o určení vlastnického práva k akciím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2020, č. j. 7 Cm 72/2019-113

1. Žalobou došlou soudu prvního stupně dne 6. 6. 2018 se žalobkyně domáhala určení, že žalovaná 2. je vlastníkem 10 kusů kmenových akcií na jméno v zaknihované podobě, ISIN [IBAN], ve jmenovité hodnotě každé akcie 200 000 Kč společnosti [Anonymizováno], IČO [IČO], a dále určení, že neexistuje platný právní vztah, na jehož základě mohl žalovaný 1. nabýt vlastnické právo k těmto akciím od žalované 2.

2. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu zamítl (výroky I. a II.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 1. k rukám jeho zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 61 290 Kč (výrok III.) a žalované 2. k rukám jejího zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 84 108 Kč (výrok IV.). V odůvodnění rozsudku konstatoval, že neprováděl dokazování k meritu věci, neboť bylo třeba se nejprve zabývat otázkou, zda žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není. Odkázal na ustanovení § 80 a § 154 odst. 1 o. s. ř. s tím, že tento právní zájem musí existovat i v době, kdy soud vyhlašuje rozhodnutí ve věci. Uvedl, že právní zájem na žádaném určení má žalobkyně tehdy, pokud by bez tohoto určení bylo ohroženo její právo nebo právní poměr, na kterém je zúčastněna, nebo pokud by se její právní postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Připomněl, že určovací návrh je pouze prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobkyně dříve, nežli toto její postavení bylo porušeno, a že tedy jeho cílem je poskytnutí preventivní ochrany. V tom tkví rozdíl od žaloby na plnění, která je namístě, pakliže již právo žalobkyně bylo porušeno. V takovém případě totiž prevence práva nemá žádného smyslu a žalobkyně tak nemůže mít žádný právní zájem na určení dotyčného práva, což má za následek nedůvodnost určovací žaloby, neboť v takovém případě má žalobkyně již jen právní zájem na reparaci důsledků porušení práva, tedy na plnění. Soud prvního stupně odkázal na novější judikaturu s tím, že tato dovozuje, že i v případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může mít žalobce naléhavý právní zájem na určení tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztah účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění, nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah dotčeného právního vztahu nebo práva. O takový případ však podle soudu prvního stupně v souzené věci nejde. Není totiž sporu o tom, resp. to i sama žalobkyně tvrdí, že její právo již bylo porušeno. Ochrany svého subjektivního nároku se tak žalobkyně může domáhat žalobou na plnění. V dané věci je však žalobkyní žádáno, aby soud rozhodl formou určovací žaloby o dílčí a pro žalobu na plnění jen o předběžné otázce, tedy o tom, zda-li je žalovaná 2. vlastníkem sporných cenných papírů, a o určení neexistence platného právního vztahu, na jehož základě mohl žalovaný 1. tyto cenné papíry nabýt. Jak soud prvního stupně dále uvedl, nelze přistoupit ani na argumentaci, že vyhověním žalobě by se právní poměry mezi účastníky jakkoli stabilizovaly, neboť žalobkyně by si nezajistila nic jiného, než pouhé rozhodnutí o předběžné otázce, která byla dosud mezi účastníky sporná. Vzhledem k tomu, že z podání žalovaných je zcela zřejmé, že i při vyhovění určovací žalobě by nárok žalobkyně na převod akcií neakceptovali, nezbylo by žalobkyni, než se znovu domáhat (podáním další žaloby) ochrany u soudu. Konečně není ani vyloučeno, že ke dni rozhodování soudu o žalobě na plnění, resp. výkonu rozhodnutí v tomto následném řízení vydaného, může být aktuálním vlastníkem cenných papírů subjekt zcela jiný. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a že pouhé jednostranné porušení smluvních povinností účastníkem určitého hmotněprávního vztahu samo o sobě existenci tohoto zájmu neodůvodňuje. Ryze určovací žaloba nadto není (až na výjimky) způsobilým exekučním titulem, na jehož podkladě by si žalobce vymohl proti žalovanému nucené splnění porušené právní povinnosti. K petitu ad II. žaloby pak soud prvního stupně uvedl, že tomuto by nebylo možno vyhovět i proto, že není možno vydat obecné rozhodnutí o tom, že neexistuje platný právní vztah, na jehož základě mohl žalovaný 1. nabýt vlastnické právo k akciím, když v takovém rozhodnutí není možno postihnout paušálně veškeré možné varianty nabytí takového vlastnického práva. Jak z ustanovení § 80 o. s. ř. vyplývá, soud může v rámci určovací žaloby pouze rozhodnout, zda tu právní poměr nebo právo je či není. Předmětem rozhodnutí soudu tak může být pouze konkrétní ve výroku uvedený právní poměr nebo zcela konkrétní právo. Žaloba byla proto v celém jejím rozsahu zamítnuta a plně úspěšným žalovaným bylo přiznáno proti neúspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu odměny za jejich zastupování advokáty, paušálních náhrad hotových výdajů, cestovného a náhrady za daň z přidané hodnoty. V případě žalované 2. pak byla dále přiznána náhrada za promeškaný čas.

3. Žalobkyně podala proti rozsudku včasné odvolání, ve kterém navrhla jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedla, v důsledku převodu předmětných akcií žalovanou 2. na žalovaného 1. nemohla dokončit převod vlastnictví akcií na sebe, neboť k registraci u [Anonymizováno] (dále jen „CDCP“) je potřebná součinnost žalované 2., tedy vydání akcií žalobkyni jako jejich nabyvateli, avšak žalovaná 2. akcie již nevlastnila. Proti tomuto protiprávnímu stavu se žalobkyně nemohla bránit žalobou na plnění, neboť právo žalobkyně na vydání akcií svědčilo žalobkyni vůči žalované 2., nikoli vůči žalovanému 1. Žalobkyně tak sice disponovala obligačním právem vůči žalované 2. na vydání akcií, resp. realizaci převodu na majetkový účet žalobkyně v CDCP, avšak takové právo nemohlo být vykonatelné. Žalobkyně soudu prvního stupně vytkla, že neprovedl jí navrhované důkazy, byť těmito měla být prokázána existence jejího naléhavého právního zájmu na žádaném určení. Soud prvního stupně pochybil i v tom, že nepřipustil žalobkyní navrhovanou změnu žaloby, čímž sám vytvořil předpoklad k tomu, že dovodil nedostatek naléhavého právního zájmu. Nároky na vydání a na určení byly přitom žalobkyní uplatňovány již od počátku a ve vzájemné souvislosti. Žalobkyně setrvala na tom, že požadované určení je přípustné jak podle znění zákona, tak podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a rovněž odborné literatury. Namítla, že žaloba na určení nemohla být nahrazena žalobou na plnění, neboť žalobkyni nesvědčí vůči žalovanému 1. žádné přímé právo na vydání akcií a žaloba na plnění vůči žalované 2. nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu. Podle žalobkyně představuje požadované určení pro ni zlepšení jejího postavení v tom smyslu, že akcie se dostanou do právní sféry žalované 2., vůči níž může žalobkyně vymáhat jejich vydání a převod na žalobkyni. Bez tohoto určení je přitom nemyslitelné, že by žalovaní 1. a 2. převedli dobrovolně akcie zpět do právní sféry žalované 2., kde by byly žalobkyní vymahatelné. Požadované určení splňuje též podmínku preventivního charakteru rozhodnutí. Ve vztahu k žalobnímu petitu pod bodem II. pak není z povahy věci vůbec přípustná žaloba na plnění, neboť jde o konstatování stavu, že neexistuje právo, které by mohlo být vymáháno. Žalobkyně namítla, že požadované určení nemůže být řešeno ani jako otázka předběžná v řízení o vydání akcií vůči žalované 2., neboť podle zákona i judikatury Nejvyššího soudu není pro rozhodnutí o vydání věci podstatné, zda žalovaná 2. je či není vlastníkem věci. Posouzení požadovaného určení vlastnického práva k akciím jako předběžné otázky by nadto nebylo závazné ani pro strany sporu, neboť by nebylo obsaženo ve výroku rozhodnutí. Naproti tomu rozhodnutí o určení vlastnického práva k akciím je závazné jak pro strany sporu, tak pro orgány, a je tedy exekučním titulem, na jehož základě může být zapsáno vlastnické právo k akciím u CDCP. Žalobkyně odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu a na komentářovou literaturu týkající se otázky naléhavého právního zájmu a uvedla, že v souzené věci se jedná o obdobnou situaci, a tímto je u žalobkyně dán naléhavý právní zájem. Pokud jde o závěr soudu, že žalovaní by rozhodnutí o určení neakceptovali, a že by bylo třeba dalších žalob, tento zcela přehlíží, že žalobkyně se určení domáhá pouze a právě v tom rozsahu, ve kterém nemůže uplatnit žalobu na plnění, a ve kterém taková žaloba nevyřeší sporný vztah nebo právo. Žalobkyně dále vyjádřila nesouhlas s tím, že nebyla připuštěna jí navrhovaná změna a rozšíření žaloby, čímž žalobkyni bylo protiprávně odepřeno právo na projednání věci. Uměle tak byl navozen stav snižující naléhavý právní zájem žalobkyně. Namítla zároveň, že rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby nebylo nijak odůvodněno. Za přípustný a dostatečně konkrétní žalobkyně nadále považuje žalobní návrh pod bodem II. K tomu namítla, že se jedná o určení neexistence právního vztahu, což znamená, že takový právní vztah není možné definovat konkrétní smlouvou či datem. Zvoleno proto bylo vymezení vztahu jeho stranami a jeho předmětem, což je naprosto dostatečné. I pokud by však soud prvního stupně dospěl k závěru, že petitu pod bodem II. by nebylo možné vyhovět z důvodu nepřesného vymezení, mohl tento sám správně zformulovat. K této otázce odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že soud prvního stupně se nijak nevypořádal s jejími tvrzeními a argumentací týkajícími se jejího naléhavého právního zájmu a rozsudek odůvodnil naprosto obecnými frázemi, čímž učinil své rozhodnutí nepřezkoumatelné.

4. Žalovaná 2. ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného. Uvedla, že žalobkyně si svou argumentací v mnoha směrech protiřečí. Její odkaz na některé judikatorní závěry Nejvyššího a Ústavního soudu naopak podporuje závěr, že existenci naléhavého právního zájmu nelze v dané věci dovodit. Zmiňuje-li tak žalobkyně například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2601/2016, pak je třeba uvést, že v označeném řízení se žalobkyně domáhala nikoli určovacího výroku, ale výroku o splnění povinnosti učinit právní úkon k převedení cenných papírů, přičemž v odůvodnění rozhodnutí je zdůrazněno, že v případě převodu předmětu koupě prodávajícím na třetí osobu, se závazek kupujícího smlouvou převzatý nestává pouze z tohoto důvodu nesplnitelným a nezaniká pro následnou nemožnost plnění. I pokud by žalobkyně prokázala tvrzení o účelovosti převodu akcií na žalovaného 1. a dále to, že mezi ní a žalovanou 2. byla uzavřena kupní smlouva, pak následný převod akcií na žalovaného 1. nemá vliv na platnost údajně uzavřené kupní smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou 2. Závěry citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu podporují závěr o nemožnosti vyhovět žalobě v rozsahu jejího petitu pod bodem 1. Ztotožnit se nelze ani s tím, že žalobou na plnění by nemohl být vyřešen celý obsah nebo dosah sporného práva, přičemž odvolání žalobkyně nepřináší zásadně novou argumentaci. Pokud jde o odkazy žalobkyně na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v jí zmiňovaných případech, pak se jedná o odkazy nepřípadné, když závěry v odůvodnění těchto rozhodnutí nejsou bez dalšího použitelné na projednávanou problematiku.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, v mezích vytčených podaným odvoláním i z důvodů, které nebyly v odvolání výslovně uplatněny (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 o. s. ř.), přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), a po provedeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Podle ustanovení § 80 o. s. ř. se určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Žaloba na určení se zpravidla uplatní v případě, kdy bez tohoto určení bude právo žalobce ohroženo nebo určovací žalobou se stanoví pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde se dalším žalobám na plnění.

7. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně náležitě odůvodnil, za jakých zákonných podmínek lze rozhodnout o existenci či neexistenci určitého práva nebo právního poměru, přičemž takové soudní rozhodnutí musí mít preventivní charakter, aby předešlo budoucí žalobě na plnění. V okamžiku porušení právní povinnosti postrádá „preventivní charakter“ žaloby svého původního významu, když je na místě již reparace vzniklých následků. Zákonný požadavek „naléhavého právního zájmu“ je zpravidla splněn, pokud určité osobě hrozí konkrétní újma na jejích právech, případně bez tohoto určení je právo ohroženo nebo právní postavení se stane nejisté.

8. Předně je nutno uvést, že předmět sporu je vymezen žalobním petitem ve vazbě na rozsah skutkových tvrzení, jež mají přímou souvislost s návrhem ve věci samé. Pokud žalobkyně v průběhu řízení navrhla změnu (rozšíření) žalobního návrhu a soud za podmínek ustanovení § 95 o. s. ř. svým rozhodnutím takovému návrhu nevyhověl, nelze o takovém návrhu jednat, vést k němu dokazování a nemůže být ani předmětem soudního přezkumu. Před rozhodnutím soudu o připuštění změny návrhu se nelze spoléhat na to, že tento návrh se „automaticky“ stane předmětem řízení. Je zcela věcí žalobkyně, zda takový návrh bude v budoucnu předmětem samostatné žaloby.

9. Ve vztahu k nároku uplatněnému vůči žalované 2. týkajícímu se určení, že žalovaná 2. je vlastníkem 10 ks kmenových akcií na jméno v zaknihované podobě, ISIN CZ 0000900 3489, ve jmenovité hodnotě každé akcie 200 000 Kč společnosti [Anonymizováno], IČO [IČO], je třeba s odkazem na skutková tvrzení v žalobě uvést, že žalobkyně vychází z právního stavu, kdy žalovaná 2. je řádným vlastníkem těchto akcií, které nabyla od Petera Výbocha a nepřevedla je na základě smlouvy (v ústní či písemné formě) na žádnou jinou osobu včetně žalovaného 1., případně takové kupní smlouvy jsou od počátku neplatné. Za situace, kdy obsahem žalobního návrhu jsou však skutková tvrzení, že předmětné akcie byly již žalovanou 2. převedeny kupní smlouvou na žalovaného 1. a žalovaná 2. porušila ve vztahu k žalobkyni závazek z opční dohody, postrádá tento návrh svůj „preventivní charakter“, neboť žalobkyně popisuje určitý právní stav, který již v minulosti nastal, a žádá jeho nápravu, případně „ujištění“ ve formě soudního rozhodnutí, komu vlastně svědčí vlastnické právo k výše uvedeným akciím. Z obsahu samotných skutkových tvrzení žalobkyně neplyne, že její právo je ohroženo nebo se stalo nejisté. Žalobkyně naopak popisuje určitý již nastalý právní stav a žádá jeho reparaci. Je proto zcela legitimní, aby v případě porušení určité právní povinnosti například v řízení o náhradu škody soud zkoumal jako předběžnou otázku, zda žalované 2. svědčí vlastnické právo k akciím, stejně tak v řízení o nahrazení projevu vůle k uzavření kupní smlouvy o převodu akcií apod. Pokud by žalobkyně v jiném řízení uplatnila vůči žalované 2. žalobu na vydání těchto akcií, na nahrazení projevu vůle nebo na náhradu škody, pak by nalézací soud v tomto řízení nepochybně zkoumal jako předběžnou otázku, zda žalované 2. svědčí vlastnické právo k akciím. Veškeré námitky žalobkyně včetně práva opce mohou být v takových řízeních soudy posouzeny. V této souvislosti odvolací soud nesdílí právní názor žalobkyně, že v případě vyhovění žalobě na určení vlastnického práva žalované 2. by došlo k dobrovolnému převodu akcií ze strany žalovaného 1. na žalovanou 2., neboť tento nárok by nebylo možné vymoci v rámci výkonu rozhodnutí.

10. Ve vztahu k návrhu na určení „neexistence platného právního vztahu“, na jehož základě mohl žalovaný 1. nabýt předmětné akcie od žalované 2., je třeba předně uvést, že samotný návrh ve své podstatě představuje neurčitou množinu všech právních vztahů, na jejichž základě mohl žalovaný 1. nabýt předmětné akcie od žalované 2. Nelze totiž rozhodnout o určení neexistence „všech“ právních vztahů mezi účastníky, aniž jsou konkrétně specifikovány. S vědomím toho, že žalobkyně uplatnila ve vztahu k žalované 2. návrh na určení existence vlastnického práva k 10 ks předmětných akcií, pak se jeví „druhý“ návrh uplatněný proti žalovanému 1. nadbytečným a již z tohoto důvodu by nebyl dán naléhavý právní zájem na určení neexistence platného právního vztahu. Za předpokladu, že by soud vyhověl návrhu na určení existence vlastnického práva k akciím ve vztahu k žalované 2., pak by návrh uplatněný proti žalovanému 1. pozbyl právního významu, neboť by k žádnému dalšímu platnému převodu nedošlo. Naopak pokud by soud návrh na určení proti žalované 2. zamítl, pak za situace, kdy žalovaná 2. po určitou dobu byla vlastníkem těchto akcií nabytých od Petera Výbocha, by se musel v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat s tím, jakým způsobem pozbyla tyto akcie, a zda ve prospěch žalovaného 1. nebo jiných osob. Jelikož má však žalobkyně určitý právní vztah na základě tvrzeného práva opce pouze k žalované 2., pak je právní hodnocení všech potenciálních dalších převodů akcií ze strany žalované 2. na další osoby nepodstatné bez naléhavého právního zájmu.

11. Na základě výše uvedených závěrů shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v meritu věci, tedy v rozsahu výroků I. a II. napadeného rozsudku, jako správné včetně jeho odůvodnění, ve kterém bylo náležitě vysvětleno, za jakých podmínek lze vyhovět určovací žalobě, jež je prostředkem ochrany právního postavení žalobkyně pro svůj preventivní charakter na rozdíl od žaloby na plnění v případě porušení právní povinnosti.

12. Z vyložených důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen podle ustanovení § 219 o. s. ř. v jeho výrocích I. a II.

13. Pokud jde o výroky III. a IV. rozsudku o nákladech řízení, o těchto soud prvního stupně rozhodl správně co do důvodu podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch plně úspěšných žalovaných, nikoli však co do výše. Nelze totiž ve sporu o určení vlastnického práva k akciím a o určení neexistence právního vztahu vycházet pro účely určení výše náhrady odměny právního zastoupení vycházet ze jmenovité hodnoty akcie představující cenu věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby podle ustanovení § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/96 Sb., neboť jmenovitá hodnota akcie ani případná kupní cena (v případě převodu kupní smlouvou) ještě nemusí znamenat jejich tržní hodnotu, jež by se stala základem pro určení ceny věci. Objektivní hodnotu (cenu) akcie lze nepochybně zjistit znaleckým posudkem, což pro účely zjištění nákladů řízení právního zastoupení představuje nepoměrné obtíže. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení je projednání žaloby o určení a schází zde ověřitelný údaj o ceně věci, postupoval odvolací soud podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a/ vyhlášky č. 177/96 Sb. a vyšel z tarifní hodnoty sporu ve výši 35 000 Kč, u které sazba za úkon právní služby podle ustanovení § 7 bod 5. představuje částku 2 500 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1492/2016).

14. Na straně žalovaného 1. vznikly náklady řízení v rozsahu 3 úkonů právní služby po 2 500 Kč podle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/96 Sb. za převzetí a přípravu zastoupení, písemné vyjádření žalovaného 1. ze dne 15. 11. 2019 a za účast na jednání dne 16. 6. 2020, v rozsahu 3 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/96 Sb., náhrady cestovného v celkové výši 1 032 Kč (za použití vlakového spoje v den soudního jednání [adresa] ve výši 360 Kč a za použití vlakového spoje [adresa] ve výši 672 Kč), to vše zvýšené o náhradu za 21 % daň z přidané hodnoty, a proto žalovanému 1. náleží náhrada těchto nákladů plně úspěšnému žalovanému 1. podle ustanovení 142 odst. 1 o. s. ř.

15. Na straně žalované 2. vznikly náklady řízení v rozsahu 4 úkonů právní služby po 2 500 Kč podle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/96 Sb. za převzetí a přípravu zastoupení, písemné vyjádření žalované 2. ze dne 2. 8. 2019, písemné vyjádření ze dne 12. 3. 2020 a za účast na jednání dne 16. 6. 2020, v rozsahu 4 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/96 Sb., náhrady cestovného ve výši 1 344 Kč Kč (za použití vlakového spoje v den soudního jednání [adresa] a zpět), náhrady ztráty času v rozsahu 20 půlhodin po 100 Kč za cestu z [adresa] a zpět podle § 14 odst. 1 písm. a/, a odst. 3 vyhlášky č. 177/96 Sb. ve výši 2 000 Kč, to vše zvýšené o náhradu za 21 % daň z přidané hodnoty. Náhrada nákladů v této výši náleží plně úspěšné žalované 2. rovněž podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.

16. Ve výroku IV. tohoto rozsudku byla žalovanému 1., který měl v odvolacím řízení plný úspěch, přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. sestávající z odměny právního zastoupení podle § 7 a § 11 vyhlášky č. 177/96 Sb. za 1 úkon právní služby ve výši 2 500 Kč za účast na soudním jednání dne 8. 4. 2021, z 1 paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/96 Sb., z náhrady ztráty času v rozsahu 20 půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a/ vyhlášky č. 177/96 Sb. ve výši 2 000 Kč, náhrady cestovného ve výši 700 Kč za použití vlakového spoje v den jednání na trase [adresa] a zpět, to vše zvýšené o náhradu za 21 % daň z přidané hodnoty. Vzhledem k tomu, že žalovaný 1. ve lhůtě stanovené odvolacím soudem ani po jejím uplynutí nespecifikoval náhradu nákladů odvolacího řízení, stanovil ji odvolací soud v rozsahu účelně vynaložených nákladů podle vyhlášky č. 177/96 Sb. včetně náhrady cestovného za použití § 30 vyhlášky č. 37/1992 Sb., a v takovém případě vzal za základ obvyklou cenu jízdného za použití vlakového spoje na trase [adresa] a zpět.

17. Ve výroku V. rozsudku byla žalované 2., která měla v odvolacím řízení plný úspěch, přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. sestávající z odměny právního zastoupení podle § 7 a § 11 vyhlášky č. 177/96 Sb. za 2 úkony právní služby ve výši 2 500 Kč za písemné vyjádření k odvolání žalobkyně ze dne 8. 10. 2020, za účast na soudním jednání dne 8. 4. 2021, ze 2 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/96 Sb., z náhrady ztráty času v rozsahu 20 půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 vyhlášky č. 177/96 Sb. ve výši 2 000 Kč, z náhrady cestovného ve výši 1 380 Kč za použití vlakového spoje v den jednání na trase [adresa] a zpět, to vše zvýšené o náhradu za 21 % daň z přidané hodnoty. Pokud jde o úkon právní služby a paušální náhradu hotových výdajů za poradu s klientem delší 1 hodiny dne 5. 10. 2021, tato odvolacím soudem přiznána nebyla, neboť její konání nebylo žádným způsobem osvědčeno.

18. Pro úplnost odvolací soud dodává, že pro účely stanovení základu pro vyměření soudního poplatku za žalobu nebo za odvolání nebylo namístě vycházet z nominální hodnoty akcií jako ceny předmětu řízení vyjádřené peněžní částkou podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť předmětem řízení, jak výše bylo vysvětleno, není žaloba na plnění, ale návrh na určení vlastnického práva k akciím a návrh na určení neexistence právního vztahu. Za tímto účelem měla být aplikována položka 4. bod 1., písm. c/ ve vazbě na body 4. a 5. této položky zákona č. 549/1991 Sb., kdy z každého návrhu na zahájení řízení o určení vlastnictví k jiným věcem a na určení neplatnosti smlouvy se vybere poplatek ve výši 2 000 Kč, což v daném případě představuje poplatkovou povinnost ve výši 4 000 Kč pro řízení před soudem prvního stupně a shodnou poplatkovou povinnost ve výši 4 000 Kč pro odvolací řízení (srov. stanovisko Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 2. 1997, sp. zn. Cpjn 35/98). Na soudu prvního stupně tak bude za podmínek ustanovení § 12 zákona č. 549/1991 Sb. provést změnu nesprávných rozhodnutí o uložení poplatkové povinnosti ohledně žaloby a odvolání a současně rozhodnout podle ustanovení § 10 odst. 1 téhož zákona o vrácení přeplatků na soudních poplatcích.