o zaplacení 262 050 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2019, č. j. 7 Cm 107/2019-143, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 25. listopadu 2020, č. j. 7 Cm 107/2019-176

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu podanou u soudu prvního stupně dne 16. 6. 2017 se žalobkyně domáhala proti žalovanému (původně žalovaný 2.) a proti společnosti [Anonymizováno], IČO [IČO] (původně žalovaná 1.) zaplacení částky 262 050 Kč se 6 % úrokem ročně z této částky od 26. 5. 2017 do zaplacení a s odměnou ve výši 873,50 Kč. Nárok byl uplatněn ze směnky vlastní vystavené podle tvrzení v žalobě původně žalovanou 1. v Praze na řad žalobkyně dne 5. 2. 2014. Jak žalobkyně uvedla, směnka zní na částku 262 050 Kč a splatnou se stala dne 25. 5. 2017 v platebním místě, jímž je [adresa]. Na směnku se podepsal jako rukojmí žalovaný. V den splatnosti byla směnka honorována a ani přes výzvy žalobkyně nebyla zaplacena.

2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 10. 7. 2017, č. j. 7 Cm 107/2017-13, který byl z důvodu jeho nedoručení do vlastních rukou žalovaného a původně žalované 1. zrušen usnesením soudu prvního stupně ze dne 31. 10. 2017, č. j. 7 Cm 107/2017-25.

3. Žalovaný proti žalobou uplatněnému nároku namítl, že směnku nepodepsal ani jako směnečný rukojmí ani jako jednatel výstavce směnky. V minulosti sice byl v jistém smluvním vztahu se žalobkyní, není si však vědom, že by sporná směnka byla kdy vystavena. Již v době, kdy byla jednatelem původně žalované 1. jiná osoba, žalovaný žádal o poskytnutí podkladů úvěrové smlouvy, čemuž nebylo vyhověno, což samo svědčí o namítané nepravosti podpisu žalovaného na směnce.

4. Rozsudkem ze dne 20. 12. 2018, č. j. 7 Cm 107/2017-100, byla žalovanému a původně žalované 1. uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 262 050 Kč se 6 % úrokem od 26. 5. 2017 do zaplacení a s odměnou ve výši 873,50 Kč (výrok I.) a nahradit jí náklady řízení ve výši 71 036,10 Kč (výrok II.). Žalovanému a původně žalované 1. byla dále uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 8 064 Kč na účet Městského soudu v Praze (výrok III.). Rozsudek byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2019, č. j. 2 Cmo 95/2019-117, v jeho výrocích I., II. a III., nakolik jím bylo rozhodnuto ve vztahu k žalovanému, a věc byla v uvedeném rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Napadeným rozsudkem bylo o věci znovu rozhodnuto ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 262 050 Kč se 6 % úrokem z této částky od 26. 5. 2017 do zaplacení a s odměnou ve výši 873,50 Kč (výrok I.) a dále povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 82 748,90 Kč (výrok II.). Rozsudek byl vydán jako rozsudek pro uznání.

6. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 25. 11. 2020, č. j. 7 Cm 107/2017-176, potvrzeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2020, č. j. 2 Cmo 12/2021-186, byl rozsudek doplněn o výrok III., jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 8 604 Kč na účet Městského soudu.

7. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně odkázal na úpravu obsaženou v ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř. (v odůvodnění chybně uvedeno „§ 153 odst. 1 o. s. ř.“) a konstatoval, že dne 19. 9. 2019 se k nařízenému soudnímu jednání dostavili zástupci žalobkyně a žalovaného a že zástupkyně žalovaného před soudem sdělila, že na základě provedeného listinného dokazování uznává nárok žalobkyně s tím, že žaloba byla podána po právu, a tedy nárok uznala co do důvodu a výše. Z toho důvodu bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého přiznal plně úspěšné žalobkyni právo na jejich náhradu ve výši odpovídající zaplacenému soudnímu poplatku za žalobu, zaplacené zálohy na náklady znaleckého posudku, odměny za zastupování žalobkyně advokátem v rozsahu 5 a půl úkonu právní služby, 6 režijních paušálů a náhrady za daň z přidané hodnoty. Pokud jde o výrok III. o nákladech řízení státu, jak byl do rozsudku doplněn postupem podle ustanovení § 166 odst. 1 o. s. ř., tento je odůvodněn odkazem na ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř., podle kterého bylo státu přiznáno právo na zaplacení nákladů spojených s odměnou znalce, která ve výši 8 064 Kč nebyla kryta zaplacenou zálohou.

8. Žalovaný napadl rozsudek, ve znění jeho doplňujícího usnesení, včasným odvoláním, ve kterém navrhl jeho změnu tak, že žaloba bude zamítnuta, případně zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítl nesprávnost, nezákonnost a nepřezkoumatelnost rozsudku. Uvedl, že z rozsudku lze dovodit, že vydán byl jako tzv. rozsudek pro uznání, nicméně takto rozsudek nebyl na své rubrikované straně označen a toto nevyplývá ani z jeho výroků. K vydání rozsudku pro uznání navíc nebyly splněny zákonem stanovené podmínky a předpoklady, neboť zástupkyně žalovaného, která zastupovala jako tzv. substituční zástupce, učinila „údajné uznání“ bez porady se žalovaným i jeho právním zástupcem v celé věci [Anonymizováno], advokátem, a to až poté, co žalobkyně po koncentraci řízení, o níž byl žalovaný prokazatelně poučen již dne 10. 5. 2018, předložila dne 19. 9. 2019 v rozsudku blíže nespecifikované listinné důkazy, na základě kterých měla zástupkyně žalovaného nárok žalobkyně „údajně“ uznat se všemi důsledky uznání jako zcela jasného, srozumitelného projevu vůle žalovaného. Z dosavadního průběhu řízení bylo přitom jednoznačně zřejmé, že žalovaný žalobkyní uplatněný nárok od počátku neuznává a jeho uznání neměl v úmyslu. Podle žalovaného soud prvního stupně ve snaze zjednodušit si celé rozhodování ve věci deformoval zřejmě poněkud nešťastně formulovanou reakci substituční právní zástupkyně žalovaného a věcí se dále vůbec nezabýval. V té souvislosti žalovaný připomněl, že institut tzv. kontumačních rozhodnutí zakotvených v občanském soudním řádu nesmí být zneužíván a nadužíván pouze pro zjednodušení si rozhodovacího procesu soudem. Poukázal současně na to, že s ohledem na koncentraci řízení neměl soud prvního stupně vůbec připustit další listinné důkazy ze strany žalobkyně a pakliže se tak stalo, nebylo možno k nim přihlížet. Konstatuje-li soud prvního stupně, že substituční zástupkyně žalovaného po provedeném dokazování těmito listinnými důkazy nárok žalobkyně údajně uznala, je to v rozporu se skutečností a s právními předpisy, neboť tyto důkazy neměly být dne 19. 9. 2019 již vůbec připuštěny a provedeny.

9. Žalobkyně se ztotožnila se závěry soudu prvního stupně, jak v odůvodnění napadeného rozsudku byly vyjádřeny. Uvedla, že advokát, jemuž byla udělena procesní plná moc, je oprávněn činit veškeré úkony, které může činit účastník. Jestliže ze strany advokáta žalovaného došlo k uznání dluhu, bylo vydání rozsudku pro uznání namístě.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, ve znění jeho doplňujícího usnesení, a odvolání žalovaného neshledal důvodným.

11. Podle ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce.

12. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 205b o. s. ř. jsou u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, § 153b o. s. ř.), je přezkoumání rozsudku pro uznání možné – vedle vad uvedených v § 205 odst. 2, písm. a/ o. s. ř. – jen z hlediska naplněnosti všech zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání ve smyslu ustanovení § 153a o. s. ř.

13. Odvolací soud doplnil dokazování protokolem z jednání konaného před soudem prvního stupně dne 19. 9. 2019 a zvukovým záznamem z tohoto jednání a dále písemným uznáním z téhož dne. Z protokolu o jednání zjistil, že jako další zástupce žalovaného se ho zúčastnila [Anonymizováno], advokátka, kterou se dal ve smyslu ustanovení § 25 odst. 2 o. s. ř. zastupovat [Anonymizováno], advokát, jemuž žalovaný udělil plnou moc ke svému zastupování. Jmenovaná při tomto jednání nárok žalobkyně uznala, jak prokázáno zvukovým záznamem z uvedeného jednání. Uznání nároku prokazuje též listina při tomto jednání sepsaná a podepsaná [Anonymizováno], jejímž obsahem je text „Prohlašuji, že žal. částku uznávám co do důvodu i výše“.

14. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1307/2007, odvolací soud konstatuje, že další zástupce má v občanském soudním řízení všechna procesní práva a povinnosti, které má advokát, jehož zastupuje. Pokud tedy [Anonymizováno] při jednání dne 19. 9. 2019 nárok žalobkyně proti žalovanému uplatněný v celém rozsahu uznala, nelze uvažovat o překročení plné moci, když plná moc udělená žalovaným [Anonymizováno] je procesní plnou mocí (§ 25 odst. 1, první věta o. s. ř.), jež zástupce opravňuje ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník, jak vyplývá z ustanovení § 28a odst. 1 o. s. ř. V substituční plné moci ze dne 1. 8. 2019 je nadto uznávání uplatněných nároků výslovně uvedeno jako jeden z úkonů, k nimž byla [Anonymizováno] jako další zástupce zmocněna, v důsledku čehož neobstojí poukaz žalovaného na to, že jmenovaná uznala žalobou uplatněný nárok bez porady s ním či s jeho zástupcem, když takové porady, resp. předchozího souhlasu žalovaného nebylo k účinnému uznání nároku třeba.

15. To, že k uznání nároku došlo po koncentraci řízení, jak žalovaný dále namítal, je zcela irelevantní, neboť z ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř. vyplývá oprávnění žalovaného nárok proti němu žalobou uplatněný uznat kdykoli v průběhu řízení.

16. K výtce žalovaného, že rozsudek je nepřezkoumatelný, odvolací soud odkazuje na ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř., podle kterého v odůvodnění rozsudku pro uznání nebo rozsudku pro zmeškání soud uvede pouze předmět řízení a stručně vyloží důvody, pro které rozhodl rozsudkem pro uznání nebo rozsudkem pro zmeškání. Tyto požadavky odvoláním napadený rozsudek splňuje, když soud prvního stupně v něm vymezil předmět řízení a zcela konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění každého jednotlivého předpokladu pro vydání rozsudku pro uznání.

17. Sama okolnost, že v záhlaví rozsudku není uvedeno, že se jedná o rozsudek pro uznání, je přitom nerozhodná, resp. nemající vliv na jeho správnost, neboť rozhodující je, že z jeho odůvodnění je zřejmé a nepochybné, že rozhodnuto bylo právě rozsudkem pro uznání.

18. Z vyložených důvodů odvolací soud napadený rozsudek v jeho výroku I. o věci samé potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 o. s. ř.

19. Rozsudek byl potvrzen rovněž v jeho výroku II. o nákladech řízení, když jejich výše odpovídá výši nákladů, jak úspěšnou žalobkyní byly v řízení před soudem prvního stupně účelně vynaloženy.

20. Vzhledem k tomu, že soudem ustanovenému znalci [Anonymizováno] bylo z rozpočtových prostředků státu vyplaceno znalečné ve výši 8 064 Kč, rozhodl soud prvního stupně správně též o povinnosti v řízení neúspěšného žalovaného zaplatit státu v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení ve výši znalečného, které platil. Odvolací soud proto podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný i výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, o který byl rozsudek doplněn usnesením soudu prvního stupně ze dne 25. 11. 2020, č. j. 7 Cm 107/2019-176.

21. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný neměl úspěch s podaným odvoláním, a tedy žalobkyni náleží právo na náhradu nákladů, které v odvolacím řízení účelně vynaložila. Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za její zastupování advokátem v rozsahu 1 úkonu právní služby po 9 380 Kč (účast při jednání odvolacího soudu dne 21. 10. 2021) podle ustanovení § 7 bod 6. ve spojení s § 11 odst. 1, písm. g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z 1 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky a z náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2 032,80 Kč. Náklady odvolacího řízení v celkové výši 11 712,80 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni podle ustanovení § 149 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř. k rukám jejího zástupce.