o zaplacení 75 000 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2021, č. j. 13 Cm 127/2020-42

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu podanou u soudu prvního stupně dne 15. 10. 2020 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 75 000 Kč se 6 % úrokem ročně z této částky od 5. 9. 2020 do zaplacení a s odměnou ve výši 250 Kč. Jak žalobkyně uvedla, dne 24. 7. 2018 byla v Praze mezi ní jako směnečným věřitelem a žalovaným jako směnečným dlužníkem uzavřena dohoda o udělení vyplňovacího práva směnečného. Téhož dne a na stejném místě vystavil žalovaný směnku vlastní č. [Anonymizováno] na řad žalobkyně s tím, že na základě dohody o udělení vyplňovacího práva směnečného udělil jako výstavce žalobkyni právo doplnit na směnce směnečnou sumu a den její splatnosti. Dne 20. 8. 2020 oznámila žalobkyně žalovanému, že dne 4. 9. 2020 nastane splatnost směnky, která byla žalobkyní vyplněna na směnečnou sumu 75 000 Kč. Žalobkyně zároveň žalovaného vyzvala k úhradě této částky, žalovaný však uvedenou částku ani zčásti žalobkyni neuhradil.

2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 13. 11. 2020, č. j. 13 Cm 127/2020-15, proti kterému podal žalovaný včasné námitky. Uvedl v nich, že k podpisu směnky byl přinucen psychickým nátlakem. Dne 16. 7. 2018 začalo školení a podepisovala se pracovní smlouva, při druhém bloku školení přišel pracovník žalobkyně, že se musí podepsat směnka, jinak bude pracovní smlouva zneplatněná. Náklady na ubytování v Praze a čas strávený školením by tak byly pro žalovaného znehodnoceny. Rozhodnout se přitom musel žalovaný ihned, jinak hrozilo, že s ním žalobkyně okamžitě zruší smluvní vztah. Žalovaný dále namítl, že neexistoval žádný důvod pro vyhotovení směnky. Nedostal žádnou půjčku ani hodnotné hmotné vybavení, dostal jen starý použitý ultrabook, který byl první měsíc čtyřikrát opravován. Žalovaný citoval čl. IV. dohody o udělení vyplňovacího práva směnečného a část II. odst. 3 dohody o ukončení smlouvy o zajištění zákaznické péče a vzájemném vypořádání 8000018549. Vznesl dále námitku „vadné hodnoty“, neboť nikdy nebylo dohodnuto a za vystavení směnky nebylo poskytnuto žádné protiplnění. Podle žalovaného se tak jedná o zneužití směnky, kdy žalobkyně ji vyplnila na maximální možnou částku stanovenou v dohodě o vyplňovacím právu směnečném, aniž by tato částka odpovídala reálnému vyúčtování, které mu bylo předloženo v průběhu smluvního vztahu či bezprostředně po jeho skončení.

3. Napadeným rozsudkem ponechal soud prvního stupně směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 10 744,80 Kč (výrok II.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobkyně opírá nárok žalobou uplatněný o platnou směnku vlastní. K první námitce konstatoval, že tato nebyla v průběhu řízení prokázána, ba naopak provedenými důkazy byla vyvrácena. Smlouvu o zajištění zákaznické péče ze dne 16. 7. 2018 uzavřeli žalobkyně a žalovaný jako podnikatelské subjekty a tedy nejedná se o smlouvu pracovněprávní. Vystavení směnky k zajištění závazků z obchodněprávních vztahů přitom zákonu neodporuje. K vystavení směnky ve prospěch žalobkyně k zajištění jejích pohledávek za žalovaným blankosměnkou se žalovaný zavázal již v bodu 6.5. uvedené smlouvy. Není proto pravda, že by žalobkyně žádala vystavení směnky až následně a že by s tímto požadavkem nebyl žalovaný seznámen. Dožadovala-li se žalobkyně po týdnu od uzavření smlouvy na žalovaném vystavení směnky, nešlo o nic jiného než o žádost o splnění povinnosti, kterou žalovaný na sebe uzavřením smlouvy vzal. Námitka tak není důvodná. Soud prvního stupně dále uvedl, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že směnka byla vystavena k zajištění pohledávek žalobkyně za žalovaným vzniklých ze smlouvy o zajištění zákaznické péče. Směnka tak neměla představovat protihodnotu jakéhosi finančního či věcného plnění, jak se žalovaný mylně domnívá. K dalším námitkám soud prvního stupně připomněl přímost, bezpodmínečnost, nespornost a abstraktnost směnečných závazků. Zdůraznil nezbytnost, aby žalovaný v podaných námitkách vymezil předmět námitkového řízení tak, aby skutky, z nichž vyvozuje svou obranu proti směnce, byly popsány dostatečně konkrétně a nezaměnitelně. Žalovaný však nejenže obecně netvrdil, že své závazky vůči žalobkyni vyrovnal, ale již vůbec nekonkretizoval, jaké závazky mu vznikly a jak a kdy je splnil. Ani v rovině tvrzení tak nebylo možno posoudit, zda žalovaný směnkou zajištěné závazky splnil a zda by tedy mohl případně žádat vrácení směnky. Námitka nesprávného vyplnění směnky je proto neurčitá a nezpůsobilá projednání v námitkovém řízení. Pokud žalovaný s vyplněnou směnečnou sumou nesouhlasil, bylo jeho povinností vylíčit, jaké závazky ze smlouvy o zajištění zákaznické péče mu vznikly a kdy a v jakém rozsahu je splnil. Pakliže tak neučinil a tuto svou námitku řádně neodůvodnil, neumožnil soudu učinit si představu o tom, zda žalobkyně při vyplnění směnečné sumy postupovala v souladu s dohodou o vyplňovacím právu směnečném. Na základě uvedeného soud prvního stupně uzavřel, že námitky žalovaného nejsou způsobilé ho zprostit povinnosti jemu směnečným platebním rozkazem uložené. Výrok o nákladech námitkového řízení soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého přiznal žalobkyni právo na jejich náhradu ve výši odpovídající součtu odměny za 2 úkony právní služby, 2 paušálních náhrad hotových výdajů a náhrady za daň z přidané hodnoty.

4. Žalovaný podal proti rozsudku včasné odvolání, ve kterém navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítl předně podjatost soudkyně [Anonymizováno] Soudu prvního stupně pak vytkl, že rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, neboť neprovedl důkazy, které žalovaný navrhl k prokázání rozhodných skutečností. Zejména žalovanému nebylo umožněno předložit při jednání písemné podklady a vyhověno nebylo jeho návrhu na provedení důkazu výslechem svědka Daniela Királyho.

5. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného. Poukázala na to, že povinností žalovaného bylo uvést řádná tvrzení, a to v intencích uplatněných námitek, jejichž okruh již nemohl žalovaný později rozšířit. Teprve k řádným tvrzením je přitom možné označit důkazy, jimiž žalovaný hodlal tato tvrzení prokazovat. Jak žalobkyně uvedla, není její povinností prokazovat důvod (kauzu směnky). Odkázala zároveň na judikaturu Nejvyššího soudu. Pokud jde o svědka Királyho, z přednesů žalovaného vyplynulo, že ten se mohl pouze obecně vyjádřit ke své vlastní spolupráci se žalobkyní, když uzavírání smluv mezi žalobkyní a žalovaným přítomen nebyl. Ve vztahu k namítanému nátlaku byl tedy tento důkaz nepoužitelný. Z námitek žalovaného nevyplynulo ani to, že by žalovaný konkrétním způsobem existenci svého dluhu ze směnky vůči žalobkyni sporoval. Proč nebyl výslech uvedeného svědka proveden, soud prvního stupně podrobně odůvodnil. K žalovaným namítané podjatosti soudkyně bylo žalobkyní uvedeno, že se k ní nemůže vyjádřit, neboť v její přítomnosti, a to ani při odchodu z jednací síně, nic podobného nezaznělo.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a násl. o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení přitom bylo přezkoumání věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně vydaného v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.). Základ přezkumné činnosti odvolacího soudu tak spočíval v hodnocení správnosti postupu soudu prvního stupně při projednání námitek žalovaného a správnosti závěrů soudem prvního stupně na základě toho přijatých.

7. K jednání nařízenému odvolacím soudem k projednání odvolání žalovaného na den 8. 3. 2022 se žalovaný bez omluvy nedostavil, třebaže k němu byl řádně a včas předvolán (§ 215 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud proto jednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 ve spojení s § 211 o. s. ř. v nepřítomnosti žalovaného.

8. Vzhledem k tomu, že žalovaný vznesl v podaném odvolání námitku podjatosti soudkyně Městského soudu v Praze [Anonymizováno], které byla věc podle platného rozvrhu práce Městského soudu v Praze přidělena k projednání a rozhodnutí, bylo třeba nejprve posoudit, zda není naplněn odvolací důvod podle ustanovení § § 205 odst. 2, písm. a/ o. s. ř.

9. Jmenovaná soudkyně ve vyjádření k námitce podjatosti uvedla, že nemá žádný poměr k věci, k účastníkům ani k jejich právním zástupcům. Tvrzení žalovaného označila za naprosté smyšlenky s tím, že nic z toho, co žalovaný popisuje, neproběhlo.

10. Podle ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Podle odst. 4 tohoto ustanovení důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

11. Poměrem k věci ve smyslu výše citovaného ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. je třeba rozumět osobní vztah soudce k projednávané věci a přímý nebo nepřímý zájem na výsledku řízení. Vyloučen by byl také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem než při dokazování při jednání (např. jako svědek). Pokud jde o poměr k účastníkům nebo jejich zástupcům, tento může být založen na jejich poměru příbuzenském nebo jemu podobném, na vztahu přátelském či zjevně nepřátelském či na vztahu ekonomické závislosti apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 11 Nd 185/2001). Vyloučení soudce je tak založeno na existenci skutečností, které mohou vést k pochybnostem o soudcově nepodjatosti, čímž se vylučuje subjektivní pohled na vyloučení soudce.

12. V dané věci žalovaný odůvodnil jím namítanou podjatost soudkyně [Anonymizováno] tím, že po ukončení soudního jednání a při odchodu ze soudní síně mu sdělila, že bývalé obchodní spolupracovníky žalobkyně, které občas soudí, považuje za plačky a že je nesnáší. Toto tvrzení jmenovaná soudkyně odmítla s tím, že se jedná o smyšlenky, a že nic z toho, co žalovaný popisuje, neproběhlo. V tomto smyslu se vyjádřila i žalobkyně, která ve vyjádření k odvolání žalovaného sdělila, že v její přítomnosti, a to ani při odchodu z jednací síně, nic podobného nezaznělo.

13. Odvolací soud konstatuje, že pochybnosti o nestrannosti soudce musejí vyplývat z faktických a zřejmých okolností, které nasvědčují jeho neobjektivnímu postupu. Jen tehdy, kdy existují konkrétní okolnosti zpochybňující schopnost soudce spravedlivě a nestranně v té které věci rozhodnout, lze uvažovat o jeho podjatosti. Taková situace v daném případě nenastala, když důvody podjatosti soudkyně, jak žalovaným byly v jím podaném odvolání uvedeny, se ocitají v rovině ničím neosvědčených tvrzení. Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu nebyla zjištěna žádná okolnost, která by mohla vzbuzovat pochybnosti o nepodjatosti soudkyně [Anonymizováno], a že taková okolnost nevyplynula ani z jejího vyjádření ze dne 27. 8. 2021, lze uzavřít, že důvody k jejímu vyloučení dány nejsou. Námitka podjatosti tak není důvodná.

14. Podle čl. I. § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“), je výstavce vlastní směnky zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Podle čl. I. § 28 odst. 1 ZSŠ se přijetím směnky cizí směnečník zavazuje zaplatit směnku při splatnosti. Není-li směnka zaplacena, má podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ majitel, i když je výstavcem, proti příjemci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle §§ 48 a 49. Podle čl. I. § 48 odst. 1 ZSŠ může majitel postihem žádat: 1. směnečný peníz, pokud nebyla směnka přijata nebo zaplacena, s úroky, byly-li ujednány, 2. šestiprocentní úroky ode dne splatnosti, 3. útraty protestu a podaných zpráv, jakož i ostatní útraty, 4. odměnu ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze nebo v nižší dohodnuté výši.

15. Odvolací soud na základě skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, konstatuje, že právo na zaplacení částky 75 000 Kč s příslušenstvím a odměnou bylo uplatněno z platné směnky vlastní (čl. I. § 75 ZSŠ), ze které žalobkyni jako směnečnému remitentovi vznikl dnem 4. 9. 2020, kdy se směnka stala splatnou, nárok na její zaplacení žalovaným coby jejím výstavcem podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ ve spojení s čl. I. § 78 odst. 1 ZSŠ.

16. Směnka byla vystavena k zajištění závazků žalovaného vůči žalobkyni ze smlouvy o zajištění zákaznické péče č. [Anonymizováno] mezi nimi uzavřené dne 16. 7. 2018, jak prokazuje její bod 6. 6.5. Zajišťovací povaha směnky je vyjádřena též v čl. II. dohody o udělení vyplňovacího práva směnečného, kterou žalovaný uzavřel se žalobkyní dne 24. 7. 2018. Z uvedeného článku přitom vyplývá, že směnka byla vystavena jako blankosměnka bez uvedení data splatnosti směnky a směnečného peníze. Způsob, jakým mohla žalobkyně blankosměnku v těchto údajích vyplnit, byl dohodnut v čl. III. dohody o vyplňovacím právu směnečném.

17. Pokud jde o námitku nedostatku svobodné vůle žalovaného při podpisu směnky, kterou žalovaný odůvodnil tím, že k jejímu vystavení byl přinucen psychickým nátlakem, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatuje, že tuto vyvrací smlouva o zajištění zákaznické péče ze dne 16. 7. 2018, v jejímž bodu 6. 6.5. se žalovaný zavázal vystavit ve prospěch žalobkyně k zajištění jeho závazků z této smlouvy blankosměnku a uzavřít se žalobkyní dohodu o vyplňovacím právu směnečném. Neobstojí tak námitkové tvrzení, že o nutnosti vystavit směnku, se žalovaný dozvěděl až dne 24. 7. 2018 (v námitkách nesprávně uvedeno 24. 7. 2020), neboť již v době podpisu smlouvy o zajištění zákaznické péče věděl, že směnku k zajištění případných pohledávek žalobkyně z této smlouvy bude muset vystavit, když se k tomu v uvedené smlouvě výslovně zavázal. Pakliže žalovaný před podpisem smlouvy o zajištění zákaznické péče nevěnoval jejímu obsahu dostatečnou pozornost, nemůže to jít v žádném případě k jeho prospěchu. O nesvobodě vůle žalovaného v podobě psychického nátlaku při vystavení předmětné směnky tak uvažovat nelze.

18. Další námitkou žalovaného bylo, že neexistuje žádný důvod pro vystavení směnky. I tato námitka byla shledána nedůvodnou, když prokázáno bylo, jak výše již bylo konstatováno, že žalovaný směnku vystavil k zajištění svých případných závazků ze smlouvy o zajištění zákaznické péče ze dne 16. 7. 2018. Je tak zcela irelevantní jeho poukaz na to, že od žalobkyně nedostal půjčku, hodnotné hmotné vybavení ani jiné „protiplnění“.

19. Stran námitky žalovaného, že smlouva o zajištění zákaznické péče byla ukončena dohodou ze dne 28. 6. 2019, je třeba uvést, že v jejím čl. II. bod 3. bylo sice smluvními stranami prohlášeno, že vůči sobě nebudou požadovat jakékoli další peněžité částky přímo či nepřímo související s dohodou o vyplňovacím právu směnečném nebo se smlouvou o zajištění zákaznické péče, to ovšem za předpokladu, že v dohodě není stanoveno jinak. Tyto výjimky jsou vyjmenovány v čl. II. odst. 2. dohody. Podpis uvedené dohody tak neznamenal zánik nároků, jak jsou v tomto článku specifikovány, v důsledku čehož není správná úvaha žalovaného, že podpisem dohody ze dne 28. 6. 2019 zaniklo právo žalobkyně žádat po něm splnění závazků, jež mu vůči žalobkyni vznikly v souvislosti se smlouvou o zajištění zákaznické péče.

20. Nakolik žalovaný namítal, že došlo ke zneužití směnky, když žalobkyně do ní vyplnila maximální možnou částku stanovenou v dohodě o vyplňovacím právu směnečném, aniž by tato částka odpovídala reálnému vyúčtování, jedná se o námitku neprojednatelnou s ohledem na její nekonkrétnost, neboť žalovaný neuvedl, jaká částka mohla být podle něj do blankosměnky jako směnečný peníz doplněna. Vzhledem k tomu, že břemeno tvrzení v námitkovém řízení vždy tíží žalovaného, jak vyplývá z § 175 odst. 1, věta první o. s. ř., který žalovanému ukládá v jím podaných námitkách uvést vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu namítá, musí být z podaných námitek jasně a nezaměnitelně patrno, která konkrétní skutečnost je namítána. Námitky uplatněné v obecných rysech nelze považovat za námitky projednatelné, neboť z tvrzení žalovaným formulovaných pouze v rovině obecné nelze vyvodit jednoznačná skutková tvrzení. Důsledkem přezkumu takových námitek by bylo, že k nekonkrétním skutkovým tvrzením by bylo možno následně přiřazovat či podřazovat skutková tvrzení nová a zcela odlišná, což by znamenalo nepřípustné a nedovolené obcházení zásady koncentrace námitkového řízení vyjádřené v ustanovení § 175 odst. 4 o. s. ř., neboť žalovanému by bylo umožněno vznést konkrétní námitky i po uplynutí zákonem stanovené patnáctidenní lhůty. Z námitek musí být navíc zřejmé a nepochybné, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán, což je nezbytné pro posouzení toho, v jaké části již tento případně nabyl účinků pravomocného rozhodnutí a splnění které zbývající části směnečného platebního rozkazu je předmětem námitkového řízení. Za stavu, kdy námitka nesprávného vyplnění blankosměnky v údaji směnečného peníze byla žalovaným formulována způsobem výše uvedeným, nelze než konstatovat, že žalovaný neurčil meze námitkové obrany, v důsledku čehož nebylo možno tuto námitku podrobit přezkumu s ohledem na nejasnost, co by mělo být v řízení vlastně prokazováno.

21. V souvislosti s námitkou posledně uvedenou se jeví vhodným připomenout, že absenci rozhodných námitkových tvrzení nelze nahrazovat tím, že až při jednání by byly předloženy důkazy, z nichž teprve by byl skutkový děj dovozován, resp. vytvářen. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když neprovedl důkazy, jak žalovaným byly navrženy k tomu, jakou částku mohla žalobkyně do blankosměnky vyplnit. Jakákoli zjištění z těchto důkazů případně učiněná by totiž nemohla být vzhledem k absenci tvrzení žalovaného ohledně způsobu vyplnění blankosměnky žalobkyní podkladem pro rozhodnutí soudu o žalovaným namítaném porušení uděleného vyplňovacího práva.

22. S odkazem na závěry shora uvedené odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně po právu ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti v rozsahu přiznaného směnečného peníze ve výši 75 000 Kč (čl. I. § 48 odst. 1, bod 1. ZSŠ) se 6 % úrokem ročně z této částky od 5. 9. 2020 do zaplacení (čl. I. § 48 odst. 1, bod 2. ZSŠ) a směnečnou odměnou ve výši 250 Kč, která odpovídá 1/3 % směnečného peníze (čl. I. § 48 odst. 1, bod 4. ZSŠ), a dále v rozsahu náhrady nákladů řízení, jak v řízení úspěšné žalobkyni byly přiznány podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když tyto odpovídají soudnímu poplatku za žalobu ve výši 3 763 Kč. Správně bylo rozhodnuto též o náhradě nákladů námitkového řízení ve prospěch plně úspěšné žalobkyně (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Pokud jde o výši těchto nákladů, jedná se o součet mimosmluvní odměny za 2 úkony právní služby (vyjádření k námitkám a účast při jednání dne 23. 3. 2021) po 4 140 Kč podle § 11 odst. 1, písm. a/ a g/ ve spojení s § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 2 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky a náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty (1 864,80 Kč).

23. Z vyložených důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně v obou jeho výrocích potvrzen podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

24. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný neměl úspěch s podaným odvoláním a tedy žalobkyně má právo na náhradu nákladů, které v odvolacím řízení účelně vynaložila. Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za její zastupování advokátem v rozsahu 2 úkonů právní služby po 4 140 Kč (vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu dne 8. 3. 2022) podle § 11 odst. 1 písm. k/ a g/ ve spojení s § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z 2 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky a z náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. (1 864,80 Kč). Náklady odvolacího řízení v celkové výši 10 744,80 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.).