o vyslovení ručení, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2021, č. j. 73 Cm 66/2017-99

1. Rozsudkem soud prvého stupně rozhodl, že žalovaný ručí za splnění povinností společnosti [Anonymizováno], IČO [IČO], sídlem [adresa] (výrok I. rozsudku). Žalovanému uložil povinnost k náhradě soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a povinnost k náhradě nákladů žalobce ve výši 41 140 Kč (výrok II. a III. rozsudku).

2. V odůvodnění napadeného rozsudku soud uvedl, že žalobce se domáhal určení, že žalovaný ručí za dluhy společnosti [Anonymizováno], jejichž výše činí 2 061 920,90 Kč. Učinil tak s odkazem na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2016, č. j. MSPH 78 INS 4287/2016-A-13, kterým byl zjištěn úpadek společnosti [Anonymizováno] a insolvenčním správcem byl jmenován žalobce a odkazem na postavení žalovaného v době od 8. 4. 2008 do 13. 3. 2014 na pozici jednatele jmenované společnosti. Společnost se nacházela v úpadku od ledna 2014, když měla více věřitelů a dluhy po splatnosti déle než třicet dnů. Nicméně k datu 30. 1. 2014 měla společnost ještě majetek v hodnotě téměř 17 milionů Kč. Ten byl ovšem v průběhu roku 2014 ze společnosti vyveden a k datu 12. 5. 2016 neměla společnost již žádný majetek. Žalobce doplnil, že tím že nebyl podán insolvenční návrh již k 30. 1. 2014, vznikla na straně věřitelů této společnosti škoda, neboť byl-li by insolvenční návrh podán k tomuto datu, byla by míra uspokojení pohledávek v insolvenčním řízení vyšší.

3. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil. Předně uvedl, že žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby s nárokem na náhradu škody pro porušení povinnosti podat insolvenční návrh, ani k podání žaloby, jíž se domáhá vyslovení ručení za dluhy společnosti pro porušení péče řádného hospodáře. V prvém uvedeném případě se může domáhat pouze věřitel, v druhém uvedeném případě se může domáhat insolvenční správce, pokud má za obchodní korporací vlastní pohledávku. Podmínky pro vyslovení ručení žalovaného za dluhy společnosti žalovaný popíral. Pokud by insolvenční návrh byl podán již v lednu 2014, míra uspokojení věřitelů by se nezměnila. A to z toho důvodu, že činnost společnosti spočívala ve výstavbě bytů a jejich následném prodeji, k čemuž byl poskytnut [Anonymizováno], úvěr a veškerý majetek společnosti sloužil k zajištění tohoto úvěru. Peněžní prostředky získané prodejem majetku byly použity k jeho splacení. Dále uvedl, že většina pohledávek za společností, ze kterých žalobce dovozuje úpadek společnosti, vznikla až po 13. 1. 2014, tedy v době, kdy žalovaný již nebyl jednatelem společnosti. V lednu 2014 tudíž ještě bylo stále možné předpokládat, že zpeněžením majetku společnosti, budou uhrazeny všechny dluhy. V neposlední řadě žalovaný tvrdil, že během výkonu funkce jednatele společnosti, neporušil svou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Společnost neměla, kromě rozestavěných bytů, žádný majetek a žádné zaměstnance, neprovozovala ani žádnou jinou činnost. Nebylo možné přistoupit k případným úsporným opatřením. Příčinou zhoršené finanční situace společnosti, byla hospodářská krize na trhu s nemovitostmi.

4. Soud prvního stupně vyšel jednak z nesporných skutečností, dále ze zjištění z provedených důkazů a dospěl k následujícím skutkovým závěrům.

5. Konstatoval dobu výkonu funkce žalovaného jako jednatele společnosti (od 8. 2. 2004 -13. 3. 2014). Konstatoval podání insolvenčního návrhu dne 23. 2. 2016 Společenstvím vlastníků [adresa] s odkazem na usnesení soudu, kterým byl prohlášen konkurs na společnost. Z insolvenčního řízení soud zjistil celkem sedm věřitelů, kteří přihlásili své pohledávky. V odůvodnění napadeného rozsudku se v podrobnostech dále zabývá, o jaké pohledávky se jednalo, v jaké výši a jakým způsobem s nimi bylo v insolvenčním řízení naloženo. Ohledně majetku společnosti dospěl soud prvního stupně k závěru, že k 31. 1. 2014 vlastnila společnost jediný významný majetek (6 bytových jednotek) v hodnotě řádu milionů Kč, přičemž vycházel jednak z nesporných tvrzení a znaleckého posudku č. [Anonymizováno] z 9. 3. 2020, vypracovaného znaleckým ústavem společností [Anonymizováno] Současně soud zjistil, že ke dni 12. 5. 2016 byla jediným majetkem společnosti pokladní hotovost ve výši 168 Kč, když všechny bytové jednotky byly v průběhu let 2014 až 2016 převedeny na třetí osoby. Ostatní důkazy soud prvního stupně neprováděl, případně nehodnotil s ohledem na dodržení principu hospodárnosti.

6. Nárok žalobce na vyslovení ručení žalovaného za dluhy společnosti posoudil soud prvního stupně podle § 68 odst. 1 a 2 zákona č. 90/2012., o obchodních společnostech a družstvech (dále jen zákon o korporacích) ve spojení s § 3 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení v platném znění (dále jen insolvenční zákon).

7. Nejprve konstatoval splnění předpokladů pro vyslovení ručení žalovaného podle citované právní úpravy.

8. Existenci rozhodnutí o úpadku společnosti měl soud za zjištěnou. Pokud jde o existenci vědomí žalovaného o hrozícím úpadku společnosti, dospěl soud k závěru, že i tento předpoklad je splněn. Nejpozději k datu 31. 1. 2014 byla společnost v hrozícím úpadku a žalovaný jako jednatel společnosti o této skutečnosti přinejmenším mohl a měl vědět. K tomuto předpokladu soud doplnil s odkazem na § 3 odst. 4 insolvenčního zákona, že hrozícím úpadkem se rozumí situace, kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen včas a řádně plnit podstatnou část svých dluhů. Tato skutečnost podle soudu nastala nejpozději k datu 31. 1. 2014, kdy aktiva společnosti (hodnota šesti bytových jednotek) činila 17 100 000 Kč a dluhy společnosti byly přinejmenším ve výši 30 415 276,90 Kč. I kdyby společnost zpeněžila veškerý svůj majetek, nedokázala by zcela uhradit své dluhy.

9. Pokud jde o povědomí žalovaného, jakožto jednatele společnosti, soud uvedl, že o této skutečnosti mohl a měl vědět, když byl v rozhodné době jednatelem a přehled o aktuální finanční a majetkové situaci společnosti je nezbytným předpokladem pro řádný výkon funkce jednatele.

10. Pokud jde porušení péče řádného hospodáře ze strany žalovaného spočívající v neučinění všeho potřebného a rozumně předpokládatelného za účelem odvrácení hrozícího úpadku společnosti, měl soud prvního stupně za splněný i tento předpoklad. V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný učinil vše potřebné, co lze po něm rozumně požadovat, jakožto po jednateli, aby úpadku společnosti zabránil. V mantinelech projednávané věci byla tato otázka posuzována nikoli obecně, ale konkrétně. Žalovaný věděl, že majetek společnosti se svou hodnotou nevyrovná výši dluhu a jeho povinností bylo podat za společnost insolvenční návrh. Což je úkon, který by pečlivý a řádně jednající hospodář učinil. Pokud by tedy žalovaný jednal s péčí řádného hospodáře a podal za společnost insolvenční návrh, zabránil by tím vzniku dalších pohledávek – například vzniku pohledávky [právnická osoba] v celkové výši 96 461,50 Kč. Vycházeje při tomto závěru z toho, že vlastnictví bytových jednotek bylo jediným majetkem společnosti. Zjištěno bylo i to, že žalovaný nebyl do funkce jednatele zvolen za účelem odvrácení jejího hrozícího úpadku.

11. Pokud jde o námitku žalovaného, že z žaloby není zřejmé, čeho se žalobce vlastně domáhá, soud prvního stupně byl jiného názoru, když uvedl, že je zcela zřejmé, že žalobce se domáhá určení, že žalovaný ručí za dluhy společnosti.

12. Soud prvního stupně se rovněž neztotožnil s námitkou žalovaného, že žalobce není oprávněn se domáhat, aby soudem bylo určeno, že žalovaný ručí za dluhy společnosti, a to ani tehdy, opírá-li žalovaný tuto svou námitku o výklad, podle kterého se může insolvenční správce tohoto určení domáhat pouze tehdy, má-li za danou obchodní korporací vlastní pohledávku. Soud měl zato, že takový výklad jde proti jazykovému i logickému výkladu § 68 zákona o obchodních korporacích. V rozporu s jazykovým výkladem ustanovení je to proto, že se zde hovoří o tom, že o vyslovení ručení soud rozhodne na návrh insolvenčního správce nebo věřitele, insolvenční správce je tedy výslovně jmenován ve výčtu osob oprávněných domáhat se vyslovení ručení podle § 68 zákona o obchodních korporacích. V rozporu s logickým výkladem ustanovení je i to, že kdyby se mohl insolvenční správce domáhat vyslovení ručení pouze v souvislosti s vlastní pohledávkou za obchodní korporací, nebylo by třeba, aby byl výslovně jmenován vedle věřitele, když v takovém případě by byl sám v takovém postavení. Z uvedeného soud dovodil, že insolvenční správce je oprávněn domáhat se vyslovení ručení podle § 68 zákona o obchodních korporacích.

13. Ze všech uvedených důvodů rozhodl soud prvního stupně, jak shora již uvedeno. Povinnost k náhradě nákladů řízení uložil neúspěšnému žalobci podle § 142 odst. 1 a § 151 o. s. ř. Současně rozhodl o povinnosti žalovaného k zaplacení soudního poplatku z podané žaloby podle § 2 odst. 2 ZOSP.

14. Proti rozsudku se žalovaný ve lhůtě stanovené zákonem odvolal (§ 204 odst. 1 o. s. ř.). V úvodu podaného odvolání stručně konstatoval obsah odůvodnění napadeného rozsudku. Se závěrem soudu prvního stupně se neztotožnil. Vyslovil přesvědčení, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému právnímu závěru o existenci aktivní legitimace žalobce k vedení sporu o vyslovení ručení podle § 68 zákona o obchodních korporacích. Zatížil řízení vadou, když nerozhodl o návrhu žalovaného ohledně toho, že nenese věcné břemeno ohledně jednání s péčí řádného hospodáře. Vyslovený závěr o hrozícím úpadku společnosti k 31. 1. 2014 je pouhou spekulací soudu. Stejně tak spekulativní jsou závěry soudu o výši aktiv a pasiv společnosti. Soud učinil nesprávný závěr o povědomosti žalovaného o stavu hrozícího úpadku a nesprávný závěr o tom, že žalovaný nejednal s péčí řádného hospodáře, tedy že neučinil vše potřebné a rozumně předpokládatelné k odvrácení hrozícího úpadku. V neposlední řadě se vůbec nezabýval tím, zda založení ručení za veškeré závazky společnosti je v daném případě opatřením přiměřeným. V podrobnostech pak akcentuje žalovaný, že v případě naplnění předpokladů pro vyslovení ručení podle § 68 zákona o obchodních korporacích nebyly splněny všechny zákonem předpokládané, ale pouze dva (existence o úpadku dlužníka, žalovaný nebyl jmenován do funkce jednatele společnosti za účelem odvrácení jejího hrozícího úpadku). Žalovaný trvá na nedostatku aktivní legitimace žalobce, a to ve shodě s komentářovou a odbornou literaturou, podle které je insolvenční správce oprávněn podat žalobu podle § 68 zákona o obchodních korporacích pouze ohledně své pohledávky za úpadcem. Výše uvedené podporuje i fakt, že soud prvního stupně rozhodl, že žalovaný ručí za veškeré závazky, bez konkretizace těchto závazků, což jen zakládá další nejasnosti. Takové nejasnosti by nemohly nastat, pokud by žalobcem byl věřitel dlužníka. V další části podaného odvolání se vyjadřuje k jednotlivým předpokladům, tak jak jsou vymezeny § 68 zákona o obchodních korporacích (stav hrozícího úpadku a vědomost žalovaného, porušení péče řádného hospodáře) a nemá je za prokázané, resp. existující. V závěrečné části odvolání se zabývá přiměřeností rozhodnutí soudu prvního stupně, který založil ručení žalovaného za veškeré závazky žalovaného. Navrhl změnu napadeného rozsudku a uplatnil právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Pro případ, že by nebyly splněny podmínky pro změnu rozhodnutí, navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

15. K odvolání žalovaného se písemným podáním vyjádřil žalobce, který odvolání žalovaného považuje za nedůvodné. Trvá na aktivní legitimaci žalobce, když odkazuje na to, že v právní teorii je zastáván i opačný názor, než prezentuje žalovaný. Cílem úpravy § 68 zákona o obchodních korporacích bylo umožnit insolvenčnímu správci překonat apatii věřitelů v insolvenčním řízení. Naopak přiznání aktivní legitimace insolvenčnímu správci napomáhá naplnění zásad poměrného, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů jako stěžejních zásad insolvenčního řízení. Z uvedeného důvodu nelze závěru soudu prvního stupně vytknout pochybení. Pokud jde o povědomost žalovaného o hrozícím úpadku ke dni 31. 1. 2014 a tvrzení žalovaného nemohl v té době o této skutečnosti vědět, žalobce se plně ztotožnil se závěrem soudu, který v řízení přijal. Ohledně důkazního břemene k prokázání jednání s péčí řádného hospodáře, tíží tato povinnost statutární orgán. Tvrzení žalovaného ohledně přiměřenosti rozsudku považuje žalobce za spekulativní. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku a uplatnil právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

16. K vyjádření žalobce se ještě v následné replice vyjádřil žalovaný. Setrval na svém stanovisku k základním sporným otázkám projednávané věci.

17. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, podle § 212, § 214 odst. 1 a následujících o. s. ř. a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

18. Předmětem odvolacího řízení je přezkoumání věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně vydaného v předmětném řízení o určení ručení člena statutárního orgánu za závazky dlužníka. Základ přezkumné činnosti odvolacího soudu tak spočívá v hodnocení správnosti postupu soudu prvního stupně a jeho závěrů, které přijal na základě vyhodnocení zjištěného skutkového stavu věci. Odvolací soud konstatuje, že vycházel při posouzení věci ze skutkového stavu, jak byl již zjištěn soudem prvního stupně. Považoval jej za dostatečný pro vyslovení závěru o splnění podmínek žaloby na vyslovení ručení žalovaného za dluhy společnosti. Navíc v dané věci se jedná především o právní posouzení dané problematiky, což ostatně koresponduje i s odvolacím důvodem žalobce podle § 205 písm. g) o. s. ř.

19. Podle § 80 o. s. ř. určení zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

20. Podle § 68 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích ve znění účinném do 31. 12. 2020, může soud na návrh insolvenčního správce nebo věřitele obchodní korporace rozhodnout, že člen nebo bývalý člen jejího statutárního orgánu ručí za splnění jejích povinností, jestliže a) bylo rozhodnuto, že korporace je v úpadku, a b) člen nebo bývalý člen statutárního orgánu obchodní korporace věděli nebo měli a mohli vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku podle jiného právního předpisu, a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokládatelné.

21. Podle § 2018 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kdo věřiteli prohlásí, že ho uspokojí, jestliže věřiteli svůj dluh nesplní, stává se dlužníkovým věřitelem. Podle § 2021 odst. 1 téhož zákona, věřitel má právo požadovat splnění na ručiteli, nesplnil-li dlužník v přiměřené lhůtě dluh, ač jej k tomu věřitel v písemné formě vyzval.

22. Odvolací soud v prvé řadě konstatuje, že v řízení před soudem prvního stupně bylo správně zjištěno, že ani jedna z žalobcem uváděných pohledávek, není jeho vlastní pohledávkou, jedná se o pohledávky třetích osob a i případné plnění ručitele by tak toto plnění nespadalo do majetkové podstaty. Rozsudek, kterým by bylo založeno ručení žalovaného za splnění povinnosti dlužníka ve vztahu k těmto třetím osobám by pro tyto třetí osoby, pokud nejsou účastníky řízení, nebyl právně závazný (§ 159 odst. 2 o. s. ř.) neboť pro jiné osoby než účastníky řízení je závazný jen v případech stanovených zákonem a v rozsahu v něm uvedeném.

23. Za takového skutkového stavu věci se odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, přiklonil k závěru, že v projednávané věci není dán naléhavý právní zájem na straně žalobce a v důsledku toho ani aktivní legitimace k podání návrhu na vyslovení ručení. Tento závěr vyslovil odvolací soud při vědomí si ustanovení § 68 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ze kterého lze aktivní legitimaci žalobce k vedení předmětného sporu dovodit. Na rozdíl od soudu prvního stupně je toho názoru, že výklad právního předpisu musí být rozumný. Z prosté logiky věci vyplývá, že rozsudek, který by založil ručení žalovaného za splnění povinností dlužníka - společnosti [Anonymizováno], a to za zaplacení dluhů vůči třetím osobám v pozici věřitelů uvedené společnosti, by nemělo žádný význam pro vymáhání předmětných pohledávek. Jak shora již konstatováno, věřitelé jednotlivých pohledávek nejsou účastníky tohoto řízení a z tohoto důvodu by soudem založené ručení nebylo vůči nim závazné. Případné plnění ručitele navíc nespadá do majetkové podstaty. Z uvedených důvodů proto odvolací soud zastává stanovisko, že pokud § 68 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů dává insolvenčnímu správci právo podat návrh soudu, aby rozhodl, že člen nebo bývalý člen jejího statutárního orgánu ručí za splnění povinností, je dána jeho aktivní legitimace pouze v případech, má-li vůči upadnuvší korporaci pohledávku sám insolvenční správce.

24. Odvolací soud jen pro úplnost v této souvislosti připomíná renomovanou odbornou literaturu, ve které je dokonce vysloven závěr, podle kterého, přestože zákon dává aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby insolvenčnímu správci, máme za to, že insolvenční správce takovou žalobu podat nemůže. Plnění ručitele totiž nespadá do majetkové podstaty a jakékoli náklady vynaložené insolvenčním správcem na řízení podle § 68 (rozuměj zákona č. 90/2012 Sb.) by nijak majetkovou podstatu nerozmnožily. Má-li vůči upadnuvší korporaci pohledávku sám insolvenční správce, svědčí mu aktivní legitimace již proto, že je jejím věřitelem. Dovozujeme tudíž, že § 68 odst. 1 je v části, v níž upravuje aktivní věcnou insolvenčního správce, obsoletní. Aktivní věcná legitimace svědčí pouze věřitelům obchodní korporace (viz.: Štenglová, I. Havel, B. Cileček, F. Kuhn, P. Šuk, Zákon o obchodních korporacích. Komentář 2. vydání, Praha, C.H. Beck, 2017, marg. Č. 68 7, s. 194-196).

25. Vzhledem k přijatému závěru nebylo již třeba se zabývat splněním předpokladů pro založení ručení na straně žalovaného, tj. zda žalovaný jako člen statutárního orgánu obchodní korporace věděl nebo měl a mohl vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinil za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokládatelné. Ze shodného důvodu se odvolací soud nezabýval, zda konkretizace pohledávek, jak je tvrdil žalobce v podané žalobě je dostatečná pro přijetí závěru o tom, že se jedná o pohledávky existující.

26. Z vyložených důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. podle § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř. změnil, jak uvedeno ve výroku tohoto rozsudku. Rovněž přistoupil ke změněn výroku II. napadeného rozsudku, když žalovaný byl úspěšný s podaným odvoláním a nelze na něj přenášet poplatkovou povinnost podle § 2 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. n) ZOSP.

27. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v plném rozsahu úspěšný s podaným odvoláním a má právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Tyto náklady se sestávají z 8 úkonů právní služby za řízení před soudem prvního stupně (převzetí a příprava zastoupení, písemná podání ve věci samé ze dne 7. 9. 2017, 17. 1. 2019, 9. 3. 2021, účast na jednání před soudem prvního stupně ve dnech 24. 1. 2019, 16. 4. 2019, 4. 2. 2021, 11. 3. 2021) po 2 500 Kč podle § 11 odst. 1 písm. a, d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů a s tím souvisejících 8 náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 téhož předpisu). Celkem se jedná o náklady řízení ve výši 22 400 Kč. Za odvolací řízení přísluší žalovanému právo na náhradu nákladů řízení za 3 úkony právní služby po 2 500 Kč (odvolání, vyjádření ze dne 2. 12. 2021, účast na jednání před odvolacím soudem dne 17. 5. 2021) podle § 11 odst. 1 písm. d) a g) téže vyhlášky a 3 náhrady hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky. Současně má žalovaný právo na náhradu zaplaceného soudního poplatku za podané odvolání ve výši 2 000 Kč. Celkem činí náklady řízení žalovaného vynaložené v odvolacím řízení 10 400 Kč. Náklady řízení v celkové výši 32 800 Kč je povinen zaplatit žalobce k rukám právního zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).