o zaplacení částky 836 247,30 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalovaných 1., 2. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 7 Cm 353/2011-80

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 836 247,50 Kč s 6% úrokem od 1. 6. 2010 do zaplacení a odměnu ve výši 2 787 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 128 978,23 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok II.).

2. V odůvodnění konstatoval, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2011 č. j. 14 Cm 211/2010-56 byl k návrhu žalovaných zrušen rozhodčí nález rozhodce [Anonymizováno] z 29. 11. 2010 z důvodu uvedeného v § 31 písm. b) ZRŘ, a proto žalobce navrhl jeho pokračování. Dále uvedl, že je majitelem směnky vlastní vystavené [Anonymizováno] (dále jen společnost), avalované žalovanými, která zajišťuje pohledávky žalobce ze smlouvy o poskytnutí obchodního úvěru ze dne 25. 6. 2008. Na základě této smlouvy získal výstavce směnky prostředky ve výši 2 930 000 Kč za účelem nákupu nákladního vozidla [Anonymizováno], dlužník byl povinen poskytnutý úvěr vrátit formou jediné splátky ve výši 3 034 015 Kč do 5. 12. 2008, včetně dohodnutého úroku 7,1%. Pro případ prodlení byl sjednán sankční úrok ve výši 0, 05% z dlužné částky za každý den prodlení. V průběhu trvání úvěrového vztahu byly uzavírány dodatky, jimiž docházelo k prodloužení data splatnosti a dodatkem č. 8 ze dne 20. 7. 2009 bylo dohodnuto vrácení dluhu nejpozději do 20. 8. 2009. Úvěrová smlouva byla pro neplnění vypovězena a dnem 4. 3. 2010 vznikla dlužníku povinnost vrátit dosud neuhrazené prostředky v celkové výši 923 771,30 Kč (jistinu 678 480,70 Kč, řádné úroky 157 766,60 Kč, smluvní sankční úrok 87 524 Kč). Pohledávka v této výši byla uplatněna v rámci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v [adresa] dlužníka [právnická osoba], při přezkumném jednání byla v plném rozsahu uznána.

3. Žalovaní ve vyjádření nerozporovali, že je žalobce majitelem směnky vystavené úvěrovým dlužníkem ve formě blankosměnky k zajištění pohledávek žalobce za společností a že směnka byla žalovanými avalována. K okolnostem vystavení směnky uvedli, že žalobce navštívil oba žalované dne 27. 5. 2009 v jejich bydliště, kde došlo k podpisu směnky, kdy žalobce si byl vědom toho, že žalovaný 2. byl po operaci pod vlivem léků tlumících bolest a jeho rozpoznávací schopnosti byly sníženy, ne-li téměř nulové. Žalovaná 1. pak byla pod vlivem psychofarmak, neboť se s ohledem na zdravotní stav žalovaného 2. a finanční stav společnosti psychicky zhroutila a s jejich zdravotním stavem byl žalobce srozuměn. Přesto žalovaným směnku podstrčil k podpisu. Takové jednání je třeba považovat za úskočné, v rozporu s dobrými mravy, v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto absolutně neplatné.

4. Žalobce popřel, že by k podpisu směnky došlo v tísni, popsal jednání, při němž došlo k podpisu směnky za účasti zástupců žalobce a obou žalovaných v jejich bytě, kam je dovezla sama žalovaná 1. Schůzka byla předem domluvena, nikdo nehovořil o zdravotní indispozici žalovaných a tato nebyla při jednání patrná, žalovaný 2. měl na noze ortézu, byl soběstačný. Poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 1999 č. j. 5 Cmo 569/98 dle kterého platí, že tíseň nemůže být důvodem neplatnosti právního úkonu, a tedy nemůže se dotknout platnosti podpisu směnečného. Směnka jako cenný papír nepředstavuje smluvní závazek a od směnky nelze odstoupit.

5. K jednání soudu prvního stupně dne 25. 11. 2014 se žalovaní nedostavili, souhlasili s projednáním věci bez jejich přítomnosti, soud proto podle § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl.

6. Směnkou bylo prokázáno, že společnost vystavila v [Anonymizováno] dne 27. 5. 2009 směnku vlastní, kterou se zavázala zaplatit na řad žalobce dne 31. 5. 2010 směnečnou sumu ve výši 923 771 Kč, splatnou v [Anonymizováno] u [Anonymizováno], pobočka [adresa], opatřenou doložkou bez protestu, žalovaní ji podepsali jako směneční rukojmí.

7. Důkaz zprávami o zdravotním stavu žalovaných nebyl proveden, neboť žalovaní řádně takový důkaz neoznačili. Má-li být proveden důkaz listinou, musí být tato řádně označena např. datem jejího vydání, uvedením zdravotnického zařízení, které tyto listiny vystavilo. Není přípustné, aby soud vyžádal rozhodčí spis a v něm pak pátral po listinách, kterými chtějí žalovaní prokazovat svá tvrzení.

8. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru o důvodnosti žaloby, kdy předložená směnka je platnou směnkou vlastní obsahující veškeré náležitosti stanovené v čl. I § 75 ZSŠ. Podle čl. I § 77, 30, 31 odst. 1,2 ZSŠ pak zaplacení směnky může být pro celý směnečný peníz nebo jeho část zajištěno směnečným rukojemstvím, které se na směnku vyznačuje doložkou „jako rukojmí“ nebo jinou doložkou téhož významu. Podle čl. I § 32 odst. 1 ZSŠ je pak směnečný rukojmí zavázán jako ten, za koho se zaručil. Avalista tak má postavení dlužníka přímého (čl. I § 77 odst. 3 ZSŠ) Podle čl. I § 48 odst. 1, ve spojení s § 77 odst. 1 ZSŠ má majitel směnky nárok na směnečný peníz, pokud nebyla směnka zaplacena spolu s 6% úrokem ode dne splatnosti a odměnu ve výši 1/3 směnečného penízu.

9. Žalovaní neunesli důkazní břemeno k prokázání svých tvrzení a s ohledem na svoji absenci nemohli být soudem poučení o povinnosti podle § 118a odst. 3 o. s. ř., když takovou povinnost lze poskytnout jen osobám při jednání přítomným.

10. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce měl ve věci úspěch. Náklady řízení pak tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 33 560 Kč a náklady právního zastoupení žalobce.

11. Proti napadenému rozsudku podali žalovaní včasné odvolání, ve kterém navrhli zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Rozhodnutí soudu je dle jejich názoru nesprávné, neboť nebyly provedeny veškeré důkazy, které navrhovali, a v důsledku toho byl neúplně zjištěn skutkový stav. Soud prvního stupně neprovedl důkazy lékařskými zprávami založenými v rozhodčím spise s tím, že tyto nebyly řádně označeny k důkazu. Tento postup není správný, neboť v rozhodčím spise se nacházejí pouze dvě lékařské zprávy, které se vztahují k žalovaným, spis se skládá z nepatrného množství listin a není tak správný názor soudu, že by byly obtížně dohledatelné. V případě, že by byl tento důkaz proveden, žalovaní by unesli důkazní břemeno ke svým tvrzením. Důvodem nedostavení se právního zástupce žalovaných k jednání soudu byla skutečností, že měl dopravní nehodu, v jejímž důsledku se jeho vozidlo stalo provozu nezpůsobilé. Souhlas s projednáním věci bez jeho účasti dal pro odstranění dalších průtahů v řízení. Soud proto neměl vydat rozsudek, ale měl nařídit další jednání, aby bylo možné žalovaným poskytnout poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Nelze okolnost, kterou žalovaní nezavinili, a to ani jejich právní zástupce, vyhodnotit v jejich neprospěch.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení přitom bylo přezkoumání věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně a správnosti závěrů na základě tohoto přijatých.

14. V průběhu odvolacího řízení došlo k indosaci směnky. Odvolací soud proto usnesením z 20. 1. 2020, č. j. 2 Cmo 82/2018-248 rozhodl o procesním nástupnictví na straně žalobce.

15. Nárok uplatněný žalobou posoudil jako nárok majitele směnky na zaplacení postižních práv podle čl. I. § 48 zák. č. 191/1950 Sb. (dále jen ZSŠ), kdy může majitel postihem žádat směnečný peníz, pokud nebyla směnka přijata nebo zaplacena, s úroky, byly-li ujednány, dále šestiprocentní úroky od dne splatnosti směnky, útraty protestu a podaných zpráv, jakož i ostatní útraty a odměnu ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze nebo v nižší dohodnuté výši. Podle čl. I § 30 ZSŠ zaplacení směnky může být pro celý směnečný peníz nebo pro jeho část zaručeno směnečným rukojemstvím. Směnečný rukojmí je podle čl. I § 32 odst. 1 ZSŠ vázán jako ten, za koho se zaručil. Tato ustanovení platí podle čl. I § 77 odst. 3 ZSŠ i pro vlastní směnku s tím, že není-li udáno, za koho se rukojemství přejímá, přejímá se za výstavce směnky vlastní.

16. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud uzavírá, že nárok vůči žalovaným byl uplatněn z titulu platné směnky vlastní, jejíž jsou žalovaní směnečnými rukojmími.

17. Soud prvního stupně věc projednal v nepřítomnosti žalovaných v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř., neboť s takovým postupem žalovaní souhlasili (viz úřední záznam z 25. 11. 2014, č. l. 75 spisu). Zbavili se tím možnosti být poučeni soudem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti navrhnout důkazy k prokázání svého tvrzení o tom, že směnku podepsali v tísni a nebylo povinností soudu (a ani právem žalovaných) sdělovat jim takové poučení jinou formou, nebylo ani povinností soudu jen z takového důvodu odročovat jednání (srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009). Neobstojí tak námitka žalovaných, že v případě neprokázání tvrzení žalovaných o podpisu směnky v tísni, mělo být jednání odročeno (a ne vydán rozsudek) tak, aby bylo možné žalovaným při dalším jednání poskytnout poučení podle § 118 odst. 3 o. s. ř.

18. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně má za to, že označení důkazu zprávami o zdravotním stavu žalovaných z rozhodčího spisu považuje za dostatečně určité a jako takové měly být soudem prvního stupně provedeny. Pokud tak soud prvního stupně neučinil, zatížil tím řízení vadou, která však s ohledem na dále uvedené, nemůže mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

19. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro [adresa] č. j. 34 Nc 6056/2011 odvolací soud zjistil, že jeho obsahem je rozhodčí spis [Anonymizováno] sp. zn. [Anonymizováno], kdy žalovaní byli usnesením z 30. 7. 2010 vyzváni doplnit do 17. 8. 2010 důkazy a tvrzení. Z obsahu odůvodnění tohoto usnesení pak vyplývá, že mimo jiné namítli, že podepsání směnek oběma žalovanými je úkonem absolutně neplatným z důvodu snížené rozpoznávací schopnosti, přičemž tento stav byl zapříčiněn jejich zdravotním stavem. Na tuto výzvu však žalovaní žádným způsobem nereagovali, nedoložili žádnou lékařskou zprávu, jak bylo tvrzeno. Ve vydaném rozhodčím nálezu se pak konstatuje, že neprokázali svá tvrzení. Ve spise není založena žádná lékařská zpráva, již by žalovaní označili k důkazu k prokázání svých tvrzení v projednávané věci.

20. Z výše uvedeného lze tak uzavřít, že žalovaní neprokázali své tvrzení, že by směnku podepsali ve zdravotním stavu, který by byl ovlivněn užíváním sedativ (u žalovaného 2.) a psychofarmak (u žalované 1.) a že by tak jednání žalobce, který jim dle jejich tvrzení podstrčil směnku k podpisu, bylo jednáním v rozporu s dobrými mravy, či zásadami poctivého obchodního styku. Svojí neúčastí u jednání před soudem prvního stupně se zbavili možnosti být poučeni podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnost navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení.

21. Obstojí tak závěr soudu prvního stupně, že neusnesli důkazní břemeno k prokázání svých tvrzení a za situace, kdy předmětem řízení je nárok z platné směnky vlastní, má žalobce nárok na uložení povinnosti tak, jak bylo definováno v bodě I. napadeného rozsudku.

22. Úspěšnému žalobci tak náleží náhrada nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., představovaných zaplaceným soudní poplatkem a náklady za právní zastoupení žalobce v řízení před soudem prvního stupně, jejichž vyčíslení odpovídá stavu spisu.

23. Z důvodu výše uvedených tak odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

24. Nad rámec výše uvedeného lze jen doplnit, že námitka žalovaných o podpisu směnky v tísni by nemohla, i při unesení důkazního břemene, obstát, neboť platí, že tíseň není důvodem neplatnosti právního úkonu a tedy se nemůže dotknout platnosti podpisu směnečného. Směnka jako cenný papír nepředstavuje smluvní závazek a od směnky tedy nelze odstoupit. Z důvodu tísně je nejvýše možné odstoupit od smlouvy, která je důvodem směnky, nejde-li ale o smlouvu obchodní (srovnej rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 1999 č. j. 5 Cmo 569/98). Platí totiž, že podpis směnky v tísni není důvodem neplatnosti právního úkonu podle § 49 zák. č. 40/1964 Sb. Podle tohoto ustanovení je možné odstoupit od smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Směnka není smlouvou, od směnky odstoupit nelze. Odstoupit by bylo možné od smlouvy, na jejímž základě byla směnka vystavena. Takové odstoupení však namítáno nebylo. Měla-li by taková smlouva povahu obchodněprávního závazku, nebylo by takové odstoupení podle § 267 odst. 2 zák č. 513/1991 Sb. možné.

25. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce měl v odvolacím řízení úspěch, náklady odvolacího řízení mu nevznikly.