o zaplacení 456 477 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2021, č. j. 16 Cm 41/2017-294

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu došlou soudu prvního stupně dne 6. 3. 2017 se právní předchůdkyně žalobkyně ([Anonymizováno].) domáhala proti žalovaným zaplacení částky 456 477 Kč se 6 % úrokem ročně z této částky od 5. 1. 2017 do zaplacení a s odměnou ve výši 1 522 Kč. Žalobkyně uvedla, že směnka byla vystavena žalovaným 1. dne 17. 9. 2009 žalovaným 1. a žalovaná 2. převzala rukojemský závazek k zaplacení výše uvedené směnečné sumy. Směnka byla předložena k placení s tím, že ničeho nebylo zaplaceno.

2. Soud prvního stupně vydal dne 25. 4. 2017 směnečný platební rozkaz č. j. 16 Cm 41/2017-22, kterým žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 456 477 Kč, 6 % úrok p. a. z částky 456 477 Kč od 5. 1. 2017 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1 522 Kč a dále náhradu nákladů řízení ve výši 22 900 Kč.

3. Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu podali žalovaní 1. a 2. shodné námitky, ve kterých uvedli, že

- dne 17. 9. 2017 podepsali pouze vlastní blankosměnku na řad (právní předchůdkyně) žalobkyně, v níž nebyla vyplněna směnečná suma, datum splatnosti a místo placení za účelem zajištění kontokorentního úvěru a nikoli směnku vlastní na částku 456 477 Kč splatnou dne 4. 1. 2017,

- neexistoval důvod pro vystavení směnky na částku 456 477 Kč dne 17. 9. 2009,

- ničeho nedluží s tím, že nebyli nikým informováni o výši dluhu vůči právní předchůdkyni žalobkyně s tím, že směnečná suma neodpovídá součtu splatných pohledávek a případných budoucích pohledávek ze smlouvy o kontokorentním úvěru,

- došlo k promlčení směnečného nároku,

- podpisy na směnce nejsou vlastnoručními podpisy žalovaných, neboť dne 17. 9. 2009 podepsali pouze blankosměnku, nikoli vlastní směnku na směnečnou sumu 456 477 Kč.

4. Právní předchůdkyně žalobkyně ve svém písemném vyjádření ze dne 27. 7. 2017 k námitkám žalovaných uvedla, že žalovaní dne 17. 9. 2009 podepsali zajišťovací blankosměnku v souvislosti s poskytnutím kontokorentního úvěru žalovanému 1., která byla vyplněna v souladu s Dohodou o vyplnění blankosměnky a stala se směnkou, jež se týká daného řízení. Na základě Smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 17. 9. 2009 byl žalovanému 1. poskytnut úvěr ve výši 500 000 Kč s roční úrokovou sazbou ve výši 10,5% se závazkem, že každých 180 dnů bude jeho běžný účet vykazovat po dobu jednoho pracovního dne kreditní zůstatek, to znamená, že jistina úvěru bude splacena. Žalovaný 1. však neplnil podmínky sjednaného úvěru a neplatil dohodnuté splátky, a proto právní předchůdkyně žalobkyně smlouvu dne 14. 5. 2016 vypověděla. V takovém případě byla právní předchůdkyně žalobkyně oprávněna dlužnou částku úročit úrokem z prodlení ve výši 30% p. a. Vzhledem k tomu, že žalovaný 1. dlužnou částku po zaslané výzvě neuhradil, přistoupila právní předchůdkyně žalobkyně k vyplnění blankosměnky.

5. V průběhu řízení byla směnka převedena indosací na žalobkyni a soud prvního stupně usnesením ze dne 1. 10. 2018, č. j. 16 Cm 41/2017-101 rozhodl o právním nástupnictví na straně žalobkyně za podmínek § 107a o. s. ř.

6. Napadeným rozsudkem na základě výsledků provedeného dokazování ponechal soud prvního stupně ve výroku I. směnečný platební rozkaz v plném rozsahu v platnosti, ve výroku II. uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 94 413,10 Kč a ve výroku III. uložil žalovaným povinnost zaplatit ve prospěch účtu Městského soudu v Praze náhradu nákladů státu ve výši 19 590 Kč. K námitce týkající se „nedluhu“ a k excesivně vyplněné směnce uvedl, že ji vyhodnotil za neodůvodněnou, neboť žalovaní ničeho konkrétního netvrdili, jakým způsobem měla být vyplněna směnka v rozsahu směnečné sumy a data splatnosti a kolik bylo žalovaným 1. spláceno na dluh. Není povinností majitele směnky uvádět tvrzení týkajících se okolností při vyplnění směnky, které nelze nahrazovat označenými důkazy. K námitce promlčení uvedl, že je nedůvodná, neboť nárok ze směnky byl uplatněn dne 6. 3. 2017 v tříleté promlčecí lhůtě dle čl. I § 70 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb. (dále jen ZSŠ) s tím, že směnka se stala splatnou dne 4. 1. 2017. K námitce týkající se nepravých podpisů žalovaných na směnce odkázal na závěry znaleckých posudků [Anonymizováno] a [Anonymizováno], ze kterých učinil závěr, že podpisy na směnce byly učiněny na vytištěný formulář, aniž bylo zjištěno, že některý z textů byl učiněn později, oba podpisy byly učiněny jako prvopisy s tím, že pravost podpisů žalovaných byla vyhodnocena v kladné rovině pravděpodobnosti. I když byla (u žalované 2.) zjištěna pravost podpisu v nižší rovině pravděpodobnosti, pak i v případě většího množství srovnávacího materiálu by znalec nevyslovil závěr záporný, neboť v takovém případě přichází v úvahu pouze závěr zpřesňující v kladné rovině zjištění. Námitku týkající se změny žalobních tvrzení vyhodnotil za opožděnou s tím, že žalobkyně jako majitelka směnky není povinna v žalobních tvrzeních uvádět, zda byla směnka v minulosti blankosměnku, a zda ji doplnila na úplnou směnku.

7. Žalovaní napadli rozsudek včas podaným shodným odvoláním, ve kterém navrhli jeho změnu a zrušení vydaného směnečného platebního rozkazu. Zejména uvedli, že právní předchůdkyně žalobkyně v návrhu pominula, že uplatnila nárok ze směnky, která byla původně blankosměnkou, kterou následně vyplnila. Teprve po vydání směnečného platebního rozkazu změnila svá žalobní tvrzení, když nově uvedla, že byla podepsána blankosměnka. Tato doplněná skutková tvrzení byla žalovaným doručena až po uplynutí zákonné 15denní lhůty k podání námitek, takže v podaných námitkách nemohli na tato tvrzení reagovat. Žalovaní nadále považují námitku promlčení za důvodnou, když k zastavení běhu promlčecí doby nemohlo v daném případě dojít podáním žaloby, která se opírala o původní žalobní tvrzení o vyplněné vlastní směnce. Ohledně námitky týkající se nepravosti podpisů žalovaných na směnce soud prvního stupně pominul, že důkazní břemeno ohledně pravosti podpisů osob směnečně zavázaných tíží žalobkyni. Soud prvního stupně se však nijak nevypořádal s jejich argumentací obsaženou ve vyjádření ke znaleckému posudku z oboru písmoznalectví. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že pravost podpisu musí být zjištěna nade vši rozumnou pochybnost, což znamená, že závěr znalce musí být kladný kategorický nebo minimálně kladný v rovině vysoké pravděpodobnosti, ani jeden z těchto závěrů však znalkyně neučinila. Z uvedených důvodů proto žalovaní považují předmětný rozsudek za nepřezkoumatelný.

8. Žalobkyně v písemném vyjádření ze dne 30. 9. 2022 k odvolání žalovaných uvedla, že souhlasí s rozhodnutím soudu prvního stupně.

9. Před posouzením odvolacích důvodů, jež byly žalovanými uplatněny proti výše uvedenému rozsudku, posoudil odvolací soud námitku podjatosti vznesenou žalovaným 1. v průběhu druhého nařízeného jednání dne 16. 11. 2021, ke které se připojila žalovaná 2., spočívající v tvrzení, že rozhodující soudkyně [Anonymizováno] nebyla schopna řádně zaprotokolovat ústní vyjádření žalovaného 1. týkající se vypracování znaleckého posudku v oboru písmoznalectví v závislosti na množství srovnávacího materiálu a to v rámci výslechu znalkyně [Anonymizováno].

10. Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Dle § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

11. Soudkyně a zastupující soudci v písemném vyjádření ze dne 29. 11. 2021 uvedli, že k projednávané věci ani k účastníkům řízení či právním zástupcům nemají žádný poměr, nemají zájem na výsledku řízení a nejsou jim známy žádné okolnosti, které by mohly vzbuzovat pochybnosti o jejich podjatosti. Žalobkyně v písemném vyjádření ze dne 2. 12. 2021 uvedla, že považuje uplatněnou námitku za nedůvodnou a neopodstatněnou.

12. Vzhledem k tomu, že žalovaní 1. a 2. neuplatnili námitku podjatosti u prvního jednání nařízené soudem prvního stupně a netvrdili ani žádný později vzniklý konkrétní důvod (§ 15a odst. 2 o. s. ř.), pro který by soudce mohl být vyloučen pro poměr k věci, k účastníkům nebo zástupcům, neshledal odvolací soud důvody pro vyloučení soudkyně z projednání a rozhodnutí ve věci. Nad rámec lze uvést, že takovým důvodem jistě nemůže být žalovaným 1. tvrzená chybná protokolace z jednání. Účastníci řízení dle § 40 odst. 8 o. s. ř. mají právo uplatnit návrhy na doplnění protokolu nebo vznést námitky proti jeho znění, o nichž předseda senátu rozhodne.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných není důvodné.

14. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně na základě výsledků dokazování a dospěl k závěru, že se žalobkyně domáhá svého nároku z platné směnky vlastní splňující veškeré zákonné náležitosti dle čl. I § 75 ZSŠ, v níž žalovaný 1. vystupuje jako výstavce a žalovaná 2. v pozici směnečného rukojmího. Soud prvního stupně proto postupoval ve shodě s § 175 odst. 1 o. s. ř., pokud návrhu vyhověl a vydal směnečný platební rozkaz, proti kterému podali žalovaní v zákonné lhůtě námitky. Z pohledu skutkových tvrzení nebyla právní předchůdkyně žalobkyně povinna uvádět, za jakých okolností byla směnka vystavena, zda plní funkci platební nebo zajišťovací, zda byla v minulosti blankosměnkou či nikoli.

15. K námitce, že žalovaní žalobkyni ničeho nedluží, případně nedošlo k řádnému vyplnění směnečné sumy, nebyli nikým informování o existenci směnečného dluhu, který ani neodpovídá součtu pohledávek z kontokorentního úvěru, je třeba uvést, že předpokladem projednání takové námitky je stanovení konkrétní výše směnečné sumy vyplněné do směnky, jinými slovy musí být zcela určitá, aby bylo možné k její verifikaci vést dokazování (případně i znaleckým posudkem z oboru účetnictví). V případě, že žalovaní pouze zpochybnili nesprávné doplnění směnečné sumy, aniž ji specifikovali, je třeba takovou námitku odmítnout za neodůvodněnou. Pokud žalovaní výslovně uvedli, že ničeho nedluží a neexistoval důvod pro vystavení směnky, měli označit konkrétní listiny, kterými by prokázali řádné a včasné splácení kontokorentního úvěru, jež byl zajištěn směnkou. Nelze proto postupovat opačně a teprve z důkazu (znaleckého posudku) „zjišťovat skutek“, tedy výši směnečného penízu. Námitku „nedluhu“ na základě výše uvedeného je třeba považovat za nedůvodnou. Ve shodě s námitkami žalovaných lze však konstatovat, že žalovaný 1. dne 17. 9. 2009 nevystavil úplnou směnku, nýbrž pouze blankosměnku s nevyplněnými údaji směnečné sumy, data splatnosti a místa placení, jak správně spolu s žalovanou 2. uvedl v námitkách, která v případě porušení smlouvy o kontokorentu, kterou zajišťovala, se mohla stát úplnou směnkou. Za těchto okolností proto neexistoval důvod, aby žalovaný 1. dne 17. 9. 2009 vystavil ve prospěch právní předchůdkyně žalobkyně úplnou směnku. Je přitom zcela věcí majitele směnky, zda při uplatnění nároku, případně v průběhu řízení, uvede okolnosti, za kterých byla směnka (původně blankosměnka) vystavena, přičemž taková tvrzení nelze považovat za změnu žalobních tvrzení. Vzhledem k tomu, že okamžikem vyplnění prázdných míst na blankosměnce se tato listina stává směnkou a to zpětnými účinky „ex tunc“, je třeba pohlížet na směnečnou listinu tak, jako kdyby od počátku jejího vystavení byla směnkou. Z tohoto důvodu nelze vytknout právní předchůdkyni žalobkyně, pokud v žalobním návrhu odvodila svůj nárok již z vyplněné směnky vystavené dne 17. 9. 2009.

16. Vzhledem k tomu, že směnečné nároky proti příjemci se promlčují dle čl. I § 70 odst. 1 ZSŠ ve třech letech ode dne splatnosti směnky, a právní předchůdkyně žalobkyně uplatnila u soudu dne 6. 3. 2017 směnečný nárok ze směnky splatné ke dni 4. 1. 2017, pak soud prvního stupně postupoval správně, pokud označil námitku za nedůvodnou, neboť k promlčení nároku nedošlo.

17. K námitce nepravých podpisů žalovaných na směnce je třeba předně uvést, že tato námitka je v rozporu s výše uvedeným tvrzením žalovaných, že dne 17. 9. 2009 vystavil žalovaný 1. a žalovaná 2. avalovala ve prospěch právní předchůdkyně žalobkyně blankosměnku k zajištění závazků ze smlouvy o kontokorentním úvěru s tím, že předmětná směnka se po vyplnění stala směnkou, z níž je odvozen předmětný nárok. Mezi účastníky není sporným, že žalovaný 1. nevystavil a žalovaná 2. neavalovala ve prospěch právní předchůdkyně žalobkyně dne 17. 9. 2009 žádnou jinou úplnou směnku. Z výsledků provedeného dokazování a to ze znaleckých posudků z oboru kriminalistika – odvětví technické zkoumání písemností a z oboru kriminalistika – specializace expertiza ručního písma vyplynulo, že oba podpisy na směnce jsou pravými podpisy žalovaných, u žalovaného 1. v rovině střední pravděpodobnosti a u žalované 2. v rovině nízké pravděpodobnosti, a to v důsledku velmi nízkého stupně zpracovatelnosti sporných podpisů, což bylo dáno jejich malým rozsahem a tvarovou jednoduchostí. Případné další zkoumání pravosti podpisů po doplnění dalšího srovnávacího materiálu by dle vyjádření znalkyně mohlo vést pouze ke zpřesnění závěru v kladné rovině zjištění, aniž by bylo možné závěr překlopit do záporné roviny. Je třeba však konstatovat, že soud prvního stupně zkoumal tuto námitku v rámci volného hodnocení důkazů vycházeje i z ostatních skutkových tvrzení žalovaných a z ostatních provedených důkazů (Dohoda o způsobu vyplnění blankosměnky ze dne 17. 9. 2009) vědom si toho, že nárok je uplatněn ze zajišťovací směnky ze dne 17. 9. 2009, jež byla v minulosti blankosměnkou. Na základě výše uvedených zjištění byla i tato námitka ve shodě se soudem prvního stupně shledána za nedůvodnou.

18. Na základě výše uvedeného postupoval odvolací soud dle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku I. jako věcně správný potvrdil včetně výroku III. o náhradě nákladů řízení.

19. Ve vztahu k výroku II. napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení o námitkách postupoval odvolací soud dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a přiznanou náhradu nákladů změnil tak, že žalobkyni přiznal dle § 7 a § 11 vyhl. č. 177/96 Sb. 4 úkony právní služby po 10 140 Kč za převzetí zastoupení, za písemné vyjádření ze dne 27. 7. 2021 ke znaleckým posudkům, za 2 účasti na soudních jednáních ve dnech 18. 2. 2020 a 16. 11. 2021, polovinu úkonu právní služby ve výši 5 070 Kč dle § 11 odst. 2 písm. c) vyhl. č. 177/96 Sb. za písemné vyjádření ze dne 5. 11. 2018 k odvolání žalovaných proti usnesení o právním nástupnictví na straně žalobkyně, 7 paušálních částek po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 3 o. s. ř. (s přihlédnutím ke dvěma vyjádřením původní žalobkyně [Anonymizováno]. k námitkám žalovaných a k účasti žalobkyně na jednání dne 12. 11. 2019, které se nekonalo), náhradu cestovného ve výši 1 453 Kč, náhradu ztráty času dle § 14 odst. 1 vyhl. č. 177/96 Sb. ve výši 600 Kč a dle § 14 odst. 2 vyhl. č. 177/96 Sb. ve výši 5 070 Kč (za účast na jednání dne 12. 11. 2019, které se nekonalo), to vše zvýšené o 21 % DPH a dále v rozsahu složené zálohy na náklady důkazu ve výši 10 000 Kč, tj. celkem 76 372,13 Kč.

20. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. dle úspěchu stran ve věci dle § 7 a 11 vyhl. č. 177/96 Sb. v rozsahu přiznaného 1 úkonu právní služby ve výši 10 140 Kč za účast na soudním jednání u odvolacího soudu dne 1. 12. 2022, v rozsahu 1 paušální částky\ ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/96 Sb., to vše zvýšené o 21 % DPH.