o zaplacení 3 500 000 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2019, č. j. 55 Cm 182/2018-123

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zrušil směnečný platební rozkaz č. j. 55 Cm 182/2018-70 ze dne 28. 5. 2019 (výrok I.) a dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 82 328,40 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. V odůvodnění konstatoval, že k návrhu žalobkyně bylo žalobě vyhověno výše uvedeným směnečným platebním rozkazem, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 3 500 000 Kč s 6% úrokem od 1. 1. 2016 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 11 666,66 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 68 788,50 Kč a ČR – Městskému soudu v Praze soudní poplatek ve výši 175 584 Kč.

3. Nárok byl uplatněn ze směnky vlastní vystavené žalovaným na řad žalobkyně v Praze dne 7. 1. 2013 s doložkou bez protestu, znějící na směnečný peníz ve výši 3 500 000 Kč splatné 31. 12. 2015 v Praze, umístěné u [právnická osoba]. s vyznačeným číslem účtu. Žalovaný částku nezaplatil, přestože byl o zaplacení upomenut dopisem z 11. 12. 2018.

4. Žalovaný ve včasných námitkách uvedl, že uznává závazek vůči žalobkyni do částky 800 000 Kč, kterou mu žalobkyně půjčila, a kterou získala z úvěru poskytnutého jí bankou ve výši 1,2 - 1,4 milionu Kč. Ve zbytku do směnečného peníze ve výši 3 500 000 Kč závazek neexistuje. Dále tvrdil, že část dluhu v rozsahu 10 - 15 000 Kč zaplatil. Potvrdil pravost podpisu na směnce. Podpis směnky žalobkyně po žalovaném požadovala z důvodu obavy ze svého přítele, s čímž byl žalovaný seznámen a směnku podepsal. Dále poukázal na § 17 ZSŠ, kdy žalobkyně při nabývání směnky jednala ke škodě žalovaného, neboť neexistuje částka 3 500 000 Kč, kterou by fakticky žalobkyni dlužil. Jednání žalobkyně je jednáním v rozporu s dobrými mravy a takové jednání je neplatné. Uplatnění směnečného nároku ve výši 3 500 000 Kč je jednáním ke škodě žalovaného.

5. Žalobkyně ve vyjádření k námitkám uvedla, že námitky jsou nesrozumitelné, neurčité a nelze je projednat. Směnka je směnkou platební. Prapůvodním důvodem závazku žalovaného byla půjčka jemu poskytnutá, nicméně od počátku poskytnutá ve vyšší výši, která byla mezi účastníky opakovaně předmětem privativní novace, přičemž jej má žalobkyně za neuhrazený směnečným závazkem žalovaného. Odmítla, že by žalovaný na směnku zaplatil částku 10 - 15 000 Kč, ničím to neprokazuje. Obrana ve smyslu čl. I § 17 ZSŠ nemůže obstát, neboť směnka nebyla převedena indosamentem na jiného. Žalobkyně se nedopustila žádného jednání, kterým by vědomě jednala ke škodě žalovaného, a které by bylo jednáním v rozporu s dobrými mravy. Podané trestní oznámení nemá žádnou souvislost s projednávaným směnečným závazkem žalovaného. Žalobkyně nesporuje tvrzení žalovaného, že od ní neobdržel částku odpovídající směnečné sumě.

6. Po provedeném dokazování soud prvního stupně zjistil, že nárok byl uplatněn z platné směnky vlastní vystavené v Praze dne 7. 1. 2013 žalovaným na řad žalobkyně, znějící na směnečnou sumu ve výši 3 500 000 Kč splatnou 31. 12. 2015. Žalovaný směnečnou sumu nezaplatil, přestože byl o ní upomenut dopisem z 11. 12. 2018. Z tvrzení žalovaného uvedeného v námitkách, že důvodem pro vystavení směnky byla reálná půjčka poskytnutá žalobkyní žalovanému ve výši 800 000 Kč, pak uzavřel, že směnka má funkci zajišťovací. Závazek ve výši 800 000 Kč žalovaný uznal.

7. Oba účastníci shodně potvrdili, že žalobkyně žalovanému nikdy nepůjčila částku 3 500 000 Kč, tvrzení žalobkyně, že prapůvodní důvod závazku žalovaného vůči žalobci představuje půjčka ve výši 800 000 Kč, které odpovídá žalobkyní předložená smlouva o půjčce ze 7. 1. 2013 uzavřená ve stejný den jako sporná směnka, jejímž obsahem je ujednání o půjčce ve výši 989 711 Kč a ujednání uvedenému v bodě III. této smlouvy, dle kterého k zajištění závazku plynoucího z této smlouvy se smluvní strany dohodly na vystavení směnky vlastní znějící na půjčenou finanční částku. Ze smlouvy o finančním vyrovnání uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 9. 10. 2015, jejíž přílohu tvořila směnka na směnečnou sumu ve výši 3 500 000 Kč, lze dovodit, že jde o spornou směnku. Vystavení sporné směnky dne 7. 1. 2013 pak prokazuje výpověď žalobkyně před orgány Policie ČR dne 19. 11. 2015.

8. Tvrzení žalobkyně o charakteru směnky jako směnky platební, tj. směnky vystavené ve prospěch žalobkyně, kdy okamžikem převzetí směnky došlo k zaplacení závazku žalovaného vůči žalobkyni ve výši 3 500 000 Kč a současně došlo k zániku povinnosti z kauzálního vztahu žalovaného vůči žalobkyni a nyní existuje pouze povinnost žalovaného zaplatit spornou směnku, označil soud prvního stupně za účelové, neboť bylo popřeno listinou předloženou žalobkyní – uznáním dluhu a dohody o plnění dluhu ze dne 8. 3. 2018, s tím, že tímto způsobem projednávala žalobkyně se žalovaným uznání dluhu.

9. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná směnka není směnkou platební, jak tvrdila žalobkyně, neboť nebylo prokázáno, že by žalovaný směnku vystavil ve prospěch žalobkyně, okamžikem, kdy žalobkyně tuto směnku převzala, došlo k zaplacení závazku žalovaného vůči žalobkyni ve výši 3 500 000 Kč a že současně zanikly povinnosti z kauzálního vztahu žalovaného vůči žalobkyni a nyní existuje jen povinnost žalovaného spornou směnku zaplatit. Toto tvrzení žalobkyně sama popřela tím, že soudu předložila prostřednictvím svého zástupce návrh „uznání dluhu a dohody o plnění dluhu“ z 8. 3. 2018 s tím, že tímto způsobem bylo jednáno o uznání dluhu žalovaným ze smlouvy o finančním vyrovnání ze dne 9. 10. 2015 ve výši 1 901 930 Kč a zároveň tvrdila, že s takovým ujednáním žalovaný souhlasil, avšak následně takto sjednané uznání dluhu a dohodu o jejím splnění nepodepsal. Takovými tvrzeními žalobkyně potvrdila existenci kauzálního závazku sporné směnky k 8. 3. 2018, když požadovala uznání závazku, který je příčinou a důvodem vystavení sporné směnky a tím vyvrátila skutkovou verzi o sporné směnce jako platební.

10. Vzhledem k tomu, že směnka není směnkou platební, nelze z ní žalobkyni přiznat ničeho, neboť její tvrzení o platební funkci směnky představuje zneužití směnečného práva, kterým je zasaženo do práv žalovaného a takovému uplatnění nelze přiznat ochranu v soudním řízení. Tento závěr dle soudu prvního stupně odůvodňuje zamítnutí žaloby v celém rozsahu.

11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy úspěšnému žalovanému byla přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení sestávající se z odměny advokáta za tři úkony právní služby po 22 380 Kč (převzetí zastoupení, námitky, účast na jednání), tři náhrady hotových výdajů po 300 Kč a 21% DPH ve výši 14 288,40 Kč.

12. Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém navrhla ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti a dále navrhla nově rozhodnout o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Soud prvního stupně, dle jejího názoru dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Konstatovala, že nárok byl uplatněn z platné směnky vlastní. Závěr soudu prvního stupně, že její neprokázané tvrzení o platební povaze směnky je zneužitím směnečného práva, kterým je zasaženo do práv žalovaného, neobstojí s ohledem na skutečnost, že žalovaný navrhl směnečný platební rozkaz ponechat v platnosti co do částky 989 711 Kč. Žalovaný se v námitkách bránil tím, že žalobkyně při nabývání směnky jednala k jeho újmě. Tato obrana je pro žalobkyni nesrozumitelná. V námitkách není obsaženo tvrzení o zajišťovacím charakteru směnky. Z provedeného dokazování je pak zřejmé, že žalovaný směnku vystavil, podepsal s vědomím závazku při uzavření smlouvy o finančním vyrovnání, když takové zjištěné bylo učiněno nad rámec argumentů uvedených ve včasných námitkách žalovaného. Soud prvního stupně se pak takovým zjištěním neměl zabývat. Směnečný peníz neměl nikdy představovat částku, která byla žalovanému poskytnuta, ale odpovídá újmě vzniklé žalobkyni několikerým porušením uzavřených dohod ze strany žalovaného. Žalobkyně je přesvědčena, o tom, že žalovaný směnku vystavil a předal proto, aby ji přesvědčil k podpisu smlouvy o finančním vyrovnání dne 9. 10. 2015, která pro něj byla podkladem přislíbeného plnění. Směnka je datována shodně s dříve uzavřenou smlouvu o půjčce, což neznamená, že by se směnečná smlouva k této předešlé smlouvě jakkoliv vázala. Žalobkyně v určitém stadiu pojala podezření ohledně nedobytnosti své pohledávky, a proto podala trestní oznámení. Proto byla ochotna přistoupit i na částečné plnění na předmětnou směnku, když se snažila o dohodu o úhradě závazku, kterou však žalovaný nepodepsal. Teprve poté přistoupila k vymáhání nároku. S ohledem na abstraktnost směnečného závazku nemá žalobkyně v řízení povinnost cokoliv tvrdit nebo prokazovat, tato povinnost je na straně žalovaného. Postup soudu prvního stupně, kdy na jednání dne 30. 10. 2019 ji zatížil břemenem tvrzení a břemenem důkazním, je nesprávným postupem. Pokud námitky žalovaného mají původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou pouze souvisejících, pak důkazní břemeno leží na něm (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008). Námitky žalovaného neobsahují tvrzení ohledně toho, jakou pohledávku směnka zajišťovala, na základě jakého titulu zajišťovaná pohledávka vznikla a z jakého důvodu zajišťovaná pohledávka neexistuje, příp. zanikla. Žalovaný výslovně potvrdil, že směnku podepsal, tj. zavázal se uvedenou částku zaplatit, zcela svobodně, bez nátlaku či tísně. Tvrzení, že tak učinil bezdůvodně, je absurdní. Odůvodnění rozsudku je rozporné, když závěr soudu prvního stupně o tom, že směnka byla vystavena v den, který je vyznačen jako den jejího vystavení, tj. 7. 1. 2013 se opírá o výpověď žalobkyně před orgány Policie ČR a rozsudek zároveň poukazuje na výpověď žalovaného před orgány Policie ČR, který uvedl, že jej někdy počátkem roku 2015 (přesně 9. 10. 2015) žalobkyně požádala o podpis směnky na částku 3 500 000 Kč. Předmětem dokazování nebyly úkony účastníků, které se vázaly ke smlouvě o půjčce ze 7. 1. 2013, neboť nebyly takto uplatněny v námitkách, nicméně mezi stranami není sporu, že předmětná směnka se váže pouze k dohodě o finančním vyrovnání ze dne 9. 10. 2015, kterou žalovaný předložil při soudním jednáním. Pokud soud dospěl k závěru, že směnka není směnkou platební, pak bylo na místě ponechat směnečný platební rozkaz v platnosti v rozsahu částky přinejmenším do výše, do které žalovaný sám navrhoval.

13. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl rozsudek soudu prvního stupně potvrdit a přiznat žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení. V námitkách uvedl rozhodné skutečnosti, kterou vedou k závěru, že směnka je svým charakterem zajišťovací. V takovém případě směnka slouží pouze jako zdroj možného náhradního uspokojení zajištěné pohledávky pro případ, že dlužník svůj závazek včas a řádně nesplní. Věřitel však nemůže se úspěšně domáhat plnění, na které mu nevzniklo právo, tj. v rozsahu neodpovídajícím tomu, co by měl po právu plnit na zajištěnou pohledávku. Tvrzení žalobce o platebním charakteru směnky nebylo prokázáno, když soud prvního stupně vyložil, z jakých důvodů k takovému závěru dospěl. Žalovaný splnil povinnost tvrzení, právní hodnocení není povinen uvést.

14. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř., přičemž předmětem odvolacího řízení bylo přezkoumání věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně vydaného v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.). Základ přezkumné činnosti odvolacího soudu tak spočíval v hodnocení správnosti postupu soudu prvního stupně při projednání námitek žalovaného a správnosti závěrů soudem prvního stupně na základě tohoto přijatých.

15. Nárok uplatněný žalobou posoudil jako nárok majitele směnky na zaplacení postižních práv podle čl. I. § 48 zák. č. 191/1950 Sb. (dále jen ZSŠ), kdy podle čl. I § 78 odst. 1 ZSŠ je výstavce směnky vlastní zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Podle čl. I § 28 odst. 1 a 2 ZSŠ přijetím se směnečník zavazuje zaplatit směnku po splatnosti. Není-li směnka zaplacena, má majitel, proti příjemci přímý nárok na vše, co lze žádat podle § 48 a 49. Podle čl. I § 48 odst. 1 ZSŠ může majitel postihem žádat směnečný peníz, pokud nebyla směnka přijata nebo zaplacena, s úroky, byly-li ujednány, dále šestiprocentní úroky od dne splatnosti směnky, útraty protestu a podaných zpráv, jakož i ostatní útraty a odměnu ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze nebo v nižší dohodnuté výši.

16. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud konstatuje, že nárok žalobkyně byl uplatněn z platné směnky vlastní vystavené žalovaným na její řad na směnečný peníz ve výši 3 500 000 Kč v Praze dne 7. 1. 2013 opatřené doložkou bez protestu, splatné 31. 12. 2015 v Praze, umístěné u [Anonymizováno] s vyznačeným číslem účtu. Žalovaný částku nezaplatil, přestože byl o zaplacení upomenut dopisem z 11. 12. 2018.

17. Vzhledem k tomu, že žalovaná směnka nebyla předmětem indosace, ale jedná se o směnku vystavenou žalovaným na řad žalobkyně, pak námitka žalovaného, že žalobkyně jednala při nabytí směnky ke škodě žalovaného (čl. I § 17 ZSŠ), neobstojí.

18. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí o zrušení směnečného platebního rozkazu v řízení dříve vydaného na závěru, že tvrzení žalobkyně o platební funkci směnky představuje zneužití směnečného práva, kterým je zasaženo do práv žalovaného a takovému uplatnění nelze přiznat ochranu v soudním řízení.

19. Takový závěr vyslovil, přestože ve včas podaných námitkách žalovaný nárok žalobkyně co do částky 800 000 Kč uznal a při jednání před soudem prvního stupně uznal nárok žalobkyně co do částky 989 711 Kč. Zároveň se soud prvního stupně ve svém rozhodnutí nevypořádal s obranou žalovaného uvedenou ve včasných námitkách o tom, že směnka zajištovala půjčku poskytnutou mu žalobkyní z úvěru, který ona sama uzavřela ve výši 1,2 - 1,4 milionu Kč a že nepatrná část půjčené částky ve výši 10 - 15 000 Kč byla zaplacena. Přitom platí, že důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1068/2009 z 26. 10. 2010 nebo sp. zn. 29 Cdo 644/2017 z 13. 6. 2018).

20. S ohledem na obsah námitek podaných žalovaným jej odvolací soud poučil podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., o povinnosti doplnit tvrzení a označit důkazy k prokázání svých tvrzení, o důvodech pro které podepsal žalobkyni směnku na částku 3 500 000 Kč, přestože tvrdí, že mu tato půjčila pouze částku 800 000 Kč, resp. že směnka zajišťovala půjčku ze 7. 1. 2013 a smlouvu o vyrovnání, která se rovněž týká poskytnuté půjčky.

21. Žalovaný doplnil své tvrzení tak, že směnka zajišťovala závazek ze smlouvy o půjčce ze 7. 1. 2013 ve výši 989 711 Kč, kdy směnku podepsal na žádost žalobkyně z důvodu dalšího zajištění skutečného závazku, případně ze smlouvy o finančním vyrovnání ze dne 9. 10. 2015, kde se hovoří o úvěru poskytnutému žalobkyní žalovanému ve výši 1 380 000 Kč.

22. Odvolací soud zopakoval dokazování směnkou, smlouvou o půjčce, ze 7. 1. 2013, dohodou o finančním vyrovnání z 9. 10. 2015, obsahem spisu Polici ČR, Obvodní ředitelství policie [adresa], čj. KRPA-465507/ČJ-2015 a zjistil, mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne 7. 1. 2013 půjčka, na základě které žalobkyně půjčila žalovanému částku 989 711 Kč (viz čl. I.). V čl. III. této smlouvy sjednali její účastníci zajištění závazku vlastní směnkou znějící na půjčenou finanční částku. Mezi účastníky byla dále dne 9. 10. 2015 uzavřena smlouva o finančním vyrovnání, z jejíhož čl. I. plyne, že vydlužitel (žalovaný) převzal od zapůjčitele (žalobkyně) postupně v několika částkách celkem 1 380 000 Kč, kdy přílohou a součástí smlouvy je mimo jiné směnka ve výši 3 500 000 Kč. Oba účastníci řízení byli vyslechnuti v rámci vyšetřování vedeného u Policie ČR pod výše uvedenou spisovou značkou, kdy z jejich výslechů nelze seznat, že by mezi nimi panovala shoda ohledně toho, jaký závazek byl zajištěn spornou směnkou, nebo shoda ohledně vystavení směnky.

23. Žalovaný založil svoji obranu proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu na tvrzení, že směnka, jejíž zaplacení je předmětem řízení, měla funkci zajišťovací. Tvrdil, že zajišťovala půjčku poskytnutou mu žalobkyní smlouvou ze 7. 1. 2013, případně smlouvu o půjčce ve výši 1 380 000 Kč zmiňované ve smlouvě o finančním vyrovnání ze dne 9. 10. 2015. Povinností žalovaného přitom bylo, aby v případě, kdy uplatnil námitky proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu mající původ ve vlastních (mimo) směnečných vztazích účastníků se směnkou toliko souvisejících, stručně vylíčil obsah směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, (např. uvedením, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezil skutečnosti, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2979/2014 z 29. 7. 2015).

24. V řízení nebylo prokázáno, že by směnka, jejíž zaplacení je předmětem řízení, zajišťovala závazek ze smlouvy o půjčce ze 7. 1. 2013, když v této smlouvě se hovoří o jejím zajišťovacím charakteru nicméně ve výši specifikované v čl. III., tj. v půjčené výši 989 711 Kč, nebo/a závazek ze smlouvy o půjčce zmiňované ve smlouvě o finančním vyrovnání z 9. 10. 2015 ve výši 1 380 000 Kč. Nelze tak dospět k závěru, jaký konkrétní závazek směnka zajišťovala a v jaké konkrétní výši, přičemž posouzení této otázky je zcela zásadní pro posouzení toho, zda žalobkyně se domáhá zaplacení částky v rozsahu neodpovídajícím tomu, co by měl žalovaný jako dlužník po právu plnit na zajištěnou pohledávku (jak tvrdí žalovaný ve svých námitkách). Nelze ostatně přehlédnout, že žalovaný svá tvrzení ohledně obsahu směnečné dohody uzavřené mezi účastníky dostatečně neozřejmil ani přes poučení poskytnuté mu odvolacím soudem v průběhu odvolacího řízení.

25. Za situace, kdy žalovaný neprokázal svoji námitkou obranu mající původ v mimo směnečných vztazích účastníků, platí, že směnka je dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, nesporný, bezpodmínečný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku (sp. zn. 29 Odo 1141/2006 z 28. 8. 2008 nebo sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 z 22. 8. 2002) a žalobkyní uplatněný nárok z platné směnky vlastní je tak zcela po právu.

26. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nemá za prokázané, k zajištění jakého závazku žalovaná směnka sloužila, nemůže obstát ani námitka žalovaného, že na směnkou zajištěný závazek žalovaný plnil v rozsahu 10 - 15 000 Kč. Ostatně na této námitce žalovaný, jak výslovně uvedl při jednání soudu prvního stupně, netrval.

27. Z důvodů výše uvedených odvolací soud dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro potvrzení ani zrušení rozsudku soudu prvního stupně, a proto jej podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že vydaný směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.

28. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 2, 142 odst. 1 o. s. ř., kdy úspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů sestávající se z odměny za zastupování advokátem za osm úkonů právní služby po 22 380 Kč - převzetí zastoupení, žaloba, vyjádření k námitkám z 8. 7. 2019, 2x účast na jednání před soudem prvního stupně dne 30. 10. 2019 (delší než dvě hodiny), podání odvolání ze 4. 12. 2019, účast na jednání před odvolacím soudem dne 29. 1. 2021 a 9. 4. 2021 (vše podle § 11 odst. 1 písm. a), d), g), k) vyhl. č. 177/1996 Sb., dále jen AT), sedm náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT, 21 % DPH 38 102,40 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř.

29. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v odvolacím řízení úspěšná a je osvobozena od placení soudního poplatku, přešla v souladu s § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb. povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání na žalovaného. O této povinnosti pak v souladu s § 3 odst. 3 téhož zákona bude rozhodnuto soudem prvního stupně.