o zaplacení 2 000 000 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2020, č. j. 47 Cm 87/2016-203

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu podanou u soudu prvního stupně dne 13. 7. 2016 se společnost [Anonymizováno], reg. č. [Anonymizováno], se sídlem [Anonymizováno] (dále jen „původní žalobkyně“) domáhala proti žalovanému zaplacení částky 2 000 000 Kč se 6 % úrokem ročně z částky 4 595 234 Kč od 11. 9. 2015 do zaplacení a s odměnou ve výši 6 666 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že původní žalobkyně je vlastníkem směnky splatné na viděnou, která měla být předložena k placení nejpozději do 30. 9. 2023 a která zní na směnečný peníz ve výši 4 595 234,28 Kč. Směnku vystavila dne 19. 8. 2013 v [Anonymizováno] společnost [Anonymizováno], IČO [IČO], na řad původní žalobkyně s doložkou „bez protestu“ a s doložkou domicilu [Anonymizováno]. Jak původní žalobkyně dále uvedla, za zaplacení směnky se zaručil žalovaný, který však ani přes výzvu k plnění svůj dluh nezaplatil.

2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 8. 8. 2016, č. j. 47 Cm 87/2016-11, který byl usnesením téhož soudu ze dne 18. 10. 2016, č. j. 47 Cm 87/2016-16, zrušen z důvodu, že se ho nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného.

3. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 19. 1. 2018, č. j. 47 Cm 87/2016-104, bylo postupem podle ustanovení § 107a o. s. ř. vyhověno návrhu původní žalobkyně ze dne 10. 1. 2018, aby do řízení na její místo vstoupila společnost [Anonymizováno], IČO [IČO]. S touto společností bylo proto nadále jednáno jako se žalobkyní.

4. Usnesením ze dne 14. 5. 2020, č. j. 47 Cm 87/2016-194, soud prvního stupně rozhodl na základě částečného zpětvzetí žaloby učiněného žalobkyní při jednání konaném dne 13. 5. 2020 tak, že řízení se co do 6 % úroku z částky 4 595 234 Kč od 6. 1. 2016 do zaplacení a z částky 1 427 041,28 Kč od 6. 1. 2016 do zaplacení zastavuje.

5. Napadeným rozsudkem byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 000 000 Kč se 6 % úrokem z částky 4 595 243 Kč od 11. 9. 2015 do 5. 1. 2016 a z částky 3 168 192,74 Kč od 6. 1. 2016 do zaplacení a s odměnou ve výši 6 660 Kč (výrok I.) a dále povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 281 534,60 Kč (výrok II.). Jedná se o v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně, když jeho první rozsudek ze dne 23. 11. 2016, č. j. 47 Cm 87/2016-26, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 Cmo 232/2017-72, a druhý rozsudek ze dne 13. 4. 2018, č. j. 47 Cm 87/2016-117, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 2 Cmo 209/2019-167, s tím, že v obou případech byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že úvěrová smlouva ze dne 19. 3. 2013 a protokol o ověření totožnosti a podpisu na směnce z téhož data prokazují (stejně jako různý typ písma, jímž je obsah směnečného prohlášení zachycen), že směnka byla v době jejího vystavení blankosměnkou a že remitentovi bylo uděleno vyplňovací právo směnečné, tedy že byly sjednány podmínky, za nichž se směnka stane doplněním chybějících údajů směnkou úplnou. Dopis remitenta z 2. 9. 2015 přitom prokazuje, že blankosměnka byla doplněna a stala se směnkou úplnou, která zavazovala jejího výstavce i rukojmího. Soud prvního stupně odkázal na úpravu obsaženou v ustanovení § 565 o. z. a konstatoval, že podpis žalovaného na směnce jako rukojmího je typově shodný s jeho podpisy coby jednatele výstavce směnky na listinách, jimiž byl proveden důkaz. Uvedl, že směnka, úvěrová smlouva i protokol z 19. 8. 2013 prokazují, že osoba rukojmího a statutárního orgánu výstavce směnky je totožná, v důsledku čehož nebylo zapotřebí, aby žalovaný jako směnečný rukojmí uzavíral s remitentem samostatnou dohodu o udělení vyplňovacího práva směnečného. Z insolvenčního návrhu a z usnesení insolvenčního soudu o vyplacení výtěžku zpeněžení majetku výstavce směnky remitentovi coby zajištěnému věřiteli ve vazbě na zajištění sjednané v úvěrové smlouvě vzal soud prvního stupně za prokázané, že výstavce poskytnutý úvěr nesplácel a že nastaly okolnosti, za nichž bylo možno realizovat vyplňovací směnečné oprávnění. Vzhledem k tomu, že blankosměnka po jejím doplnění o chybějící údaje byla předložena k placení, přičemž placení bylo odmítnuto, vzniklo jejímu majiteli právo na to, aby mu spolu se směnečným penízem byl zaplacen i 6 % úrok ode dne splatnosti směnky a směnečná odměna. Na základě skutečností shora uvedených soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný je jako rukojmí zavázán s výstavcem směnky společně a nerozdílně a že tedy žaloba je důvodná. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého bylo úspěšné žalobkyni přiznáno právo na jejich náhradu ve výši, jak v odůvodnění rozsudku je specifikována.

7. Žalovaný napadl rozsudek včas podaným odvoláním, ve kterém navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že stran namítané možnosti, že podpis na směnce není jeho pravým podpisem, opřel své závěry toliko o vlastní názor. Není přitom přípustné, aby podpis žalovaného byl soudem posouzen jako „typově shodný“ s jinými jeho podpisy, neboť se jedná o posouzení, k němuž je třeba odborných znalostí, a není tak možné, aby odborné závěry znalce byly nahrazeny vlastními závěry soudu. Podle žalovaného mělo být zadáno vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, což se však nestalo. Žalovaný dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, poukázal na to, že při uplatnění námitky nepravosti podpisu na směnce přechází důkazní břemeno na žalobce.

8. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že rozsudek považuje za věcně správný a že se s jeho závěry zcela ztotožňuje. Za účelovou označila s ohledem na veškeré souvislosti sporu námitku nepravosti podpisu žalovaného s tím, že toto je zřejmé z veškerých listinných důkazů, kdy žalovaný žádný z jeho podpisů na nich nerozporoval. Žalobkyně poukázala též na to, že námitka byla žalovaným vznesena po jeho opakovaných žádostech o smírné řešení sporu a navíc téměř čtyři roky od podání žaloby. Navrhla proto potvrzení rozsudku a přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, v mezích vytčených podaným odvoláním i z důvodů, které nebyly v odvolání výslovně uplatněny (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 o. s. ř.), přičemž přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

10. Podle čl. I. § 30 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen „ZSŠ“), může být zaplacení směnky pro celý směnečný peníz nebo pro jeho část zaručeno směnečným rukojemstvím. Podle čl. I. § 32 odst. 1 ZSŠ je směnečný rukojmí zavázán jako ten, za koho se zaručil. Podle čl. I. § 31 odst. 4 ZSŠ je třeba v prohlášení udat, za koho se přejímá. Není-li to udáno, platí, že se přejímá za výstavce. Podle čl. I. § 78 odst. 1 ZSŠ je výstavce vlastní směnky zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Není-li směnka cizí zaplacena, má podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ majitel, i když je výstavcem, proti příjemci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle §§ 48 a 49 ZSŠ. Podle čl. I. § 47 odst. 1 ZSŠ jsou všichni, kdož směnku vystavili, přijali, indosovali nebo se za ni zaručili, zavázáni majiteli rukou společnou a nerozdílnou. Podle čl. I. § 47 odst. 2 ZSŠ může majitel žádat plnění na každém z nich nebo na několika z nich anebo na všech dohromady a není vázán pořadím, ve kterém se zavázali. Podle čl. I. § 48 odst. 1 ZSŠ může majitel postihem žádat: 1. směnečný peníz, pokud nebyla směnka přijata nebo zaplacena, s úroky, byly-li ujednány, 2. šestiprocentní úroky ode dne splatnosti, 3. útraty protestu a podaných zpráv, jakož i ostatní útraty, 4. odměnu ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze nebo v nižší dohodnuté výši.

11. Podle čl. I. § 11 odst. 1 ZSŠ lze každou směnku, i když nebyla vystavena na řad, převést indosamentem (rubopisem). Podle čl. I. § 14 odst. 1 ZSŠ se indosamentem převádějí všechna práva ze směnky. Podle čl. I. § 16 odst. 1 ZSŠ o tom, kdo má směnku v rukou, platí, že je řádným majitelem, prokáže-li své právo nepřetržitou řadou indosamentů, a to i tehdy, je-li poslední z nich blankoindosamentem.

12. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě jím provedeného dokazování, a shodně s ním konstatuje, že směnka k důkazu předložená je platnou směnkou vlastní podle čl. I. § 75 ZSŠ, jejímž podpisem založil žalovaný jako směnečný rukojmí za společnost [Anonymizováno] coby výstavce směnky svůj směnečný závazek vůči původně žalující [Anonymizováno] jako jejímu remitentovi (čl. I. § 32 odst. 1 ve spojení s čl. I. § 30 odst. 1 a čl. I. § 47 odst. 1 ZSŠ). Směnka byla vystavena se splatností na viděnou a splatnou se stala dne 10. 9. 2015, kdy byla předložena k placení (čl. I. § 34 odst. 1 ZSŠ). Tímto dnem vznikl původní žalobkyni vůči žalovanému jako směnečnému rukojmímu nárok na zaplacení směnečného peníze (čl. I. § 48 bod 1. ZSŠ) se 6 % úrokem ročně od data 11. 9. 2015 do zaplacení (čl. I. § 48 bod 2. ZSŠ) a se směnečnou odměnou ve výši 6 666 Kč, která odpovídá 1/3 % směnečného peníze (čl. I. § 48 bod 4 ZSŠ). Na základě indosace směnky, ke které došlo v průběhu řízení, se subjektem ze směnky oprávněným stala žalobkyně (čl. I. § 16 odst. 1 ZSŠ).

13. Pokud jde o námitku žalovaného zpochybňující pravost jeho podpisu na směnce jako směnečného rukojmího, tato byla vyvrácena protokolem o ověření totožnosti a podpisu na směnce ze dne 19. 8. 2013, ve kterém žalovaný jako jednatel výstavce směnky a jako její rukojmí prohlásil, že v den podpisu protokolu podepsal na řad původní žalobkyně blankosměnku za účelem zajištění závazků společnosti [Anonymizováno] (tedy výstavce směnky) vůči původní žalobkyni vyplývajících ze smlouvy o úvěru – financování zásob ze dne 19. 8. 2013. Totožnost žalovaného a jeho podpis na protokolu ověřila za původní žalobkyni [Anonymizováno] podle dokladu č. [Anonymizováno]. Vzhledem k tomu, že směnka je opatřena zápisem, že vystavena byla v souvislosti se smlouvou o úvěru – financování zásob ze dne 19. 8. 2013, není žádných pochyb o tom, že protokol shora uvedený se týká právě sporné směnky. Za situace, kdy pravost podpisů žalovaného na protokolu nebyla v průběhu řízení žalovaným žádným způsobem zpochybněna, lze bez dalšího dokazování učinit spolehlivý závěr o tom, že žalovaný směnku svým rukojemským prohlášením opatřil. V této souvislosti se jeví vhodným uvést, že z jednání konaného před soudem prvního stupně dne 22. 5. 2020, kdy důkaz těmito listinami byl proveden, se žalovaný omluvil a souhlasil s jednáním v jeho nepřítomnosti, tedy sám se zbavil možnosti uvedené důkazy případně zpochybnit. Odvolací soud dále uvádí, že při uzavření smlouvy o úvěru – financování zásob, na kterou směnka odkazuje, jednal žalovaný za společnost [Anonymizováno] jako její jednatel, což podporuje správnost závěru o pravosti podpisu žalovaného na směnce v pozici směnečného rukojmího, když tato je v bodu 5. 5.1. smlouvy uvedena jako zajišťovací instrument. Námitka nepravosti podpisu žalovaného, která jím byla navíc vznesena v rovině pouhé nejistoty o tom, zda směnku skutečně podepsal, je proto nedůvodná.

14. Stran poukazu žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2009, v němž tento formuloval a odůvodnil závěr, že při uplatnění námitky nepravosti podpisu na směnce přechází důkazní břemeno na žalobce, odvolací soud uvádí, že postup soudu prvního stupně při zjišťování skutkového stavu byl zcela v souladu s tímto rozhodnutím, neboť závěr o pravosti podpisu žalovaného na směnce coby směnečného rukojmího bylo možno v dané věci učinit z listin k důkazu předložených soudu žalobkyní. Žalobkyně tak své důkazní břemeno k otázce pravosti podpisu směnky unesla, v důsledku čehož nebylo třeba dokazování doplňovat vypracováním znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, jak žalovaný žádal, neboť takový postup by byl s ohledem na bezpečně zjištěný skutkový stav v příkrém rozporu se zásadou hospodárnosti občanského soudního řízení.

15. K výtce žalovaného, že soud prvního stupně, pokud jde o otázku pravosti jeho podpisu na směnce, vyšel ze svého úsudku, odvolací soud uvádí, že tato není oprávněná, neboť závěr o pravosti podpisu žalovaného nebyl postaven na typové shodě podpisu žalovaného na směnce jako rukojmího s jeho podpisy jednatele výstavce směnky na listinách, jimiž byl proveden důkaz, jak soudem prvního stupně bylo zcela nadbytečně zmíněno, nýbrž tento závěr vycházel z listin předložených žalobkyní, jak vyplývá z bodů 17. a 18. odůvodnění napadeného rozsudku.

16. S odkazem na shora uvedené odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že žalobkyně se po právu domáhá proti žalovanému jako směnečnému rukojmímu zaplacení směnky v rozsahu nároků, jak zůstaly předmětem řízení po jeho částečném zastavení na základě částečného zpětvzetí žaloby učiněného žalobkyní při jednání dne 13. 5. 2020. Soudu prvního stupně tak nelze vytknout pochybení, pokud žalobě v rozsahu těchto nároků vyhověl. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku I. o věci samé potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 o. s. ř.

17. K výroku II. rozsudku o nákladech řízení odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně o nich rozhodl správně co do důvodu, když právo na jejich náhradu přiznal plně úspěšné žalobkyni (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), nikoli však co do výše. Podle obsahu spisu je totiž třeba za účelně vynaložené náklady žalobkyně považovat soudní poplatek za žalobu zaplacený ve výši 100 334 Kč, mimosmluvní odměnu za 7 úkonů právní služby po 16 340 Kč (převzetí a příprava věci, žaloba, 2x vyjádření k odvoláním a 3x účast při jednání dne 13. 4. 2018, 13. 5. 2020 a 22. 5. 2020) podle § 7 bod 6. ve spojení s § 11 odst. 1, písm. a/ d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., mimosmluvní odměnu ve výši 8 170 Kč coby jedné poloviny odměny (jednoduchá výzva k plnění) podle § 7 bod 6. ve spojení s § 11 odst. 2, písm. h/ téže vyhlášky, 8 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky (2 400 Kč) a náhradu za 21 % daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. (26 239,50 Kč).

18. Pokud jde o úkon právní služby spočívající ve druhém převzetí věci, za tento odměna žalobkyni nenáleží, neboť úkon přípravy a převzetí věci ve smyslu ustanovení § 11 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl vykonán na samém počátku řízení, a to [Anonymizováno], advokátem, který v řízení vystupoval jako zástupce strany žalující po celou dobu jeho trvání. Sama okolnost, že v důsledku indosace směnky vstoupila žalobkyně do řízení na místo původní žalobkyně, na tomto závěru ničeho nemění, neboť se stále jednalo o řízení, v rámci kterého již úkon přípravy a převzetí věci byl učiněn. Odměna nenáleží ani za vyjádření žalobkyně ze dne 10. 4. 2017, neboť se nejedná o vyjádření ve věci samé, nýbrž o pouhé její vyjádření k možnému smírnému řešení věci. K úkonu částečného zpětvzetí žaloby pak odvolací soud uvádí, že tento byl učiněn při jednání konaném před soudem prvního stupně dne 13. 5. 2020. Nejde tak o samostatný úkon právní služby, když za tento bylo namístě považovat samotné jednání. Vzhledem k tomu, že uvedené jednání nebylo odročeno bez projednání věci, měla být žalobkyni za účast jejího zástupce na něm přiznána mimosmluvní odměna podle ustanovení § 11 písm. g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a nikoli náhrada za promeškaný čas podle § 14 odst. 2 též vyhlášky, jak učinil soud prvního stupně.

19. Odvolací soud proto změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že v řízení neúspěšnému žalovanému uložil povinnost zaplatit úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení ve výši 251 523,50 Kč s tím, že tyto je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

20. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný neměl úspěch s podaným odvoláním, a tedy žalobkyně má právo na náhradu nákladů, které v odvolacím řízení účelně vynaložila. Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za její zastupování advokátem v rozsahu 2 úkonů právní služby po 16 340 Kč (vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu dne 11. 2. 2021) podle § 11 odst. 1, písm. g/ a k/ ve spojení s § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ze 2 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky (600 Kč) a z náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. (6 988,80 Kč). Nakolik byl podáním žalobkyně ze dne 17. 2. 2021 uplatněn ještě třetí úkon právní služby, není zřejmé, o jaký úkon se má jednat, když ze spisu se žádným způsobem nepodává, že by v odvolacím řízení byl vykonán. Žalobkyni tak bylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 40.268,80 Kč, s tím, že tyto je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.).