o zaplacení 650 000 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2021, č. j. 56 Cm 65/2017-224

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu podanou u soudu prvního stupně dne 13. 4. 2017 se žalobce domáhal proti žalované zaplacení částky 650 000 Kč se 6 % úrokem z této částky od 1. 4. 2017 do zaplacení a s odměnou ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze. Jak žalobce uvedl, je řádným majitelem směnky vlastní vystavené žalovanou dne 22. 12. 2016 ve Třech Dvorech na částku 650 000 Kč, která se stala splatnou dne 31. 3. 2017. Žalovaná byla k plnění vyzvána přípisem ze dne 4. 4. 2017, na směnku však ničeho nezaplatila.

2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 28. 4. 2017, č. j. 56 Cm 65/2017-11, proti kterému podala žalovaná včasné námitky. Uvedla v nich, že směnka se jí netýká, neboť její rodné číslo není [Anonymizováno], ale [Anonymizováno]. Směnku nikdy neviděla, nikdy ji nepodepsala a ani neměla v úmyslu ji podepsat. V minulosti podepsala žalobci dvě směnky, které byly zcela zaplaceny, a jiné dokumenty, nikoli však třetí směnku, navíc na takto vysokou sumu. Žalovaná dále namítla, že neexistuje hospodářský důvod směnky, neboť od žalobce neobdržela částku na směnce uvedenou či plnění této částce odpovídající. Směnka je pravděpodobně falzifikát a je zde podezření, že někdo ji vyrobil tak, aby simulovala závazkový vztah mezi žalobcem a žalovanou. Podpis žalované na předmětné směnce byl buď napodoben třetí osobou nebo někdo pozměnil text listiny, kterou žalovaná původně podepsala, případně jí někdo směnku podstrčil mezi jinými listinami ve snaze vylákat její podpis, aniž by si však žalovaná byla vědoma toho, že se k čemukoli zavazuje a aniž by dostala jakékoli protiplnění. Pokud by žalobce získal od žalované peněžní prostředky formou soudního sporu za pomoci protiprávně „použité/zneužité“ směnky, lze to chápat jako trestný čin podvodu. Právní úkon, který je trestným činem, přitom nemůže požívat soudní ochrany. Z důvodů žalovanou namítnutých je pak jednání žalobce v rozporu s dobrými mravy.

3. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v celém rozsahu v platnosti (výrok I.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 239 136 Kč (výrok II.) a dále České republice – Krajskému soudu v Praze náhradu nákladů řízení ve výši 2 217 Kč (výrok III.). Jedná se o v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně, když jeho první rozsudek ze dne 12. 7. 2018, č. j. 56 Cm 65/2017-96, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, č. j. 2 Cmo 244/2018-127, a druhý rozsudek ze dne 20. 2. 2020, č. j. 56 Cm 65/2017-172, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020, č. j. 2 Cmo 129/2020-212, s tím, že v obou případech byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobce uplatnil proti žalované nárok ze směnky, která splňuje veškeré náležitosti vyžadované ustanovením čl. I. § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“). K tvrzení žalované, že spornou směnku nepodepsala, konstatoval, že toto bylo vyvráceno v řízení vypracovaným znaleckým posudkem, v němž byl přijat závěr, že sporný podpis na směnce napsala s vysokou pravděpodobností žalovaná. K námitce žalované, že se jí sporná směnka nemůže týkat z důvodu nesprávně uvedeného rodného čísla v rubrice určené pro podpis jejího výstavce, pak odkázal na závěry odvolacího soudu v usnesení, jímž byl zrušen první ve věci vydaný rozsudek. Uzavřel, že případná chyba v rodném čísle výstavce nečiní směnku vadnou a osobu výstavce z jeho směnečného závazku vyvázat nemůže. Pokud žalovaná směnku zpochybnila tím, že ji označila za falzifikát, když podstatou její obrany bylo, že směnka nepochází od ní coby subjektu na směnce označeného jako výstavce, odkázal soud prvního stupně na výpověď žalobce, ze které vzal za jednoznačně prokázané, že žalovaná dne 22. 12. 2016 v místě svého bydliště skutečně podepsala text totožný s textem na sporné směnce, kterou vytiskl žalobce u sebe doma a žalované ji přivezl k podpisu. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že směnka nevznikla žádným jiným způsobem. Pakliže žalovaná dovozovala, že směnka je falzifikátem, de facto z nepřímých důkazů, jedná se o skutečnosti pro posouzení věci nerozhodné, neboť jejich řetězec není ucelený, aby prokázal tvrzení žalované o tom, že směnka je falzifikátem. V té souvislosti soud prvního stupně připomněl judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jeho rozsudek ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013. Podle soudu prvního stupně sama skutečnost, že žalovaná byla v prosinci 2016 ve špatné finanční situaci, neznamená, že nemohla předmětnou směnku vystavit. K námitce nedostatku kauzy směnky soud prvního stupně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, jak jsou vyjmenována v odůvodnění rozsudku, a z těchto citoval podstatné závěry. Uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že ke dni vystavení směnky byl věřitelem pohledávek vůči [Anonymizováno] [Anonymizováno] (otec žalobce), přičemž se jednalo o pohledávky ve výši 750 000 Kč s úroky z prodlení. Nositelem těchto pohledávek se stal žalobce dne 27. 12. 2012, kdy je na něj jeho otec postoupil smlouvou o postoupení pohledávek, a to v celkové výši 899 106 Kč. Za situace, kdy žalobce dne 27. 12. 2016 odeslal [Anonymizováno] jakožto dosavadnímu dlužníku svého otce oznámení o postoupení pohledávky, je logické, že tak učinil poté, co se vlastníkem pohledávky stal on. Ještě předtím, než žalobce od svého otce převzal jeho pohledávku, si tak tuto pojistil u žalované, a to spornou směnkou. Evidentně chtěl mít s ohledem na špatné předchozí zkušenosti s Viktorem Součkem jistotu, že dluh bude uhrazen, a to právě žalovanou. Za logické měl soud prvního stupně i to, že s tím souvisely návštěvy žalobce v místě bydliště žalované a podepisování dohod a směnky, které předcházelo postoupení pohledávky. Směnka tak plnila zajišťovací funkci k pohledávkám, jejichž nositelem v době jejího vystavení nebyl žalobce, nicméně stal se jím dne 27. 12. 2016. Jedná se tedy o platnou směnku. Směnečný platební rozkaz byl proto ponechán v platnosti v celém jeho rozsahu. Výrok o nákladech námitkového řízení soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého přiznal plně úspěšnému žalobci právo na jejich náhradu dle specifikace, jak je obsahem odůvodnění rozsudku. Pokud jde o náhradu nákladů řízení státu, k jejímu zaplacení byla zavázána žalovaná podle ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na její procesní neúspěch. Jedná se o zálohou nekryté znalečné, které bylo vyplaceno znalkyni [Anonymizováno].

5. Žalovaná napadla rozsudek včasným odvoláním, ve kterém navrhla jeho změnu tak, že směnečný platební rozkaz bude zrušen a žalobci bude uložena povinnost uhradit jí náhradu nákladů řízení. Soudu prvního stupně vytkla, že dospěl k nesprávnému závěru o skutkovém stavu. Výpověď žalobce označila za nepravdivou a namítla, že uzavření směnečné dohody z provedených důkazů nevyplývá, když nikde není ani napsáno ani nikdy nezaznělo, že by žalovaná uzavřela dohodu o tom, že vystaví směnku na konkrétní částku 650 000 Kč, a to dokonce k zajištění pohledávek v budoucnu vzniklých. Jak žalovaná uvedla, vždy mluví o dřívější směnce na částku 217 000 Kč. Jasné přitom není, z čeho soud prvního stupně poznal, že by se čestné prohlášení předložené žalobcem mělo týkat směnky na částku 650 000 Kč a nikoli dřívější směnky na částku 217 000 Kč. V emailové komunikaci předložené k důkazu žalovanou není nikde sděleno nic o „nové“ směnce na 650 000 Kč a vždy se mluví o směnce na 217 000 Kč. Soud prvního stupně nadto pominul, že z emailové komunikace a exekučních řízení zjevně vyplývá, že žalovaná z posledních sil téměř doplatila pohledávku z dřívější směnky na 217 000 Kč a v důkazech výslovně žádá žalobce o rozložení zbývajících cca 40 000 Kč na splátky. Zcela tak chybí motivace i reálná schopnost splatit novou směnku na 650 000 Kč. Žalovaná dále poukázala na to, že hlavním účastníkem případné směnečné dohody by musel být [Anonymizováno], který u toho nebyl a ani o tom nevěděl. Namítla, že i pokud by zde bylo „nějaké“ dohody mezi žalovanou a žalobcem, nebyla by taková dohoda platná pro neurčitost. Podle žalované je neurčitá a tedy neplatná dohoda o narovnání dluhu vypracovaná žalobcem a pokud z ní soud prvního stupně učinil závěr o uzavření dohody pro směnku na 650 000 Kč, pak věc nesprávně právně posoudil. Další výhradou žalované bylo, že ze zvukových nahrávek bylo jasně prokázáno, že mezi žalobcem a žalovanou nebyla uzavřena žádná směnečná dohoda o vystavení směnky na 650 000 Kč k zajištění v budoucnu vzniklých pohledávek. Podle žalované žalobce s audio nahrávkami manipuloval, když původně se pravděpodobně jednalo o jednu nahrávku, kde přibližně uprostřed zaznělo něco, co by popíralo tvrzení žalobce. Tuto část žalobce zřejmě z nahrávky vystřihl. Žalovaná setrvala na tom, že pohledávka, kterou žalobce získal až dne 27. 12. 2016, nemohla existovat jako platný důvod existence směnky. Za nesprávný žalovaná označila závěr soudu prvního stupně vyjádřený v bodu 46. odůvodnění rozsudku. Namítla, že pohledávku nelze platně zajistit tak, jak to učinil žalobce. Pokud by to mělo být provedeno správně a žalobce měl mít jistotu zajištění, pak měl vytisknout směnku, podle které by ji žalovaná vystavila na řad [Anonymizováno] k zajištění předmětné pohledávky. Žalobce by pak zároveň s postoupením směnky měl získat směnku indosamentem. To se prokazatelně nenastalo. Jakkoli se soudu prvního stupně a žalobci zdálo být logické nejprve vystavit zajišťovací směnku a teprve pak získat pohledávku, je to v rozporu s právními předpisy i v rozporu se směnečnou praxí. Na chybný postup žalobce při vystavování směnky žalovaná opakovaně poukazovala a soustředila se na prokazování neexistence takové směnečné dohody, podle které by směnka měla zajišťovat v budoucnu vzniklé pohledávky. Soud prvního stupně nepřihlédl k tvrzení, že nebyla uzavřena dostatečně určitá a platná směnečná dohoda o vystavení směnky k zajištění pohledávek v budoucnu vzniklých, ani k důkazům prokazujícím, že taková dohoda neexistuje, a spokojil se se zjištěním, že žalovaná se směnkou zavázala zaplatit žalobci pohledávku, která nepatřila žalobci, nýbrž [Anonymizováno]. Podle žalované skutečnost, že vlastníkem pohledávky byl [Anonymizováno] a směnka nebyla vystavena na jeho řad, nýbrž na řad žalobce, potvrzuje názor, že směnka je nepravdivá a nezobrazuje vztahy účastníků. Soud prvního stupně se nesprávně spokojil s tím, že žalobce se v budoucnu stane vlastníkem pohledávky. Směnka tak neměla ani směnečnou dohodu ani hospodářský titul pro její existenci.

6. Žalobce se ve vyjádření k odvolání žalované plně ztotožnil se závěry napadeného rozsudku. Uvedl, že v řízení byly vyvráceny všechny námitky žalované a provedeny důkazy, které spolehlivě a bez pochybností prokazují pravost, platnost i kauzu směnky. Podle žalobce bylo odvolání žalované podáno s úmyslem bránění spravedlnosti, prodlužování řízení a vyhýbání se placení závazků. To, že mezi účastníky byla uzavřena směnečná dohoda, bylo prokázáno jak čestným prohlášením žalované, tak audionahrávkami, oznámením o postoupení pohledávky, účastnickou výpovědí žalobce a nepřímo i výpovědí bratra žalované [Anonymizováno]. Argumentace žalovaného ohledně dohody o narovnání dluhu je lichá, neboť prokázáno bylo, že žalovaná ji i směnku podepsala, čímž projevila svou vůli bez výhrad. Pokud jde o konstatování soudu prvního stupně, že z audionahrávek, jimiž provedl důkaz, nezjistil relevantní skutečnosti, nelze to interpretovat tak, že směnečná dohoda nebyla uzavřena. Žalobce poukázal na to, že žalovaná v podaném odvolání nesporuje zajišťovací charakter směnky, nýbrž napadá proceduru jejího pořízení. Zde však nelze klást žalobci ničeho k tíži, když ten je právním laikem a o zajištění dluhu se snažil všemi prostředky tak, jak nejlépe dovedl. Žalovaná opakovaně apeluje na dobré mravy, je to však právě ona, kdo v rozporu s dobrými mravy odmítá dostát svým závazkům. Jak žalobce dále uvedl, v posuzovaném případě nejde o žádné v budoucnu vzniklé pohledávky či o jejich zajištění, jak o tom hovoří žalovaná, když kauzou směnky je od počátku existence mimosměnečné pohledávky vzniklé mezi bratrem žalované jako dlužníkem a otcem žalobce jako věřitelem, jehož dluh chtěla žalovaná zapravit. Proto došlo k vydání posuzované směnky. V době vzniku směnky pohledávka již existovala a bylo řešeno její neplnění. Z těchto důvodů žalobce navrhl potvrzení rozsudku a přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a násl. o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení bylo přezkoumání věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně vydaného v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.), přičemž základ přezkumné činnosti odvolacího soudu spočíval v hodnocení správnosti postupu soudu prvního stupně při projednání námitek žalované a správnosti závěrů soudem prvního stupně na základě toho přijatých.

8. Podle čl. I. § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“), je výstavce vlastní směnky zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Není-li směnka cizí zaplacena, má podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ majitel, i když je výstavcem, proti příjemci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle §§ 48 a 49 ZSŠ. Podle čl. I. § 48 odst. 1 ZSŠ může majitel postihem žádat: 1. směnečný peníz, pokud nebyla směnka přijata nebo zaplacena, s úroky, byly-li ujednány, 2. šestiprocentní úroky ode dne splatnosti, 3. útraty protestu a podaných zpráv, jakož i ostatní útraty, 4. odměnu ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze nebo v nižší dohodnuté výši.

9. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě jím provedeného dokazování, a shodně s ním konstatuje, že právo na zaplacení částky 650 000 Kč s příslušenstvím a odměnou bylo žalobcem uplatněno z platné směnky vlastní (čl. I. § 75 ZSŠ), na které žalovaná je v pozici jejího výstavce (čl. I. § 78 odst. 1 ve spojení s § 28 odst. 2 ZSŠ).

10. Nakolik žalovaná namítala, že směnka se jí nemůže týkat z důvodu nesprávného čísla uvedeného za lomítkem v rodném čísle na směnce vypsaném v rubrice určené pro podpis výstavce, jedná se, jak již bylo uvedeno v prvním zrušovacím usnesení odvolacího soudu, o námitku irelevantní, neboť zákon směnečný a šekový vyžaduje, pokud jde o osobu výstavce, pouze jeho podpis (čl. I. § 75 bod 7. ZSŠ), v důsledku čehož případná chyba v rodném čísle výstavce nečiní směnku vadnou a osobu výstavce z jeho směnečného závazku vyvázat nemůže.

11. Pokud jde o námitku žalované, že směnku jako výstavce nepodepsala, odkazuje odvolací soud na znalecký posudek vypracovaný dne 9. 1. 2018 [Anonymizováno], znalkyní v oboru písmoznalectví se specializací na zkoumání ručního písma, která po provedeném zkoumání přijala závěr, že sporný podpis výstavce na směnce je pravděpodobně pravým podpisem žalované. Znalkyně ohledně zkoumaného podpisu uvedla, že se jedná o nacvičený graficky velmi zjednodušený podpis na úrovni parafy. Konstatovala, že prozkoumáním podpisu a jeho okolí nebyly zjištěny průvodní znaky technického padělání ani nespontánního vyhotovení. Z hlediska požadovaného určení pravosti podpisu označila znalkyně posuzovaný podpis jako velmi obtížně zpracovatelný. Pokud jde o srovnávací materiály, které měla znalkyně k dispozici, tyto jsou podle ní z větší části vyhovující ke srovnání. Znalkyně podrobně popsala shodné, podobné i částečně rozdílné znaky a pro lepší orientaci je obrazově zdokumentovala. Uvedla dále, že nalezené shodné a podobné, i méně nápadné znaky, spolu s jistotou provedení podporují závěr o pravosti podpisu. Znaky, které by pravost podpisu zpochybňovaly nebo které by prokazovaly jeho případné padělání jiným pisatelem, nebyly nalezeny. K některým dílčím odlišnostem znalkyně uvedla, že přisoudit je lze spíše variabilitě, nahodilosti nebo podmínkám při vzniku sporného podpisu, než písařskému projevu případného padělatele.

12. K závěrům obsaženým v písemně vypracovaném znaleckém posudku se znalkyně přihlásila ve své výpovědi při jednání konaném před soudem prvního stupně dne 3. 4. 2018, v rámci které též zodpověděla otázky na ni vznesené. Vysvětlila současně, že k závěru v rovině střední pravděpodobnosti pravosti podpisu žalované se přiklonila proto, že zkoumaný podpis je poměrně graficky jednoduchý s menším množstvím identifikačních znaků. Za stavu, kdy znalecký posudek má všechny zákonem požadované náležitosti a netrpí vnitřními rozpory či jinými nedostatky, přičemž závěry v něm znalkyní přijaté jsou náležitě a přesvědčivě odůvodněny, není žádného důvodu pochybovat o jejich správnosti.

13. Třebaže znalkyně nevyslovila ohledně pravosti podpisu žalované na směnce kategorický závěr, zjištění ve znaleckém posudku obsažená umožňují přijmout při jejich hodnocení ve vzájemných souvislostech s výpovědí v řízení vyslechnutého žalobce (§ 132 o. s. ř.) spolehlivý závěr o tom, že výstavcem směnky je právě žalovaná. Žalobce při své účastnické výpovědi vystavení směnky na jeho řad žalovanou potvrdil s tím, že k tomuto úkonu došlo dne 22. 12. 2016 v bytě žalované, kde se s ní setkal. Při posuzování věrohodnosti výpovědi žalobce vycházel odvolací soud z toho, že tato byla přirozeně spontánní, přesvědčivá a vnitřně souladná. I při vědomí toho, že účastník řízení jako osoba přímo zainteresovaná na výsledku sporu nemůže být z psychologického hlediska dokonale objektivním pramenem poznání pro soud a že při hodnocení jeho výpovědi nelze přehlédnout problematičnost subjektivní stránky tohoto důkazního prostředku, nebylo v daném případě žádného důvodu pro odmítnutí zjištění z tohoto důkazu učiněných, a to zejména proto, že v otázce pravosti podpisu žalované na směnce výpověď žalobce zcela korespondovala závěrům znaleckého posudku v řízení vypracovaného soudem ustanovenou znalkyní.

14. S odkazem na shora uvedené odvolací soud uzavírá, že námitka žalované o nepravosti jejího podpisu na směnce byla v řízení provedenými důkazy vyvrácena. Totéž platí ohledně námitky, že směnka je falzifikát, když podle žalované je zde podezření, že vyrobena byla ve snaze simulovat závazkový vztah mezi ní a žalobcem, a to buď napodobením jejího podpisu třetí osobou, pozměněním textu listiny žalovanou původně podepsané či podstrčením této listiny žalované mezi listinami jinými ve snaze vylákat podpis žalované bez toho, že by si byla vědoma toho, že se k něčemu zavazuje. Pakliže žalobce v rámci své výpovědi potvrdil podpis směnky žalovanou v jeho přítomnosti v té podobě, v jaké byla soudu v jejím prvopise předložena, přičemž ze žádného z důkazů v řízení provedených nevyšlo najevo, že by k vystavení směnky došlo některým ze způsobů žalovanou naznačených, učinil soud prvního stupně správný závěr o tom, že žalovaná projevila vůli ve směnce vyjádřenou, tedy že se zavázala v den splatnosti na ní uvedený zaplatit žalobci coby směnečnému remitentovi částku na směnce vypsanou jako směnečný peníz.

15. Další námitkou žalované bylo, že neexistuje hospodářský důvod pro vystavení směnky, neboť od žalobce neobdržela částku na směnce vypsanou či plnění této částce odpovídající. I tato námitka byla shledána nedůvodnou, když prokázáno bylo, že žalovaná směnku vystavila k zajištění závazků jejího bratra [Anonymizováno] vůči otci žalobce [Anonymizováno], přičemž dohodnuto bylo, že žalovanou bude plněno nikoli otci žalobce, nýbrž přímo žalobci. Jak prokazuje smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi žalobcem a [Anonymizováno] dne 27. 2. 2016, uvedeného dne žalobce pohledávku směnkou zajištěnou nabyl. Sama okolnost, že se tak stalo až po vystavení směnky, je přitom z hlediska existence směnečného závazku žalované irelevantní, neboť rozhodující je, že žalobce byl nositelem směnkou zajištěné pohledávky v době, kdy práva ze směnky vůči žalované uplatnil.

16. K povaze tzv. směnečné smlouvy, tedy smlouvy, jež je bezprostředním důvodem vzniku směnky, odvolací soud pro úplnost dodává, že taková smlouva může být uzavřena v jakékoli formě (písemně, ústně, konkludentně), v důsledku čehož ústní ujednání mezi žalobcem a žalovanou o zajišťovací funkci směnky k závazku [Anonymizováno], jak k němu došlo před podpisem směnky, je zcela postačující.

17. V souvislosti s námitkou nedostatku kauzy směnky se pak jeví vhodným připomenout, že důkazní břemeno k prokázání její důvodnosti tížilo žalovanou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 347/2005, ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 1102/2005, ze dne 2. 3. 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, a ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007, vše dostupné na www.nsoud.cz), která však po poučení poskytnutém soudem prvního stupně podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. setrvala na tom, že směnku nepodepsala, resp. že nepodepsala listinu s textem, jak je obsahem předmětné směnky, čímž se ve své podstatě vyloučila z možnosti vysvětlit okolnosti, za kterých směnku ve prospěch žalobce vystavila. Vzhledem k tomu, že námitkovou obranu v tomto směru žalovaná omezila na pouhou polemiku s tvrzeními žalobce ohledně důvodu směnky a s důkazy k těmto tvrzením soudem prvního stupně provedenými, zůstala jí vznesená námitka nedostatku kauzy směnky v rovině ničím neprokázaného námitkového tvrzení, v důsledku čehož se jedná o námitku nedůvodnou.

18. Důvodnou nebyla shledána ani námitka žalované, že od žalobce částku na směnce vypsanou jako směnečný peníz neobdržela a že jí nebylo poskytnuto ani jiné plnění této částce odpovídající. Výše bylo vysvětleno, že důvodem vystavení směnky bylo zajistit závazky, které měl [Anonymizováno] vůči [Anonymizováno], resp. vůči žalobci poté, kdy pohledávky z kauzálního vztahu na něj byly [Anonymizováno] postoupeny, z čehož vyplývá, že žádné plnění žalobce vůči žalované dohodnuto a ani předpokládáno nebylo.

19. Stran námitky žalované, že žalobce se od ní snaží získat peněžní prostředky za pomoci protiprávně „použité/zneužité“ směnky, odvolací soud s odkazem na závěry shora přijaté konstatuje, že směnka, z níž žalobce právo v soudním řízení vůči žalované uplatnil, je směnkou platnou, pravou a mající hospodářský důvod svého vzniku. O protiprávním použití či zneužití směnky, na které žalovaná v podaných námitkách poukazuje, tak v poměrech projednávané věci uvažovat nelze.

20. Vzhledem k tomu, že žádná z námitek žalované ji nemůže zprostit její povinnosti směnku žalobci v plném rozsahu zaplatit, nelze soudu prvního stupně vytknout pochybení, pokud směnečný platební rozkaz ve věci vydaný ponechal v platnosti a pokud žalované, která v námitkovém řízení nebyla úspěšná, uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů, jak jí byly v tomto řízení účelně vynaloženy. Správně bylo rozhodnuto i o nákladech řízení státu, když částka 2 217 Kč, k jejímuž zaplacení byla žalovaná dále zavázána, odpovídá státem placenému znalečnému, jež nebylo kryto žalobcem složenou zálohou na náklady důkazu. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 o. s. ř.

21. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná neměla úspěch s podaným odvoláním a tedy žalobce má právo na náhradu nákladů, které v odvolacím řízení účelně vynaložil. Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za jeho zastupování advokátem v rozsahu 2 úkonů právní služby po 10 900 Kč (vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu dne 21. 10. 2021) podle § 11 odst. 1, písm. d/ a g/ ve spojení s § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ze 2 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky, z náhrady za promeškaný čas ve výši 6 půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 3 téže vyhlášky, z cestovného ve výši 1 340 Kč a z náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. (5 111,40 Kč). Náklady odvolacího řízení v celkové výši 29 451 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.).