o zaplacení 869 956 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2021, č. j. 37 Cm 73/2020-57

1. Žalobou podanou soudu prvního stupně dne 29. 8. 2020 se žalobkyně domáhá proti žalované zaplacení částky 869 956 Kč se 6 % úrokem ročně z této částky ode dne 1. 1. 2020 do zaplacení a směnečnou odměnou ve výši 2 899 Kč. Jak žalobkyně uvedla, je řádnou majitelkou směnky, kterou žalovaná vystavila dne 25. 9. 2015 na částku 869 956 Kč ve prospěch [Anonymizováno], narozeného dne [Anonymizováno] (dále jen „[Anonymizováno]“). Směnku, která byla vystavena v sídle výstavce a která byla na žalobkyni indosována jejím remitentem, se žalovaná zavázala vyplatit dne 31. 12. 2019. Vzhledem k tomu, že k datu splatnosti nebyla směnka zaplacena, byla žalované dne 28. 1. 2020 adresována předžalobní výzva k jejímu zaplacení. Tato byla žalované doručena dne 5. 2. 2020, na směnku však plněno nebylo.

2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 1. 9. 2020, č. j. 37 Cm 73/2020-13, proti kterému podala žalovaná včasné námitky. Uvedla v nich, že směnečný vztah je účelově vytvořený a zcela neexistující. Směnka není pravá, neboť je podezření o jejím antedatování. Jak žalovaná uvedla, směnka měla být jejím jménem vystavena dne 25. 9. 2015 ve prospěch [Anonymizováno], který byl v té době jediným jednatelem žalované oprávněným za ni jednat. Navíc měla být údajně vystavena necelé dva měsíce předtím, než došlo ke změně vlastnické struktury žalované, když ke dni 10. 11. 2015 bylo převedeno vlastnické právo k akciím mateřské společnosti [Anonymizováno] a když k témuž datu byl do funkce jednatele žalované jmenován [Anonymizováno], který byl jediným akcionářem společnosti [Anonymizováno] Žalovaná dále namítla, že o směnce nebylo žalovanou, resp. jejím statutárním orgánem nikdy účtováno, a tedy směnka by mohla být jedině směnkou zajišťovací, o kterých je dle účetních standardů účtováno podrozvahově. Dne 10. 11. 2015 učinil [Anonymizováno] za žalovanou čestné prohlášení, že žalovaná nemá mimobilanční a podrozvahové závazky. Nelze tedy usuzovat na zajišťovací povahu směnky a tvrzení žalobkyně je proto v rozporu s předchozím jednáním a prohlášením osoby, která měla směnku za žalovanou vystavit. O pravosti směnky jsou tak pochybnosti. Podle žalované směnka v žalobkyní tvrzené době neexistovala, není pravá a není z ní možno dovozovat jakákoli práva proti žalované. Žalovaná dále poukázala na nečitelnost razítka na směnce a na to, že při skončení funkce [Anonymizováno] jí razítko nebylo předáno. Ze směnky není zavázána žalovaná, ale fyzická osoba na ni podepsaná. Z podpisu na směnce není patrné, že osoba ji podepisující zavazuje žalovanou. Další námitkou bylo nepředložení směnky žalované k placení. Z procesní opatrnosti pak žalovaná pro případ, že by námitky shora uvedené nebyly shledány důvodnými, vznesla námitky kauzální s tím, že jediným jí známým závazkem mezi žalovanou a [Anonymizováno] je zápůjčka žalované poskytnutá v roce 2015. Na tuto však bylo žalovanou plněno a maximálně by bylo možno požadovat částku 181 746 Kč. K zápůjčce žalovaná namítla, že nebyla uzavřena v písemné formě s ověřenými podpisy, a k tomu poukázala na § 54 a násl. zákona o obchodních korporacích, na § 13 téhož zákona a na rozhodnutí sp. zn. 31 ICdo 36/2020. K ustanovení čl. I. § 17 zákona č. 191/1950 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“) uvedla, že v letech 2017 až 2018 žalobkyně působila ve funkci člena dozorčí rady mateřské společnosti [Anonymizováno] a tedy jednala při indosaci směnky se znalostí všech souvislostí a ke škodě žalované. Nadto byla v dlouhodobém blízkém vztahu k [Anonymizováno] a při nabytí směnky jednala na jeho popud. Podle žalované žalobkyně nedostála povinnosti tvrzení, neboť neuvádí a nedokládá existenci zajišťovací směnky, resp. zajišťovaného závazku.

3. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 29 330,40 Kč (výrok II.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že předložená směnka obsahuje veškeré náležitosti v čl. I. § 75 ZSŠ a je tak platnou směnkou. Námitku neexistence tvrzeného směnečného vztahu soud prvního stupně vyhodnotil jako irelevantní kauzální námitku, neboť přípustná je pouze mezi určitými účastníky směnečného vztahu a nelze ji přenášet z jednoho majitele směnky na druhého. To, že [Anonymizováno] podepsal dne 10. 11. 2015 čestné prohlášení, je přitom námitka založená na vztahu mezi žalovanou a [Anonymizováno]. Soud prvního stupně konstatoval, že směnka byla na žalobkyni převedena rubopisem. [Anonymizováno] svou výpovědí potvrdil, že směnku vyhotovil a podepsal jako statutární zástupce žalované. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že kauza směnky je prokázána. K námitce těžko čitelného razítka žalované na směnce uvedl, že razítko obsahově odpovídá označení výstavce v bodě I. směnky a že žalovaná je nezaměnitelně označena. Svědek [Anonymizováno] před soudem potvrdil, že podpis na směnce je jeho podpisem a že ji podepsal jako jednatel žalované. V době podpisu směnky byl přitom jediným jednatelem žalované. Pokud jde o námitku, že směnka nezajišťovala konkrétní závazek původního remitenta směnky, odkázal soud prvního stupně na čl. I. § 17 ZSŠ, který vylučuje námitky ze vztahů dlužníka založených na jeho vlastních vztazích k výstavci směnky. Tyto námitky zůstávají výstavci zachovány, pokud majitel směnky ji nabyl ve zlé víře, tj. vědomě jednal ke škodě dlužníka. Důkazní břemeno ve vztahu ke kauzálním námitkám proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaná, k čemuž bylo odkázáno na rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2383/98. Žalovaná však nepředložila soudu žádný důkaz, kterým by prokázala, že žalobkyně nabyla směnku ve zlé víře. [Anonymizováno] tvrzení mileneckého vztahu se žalobkyní odmítl. Pokud jde o výslech [Anonymizováno] k této tvrzené skutečnosti, tento by bez dalšího byl „na úrovni bulváru“. Výslech žalobkyně s ohledem na znění § 130 odst. 1 o. s. ř. a obsah jejího vyjádření k námitkám vyhodnotil soud prvního stupně jako nadbytečný. Že by se [Anonymizováno] a žalobkyně dopustili podvodného jednání, prokázáno nebylo. Podání trestního oznámení neprokazuje spáchání trestného činu a nemůže založit námitku „vědomého jednání ke škodě dlužníka“. Soud prvního stupně uzavřel, že žádná z námitek žalované nebyla způsobilá přivodit zjištění soudu, že směnečný platební rozkaz byl vydán, byť jen částečně, neoprávněně. Ponechán byl proto v platnosti. Výrok o nákladech námitkového řízení soud prvního stupně odůvodnil odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého přiznal úspěšné žalobkyni právo na jejich náhradu v rozsahu odměny za její právní zastoupení, paušální náhrady hotových výdajů a náhrady za daň z přidané hodnoty.

4. Žalovaná podala proti rozsudku včasné odvolání (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), ve kterém navrhla jeho změnu tak, že směnečný platební rozkaz bude zrušen a žalobkyni bude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Setrvala na svých námitkách a soudu prvního stupně vytkla, že zamítl návrh na provedení znaleckého zkoumání stáří směnky s prostým odkazem na to, že dle soudu není techniky možné prokázat, k jakému dni byla směnka vystavena. Podle žalované přitom postačuje určení relativního stáří směnky, konkrétně, zda směnka nebyla vyhotovena v posledních dvou letech, o čemž je žalovaná přesvědčena. Soud prvního stupně zcela odhlédl od znaleckých metod zkoumání, které by napomohly určení (relativního) stáří listiny a které by svědčily o (ne)pravdivosti žalobkyní předkládané směnky. V této souvislosti žalovaná odkázala na nedávno ukončenou kauzu [Anonymizováno] a na to, že v řízení této osoby se týkajícím byly prováděny znalecké posudky posuzující stáří směnek, z nichž možnost určení tohoto stáří listin vyplynula. Pokud by v dané věci bylo prokázáno, že směnka vznikla v posledních letech, bylo by najisto postaveno, že nebyla vystavena osobou oprávněnou jednat za žalovanou. Žalovaná poukázala na to, že nezpochybňovala podpis směnky [Anonymizováno], nýbrž rozporovala datum, ke kterému skutečně k podpisu (vystavení) směnky došlo. Podle žalované žalobkyně pravost směnky neprokázala, třebaže taková povinnost jí vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu. Tím, že žalovaná navrhla provedení důkazu znaleckým zkoumáním směnky, nemohla způsobit přenesení důkazního břemene stran její pravosti ze žalobkyně na žalovanou. Tím, že soud prvního stupně návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem zamítl, nemohl zjistit úplný skutkový stav věci, v důsledku čehož věc nesprávně právně posoudil. Podle žalované je zcela zásadní i výslech jí navrhovaného svědka [Anonymizováno], neboť na něm závisí mimo jiné oprávněnost žalovanou vznesené kauzální námitky, jakož i doložení tvrzení žalované ohledně podvodného jednání žalobkyně a [Anonymizováno]. V té souvislosti žalovaná doplnila, že žalobkyně byla v čase údajné indosace směnky ředitelkou obchodního centra provozovaného žalovanou a tedy musela tak být o stavu společnosti žalované velmi dobře informována. Při nabývání (údajné) směnky tak jednala vědomě ke škodě žalované. Soud prvního stupně nadto pochybil při provádění důkazu výslechem [Anonymizováno], neboť nepostupoval podle § 126a o. s. ř., nýbrž jmenovaného vyslechl jako svědka. V důsledku této skutečnosti měla jeho výpověď vyšší důkazní váhu oproti situaci, kdy by byl vyslýchán jako bývalý člen statutárního orgánu žalované. Řízení před soudem prvního stupně tak bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

5. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované navrhla potvrzení rozsudku a přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení. Se závěry soudu prvního stupně se plně ztotožnila jak z hlediska rozsahu zjišťování skutkového stavu, tak z hlediska jeho vyhodnocení a následně přijatých právních závěrů. Podle žalobkyně žalovaná v odvolání pouze opakuje svá námitková tvrzení a navrhuje v podstatě shodné důkazy, jejichž provedení soud prvního stupně odmítl, přičemž tento svůj postup řádným a dostatečným způsobem odůvodnil. Soud prvního stupně vycházel ze svých rozhodovacích zkušeností a postupoval tak, aby nedošlo k poškození procesních práv na straně žalované. Výsledky obdobných znaleckých posudků, jako je posudek žalovanou navrhovaných, jsou soudu dostatečně známy. Za zcela účelovou a irelevantní žalobkyně označila argumentaci žalované poukazující na blízký vztah mezi žalobkyní a [Anonymizováno]. Tento stav jmenovaný v rámci svého výslechu jednoznačně odmítl a uvedená skutečnost žalovanou tvrzená by nemohla být hodnověrně potvrzena ani výslechem [Anonymizováno]. Žalovaná nepředložila soudu žádný důkaz, který by prokazoval, že by žalobkyně jednala při nabytí směnky ve zlé víře. Správně tak soud prvního stupně vyhodnotil nepřípustnost kauzálních námitek. K žalovanou namítanému nesprávnému provedení výslechu Jana Řeháka žalobkyně uvedla, že soudem prvního stupně zvolený způsob jeho provedení byl v duchu základních zásad civilního soudního řízení zvolen správně a v žádném případě nemohl mít dopad na správnost rozhodnutí soudu.

6. Odvolací soud, aniž by ve věci konal jednání (§ 214 odst. 2 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, v mezích vytčených podaným odvoláním i z důvodů, které nebyly v odvolání výslovně uplatněny (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 o. s. ř.), přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že nejsou podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozsudku. Předmětem odvolacího řízení bylo přezkoumání věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně vydaného v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.). Základ přezkumné činnosti odvolacího soudu tak spočíval v hodnocení správnosti postupu soudu prvního stupně při projednání námitek žalované a správnosti závěrů soudem prvního stupně na základě toho přijatých.

7. Podle čl. I. § 78 odst. 1 ZSŠ je výstavce vlastní směnky zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Není-li směnka cizí zaplacena, má podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ majitel, i když je výstavcem, proti příjemci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle čl. I. § 48 a 49 ZSŠ.

8. Podle čl. I. § 8 ZSŠ je ten, kdo se podepíše na směnku jako zástupce osoby, za kterou není oprávněn jednat, sám směnečně zavázán, a zaplatí-li, má tatáž práva, jaká by měla osoba, za kterou podle svých údajů jednal. To platí i o zástupci, který překročil meze svého oprávnění

9. Podle čl. I. § 16 odst. 1 ZSŠ o tom, kdo má směnku v rukou, platí, že je řádným majitelem, prokáže-li své právo nepřetržitou řadou indosamentů, a to i tehdy, je-li poslední z nich blankoindosamentem.

10. V daném případě uplatnila žalobkyně v soudním řízení právo ze směnky, která splňuje všechny formální náležitosti platné směnky vlastní podle čl. I. § 75 ZSŠ. Směnka byla vystavena na řad Jana Řeháka, který ji indosoval na žalobkyni. Žalobkyně se tak stala ve smyslu čl. I. § 16 odst. 1 ZSŠ subjektem ze směnky oprávněným.

11. Pokud jde o hodnocení žalovanou vznesených námitek, je třeba předně uvést, že soud prvního stupně nesprávně uchopil námitkovou obranu, nakolik jí žalovaná zpochybňovala pravdivost směnky ohledně údaje data jejího vystavení, a nesprávně vyhodnotil námitku neexistence tvrzeného směnečného vztahu jako námitku kauzální s důsledky vyplývajícími z ustanovení čl. I. § 17 ZSŠ (bod 8. ad a/ odůvodnění rozsudku). Pochybil rovněž v tom, že námitku popření pravosti, resp. pravdivosti směnky zaměnil s otázkou kauzy směnky (bod 8. ad b/ odůvodnění rozsudku), a že ve vztahu k namítanému nedostatku pasivní legitimace žalované se omezil na hodnocení formální stránky podpisu výstavce směnky, aniž by se jakkoli zabýval jeho materiální kvalitou, což bylo nezbytné s ohledem na namítaný nedostatek pasivní legitimace žalované (čl. I. § 8 ZSŠ).

12. Jak z námitek vyplývá, žalovaná se směnečnému nároku brání především tím, že směnka vznikla jiného dne, než je na ní uvedeno. K tomu odvolací soud uvádí, že datum vystavení směnky nemusí být zároveň dnem, kdy směnka byla skutečně vystavena, když skutečné datum jejího vystavení může nastat dříve či později. Relevantní je pouze to, aby v den na ní uvedený skutečně být vystavena mohla, tedy aby se jednalo o datum existující. Za situace, kdy datum vystavení směnky lze bez újmy její platnosti simulovat (srov. Kovařík Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 4. doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, strana 16), nemohlo by samotné tvrzení žalované, že směnka byla vystavena později než v den na ní uvedený, vést bez dalšího k závěru, že by se jednalo o směnku falešnou či neplatnou, a tedy k závěru o neexistenci směnečného nároku.

13. Žalovaná se však v námitkách neomezila na pouhé tvrzení o jiném datu vystavení směnky, než se z ní podává. Výslovně totiž zpochybnila existenci směnky k datu 10. 11. 2015 s ohledem na obsah jí předloženého čestného prohlášení z uvedeného dne a dovozovala účelové vytvoření směnky [Anonymizováno] v době, kdy tento již nebyl oprávněn žalovanou zavazovat, když od data 10. 11. 2015 mohli žalovanou zastupovat vždy dva jednatelé společně ([Anonymizováno] a [Anonymizováno]) a když jediným jednatelem žalované po datu 28. 1. 2019, kdy [Anonymizováno] zanikla funkce jejího jednatele, byl [Anonymizováno]. S takto vznesenou námitkou se soud prvního stupně nevypořádal, neboť ji nesprávně vyhodnotil jako námitku nepřípustnou s odkazem na čl. I. § 17 ZSŠ. Pokud v této souvislosti soud prvního stupně konstatoval, že v současné době není v možnostech technických expertiz prokázat, že směnka nebyla vyhotovena dne 25. 9. 2015, je třeba uvést, že žalovaná znalecký posudek navrhovala ke zjištění stáří směnky, resp. podpisu [Anonymizováno] na ní, nikoli k tomu, zda směnka byla vystavena právě dne 25. 9. 2015, jak je na ní uvedeno. Skutečnost, ke které žalovaná uvedený důkazní prostředek navrhuje, může být přitom z hlediska její námitkové obrany významná, neboť žalovaná usiluje o prokázání toho, že směnka byla vystavena až po datu 10. 11. 2015 a že tak žádná práva z ní žalobkyně vůči žalované uplatňovat nemůže. Pakliže žalované nebylo umožněno jí namítanou skutečnost prokázat, nelze mít skutkový stav věci za objasněný a tedy již jen z toho důvodu nemůže rozsudek soudu prvního stupně obstát.

14. Z vyložených důvodů odvolací soud napadený rozsudek zrušil podle ustanovení § 219a odst. 1, písm. b/ o. s. ř. a věc vrátil soudu prvního stupně podle ustanovení § 221 odst. 1, písm. a/ o. s. ř. k dalšímu řízení, v němž tento bude vázán závěry odvolacího soudu výše formulovanými (§ 226 odst. 1 o. s. ř.).

15. Na soudu prvního stupně bude, aby znovu posoudil z hledisek shora odvolacím soudem naznačených námitku nepravdivosti směnky v údaji data jejího vystavení a v návaznosti na to pak námitku nedostatku pasivní legitimace žalované. Pro případ, že soud prvního stupně by měl pozitivně zjištěno, že není v možnostech technických expertíz písemností zjistit stáří podpisu na směnce, bude namístě poskytnout žalované, kterou v otázce pravdivosti směnky v údaji data jejího vystavení tíží důkazní břemeno, potřebné poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. Soud prvního stupně sice závěr o absenci metod zkoumání stáří listin (podpisů) zaujal, neuvedl však, na základě čeho takový poznatek učinil.

16. Pakliže soud prvního stupně na základě výsledků doplněného dokazování dospěje k závěru, že žalovaná je subjektem ze směnky zavázaným, bude se dále zabývat kauzálními námitkami, které z důvodu procesní opatrnosti žalovaná vznesla, přičemž neopomene vypořádat se se všemi okolnostmi, v nichž žalovaná spatřuje vědomé jednání žalobkyně při nabývání směnky ke škodě dlužníka.

17. V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů tohoto odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).