o zaplacení 2 000 000 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 34 Cm 91/2017-251 ze dne 5. května 2020

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz téhož soudu z 26. 9. 2017, č. j. 34 Cm 91/2017-62 (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady námitkového řízení ve výši 100 430 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II.) a dále mu uložil povinnost zaplatit ČR – Krajskému soudu v Českých Budějovicích náklady řízení ve výši 1 592 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Ve věci bylo podáno žalovaným odvolání, o němž bylo Vrchním soudem v Praze rozhodnuto rozsudkem z 12. 5. 2021, č. j. 2 Cmo 220/2020-285, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byl směnečný platební rozkaz výše uvedený zrušen a nově bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu. K dovolání žalobkyně byl tento rozsudek Nejvyšším soudem České republiky z 31. 5. 2023, č. j. 29 Cdo 3531/2021-339 zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu, že závěr odvolacího soudu, že sporná směnka nemá kauzu, je nesprávný.

3. Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že k návrhu žalobkyně z 9. 2. 2017 byl dne 26. 9. 2017, pod č. j. 34 Cm 91/2017-63 vydán směnečný platební rozkaz, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 2 000 000 Kč s 6% úrokem od 31. 12. 2016 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 6 666,60 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 150 851, 50 Kč, když nárok byl uplatněn ze směnky vlastní vystavené žalovaným na řad žalobkyně dne 4. 12. 2015 na částku 2 000 000 Kč splatné 31. 12. 2016 v Českých Budějovicích. K zaplacení žalovaným nedošlo ani přes zaslání předžalobní upomínky.

4. Žalovaný ve včasných námitkách namítl neexistenci kauzy a dále, že projev jeho vůle (jako výstavce směnky) nebyl vážný a svobodný. K námitce neexistence kauzy uvedl, že směnku podepsal s ohledem na existenci zápisu z valné hromady společnosti [právnická osoba] (dále jen společnost) z 3. 4. 2014, na které bylo rozhodnuto o rozdělení zisku společnosti ve výši 4 000 000 Kč, přičemž podnikání ve společnosti realizovali oba účastníci za doby manželství, které bylo rozvedeno v roce 2015. Podrobně popsal existenci peněžních účtů každého z účastníků, společného účtu a účet společnosti a konstatoval, že si oba účastníci dne 25. 2. 2011 zapůjčili od společnosti 6 000 000 Kč, která byla následně vrácena jím v rozsahu 2/3, tj. v rozsahu 4 000 000 Kč. Tuto částku pak čerpal ze společnosti na základě rozhodnutí valné hromady výše uvedeného. Žalovaná nemá nárok na výplatu poloviny zisku, neboť tuto částku již obdržela, o čemž svědčí potvrzení o přijetí částky z 4. 12. 2014. V souvislosti s vystavením směnky byl pod nátlakem žalobkyně, neboť mu vyhrožovala podáním trestního oznámení, v důsledku čehož se cítil psychicky indisponován. Potvrdil, že 4. 12. 2015 podepsal žalobkyni žalovanou směnku, rovněž bylo žalobkyní vystaveno potvrzení přijetí částky 2 000 000 Kč na základě rozhodnutí valné hromady ve formě směnky. Na straně žalovaného nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení přijetím výplaty zisku, když tato částka byla převedena do sféry SJM.

5. Žalobkyně uvedla, že v době popsaných finančních transakcí byli se žalovaným manželé, všechny prostředky byly součástí SJM. Žalovaný vyplatil podíl na zisku pouze sobě. Žalovaný směnku vystavil, aby došlo k urovnání celé záležitosti, což vyplývá z emailové komunikace. Nebyl oprávněn vracet sám sobě 4 000 000 Kč, které byly použity na úhradu společného závazku, neboť v době trvání manželství nebyl zákonný rozsah SJM zúžen nebo zrušen. Veškeré prostředky spadaly do SJM.

6. Z provedených důkazů soud zjistil, že žalovaný vystavil dne 4. 12. 2015 na řad žalobkyně směnku na směnečný peníz ve výši 2 000 000 Kč splatnou 31.12.2016 v [Jméno žalovaného B]. Týž den žalobkyně písemně potvrdila žalovanému přijetí částky 2 000 000 Kč na základě valné hromady z 3. 4. 2014 ve formě směnky. Výzvou z 4. 1. 2017, doručenou žalovanému 5. 1. 2017, žalobkyně žádala po žalovaném zaplacení směnečného penízu. Valná hromada společnosti rozhodla dne 3. 4. 2014 o vyplacení podílu na zisku ve výši 4 000 000 Kč, který bude vyplacen k 20. 4. 2014 oběma účastníkům. Emailem z 1. a 2. 12. 2015 žalovaný vyzval žalobkyni k podpisu zápisu z valné hromady, přičemž navrhuje žalobkyni vyřešení situace (tj. podpis zápisu oběma účastníky) jím podepsanou směnkou na 2 000 000 Kč s vyplacením k 31. 12. 2016. Z emailu z 3. 12. 2015 vyplývá, že doklady a vyplněnou směnku předložil žalovaný žalobkyni. Výpisy z účtu žalobkyně, žalovaného a společnosti byly potvrzeny jednotlivé transakce popsané žalovaným v jeho námitkách, přičemž tyto byly realizovány za trvání manželství účastníků řízení. Snahu žalovaného vyřešit spor mezi účastníky vystavením směnky potvrzuje i email z 27. 11. 2015 a svědčí o tom i účastnická výpověď žalobkyně. Žalovaný ve své účastnické výpovědi potvrdil dispozici s částkou 4 000 000 Kč, kterou převedl na účet, k němuž svědčí dispoziční právo pouze jemu. Tvrdil podpis směnky v omylu, o psychických potížích se nezmínil. O tom, že si žalobkyně půjčila od žalovaného finanční prostředky v rozsahu 2 900 000 Kč, svědčí korespondence z 5. 1. 2017 a 9. 1. 2017, nicméně ta nesouvisí se žalovanou směnkou.

7. Z dalších důkazů (dopis žalovaného [tituly před jménem] [Anonymizováno], trestní oznámení, usnesení Policie ČR z 25. 7. 2017, č. j. KRPC-193349-36/TČ-2016-020181, usnesení OSZ [právnická osoba] z 23. 8. 2017, č. j. ZN 2187/2017-20, výslech svědkyně [Anonymizováno], svědků [tituly před jménem] [Anonymizováno] a [tituly před jménem] Větrovce) nebyly zjištěny žádné skutečnosti svědčící o tvrzené nesvobodě vůle žalovaného při vystavení směnky.

8. Soud vzal za prokázané, že společnost půjčila účastníkům řízení částku 6 000 000 Kč, která byla žalovaným převedena dne 23. 8. 2013. Žalovaný rovněž převedl ze svého výlučného účtu na společný účet. Na základě rozhodnutí valné hromady z 3. 4. 2014 o rozdělení zisku byla na společný účet účastníků převedena 9. 5. 2014 částka 4 000 000 Kč, která byla následně převedena na soukromý účet žalovaného. Dne 4. 12. 2015 žalobkyně písemně potvrdila příjem částky 2 000 000 Kč ve formě směnky, která jí nebyla vyplacena. Směnku vystavil a podepsal žalovaný za účelem urovnání vztahů plynoucích z důsledků rozhodnutí valné hromady výše uvedeného. Veškeré transakce byly realizovány za trvání manželství účastníků, které bylo rozvedeno počátkem roku 2015.

9. Následně uzavřel, že nárok žalobkyně vyplývá z platné směnky vlastní obsahující veškeré náležitosti vyžadované v čl. I § 75 ZSŠ. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný podepsal směnku pod nátlakem, že by projev jeho vůle byl nesvobodný a nebyl učiněn vážně, neboť dle emailové komunikace výše uvedené to byl právě žalovaný, který navrhl řešení sporné situace vystavením žalované směnky, oproti žalobkyní podepsaného zápisu z valné hromady z 3. 4. 2014. Podání trestního oznámení žalobkyní je pro posouzení věci bez významu, když bylo podáno v jiné věci, konkrétně ve věci výplat neúměrných částek sestře žalovaného žalovaným. Připomněl, že námitka neexistence kauzy musí být propojena s námitkou nesvobody podpisu směnky, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 347/2005, 29 Cdo 3417/2007. V řízení nicméně bylo prokázáno, že žalovaný směnku podepsal svobodně, za účelem vypořádání záležitostí plynoucích z rozhodnutí valné hromady z 3. 4. 2014. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně částku 2 000 000 Kč obdržela nad rámce vystavené směnky. Pokud žalovaný ve své účastnické výpovědi namítl, že jednal v omylu, pak k takové námitce nelze pro opožděnost přihlédnout (§ 175 odst. 4 o. s. ř.).

10. Vzhledem k tomu, že žalovaný neprokázal oprávněnost svých námitek, soud ponechal vydaný směnečný platební rozkaz v platnosti a zároveň podle § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl o nákladech námitkového řízení sestávajících se z pěti úkonů právní služby po 16 300 Kč (účast na jednání 12. 3. 2019, 12. 9. 2019, 28. 11. 2019, 25. 2. 2019, závěrečný návrh), pěti režijních paušálů po 300 Kč, 21% DPH. Zároveň bylo rozhodnuto ve vztahu ke státu o nákladech řízení podle § 148 odst. 1 o. s. ř., kdy tyto jsou tvořeny vyplaceným svědečným a na jejich náhradu má stát nárok podle výsledku řízení.

11. Žalovaný ve včasném odvolání proti napadenému rozsudku navrhl jeho změnu tak, že bude vydaný směnečný platební rozkaz zrušen a bude nově rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Potvrdil, že směnku vyhotovil a podepsal, nicméně tak učinil v důsledku jednání žalobkyně, kterým byl uveden v omyl, a proto je třeba ho považovat za nesvobodný, učiněný nikoliv vážně. Žalovaný se z důvodu nátlaku ze strany žalobkyně psychicky zhroutil, neboť podlehl jejímu tlaku, že nesplnění formálních podmínek k výplatě zisku může vést k trestně právním důsledkům vůči jeho osobě. Dobrovolnost jeho jednání při podpisu a vystavení směnky předcházela předchozímu nátlaku žalobkyně. Dle jeho názoru žalobkyni byla žalovaná částka uhrazena a to tak, že byla připsána na společný účet účastníků řízení. Tím se dostala do sféry dispozice žalobkyně a je nerozhodné, že byla následně převedena na účet žalovaného. Připsáním částky na společný účet dne 10. 5. 2014 spadá tato částka do sféry případného vypořádání SJM. Poukázal v této souvislosti na závěry uvedené v rozsudku vydaném v řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích pod č. j. 13 Cm 227/2017-58 z 27. 6. 2018, jehož předmětem bylo zaplacení částky 1 960 000 Kč a v návaznosti na něj vydané rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z 18. 5. 2020, č. j. 14 Cmo 159/2019-166, jehož předmětem byl totožný nárok na výplatu zisku z valné hromady z 3. 4. 2014, kdy důvodem pro zamítnutí žaloby byla skutečnost, že nárok žalobkyně z výplaty zisku z valné hromady byl splněn úhradou částky a dluh tak zanikl splněním.

12. Žalobkyně navrhla napadený rozsudek potvrdit pro jeho věcnou správnost. Pokud žalovaný tvrdí, že směnku podepsal v jí způsobeném omylu, pak daný omyl nespecifikoval v námitkách ani dodatečně. Nadto je taková námitka opožděná, neboť nebyla uplatněna v zákonné lhůtě. Tvrzení žalovaného o jejím nátlaku představovaném tvrzením o dopuštění se trestného činu je nepodložené. Na žalovaného je třeba hledět jako na osobu dlouhodobě podnikající v oblasti finančnictví, ve své výpovědi uvedl, že si je vědom důsledků vyvolaných vystavením směnky. Špatné psychické rozpoložení tvrdí žalovaný v námitkách, v průběhu řízení od svého tvrzení upustil a tvrdí uvedení v omyl. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně žalovanému vyhrožovala. Naopak bylo prokázáno, že to byl žalovaný, který navrhl vystavení směnky, což také učinil. Nesrovnalosti týkající se předmětné valné hromady byly zjištěny při auditu společnosti a byl to žalovaný, který věci řešil, když neodstranění vad znamenalo vydání výroku auditora s výhradou. Žalobkyně nemohla nesrovnalosti ohledně převodu finančních prostředků na společný účet zjistit, neboť se v rozhodné době nacházela na území Itálie, kde provozovala hotel. Řízení vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod č. j. 13 Cm 227/2017 nelze považovat za totožnou věc, neboť se týkala jiných účastníků řízení a argumentace soudu o splnění závazku spočívajícího ve výplatě rozděleného zisku společníkům se týkala výlučně společnosti. Předmětem tohoto řízení je pohledávka žalobkyně vůči žalovanému z titulu směnky. Ta byla vystavena v době, kdy již účastníci nebyli manželé.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř., přičemž předmětem odvolacího řízení bylo přezkoumání věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně vydaného v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.). Základ přezkumné činnosti odvolacího soudu tak spočíval v hodnocení správnosti postupu soudu prvního stupně při projednání námitek žalovaného a správnosti závěrů soudem prvního stupně na základě tohoto přijatých.

14. Se soudem prvního stupně lze souhlasit v závěru, že žalobkyně uplatnila svůj nárok z titulu platné směnky vlastní mající veškeré náležitosti stanovené v čl. I § 75 ZSŠ. Nárok byl uplatněn proti žalovanému jako výstavci směnky, ve vztahu, k němuž žalobkyni, jako majiteli směnky, náleží právo na uplatnění postižních práv podle čl. I § 48 ZSŠ.

15. Odvolací soud se ztotožňuje i s tím, že jedinými včasnými námitkami, kterými bylo možné se věcně zabývat jsou ty, které jsou uplatněny v písemném podání z 12. 10. 2017. Tvrzení žalovaného, že jednal v omylu, uplatněné v jeho účastnické výpovědi učiněné při jednání soudu prvního stupně z 25. 2. 2020, je třeba považovat za opožděně uplatněnou námitku. I kdyby snad taková námitka byla včasná, pak bylo na žalovaném, aby se jednání v omylu, jako jednoho z důvodu relativní neplatnosti právního jednání (§ 583, 586 o.z.), dovolal, přičemž platí, že dovolání se relativní neplatnosti úkonu po vydání směnečného platebního rozkazu již nemá na něj žádný vliv (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2322/2007).

16. K námitce, že směnka nebyla vystavena svobodně a vážně, nýbrž pod nátlakem žalobkyně ve stavu psychické indispozice, je třeba odkázat na závěry soudu prvního stupně učiněné po provedeném dokazování, kdy směnka byla vystavena na základě návrhu žalovaného, kdy tímto způsobem bylo vyřešeno vypořádání záležitostí souvisejících s rozhodnutím valné hromady z 3. 4. 2014, jehož předmětem bylo rozdělení zisku společnosti.

17. K otázce neexistence kauzy odvolací soud rekapituluje, že lze mít za prokázané provedení jednotlivých finančních transakcí, jak popsány žalovaným v námitkách z 12. 10. 2017. Vzhledem k tomu, že manželství účastníků řízení bylo rozvedeno k 26. 3. 2015, pak lze uzavřít, že veškeré transakce (poskytnutí půjčky společnosti a její vrácení) proběhly za trvání manželství, ještě dříve než sám žalovaný nabídl žalobkyni řešení sporné situace vystavením směnky (mailové komunikace z 1.- 2. 12. 2015). Sporná směnka byla žalovaným vystavena ve prospěch žalobkyně až po právní moci rozvodu manželství. Jejímu vystavení dne 4. 12. 2015 předcházela komunikace vedená mezi nimi, kdy žalovaný navrhl vystavení směnky v důsledku toho, že potřeboval od žalobkyně získat podpis zápisu valné hromady z 3. 4. 2014, jejímž předmětem bylo přerozdělení zisku společnosti, kdy žalobkyně zjistila, že jí měla být vyplacena částka 2 000 000 Kč k sjednanému datu, která jí však vyplacena nebyla. Žalovaný tedy navrhl žalobkyni řešení této situace tak, že v její prospěch vystaví spornou směnku na vypořádání výplaty jejího podílu na zisku společnosti dle rozhodnutí valné hromady z 3. 4. 2014. O dohodě stran svědčí i potvrzení z 4. 12. 2015, tj. ze stejného dne, jako byla žalovaným vystavena směnka.

18. V řízení nebylo sporu o tom, že žalovaní byli společníky společnosti, a proto výplata zisku společnosti se týkala majetku, který tvořil společné jmění manželů. Způsobem popsaným výše, tak mezi účastníky došlo k dohodě, na jejímž základě se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni částku 2 000 0000 Kč, výplata této částky pak byla podmíněna vystavením sporné směnky. Popsanou dohodu lze považovat za dohodu uzavřenou mezi bývalými manžely, která se týká majetku tvořeného společným jměním manželů. Vzhledem k tomu, že se jedná o dohodu o vypořádání finančních prostředcích, pak uzavření takové dohody nemusí být písemné (§ 739 o. z.). Zároveň není vyloučeno, aby se uzavřená dohoda týkala vypořádání pouze části společného jmění manželů.

19. Pokud žalovaný namítal, že jeho dluh představovaný výplatou podílu na zisku zanikl tím, že společnost vyplatila zisk ve výši 4 000 000 Kč na účet č. 5002004921, který byl společným účtem účastníků řízení, dne 9. 5. 2014, jak o tom bylo pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích z 27. 6. 2018, č. j. 13 Cm 227/2017-58 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze z 18. 5. 2020, č. j. 14 Cmo 159/2019, pak odvolací soud jeho názor nesdílí. V té věci bylo rozhodnuto mezi jinými účastníky řízení, tj. mezi společností a žalobkyní, a o jiném předmětu řízení. Argumentace soudu o splnění závazku spočívajícího ve výplatě rozděleného zisku společníkům se týkala výlučně společnosti. Závěry soudu ve jmenované věci proto nelze vztáhnout na projednávanou věc, která je vedena mezi účastníky řízení a jehož předmětem je směnečný nárok.

20. Lze tak uzavřít, že žalovaný se včas uplatněnými námitkami neubránil povinnosti stanovené mu vydaným směnečným platebním rozkazem a bylo tak rozhodnuto správně o jeho ponechání v platnosti.

21. S ohledem na závěry výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně výroku o nákladech námitkového řízení, podle kterého má žalobkyně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. nárok na náhradu nákladů námitkového řízení, jak vyčísleny v bodě 14 napadeného rozsudku.

22. Za správný je třeba považovat i výrok III. napadeného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech státu, kdy podle § 148 odst. 1 o. s. ř. je povinen je platit žalovaný, který byl v námitkovém řízení neúspěšný. Náklady státu jsou pak představovány vyplaceným svědečným.

23. O nákladech odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy úspěšné žalobkyni náleží náhrada za právní zastoupení za šest úkonů právní služby po 16 300 Kč (převzetí zastoupení, vyjádření k odvolání žalovaného z 6. 8. 2020, replika k vyjádření žalovaného k dovolání, účast na jednání odvolacího soudu dne 5. 5. 2021 a 24. 1. 2024, dle § 8 odst. 1, § 7 bod 5, § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., dále jen AT), šest náhrad hotových výdajů za po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), cestovné ve výši 1 530 Kč za jednání u odvolacího soudu dne 5. 5. 2021 + náhrada za promeškaný čas za šest půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 3 AT), cestovné za jednání odvolacího soudu dne 24. 1. 2024 ve výši 1 990,60 Kč + náhrada za promeškaný čas za šest půlhodin po 100 Kč (osobní automobil RZ [SPZ] Citroen/280 km). Náklady řízení jsou splatné k rukám právní zástupkyně žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř.