žalovaní 2. a 3. společným odvoláním a navrhli jeho změnu tak, že jim bude osvobození přiznáno v plném anebo alespoň v částečném rozsahu. Uvedli, že doložili požadované listiny a doložili tak, že splňují předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Jde o manžele, kteří se starají o dvě nezletilé děti a předmětné soudní poplatky by neúnosně zatížily rodinný rozpočet. Jak uvedli, jsou jejich závazky ručením za závazky prvního žalovaného, což je důsledek nikoliv libovůle žalovaných, nýbrž se jedná o důsledek bankovní praxe, která vyžaduje ručení statutárními orgány úvěrovaných společností.

5. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.].

6. Odvolací soud vyšel předně z okolností, které považoval za osvědčené již soud prvního stupně. Z dokladů předložených již před soudem prvního stupně dále zjistil níže uvedené.

7. Druhý žalovaný v Prohlášení v části IX. uvedl příjem manželky za rok 2019 ve výši 422 642 Kč. Třetí žalovaná v jejím obdobném Prohlášení v části V. žádné příjmy z podnikání neuvedla.

8. Nejmladší dcera druhého žalovaného a třetí žalované se narodila 7. 3. 2017, jak plyne z jejího rodného listu. Výše a postup čerpání rodičovského příjmu třetí žalovanou vyplývá z informativního sdělení Krajské pobočky [Anonymizováno] ze dne 21. 12. 2019.

9. Z přiznání druhého žalovaného k dani z příjmů za rok 2018 plyne, že jeho příjmy činily 1 372 052. Základ daně činil 422 662 Kč.

10. Žalovaní předložili také sadu dokladů označených jako Karta vozidla, jež je vždy označeno registrační značkou a které jsou všechny potvrzeny dne 29. 7. 2020 Městským úřadem [adresa]. Soud prvního stupně z těchto dokladů nic nezjistil. To není nijak překvapivé, když ani odvolacímu soudu není zřejmé, jaké tvrzení významné pro posouzení návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků má být těmito doklady osvědčeno. Nicméně odvolacímu soudu neušlo, že z těchto karet vyplývá, že společnost prvního žalovaného je vlastníkem automobilů registračních značek [Anonymizováno] a [Anonymizováno], že druhý žalovaný je vlastníkem automobilů registračních značek [Anonymizováno] a [Anonymizováno] a že společnost [právnická osoba], která bude ještě dále zmíněna, je vlastníkem vozidel registračních značek [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] a provozovatelem vozidla registrační značky [Anonymizováno] jiného vlastníka. Nic bližšího a těchto vozidlech z uvedených karet neplyne.

11. Odvolací soud z obchodního rejstříku zjistil, že společnost prvního žalovaného založila naposledy účetní uzávěrku do sbírky listiny za rok 2018. Ze stejného zdroje odvolací soud zjistil, že druhý žalovaný je rovněž jediným společníkem a jednatelem společnosti [Anonymizováno], která byla zapsána do obchodního rejstříku dne 19. 12. 2019 s předmětem činností, mimo jiné, silniční motorová doprava – nákladní.

12. Ustanovení § 138 o. s. ř. dává soudu oprávnění poskytnout účastníku řízení částečnou úlevu na soudním poplatku, jestliže nejde o zjevně bezúspěšné bránění práva a odůvodňují-li to poměry účastníka. Předmětné ustanovení neuvádí, co se těmito poměry má rozumět, ale nepochybně sem patří žalovaným uplatňované okolnosti povahy majetkové a příjmové. Zcela lze od soudních poplatků osvobodit pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody.

13. Je ovšem nutno vzít také v úvahu, že význam tohoto ustanovení spočívá v tom, aby pro tyto a podobné okolnosti nebyl účastník vyloučen z výkonu svých ústavních práv chránit svá práva před soudem. Zejména má toto ustanovení vyloučit, aby výkon těchto práv byl podroben faktickému majetkovému cenzu, který je psanému právu nejen neznámý, ale byl i v rozporu s uvedenými ústavními právy. Nelze ovšem odhlédnout ani od skutečnosti, že poplatková povinnost je dána zákonem a není ani nejmenším závislá na jakýchkoliv poměrech kteréhokoliv z možných účastníků řízení. Potom, má-li soud povolit osvobození od soudního poplatku, musí být zcela bezpečně osvědčeno, že účastník splňuje tyto předpoklady.

14. Z obsahu spisu je zřejmé, že obrana žalovaného 2. a žalované 3., jak je uplatněna již v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu a jak je také obsahem odvolání proti rozsudku, kterým byl tento rozkaz ponechán v platnosti, není zjevně nesmyslná a nemožná, jak již dříve odvolací soud konstatoval. Není samozřejmě možné v tomto okamžiku uzavřít, zda žalovaný skutečně v odvolacím řízení uspěje. Je to možné, ale je také možné, že tomu tak nebude. Nicméně pro potřeby rozhodování o poplatkové moderaci lze považovat tento první předpoklad za splněný.

15. Co se týká poměrů účastníka, je nutno konstatovat, že již v rovině tvrzení jsou údaje žalovaných 2. a 3. zjevně rozporná a neúplná. Z části jde o okolnosti zjevně nepravdivě uváděné.

16. Předně je nutno uvést, že soud prvního stupně naposledy v usnesení ze dne 15. 7. 2020, č. j. 53 Cm 53/2019-105 žalovaným 2. a 3. zřetelně uložil, jak mají jednotlivé významné okolnosti doložit. Zmínit je nutno především výpis z katastru nemovitostí, výpis z registru silničních vozidel a doklad o příjmech z podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti. To splněné nebylo.

17. V případě druhého žalovaného není žádným způsobem osvědčen příjem za rok 2019, který je v Prohlášení uveden ve výši 370 912 Kč. Je při tom důvodná pochybnost, že jde o údaj správný. To plyne z toho, že je zdánlivý rozpor mezi tím, co uvádí o svých příjmech třetí žalovaná a co o jejích příjmech uvádí druhý žalovaný. Z daňového přiznání druhého žalovaného za rok 2018 je totiž zřejmé, že částka 422 662 Kč uvedená druhým žalovaným v jeho Prohlášení jako příjem jeho manželky je ve skutečnosti jeho příjmem, ale nikoliv za poslední zdaňovací období, tedy za rok 2019, nýbrž za rok 2018. Ze stejných souvislostí je také patrné, že druhý žalovaný ztotožňuje svoje příjmy s daňovým základem, tedy s příjmy sníženými o výdaje. To odpovídá obecnému poznatku, že u podnikajících subjektů je běžně zakořeněna nesprávná představa, že soudní poplatky by se snad měly platit pouze z výnosu z podnikání. Není tomu tak. Vynaložené soudní poplatky jsou naopak typickou výdajovou položkou, která právě v rámci celkových výdajů spolurozhoduje o tom, jaký výsledek podnikání bude. Je tedy více než pravděpodobné, že i žalovaným tvrzený příjem 370 912 Kč, nijak ovšem doložený, bude obdobně jen daňovým základem a nikoliv skutečným příjmem, který tak bude logicky vyšší.

18. Dále druhý žalovaný výslovně uvedl, že nemá žádný majetek. Tomu odporuje zjištění o vlastnictví dvou automobilů a dále zjištění, že druhý žalovaný je společníkem ve společnosti [právnická osoba], kde proto vlastní obchodní podíl. Také vzhledem k době, kdy společnost vznikla, nemohou být zatím k dispozici relevantní informace o její hospodářské situaci, zatím nemusí být k dispozici ani účetní uzávěrka ani daňové přiznání. I tak je ovšem zjištěné, že společnost vlastní nejméně tři automobily. Druhý žalovaný neuvedl sice ani účast ve společnosti prvního žalovaného, tato okolnost musela být ovšem soudu známá z jiných souvislosti projednávané věci. Nelze však zjistit, v jaké situaci se společnost nachází, když zde měla být k dispozici účetní uzávěrka za rok 2019.

19. Třetí žalovaná osvědčila, že je na rodičovské dovolené a jí tvrzená výše rodičovského příspěvku odpovídá tomu, co v této souvislosti osvědčeno bylo. Lze proto vyjít i z toho, že třetí žalovaná další příjmy nemá.

20. Také ve vztahu k ní ovšem platí, že nedoložila soudem prvního stupně výslovně vyžádané výpisy, přestože také pro jejich vyžádání bylo opakovaně žádáno o prodloužení lhůty ke splnění výzev soudu prvního stupně. Při tom jak ve vztahu ke katastru nemovitostí tak i ve vztahu k registru silničních vozidel lze získat i negativní potvrzení.

21. Žádným způsobem není osvědčeno, že žalovaní 2. a 3. nemají žádné příjmy z důvodu pandemie COVID – 19. Existence koronavirové krize je samozřejmě okolností notoricky známou. Stejně tak je ovšem všeobecně známou skutečností, že její dopad na hospodářskou situaci jednotlivých lidí a jednotlivých podnikatelských subjektů není plošný. Nejsou nijak vzácné případy, kdy pandemie má na celé obory devastující účinky. Typickou oblastí je hostinská činnost anebo služby navázané na cestovní ruch. Jiné subjekty nejsou pandemií dotčeny žádným způsobem. Konečně také nejsou nijak vzácné případy, kdy některé profese a obory podnikání zažívají dokonce nebývalý vzestup. Z toho vyplývá, že dopady pandemie COVID – 19 mohou být významnou okolností v souvislosti s posuzováním předpokladů pro přiznání poplatkové úlevy. Zároveň však z toho vyplývá, že případné negativní dopady pandemie musí být v každém jednotlivém případě popsány a osvědčeny zcela konkrétně. To se zde žádným způsobem nestalo. Nadto je zřejmé, že podnikání druhého žalovaného se zaměřuje na nákladní silniční dopravu. V souvislosti se silniční dopravou je zřejmé, že pandemie tvrdě dopadla na ty, kdo zaměřili své podnikání na zájezdovou autobusovou dopravu. Ovšem již linková autobusová doprava nebyla zasažena nijak významně, i když v určitém rozsahu ano. Nákladní automobilová doprava naproti tomu nebyla zasažena téměř vůbec. Proto není ani nijak zvláště pravděpodobné, že by podnikání druhého žalovaného mohlo být koronavirovou krizí významněji zasaženo. Zásadním však zůstává, že k této otázce nebylo nic konkrétního tvrzeno a tím méně doloženo. Nelze proto vyjít z toho, že ekonomická situace žalovaných 2. a 3. byla pandemií COVID – 19 významněji zasažena.

22. Ve vztahu ke druhému žalovanému tedy zcela platí, jak uvedl soud prvního stepně, že jeho poměry nelze považovat za objasněné, když uvádí informace jen neúplné, ani ty řádně nedokládá, a navíc jsou některá jeho tvrzení v rozporu s realitou. Je tedy také zcela správný závěr soudu prvního stupně, že tento žalovaný 2. nesplnil druhý z výše uvedených předpokladů a že proto jeho návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků vyhovět nelze.

23. Napadené usnesení soudu prvního stupně je tedy ve vztahu k němu věcně správné, a proto bylo odvolacím soudem podle v tomto rozsahu § 219 o. s. ř. potvrzeno.

24. Ohledně třetí žalované je nepochybné, že má jen mizivé příjmy. Je jistě pravdivý závěr soudu prvního stupně, že také ona nedoložila některé výslovně vyžádané doklady. Je ovšem také skutečností, že v jejím případě vůbec nic nenaznačuje tomu, že by uváděla okolnosti, které odporují pravdě. Konečně považuje odvolací soud za nutné zohlednit v její souvislosti nutnost zaopatření nezletilých potomků řádnou výživou a výchovou. Proto v případě třetí žalované lze, přes jisté pochybnosti, konstatovat, že její poměry odůvodňují podstatné zmírnění poplatkové povinnosti.

25. Proto ve vztahu k ní bylo napadené usnesení soudu prvního stupně zčásti změněno podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. při současném použití § 167 odst. 2 a § 211 o. s. ř. tak, že se jí přiznává osvobození od soudních poplatků v rozsahu 33 616 Kč. V ostatním rozsahu se i vůči ní napadené usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrzuje jako věcně správné.