o zaplacení 5 000 000 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2021, č. j. 53 Cm 128/2019-154

1. Napadeným usnesením nepřiznal soud prvního stupně žalovanému osvobození od soudního poplatku z odvolání proti rozsudku stejného soudu ze dne 12. 1. 2021, č. j. 53 Cm 128/2019-130, který v této věci činí 250 834 Kč. Vyšel z toho, že hospodářský výsledek žalovaného ke dni 31. 8. 2017 činil – 174 241 Kč, ke dni 31. 8. 2018 činil 5 226 520 Kč a ke dni 31. 8. 2019 činil 1 709 960 Kč. Žalovaný je vlastníkem velkého množství nemovitostí, které jsou však většinou dotčeny exekucí. Také účet u [Anonymizováno], kde je zůstatek 16 800 Kč, a účet u [Anonymizováno], kde je zůstatek nulový, jsou postiženy exekučním příkazem. Exekuce se týká ostatně celého obchodního závodu žalovaného. Vyšel také z toho, že žalovaný v prosinci 2013 přistoupil k závazku společnosti [Anonymizováno] vůči Moravskému peněžnímu ústavu ze smlouvy o úvěru na částku 96 000 000 Kč. Vzal také v úvahu usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2021, č. j. KSPH 74 ICm 4349/2020-96, kterým byl žalovaný v uvedeném řízení zcela osvobozen od soudních poplatků.

2. Soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, spisové značky 28 Cdo 573/2016, který vyslovil, že při posuzování majetkových poměrů účastníka nelze zohledňovat okolnost, že je povinen hradit jiné závazky dalším věřitelům. Doplnil k tomu, že nelze z ničeho dovodit, že jiné závazky poplatníka soudního poplatku mají přednost před zákonnou poplatkovou povinností. Konstatoval, že žalovaný je v současné nepříznivé situace proto, že přistoupil k závazku třetí osoby. Bylo v zájmu žalovaného jako řádného hospodáře, aby zvážil podnikatelská rizika, pokud přistoupil k závazku na částku 96 000 000 Kč. Jestliže nebyl schopen tomuto závazku dostát a následovala exekuce, nejde o okolnost, která by odůvodňovala osvobození žalovaného od soudních poplatků. Uvedl také, že v případě exekuce obchodního závodu je to správce, který rozhoduje o tom, zda bude podáno odvolání a zaplacen soudní poplatek.

3. Proti tomuto usnesení se včas odvolal žalovaný a navrhl jeho změnu tak, že mu bude osvobození přiznáno v plném rozsahu. Uvedl, že podnikatelské riziko, na které soud prvního stupně poukazuje, bylo v tomto případě nulové. Žalovaný nemohl předpokládat, že původní žalobkyně, to je [Anonymizováno]., která sama je univerzálním právním nástupcem původního věřitele z úvěru, to znamená [Anonymizováno], protiprávně odmítne poskytnout dlužníku z úvěru nezbytnou součinnost při splácení úvěru a zatíží jej nesplatitelnými sankčními úroky. Exekuce na obchodní závod žalobce je vedena z podnětu žalující strany, která tak může inkasovat veškeré příjmy žalovaného a ten nemá žádnou možnost, jak soudní poplatek uhradit. Z toho vycházel i Krajský soud v Praze, který vycházel ze stejných skutečností a který žalovanému přiznal úplné osvobození od soudních poplatků. Zdůraznil, že rozhodující je objektivní nemožnost účastníka řízení splnit poplatkovou povinnost. To soud prvního stupně pominul. Konečně Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 7. 2013, spisové značky 29 Cdo 1301/2013 uvedl, že nelze podnikateli, právnické osobě, odepřít osvobození od soudních poplatků jen proti, že její objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti, pokud nese podnikatelské nebo hospodářské riziko.

4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.].

5. Odvolací soud vyšel předně z okolností, které považoval za osvědčené již soud prvního stupně.

6. Exekučním příkazem ze dne 16. 4. 2019, č. j. [Anonymizováno] soudní exekutor [Anonymizováno] nařídil provedení exekuce postižením obchodního závodu žalovaného. Stejným příkazem zakázal žalovanému, aby nakládal s celým obchodním závodem anebo jeho částí. Zakázal mu také nakládat s majetkem, který sloučí k provozování obchodního závodu bez souhlasu správce obchodního závodu.

7. Exekučním příkazem ze dne 18. 4. 2019, č. j. [Anonymizováno] soudní exekutor [Anonymizováno] nařídil provedení exekuce přikázáním pohledávek povinného z účtu u [Anonymizováno] Zakázal bance vyplácet z účtu peněžní prostředky.

8. Exekučním příkazem ze dne 17. 4. 2019, č. j. [Anonymizováno] soudní exekutor [Anonymizováno] nařídil provedení exekuce přikázáním pohledávek povinného z účtu u [Anonymizováno]. Zakázal bance vyplácet z účtu peněžní prostředky.

9. Exekučním příkazem ze dne 16. 4. 2019, č. j. [Anonymizováno] soudní exekutor [Anonymizováno] nařídil provedení exekuce prodejem nemovitostí v majetku žalovaného. Zakázal žalovanému s těmito nemovitostmi nakládat.

10. Ustanovení § 138 o. s. ř. dává soudu oprávnění poskytnout účastníku řízení částečnou úlevu na soudním poplatku, jestliže nejde o zjevně bezúspěšné bránění práva a odůvodňují-li to poměry účastníka. Předmětné ustanovení neuvádí, co se těmito poměry má rozumět, ale nepochybně sem patří žalovaným uplatňované okolnosti povahy majetkové a příjmové. Zcela lze od soudních poplatků osvobodit pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody.

11. Je ovšem nutno vzít také v úvahu, že význam tohoto ustanovení spočívá v tom, aby pro tyto a podobné okolnosti nebyl účastník vyloučen z výkonu svých ústavních práv chránit svá práva před soudem. Zejména má toto ustanovení vyloučit, aby výkon těchto práv byl podroben faktickému majetkovému cenzu, který je psanému právu nejen neznámý, ale byl i v rozporu s uvedenými ústavními právy. Nelze ovšem odhlédnout ani od skutečnosti, že poplatková povinnost je dána zákonem a není ani nejmenším závislá na jakýchkoliv poměrech kteréhokoliv z možných účastníků řízení. Potom, má-li soud povolit osvobození od soudního poplatku, musí být zcela bezpečně osvědčeno, že účastník splňuje tyto předpoklady.

12. Z obsahu spisu je zřejmé, že obrana žalovaného, jak je uplatněna již v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu a jak je také obsahem odvolání proti rozsudku, kterým byl tento rozkaz ponechán v platnosti, není zjevně nesmyslná a nemožná. Není samozřejmě možné v tomto okamžiku uzavřít, zda žalovaný skutečně v odvolacím řízení uspěje. Je to možné, ale je také možné, že tomu tak nebude. Nicméně pro potřeby rozhodování o poplatkové moderaci lze považovat tento první předpoklad za splněný.

13. Co se týká poměrů účastníka, je nutno konstatovat, že jakýkoliv použitelný majetek žalovaného je zmíněnými exekučními příkazy zcela zablokován. Podstatné je z tohoto hlediska zejména postižení obchodního závodu, který s ohledem na právní povahu žalovaného, to znamená obchodní společnosti, představuje celé jeho jmění. Má zakázáno nakládat s tímto obchodním podnikem i s jeho částí. Nemůže bez souhlasu správce obchodního závodu nakládat ani jeho jednotlivými součástmi. Obchodní závod při tom, jak plyne z § 502 o. z., není žádným subjektem práva, nýbrž jeho objektem jako souhrn hmotného i nehmotného majetku, který slouží podnikateli k podnikání. Jedná se v podstatě o věc hromadnou.

14. Není ovšem pravdou, že o podání odvolání proti rozhodnutím směřujícím proti povinnému, to je zde proti žalovanému, může rozhodnout jen správce obchodního závodu. Ten v žádném případě, jak je patrné z § 338i a následující o. s. ř., nenahrazuje orgány povinného. Je ovšem pravdou, že v případě, kdyby za podmínek § 338k odst. 4 o. s. ř. hrozila závodu škoda, mohl by odvolání podat. Nikoliv však svým jménem, nýbrž jako zákonný zástupce povinného. Postavení správce obchodního závodu při exekuci není ani vzdáleně obdobné postavení například insolvenčního správce. Správce obchodního závodu se k tomu v tomto případě zjevně neodhodlal. Tedy žalovaný mohl sám uvážit, zda podá nebo nepodá odvolání proti shora uvedenému rozsudku vydanému soudem prvního stupně v této věci. Souhlas správce obchodního závodu k tomu nepotřeboval. Stíhá jej tedy poplatková povinnost a úvahy soudu prvního stupně stran správce exekucí postiženého obchodního závodu povinného nejsou případné.

15. V obecné rovině je jistě nutno zcela souhlasit s tím, že jiné závazky poplatníka soudního poplatku nemohou mít přednost před touto jeho zákonnou povinností. Proto nelze ani pochybovat o správnosti usnesení Nejvyššího soudu, na které soud prvního stupně v této souvislosti poukazuje. Aby se však tato obecně jistě správná teze uplatnila, předpokládá to, že účastník řízení, který je poplatníkem soudního poplatku, může se rozhodnout, kterou ze svých závazkových povinností splní anebo nesplní. Předpokládá to, že může rozhodnout, jakým směrem svoje aktiva zaměří. Jestliže, jak objasněno výše, disponuje veškerým majetkem žalovaného soudní exekutor a jím ustanovený správce obchodního závodu, nemůže žalovaný nijak rozhodnout, kam budou jeho prostředky, ke kterým nemá přístup, směrovány. Proto v této konkrétní situaci se tato teze uplatnit nemůže. Není ovšem ani správný názor žalovaného, že správce exekucí postiženého obchodního závodu je jakousi prodlouženou rukou věřitele, tedy zde žalobce. Správce postupuje jen podle pokynů soudního exekutora (§ 338k odst. l ve spojení s § 55b odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu). Sám soudní exekutor jedná, jak je zcela samozřejmé, ve prospěch oprávněného, ale nikoliv podle jeho pokynů, nýbrž výlučně podle svého uvážení.

16. Soud prvního stupně postavil své rozhodnutí především na závěru, že bylo chybou žalovaného, když přistoupil k závazku jiné osoby ve výši 96 000 000 Kč. Nijak však neobjasnil, v čem konkrétně žalovaný v této souvislosti pochybil. Je nutno uvážit, že přistoupení k dluhu je v podstatě jen další formou utvrzení závazku a plní nepochybně shodné funkce jako jiná zajištění ať již akcesorická, jako je ručení nebo zástava, anebo neakcesoricá, jakými jsou v současnosti ponejvíce zajišťovací směnky. Všichni tito garantující dlužníci podstupují vždy určité riziko, že v jimi zajištěném vztahu něco selže a že důsledky převzetí zajištění dopadnou na ně. Při tom budoucí vývoj, v němž nelze nikdy předem odhadnout ani ty zásadní zvraty, je v podstatě nepředvídatelný. Přesto právo zajišťovací závazky výslovně povoluje, když je prostřednictvím zákonů reguluje a také v praxi jde o právní jednání zcela běžná a hojně využívaná. Lze dokonce říci, že jde o právní instituty nezbytné. Bez nich by byl hospodářský a také běžný občanský život velmi obtížný. Proto ostatně má většina z nich původ v dávné historii práva. Je samozřejmé, že osoby, které garanci za závazky jiných osob přejímají, vycházejí z předpokladu, že zajištěný závazek bude splněn a že z toho důvodu nebude nutné přistoupit k realizaci zajištění. Tak tomu ostatně v praxi také je. Většina zajištění zůstane nevyužita a tak či onak zanikne bez toho, aby to mělo na zajišťující dlužníky jakýkoliv dopad. Kdyby tomu tak nebylo, rapidně by klesla ochota garance za jiného přebírat. Nicméně výše zmíněné riziko zde nutně vždy je a nikdy nelze přede vyloučit, že se převzatá garance také nevyužije. Z toho vyplývá, že jen proto, že někdo převzal záruku za jiného, nelze dovodit cokoliv pochybného a není možné jen proto takového zajišťujícího dlužníka předem vyloučit z možnosti přiznání osvobození od soudního poplatku. V tomto směru ostatně vyznívá i judikatura, na kterou žalovaný v odvolání poukazuje.

17. Výše uvedené, včetně závěrů zmíněné judikatury Nejvyššího soudu, samozřejmě platí za předpokladu, že ten, kdo garanci přejímá, jedná v rámci běžného standardu, lhostejno zda obchodního anebo v ryze privátních vztazích obecně občanského. Tedy k tíži takovému zajišťovateli by bylo nutno přičíst, kdyby postupoval hrubě nedbale, vědomě riskoval anebo dokonce vědomě přebíral zajištění za závazky, o kterých by předem věděl, že nebudou splněny. Pak by přicházelo v úvahu neposkytnout mu z tohoto důvodu výhodu, co se týká soudních poplatků. Takové okolnosti však musí být zjištěny anebo jinak vyjít najevo. V zamítavém rozhodnutí je potřebné je také pojmenovat. Takovým důvodem však nemůže být jen sama výše zajišťovaného závazku. Nejsou žádnou výjimkou ani závazky o několik řádů vyšších. Jsou poskytovány i úvěry v řádu desítek miliard korun. Jde-li o tak vysoké závazky, je potřeba po jejich zajištění ještě naléhavější, než je tomu u závazků v běžné výši. Takové garance pak poskytují mnohdy vlády států také s předpokladem, že na realizaci záruky nedojde, ale rovněž s rizikem, že se tak stát může.

18. V případě žalovaného nevyšlo v dosavadním řízení najevo nic, co by ukazovalo na to, že při přistoupení k dluhu třetí osoby postupoval některým z výše naznačených nepřípustných způsobů. Nebylo by také možné vycházet z toho, jak se situace následně vyvinula, ale z toho jak se žalovanému jevila nebo mohla jevit koncem roku 2013, kdy k závazku přistupoval, to je v době před více než osmi lety. Jak výše objasněno, nerozhoduje ani výše dluhu, ke kterému žalovaný přistoupil. Mimoto žalovaný měl a má rozsáhlá aktiva, která jsou však pro něho v současnosti nedostupná. Z toho plyne, že nelze žalovanému odmítnout poskytnutí osvobození od soudních poplatků proto, že utvrdil cizí závazek přistoupením k dluhu, jestliže nelze označit konkrétní okolnosti, které by tento jeho krok byly sto zpochybnit.

19. Odvolací soud v této souvislosti ovšem nepřitakává tvrzením žalovaného o tom, že jeho nepříznivou situaci způsobil původní věřitel nebo původní žalobkyně. Současně ovšem ani tuto možnost autoritativně nevylučuje.

20. Konečně je nutno konstatovat, že vztahy související s vybíráním soudních poplatků včetně rozhodování o poplatkových úlevách, nejsou vztahy soukromého práva. Nedopadá tedy na ně § 13 o. z. Proto soudy mohou a musí posuzovat návrhy samostatně v jednotlivé věci a rozhodnutí jiných soudů, nejde-li o vztahy instanční a obdobné, je nijak nevážou. Proto ani odvolací soud neopírá své rozhodnutí o usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2021, č. j. KSPH 74 ICm 4349/2020-96. Jen zcela samostatně dospěl ke stejnému závěru jako Krajský soud v Praze.

21. Napadené usnesení soudu prvního stupně proto bylo odvolacím soudem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. při současném použití § 167 odst. 2 a § 211 o. s. ř. změněno tak, že žalovanému se navrhované osvobození od soudních poplatků přiznává, a to s ohledem na důvody výše uvedené v plné výši.

22. Nastala-li by v exekučním řízení změna pro žalovaného příznivější, žalovaný uvádí, že se domáhá zastavení exekučního řízení, může to mít za důsledek odejmutí přiznaného osvobození.