o 900 000 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. listopadu 2018, č. j. 45 Cm 151/2011-306

1. Žalobce se domáhá na žalovaném zaplacení 900 000 Kč s úrokem 6 % od 1. 7. 2009 do zaplacení a s odměnou 3 000 Kč. Uvedl, že žalovaný vystavil dne 29. 12. 2008 vlastní směnku na řad žalobce na žalovanou jistinu se splatností 30. 6. 2009, která je opatřena doložkou bez protestu. Směnka předložená k placení nebyla žalovaným zaplacena.

2. Soud prvního stupně žalobě vyhověl směnečným platebním rozkazem ze dne 19. 9. 2011, č. j. 45 Cm 151/2011-9. V tehdy platné třídenní námitkové lhůtě žalovaný namítal, že dne 25. 12. 2008 havaroval s automobilem značky [Anonymizováno] který patřil žalobci. Přestože žalobce žalovanému nikdy výši škody na vozidle nevyčíslil, donutil jej podepsat dne 29. 12. 2008 předmětnou směnku, tedy pod nátlakem. Žalobce havarovaný automobil prodal podle názoru žalovaného proto, aby nebylo možno zjistit skutečnou výši škody, kterou považuje za smyšlenou. Namítal také nepředložení směnky k placení. Konečně v tomto podání uvedl, že nárok na náhradu škody je uplatněn u pojišťovny, ale je v souvislosti s tímto nárokem vedeno trestní řízení u Okresního soudu [adresa] pod spisovou značkou 2 T 213/2009.

3. Při prvním jednání, na kterém byly projednávány výše uvedené námitky žalovaného a které se konalo před soudem prvního stupně dne 22. 11. 2011, žalovaný rozvedl tvrzení k výše uvedeným námitkám. Při tomto jednání žalovaný učinil ohledně povahy vztahů, které byly mezi ním a žalobcem první zmínku, když uvedl, že poté, kdy ukončil zaměstnání u žalobce, ten po něm ihned začal směnečnou sumu vymáhat. Druhou zmínkou podporoval námitku nedostatku svobodné vůle, když uvedl, že v době, kdy směnku podepsal, byl zaměstnancem žalobce a obával se ztráty zaměstnání. V podání datovaném 29. 12. 2011, které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 30.12.201, žalovaný nově uvedl, že předmětný automobil svěřil žalobce jakožto zaměstnavatel svému zaměstnanci, to znamená žalovanému, aby s ním provedl jízdu do restaurace nacházející se v obci [adresa] pro nápoje. Z toho dovozoval, že výše jeho povinnosti k náhradě škody, která byla způsobena z nedbalosti, může být nejvýše v rozsahu čtyřnásobku jeho výdělku. Nově také namítal, že havárii nezavinil, a proto není povinen škodu hradit žalobci vůbec.

4. Napadeným rozsudkem ponechal soud prvního stupně směnečný platební rozkaz v platnosti, co se týká výroků ve věci samé. Zčásti zrušil pouze výrok stejného směnečného rozkazu o náhradě nákladů řízení, a to s výjimkou částky odpovídající žalobcem zaplacenému soudnímu poplatku. Konečně uložil žalovanému uhradit žalobci na náhradu zbývajících nákladů právního zastoupení celého dosavadního řízení částku 118 483,20 Kč.

5. Soud se nejprve zabýval otázkou včasnosti a projednatelnosti jednotlivých námitek, jak byly postupně žalovaným uplatňovány. Při tom uzavřel, že námitku vzniku škody při výkonu práce v rámci pracovního poměru mezi žalobcem a žalovaným považoval soud prvního stupně za opožděnou. Mimoto též za neprokázanou. Nakolik žalovaný včas vznesl námitku týkající se výše škody, pak soud konstatoval, že ta není konkrétní, když žalovaný neuvedl, jakou výši škody považuje za odpovídající. Považoval ji proto za neprojednatelnou. Vyslovil při tom názor, že taková námitka je případná pouze v případě blankosměnek a o tu zde nejde.

6. K námitce nepředložení směnky k placení soud uzavřel, že tato námitka by měla dopad pouze tehdy, kdyby žalovaný ve lhůtě směnečným platebním rozkazem stanovené směnku zaplatil, což se nestalo.

7. Co se týká námitky, že žalovaný dopravní nehodu, jejíž existence je nepochybná, nezavinil, opřel se soud prvního stupně o závěry, které v této věci učinila Policie ČR a o pravomocný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2014, č. j. 9 To 45/2014-644, kterým byl žalovaný pravomocně uznán vinným z úvěrového podvodu, který spočíval v tom, že nepravdivě tvrdil, že byl ohrožen jiným motorovým vozidlem s cílem, aby bylo získáno plnění z pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorového vozidla této jako viník neprávem označené osoby.

8. Podrobně se soud prvního stupně zabýval proto pouze námitkou, že žalovaný předmětnou směnku podepsal nesvobodně. K této námitce provedl dokazování účastnickým výslechem žalovaného a dále svědeckými výslechy. Vyslechl [Anonymizováno], jehož majetek byl při dopravní nehodě poškozen a který viděl nehodu i následné události, a dále vyslechl [Anonymizováno], bratra žalovaného, a [Anonymizováno], matku žalovaného, se kterými v rozhodné době žalovaný žil ve společné domácnosti.

9. Výhrůžky popisoval při své účastnické výpovědi jen žalovaný. Bezprostředně po dopravní nehodě a po odtažení poškozeného vozidla do dílny jej, podle této výpovědi, žalobce vyzval, aby jej odvezl do jeho bydliště. Tam mu vyhrožoval bezprostředním útokem, přiložil mu k hlavě pistoli, a dále mu vyhrožoval tím, že pokud škodu na vozidle nezaplatí, stane se něco jemu i jeho rodině, mohl by jej navštívit boxer [Anonymizováno]. Po té odjel domů. V následujících dnech docházel do zaměstnání u žalobce, kde jej měl napadat žalobce a také jeho bratr [Anonymizováno]. Po dopravní nehodě a návštěvě u žalobce v den nehody byl žalovaný rozrušený a bral léky na uklidnění. To potvrdili i bratr a matka žalovaného. Svěřil se jim, že na něj žalobce činí nátlak, aby škodou uhradil. Žalovaný, jeho matka a jeho bratr uvažovali, zda se neobrátit na policii, ale nakonec od toho upustili. Žádného výhružného jednání žalobce přítomni nebyli a vycházeli pouze z toho, co jim žalovaný sdělil. Bratr žalovaného druhý den zašel do autodílny, kde žalovaný pracoval a kam tento svědek docházel již dříve. Jednání žalobce popisoval jako korektní. Žalobce se pouze obrátil na svědka s tím, zda jde uhradit škodu. Bratr žalobce [Anonymizováno] chodil po dílně a naznačoval bojové pohyby, ale svědek toto chování u něho zaznamenal již v době před předmětnou dopravní nehodou a považoval to za styl jmenovaného. Svědek [Anonymizováno] byl přítomen, když se po nehodě dostavil na místo žalobce jako majitel havarovaného vozidla. Žalovanému nadával kvůli způsobené škodě. Žádné výhrůžky však nezazněly. Konečně v den podpisu směnky přijel žalobce před dům, kde žalovaný, jeho bratr a jeho matka bydleli. Na zatroubení klaksonem žalovaný sešel dolů a nastoupil do auta. Bratr a matka žalovaného z toho usoudili, že se jedná o smluvené setkání. Po návratu domů žalovaný těmto svědkům sdělil, že podepsal směnku. Jeho bratr věděl, že jde o směnku na 900 000 Kč, matce to žalovaný sdělil až později.

10. Soud konstatoval, že žalovaný je směnečně zavázán směnkou, kterou žalobce předložil a která je platnou směnkou vlastní s obsahem, jak byl tvrzen již v žalobě. Je nepochybné a vyplynulo to i z trestního řízení, že žalovaný způsobil dopravní nehodu, při které poškodil automobil žalobce. Za nepochybné považoval soud i to, že předmětná směnka se týká náhrady škody způsobené žalovaným na havarovaném vozidle žalobce.

11. Co se týká materiální kvality podpisu žalovaného na sporné směnce z hlediska svobody vůle, pak soud sice uvěřil tomu, co svědci vypověděli, z těchto výpovědí se nedostatek svobody vůle při podpisu směnky nepodává. Nakolik to zmínil bratr žalovaného a jeho matka, pak vycházeli jen z toho, co jim měl žalovaný sdělit. Výpovědi žalovaného pak soud neuvěřil. Předně proto, že jeho výpověď nepodporují jiné důkazy. Dále proto, že s těmito tvrzením žalovaný přišel teprve po třech letech až v tomto řízení. Nezmínil tyto okolnosti ani v trestním řízení, které se týkalo sejné dopravní nehody. Konečně v tomto trestním řízení byl odsouzen za pojistný podvod, když žalovaný záměrně lhal, aby bylo získáno plnění z cizího pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorového vozidla. Tedy z pojištění osoby, o které žalovaný nepravdivě uváděl, že nehodu zavinila. Jak ze šetření Policie ČR o nehodě tak také z trestního řízení vyplanulo, že tomu tak nebylo. Proto považoval tuto námitku za neprokázanou.

12. Nakolik soud zčásti zrušil výrok směnečného platebního rozkazu o náhradě nákladů řízení, reagoval tak na pozdější zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., ze které soud původně vycházel.

13. Proti tomuto rozsudku se včas odvolal žalovaný a navrhuje jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poukázal na zrušení třídenní lhůty pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2012, spisové značky Pl. ÚS 16/12. Již při jednání před soudem prvního stupně dne 22. 11. 2011 žalovaný uváděl, že předmětná směnka měla krýt škodu na vozidle, které žalobce jako zaměstnavatel zapůjčil žalovanému coby zaměstnanci. K tomu k výzvě soudu žalovaný předložil důkazní návrhy a mezi nimi úřední záznam policie, ve kterém žalobce uvádí, že vozidlo půjčil zaměstnanci, to je žalovanému a poslal jej do restaurace pro pití. To soud přehlíží. Je zřejmé, že se jednalo o služební jízdu. Jde tedy o škodu vzniklou v rámci pracovněprávního vztahu a takovou pohledávku nelze zajistit směnkou. Soud také neprávem pominul nepodepsaný notářský zápis, kde se hovoří o částce 800 000 Kč. Z toho vyplývá, že žalobce svá tvrzení o výši škody měnil a věrohodný způsobem ji nevyčíslil.

14. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Připouští, že žalovaný mohl námitky v tomto případě řádně uplatňovat ještě do skončení prvního jednání ve věci. Námitku, že směnka souvisí s pracovně právním vztahem mezi účastníky řízení, však žalovaný neuplatnil ani na jednání konaném dne 22. 11. 2011, kdy to bylo naposledy možné. Soud prvního stupně na tomto jednání poskytl žalovanému lhůtu pouze na označení důkazů a nikoliv k doplňování námitek. Souvislost směnky s pracovně právním vztahem mezi účastníky řízení byla žalovaný uplatněna až v podání, které bylo soudu doručeno dne 30. 12. 2011. Shledává námitku rovněž nedůvodnou. I kdyby cestou do restaurace žalovaný plnil pracovní úkol, což žalobce vylučuje, šlo by o exces žalovaného. Ten svévolně namísto toho, aby se nápoji vrátil, odjel opačným směrem, aby se „předváděl“ před dalšími osobami, které neoprávněně naložil. Šlo o zneužití vozidla k soukromé jízdě. Bylo také na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že skutečná škoda na vozidle byla jiná. Souhlasí s nevěrohodností žalovaného v souvislosti jeho odsouzením za pojistný podvod, který se týkal předmětné dopravní nehody s vozidlem žalobce.

15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212a o. s. ř. i řízení, které mu předcházelo, a postupoval při tom podle § 214 odst. 1 o. s. ř. Vyšel při tom ze zjištění, která na základě jím provedeného dokazování učinil soud prvního stupně.

16. Vzhledem k tomu, že žalovaný doplňoval po lhůtě, která vyplývala ze směnečného platebního rozkazu a která podle tehdy platného znění § 175 odst. 1 o. s. ř. byla stanovena na tři dny, svoje námitky. To znamená, nedoplňoval jen tvrzení k obranným skutkům původně uplatněným, nýbrž svou obranu doplňoval o další skutky, musel si soud prvního stupně položit otázku, které skutky byly uplatněny včas, a které byly uplatněny opožděně. Při tom postupoval v souladu s § 175 odst. 4 o. s. ř., když dodatečné námitky, tedy námitky uplatněné až po té, kdy bylo nařízené jednání k projednání námitek prve uplatněných, neodmítal pro opožděnost, ale jejich nepřípustnost zdůvodnil jen v rámci odůvodnění napadeného rozsudku.

17. Plénum Ústavního soudu nálezem ze dne 16.10.2012 spisové značky Pl. ÚS 16/12, uveřejněným pod č. 369/2012 Sb., zrušilo uplynutím dne 30.4.2013 lhůtu tří dnů v souvislosti s námitkami proti směnečnému platebnímu rozkazu v ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud byl si vědom, že určitý časový limit pro takové námitky existovat musí. Proto dal zákonodárci časový prostor do výše uvedeného data k tomu, aby učinil procesní předpisy v této souvislosti souladnými s ústavním pořádkem. Na tento nález navazuje nález Ústavního soudu ze dne 14.1.2013 spisové značky IV. ÚS 376/11. Zde vyšel Ústavní soud z obecně uznávané zásady, že v případě právních předpisů, které byly zrušené pro rozpor s ústavním pořádkem, je nutno pro dobu před jejich zrušením vykládat právo tak, aby i tak co nejvíce bylo jeho používání v souladu s principy ústavními. Zrušením právního předpisu pro rozpor s ústavním pořádkem Ústavní soud tento rozpor nezakládá, pouze jej konstatuje. Proto Ústavní soud v posledně uvedeném nálezu dovodil, že ačkoliv byla uvedená námitková lhůta zrušena až ke dni 30.4.2013, bylo nutno i do té doby postupovat tak, aby byly posuzovány jako včasné všechny námitky, které žalovaný účastník uplatnil do skončení prvního jednání ve věci před soudem prvého stupně ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř.

18. Protože soud prvního stupně se vskutku nijak nezabýval tím, co žalovaný přednesl na jednání koneném dne 22.11.2011, nelze ani posoudit, zda soud prvního stupně z výše uvedených rozhodnutí Ústavního soudu vycházel.

19. Je proto nutno, i s ohledem na to, že jde o zásadní otázku, kterou odvolání žalovaného nastoluje, posoudit, nakolik žalovaný na tomto jednání uplatnil námitku, že předmětná směnka zajišťuje pohledávku žalobce vůči žalovanému, která vznikla v rámci pracovněprváního vztahu, který mezi nimi, jak není nijak sporné, existoval. Při tom podle konstantní judikatury je nepřípustné, aby pohledávky z pracovněprávních vztahů byly zajišťovány směnkami. Tento závěr judikatura dovozovala jak k původnímu pracovnímu kodexu z roku 1965 tak rovněž ke stávajícímu zákonku práce ve všech jeho zněních.

20. Při jednání před soudem prvního stupně, které se konalo dne 22.11.2011, ve vztahu k poměru mezi účastníky žalovaný na tomto jednání předně uvedl: „…. poté, kdy jsem ukončil zaměstnání u p. Trejbala, ihned po mě začal směnečnou sumu vymáhat.“ Co se týká nátlaku žalobce na žalovaného pak žalovaný při tomto jednání uvedl: „tento nátalak spočíval zejména v tom, že jsem byl stále v době, kdy jsem směnku podepisoval, zaměstnancem žalobce, práci jsem potřeboval a vycházel jsem z toho, že kdybych směnku nepodepsal, tak přijdu o práci“. Z tohoto přednesu je tedy nepochybně patrné, že žalovaný zmínil, že mezi ním a žalobcem existoval pracovněprávní vztah. Žádným způsobem však nezmínil, že důvodem směnky by měla být škoda, kterou by snad měl žalovaný způsobit v souvislosti s výkonem práce v rámci pracovněprávního vztahu mezi ním a žalobcem. Odvolací soud samozřejmě nijak netrvá na tom, že by musela být námitka formulována tatko pregnantně. Zcela by postačovalo, kdyby na zmíněném jednání žalovaný přinesl tvrzení, ze kterých by se možná souvislost vzniku škody na vozidle žalobce s pracovněprávním vztahem podávala. Ostatně takto pregnantně nebyla tato námitka formulována ani v podání žalovaného ze dne 29.12.2011. Nicméně toto podání již obsahuje konkrétní skutková tvrzení, ze kterých již bylo by možnéo tuto námitku dovodit. To však je již ve větle výšee uvedených nálezů Ústavního soudu pozdě. Není také vůbec pravdivé tvrzení uvedené v odvolání, že žalovaný při jednání dne 22.11.2011 uvedl, že: „žalobce coby zaměstnavatel po něm žádal vystavit v tomto řízení uplatněnou směnku, která měla krýt škodu na vozidle, které žalobce jako zaměstnavatel zapůjčil žalovanému coby zaměstnanci, který s vozidlem dne 25.12.2008 havaroval.“ Jde o úplný výmysl.

21. Soud prvního stupně také nijak neotevřel při tomto jednání možnost uvádět nová tvrzení nebo dokonce nové námitky. Pouze umožnil žalovanému, aby k námitkám dosud upatněným, to znamená k námitce nedostatku svbodnosti podpisu na směnce a správnosti výše směnenčé sumy doplnil do konce roku 2011 důkazy. I jen otevření možnosti nových tvrzení by bylo problematické, otevření nové námitkové lhůty bylo by v hrubém rozporu se zákonem. Z toho vyplývá, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, když uzavřel, že se jedná o dodatečnou a proto již neprojednatelnou. Odůvodnění tohoto správného závěru ovšem dostatečné není, což se tímto napravuje.

22. Jestliže soud prvního stupně správně hodnotil tuto námitku jako opožděnou, nebylo vůbec namístě se zabývat její důvodností. To platí tím spíše, že k této námitce prakticky žádné dokazování neproběhlo, nebylo ho pochpitelně ani třeba, a že okolnosti, na které soud v této souvislosti by bez dalšího nestačily k závěru, zda jde nebo nejde o námitku důvodnou. Nestačily by k tomu ostatně ani důkazy doposud žalvoným předložené.

23. Stejně opožděná je i námitka, která se také objevuje až v podání žalovaného ze dne 29. 11. 2011, že škodu na vozidle žalovaný vůbec nezavinil. Ani k tomu nebylo namístě činit závěr o její důvodnosti nebo nedůvodnosti. Zde ovšem dokazování k závěrům, které přesto k tomu soud učinil, dostačovalo.

24. Není správný názor soudu prvního stupně, že otázka, zda výše směnečného penízu odpovídá výši kauzálního závazku, je snad účinně možná jen ve vztahu k blankosměnkám. Zejména při směnkách, které slouží jako zajištění, je přece samozřejmé, že směnečný dlužník může důvodně namítat, že výše zajištěného závazku je nižší, než kolik je po něm ze zajišťovací směnky požadováno. Prostřednictvím žádného zajištění přece neměl by věřitel získat více, než mu náleží v závazku zajištěném.

25. Správně ovšem soud prvního stupně v této souvislosti dovodil, že nebylo v žádném případě povinností žalobce k této otázce cokoliv tvrdit a dokazovat. Opačný názor uváděný již původních námitkách a prezentovaný ještě v projednávaném odvolání, je zcela nesprávný. To platilo již dříve podle § 495 obč. zák. Nyní to zcela pregnantně stanoví § 1791 odst. 2 o.z. Bylo naopak na žalovaném, aby tvrdil a dokázal, že ve skutečnosti byla škoda na vozidle nižší, než je po něm v tomto řízení požadováno. Ani okolnost, že případně žalobce vozidlo po nehodě prodal, není při tom významná bez ohledu na dále uvedené.

26. Zde navíc určité okolnosti dostupné jsou. Žalovaný sám uváděl, že automobil byl po nedohě nepojízdný a musel být odtažen do dílny. Jak je obecně známo, pořizuje Policie ČR fotodokumentaci vyšetřovaných dopravních nedod, jejíž významnou součástí jsou fotografie zachycující stav havarovaných vozidel. Žalovaný navíc má ve vztahu k autoopravárenství i odborné znalosti a zkušenosti. To vše však jen pro dokreslení.

27. Jestliže směnka obsahuje doložku „bez protestu“ anebo doložku stejného významu, platí podle čl. I. § 46 odst. 2 zákona směnečného a šekového skutková doměnka, že směnka byla předložena k placení řádně a včas. Jde sice o doměnku vyvratitelnou, není-li však vyvrácena, je nutno vyjít ze skutkového závěru, že směnka byla řádně a včas předložena k placení. To se zde nestalo. Již proto nejde o námitku důvodnou.

28. Ani v případě, že by žalovaný prokázal, že směnka mu k placení předložena nebyla, a vyvrátil tak zmíněnou doměnku, neztrácel by majitel směnky vlastní nároky ze směnky vůči jejímu výstavci, jak plyne z čl. I. § 53 odst. 1 ve spojení s čl. I. § 78 odst. 1 zákona směnenčého šekového. Konečně, jak to zmínil i soud prvního stupně, mohla by být otázka předložení směnky k placení významná jen tehdy, kdyby žalovaný proti směnečnému platebnímu rozkazu zaplatil jistinu směnky a pak mohl by úspěšně rozporovat právo žalobce na úroky a odměnu, když doručení směnečného platebního rozkazu spolu se žalobou, má také účinky předložení směnky k placení z hlediska legitimace žalobce jako majitele jednotlivé směnky.

29. Přes nutnost určitých zpřesnění je tedy napadený roszudek soudu prvního stupně věcně správný, a proto byl odvolacím soudem podle § 219 o. s. ř. potvzen.

30. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. se přiznává náhrada nákladů odvolacího řízení úspěšnému žalobci. Přiznává se náhrada nákladů právního zastoupení a to za 2 a hlavní úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání před odvolacím soudem) po 11 940 Kč podle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění. Přiznává se paušální náhrada s tím souvisejících výdajů po 300 Kč, náhrada cestovného za cestu z Plzně k odvolacímu soudu a zpět, to je 1 506 Kč, a náhrada se stejnou cestou spojené ztráty času v rozsahu 8 půlhodin po 100 Kč. Přiznává se také náhrada daně z přidané hodnoty z těchto částek ve výši 5 751 Kč. Celkem se tedy přiznává k náhradě 33 137 Kč.