o zaplacení 10 000 000 s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalovaného 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2021, č. j. 49 Cm 47/2020 -122

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu došlou soudu prvního stupně dne 9. 4. 2020 se žalobkyně domáhala proti žalovaným zaplacení částky 10 000 000 Kč se 6 % úrokem ročně z této částky od 28. 1. 2020 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 33 333,33 Kč. Jak žalobkyně uvedla, společnost [Anonymizováno] vystavila dne 11. 12. 2013 směnku vlastní, kterou se zavázala zaplatit dne 27. 1. 2020 žalobkyni směnečnou sumu ve výši 35 115 026 Kč s tím, že žalovaní 1), 2) a 3) převzali směnečné rukojemství.

2. Soud prvního stupně vydal dne 6. 5. 2020 směnečný platební rozkaz č. j. 49 Cm 47/2020-31, kterým žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 10 000 000 Kč se 6 % úrokem z částky 10 000 000 Kč od 28. 1. 2020 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 33 333,33 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 648 863,50 Kč.

3. Žalovaní podali v zákonné lhůtě proti platebnímu rozkazu námitky, ve kterých uvedli, že

- směnka byla vystavena v podobě blankosměnky k zajištění závazků ze Smlouvy o kontokorentním úvěru č. [Anonymizováno], jež byl žalobkyní poskytnut až do výše 35 000 000 Kč. Žalobkyně však v žalobním návrhu ničeho neuvedla o tom, že směnka byla v minulosti blankosměnkou a měla právo ji vyplnit v souladu a za podmínek Smlouvy o podmínkách zajištění závazků směnkou ze dne 11. 12. 2013,

- jelikož v zápatí směnky je uvedeno „ Smlouva o podmínkách zajištění závazků směnkou a o právu banky vyplnit blankosměnku č. [Anonymizováno], pak tato náležitost na směnce způsobuje její neplatnost,

- vzhledem k tomu, že platebním místem je bez dalších podrobností [adresa], pak je směnka neplatná i pro neurčitost platebního místa,

- směnka nebyla řádně a včas předložena k placení,

- není dána místní příslušnost Městského soudu v Praze, nýbrž Krajského soudu v Praze.

4. Žalobkyně v písemném vyjádření ze dne 18. 6. 2020 k námitkám žalovaných uvedla, že majiteli směnky svědčí nesporný směnečný závazek, s čímž souvisí důkazní povinnost na straně dlužníka. Je tedy na žalovaných, aby tvrdili a prokázali, že směnka byla původně blankosměnkou, která měla být jinak vyplněna. Současně musí prokázat i přesný obsah vyplňovacího práva směnečného. V tomto směru však žalovaní nedostáli svým povinnostem ohledně tvrzení, jakým způsobem měla být blankosměnka vyplněna, a v čem konkrétně došlo k porušení vyplňovacího práva. Vzhledem k tomu, že žalobkyně uplatnila nárok proti avalistúm, pak vůči těmto subjektům, kteří jsou přímými dlužníky, se směnka nepředkládá k placení. Ani případné nepředložení směnky k placení výstavci nemá za následek zánik směnečného nároku. Jelikož směnka obsahuje doložku „bez protestu“, nesou žalovaní důkazní břemeno k prokázání svých tvrzení, že majitel směnku nepředložil k placení. Pokud v zápatí směnky je uveden odkaz na „Smlouvu o podmínkách zajištění závazků směnkou a o právu banky vyplnit blankosměnku č.[Anonymizováno]“, pak se jedná o běžnou a žádoucí obchodní praxi, která nemůže být v rozporu se zákonem, pokud ostatní zákonné náležitosti směnka splňuje. Platební místo na směnce s označením „[adresa]“ je zcela ve shodě s ustálenou judikaturou, když platební místo postačuje, pokud je vyjádřeno alespoň s přesností obce nebo města. Námitku týkající se místní nepříslušnosti soudu považuje žalobkyně za námitku obstrukční povahy.

5. Soud prvního stupně ve výroku I. rozsudku ponechal směnečný platební rozkaz v plném rozsahu v platnosti a ve výroku II. uložil žalovaným zaplatit žalobkyni náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 235 417,60 Kč. Soud na základě výsledků provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení směnečného penízu ve výši 10 000 000 Kč z platné směnky obsahující veškeré náležitosti dané § 75 zák. č. 191/1950 Sb. (dále jen ZSŠ) s tím, že žalovaní jako směneční rukojmí mají postavení přímých dlůžníků, neboť jsou shodně zavázáni jako ten, za koho se zaručili. Majitel směnky při jejím uplatnění nemusí tvrdit a prokazovat důvod jejího vystavení a obsah směnečné dohody. Soud prvého stupně měl za prokázané, že směnka zajišťovala závazky výstavce ze Smlouvy o kontokorentním úvěru č. [Anonymizováno], kdy v případě prodlení byla banka oprávněna přistoupit k vyplnění blankosměnky v rozsahu chybějích údajů. Pokud žalovaní tvrdí, že směnka byla vyplněna v rozporu s vyplňovacím prohlášením, tíží je k tomuto tvrzení důkazní povinnost, což v daném řízení neprokázali. K námitce žalovaných, že směnka nebyla předložena k placení, soud uvedl, že žalovaným v postavení směnečných rukojmích se směnka nepředkládá k placení, žalovaným však byla doručena výzva k placení, žalobní návrh, platební rozkaz a kopie směnky. K námitce neurčitého platebního místa uvedl, že platebním místem je [adresa] v [Anonymizováno]. Vzhledem k tomu, že o námitce místní nepříslušnosti bylo soudem již pravomocně rozhodnuto a jiné námitky nebyly uplatněny, ponechal soud platební rozkaz v platnosti dle § 175 odst. 4 o. s. ř., jak výše uvedeno.

6. Ve vztahu k žalovaným 1) a 3) nabyl rozsudek právní moci dne 10. 2. 2022.

7. Žalovaný 2) napadl rozsudek včasným blanketním odvoláním ze dne 24. 8. 2021, které doplnil písemným podáním ze dne 24. 9. 2021, ve kterém navrhl změnu rozsudku soudu prvního stupně a zrušení směnečného platebního rozkazu. Žalovaný 2) zejména namítl, že v dané věci nebylo postaveno najisto, proč žalobkyně vyplnila směnečnou sumu ve výši 35 115 026 Kč, a proč za datum splatnosti stanovila 27. 1. 2020 s tím, že posouzení těchto skutečností v rozsudku zcela absentuje. Majitel blankosměnky při vyplňování přitom nesmí postupovat dle své libovůle, aniž by respektoval, jaká práva a povinnosti účastníkům kauzálního vztahu vznikly. Vyplněním chybějících údajů do blankosměnky přitom nemůže být překvapen ani dlužník. Žalovaný 2) se proto neztotožnil se závěrem soudu, že je to on (spolu s žalovanými č. 1 a č. 3), kdo nese důkazní břemeno ohledně nesprávného vyplnění blankosměnky. Žalovaný 2) rovněž setrval na své námitce, že směnka nebyla žádnému z dlužníků, vůči kterým byl návrh uplatněn, předložena k placení s tím, že v době vydání směnečného platebního rozkazu nebyla ještě naplněna podmínka prezentace směnky. Žalovaný 2) rovněž setrval na své námitce, že směnečná listina je neplatná z důvodu poznámky uvedené v zápatí, jak výše uvedeno, neboť se jedná o náležitost mimo režim směnečného zákona. Směnka přitom není náhodným shlukem jednotlivých položek, ale tvoří určitý ucelený text, jehož obsahem je směnečné prohlášení. Žalovaný 2) dále setrval na námitce, že platební místo „[adresa]“ je neurčité bez uvedení dalších podrobností. Není zřejmé, z jakého důvodu soud považoval právě „[Anonymizováno]“ za „[Anonymizováno]“, když [adresa] se vyskytuje na [Anonymizováno] v okrese [Anonymizováno] nebo ve [Anonymizováno] v okrese [Anonymizováno].

8. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalovaného 2) zcela odkázala na své písemné vyjádření k námitkám žalovaných a navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212, § 212a a § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného 2) není důvodné.

10. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně na základě výsledků dokazování a dospěl k následujícímu závěru:

11. Ve shodě se soudem prvního stupně není pochyb o tom, že se žalobkyně domáhá svého nároku z platné směnky vlastní splňující veškeré zákonné náležitosti dle čl. I § 75 ZSŠ, ve které žalovaný 2) vystupuje jako směnečný rukojmí s tím, že listina byla původně blankosměnkou s nevyplněnými údaji směnečné sumy a data splatnosti. Žalovaný 2) je ze směnky zavázán dle čl. I § 78 odst. 1 ZSŠ ve spojení s čl. I § 28 odst. 2 ZSŠ. Ve shodě s tímto závěrem je třeba konstatovat, že ani poznámka uvedená v dolní části směnky „ Smlouva o podmínkách zajištění závazků směnkou a o právu banky vyplnit blankosměnku č. [Anonymizováno]“ nemůže sama o sobě způsobit neplatnost směnky. Z hlediska posouzení platnosti je podstatné, zda splňuje zákonné předpoklady dle čl. I § 75 ZSŠ, což bylo v řízení osvědčeno.

12. K námitce žalovaného 2), že žalobkyně ničeho neuvedla o tom, že směnka byla blankosměnkou a jaké závazky zajišťovala, je třeba uvést, že není povinností majitele směnky při uplatnění směnečného nároku uvádět, za jakých okolností byla směnka vystavena, a zda byla v minulosti blankosměnkou. Z hlediska abstraktního charakteru listiny zcela postačí, že žalobkyně osvědčí, že je jejím řádným majitelem a z pohledu zákonných náležitostí vyhoví směnečnému zákonu. Je proto zcela na žalovaném 2) jako směnečném dlužníku, aby tvrdil, v jaké části, případně v jakém rozsahu byla listina vyplněna nesprávně a k takovému tvrzení předložil nebo navrhl odpovídající důkazy. Vzhledem k tomu, že tato námitka zůstala pouze v rovině skutkového tvrzení a žalovaný 2) ani konkrétně neuvedl, jakým způsobem měla být listina vyplněna, je třeba tuto námitku vyhodnotit za neodůvodněnou.

13. K námitce, že směnka nebyla žalovanému 2) předložena k placení, je třeba ve shodě se soudem prvního stupně uvést, že žalovaný 2) jako směnečný rukojmí není osobou, které se směnka předkládá k placení. Ostatně ani v případě, že by majitel směnky ji nepředložil k placení jejímu výstavci, neměla by tato skutečnost za následek zánik směnečného nároku, když nejpozději je směnka předložena k placení doručením směnečného platebního rozkazu.

14. K námitce, že směnka je neplatná pro neurčité platební místo „[Anonymizováno]“ je třeba uvést, že z pohledu určitosti platebního místa zcela postačí označení obce (města), což v daném případě ve shodě s ustálenou judikaturou zcela vyhoví (srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 1997, č. j. 5 Cmo 551/96, Soudní rozhledy 2/1999). Ostatně nic nebránilo žalovanému 2) v postavení jednatele výstavce, aby uvedl na směnce platební místo s větší určitostí.

15. O námitce místní nepříslušnosti bylo již pravomocně rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. 6. 2020, č. j. 49 Cm 47/2020-49, jež bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2020, č. j. 2 Cmo 197/2020-80.

16. Vzhledem tomu, že odvolací soud shledal námitky žalovaného 2) nedůvodnými (případně neodůvodněnými), postupoval dle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správný potvrdil.

17. Ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů řízení o námitkách postupoval dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a tento změnil tak, že žalobkyni přiznal dle § 7 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/96 Sb. pouze 2 úkony právní služby po 48 340 Kč za písemné vyjádření ve věci samé ze dne 18. 6. 2020 a za 1 účast na jednání dne 21. 7. 2021, dále polovinu úkonu právní služby ve výši 24 170 Kč dle § 11 odst. 2 písm. c) vyhl. č. 177/96 Sb. za písemné vyjádření procesní povahy ze dne 16. 10. 2020 k vznesené námitce žalovaného 2) o nedostatku pravomoci soudu a polovinu úkonu právní služby ve výši 24 170 Kč dle § 11 odst. 2 písm. c) vyhl. č. 177/96 Sb. za písemné vyjádření procesní povahy ze dne 10. 2. 2021 k odvolání žalovaného 2), dále 4 paušální částky po 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/86 Sb, to vše zvýšené o 21 % DPH, tj. celkem 176 926,20.

18. Výrokem II. tohoto rozsudku byla žalobkyni, která měla v odvolacím řízení plný úspěch, přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. sestávající z 1 úkonu právní služby dle § 7 a § 11 vyhl. č. 177/96 Sb. ve výši 48 340 Kč za účast na jednání u odvolacího soudu dne 23. 2. 2023, v rozsahu 1 paušální částky ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/96 Sb., to vše zvýšené o 21 % DPH, tj. 58 854,40 Kč.