o zaplacení 2 707 029 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalovaného 2. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2018, č. j. 49 Cm 110/2017-87

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu došlou soudu prvního stupně dne 23. 6. 2017 se žalobce domáhal proti žalovaným zaplacení částky 2 707 029 Kč se 6 % úrokem ročně z této částky od 15. 2. 2017 do zaplacení a s odměnou ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze. Jak žalobce uvedl, směnka (původně blankosměnka) byla vystavena dne 28. 2. 2014 a žalovaný 2. převzal rukojemský závazek k zaplacení výše uvedené směnečné sumy.

2. Soud prvního stupně vydal dne 31. 7. 2017 směnečný platební rozkaz č. j. 49 Cm 110/2017-55, kterým žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 2 707 029 Kč, 6 % úrok z částky 2 707 029 Kč od 15. 2. 2017 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 9 023,43 Kč a dále náhradu nákladů řízení ve výši 194 790,50 Kč. Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu podali žalovaní včasné námitky, ve kterých uvedli, že

- dlužná částka zajišťovaná směnkou zanikla v důsledku zápočtu a uplatněním zástavního práva,

- žalobce dopisem ze dne 27. 7. 2016 zaslal všem dlužníkům žalovaného 1. sdělení ohledně provádění zástavního práva a vyzval dlužníky k realizaci plateb ve prospěch žalobce s tím, že jedním z dlužníků byla i společnost [Anonymizováno] + [Anonymizováno],

- žalovaný 1. sdělil žalobci, že v případě společnosti [Anonymizováno] + [Anonymizováno] se jedná o největšího dlužníka, který má zaplatit žalovanému 1. částku 279 509,55 EUR,

- žalobce nesouhlasil se společným postupem s žalovaným 1. ohledně vymáhání dluhu 279 509,55 s tím, že tuto pohledávku bude sám vymáhat,

- v důsledku uplatnění zástavního práva ze strany žalobce došlo ke změně vlastníka pohledávky v minimální výši 279 509,55 EUR, jež se řídí německým právem,

- pohledávka žalobce zcela zanikla také v důsledku zápočtu, jež byl obsahem dopisu žalovaného 1. ze dne 18. 10. 2016.

3. Žalovaní nezpochybnili, že žalovaný 1. vystavil blankosměnku k zajištění pohledávek žalobce z úvěrové smlouvy ze dne 28. 2. 2014 avalovanou žalovaným 2. s tím, že žalobce uzavřel s žalovaným 1. Dohodu o způsobu vyplnění směnky, s jejímž obsahem byl žalovaný 2. seznámen.

4. Žalobce ve svém písemném vyjádření ze dne 26. 9. 2017 k námitkám žalovaných uvedl, že tvrzení žalovaných ohledně zániku pohledávky jsou nekonkrétní a nepřezkoumatelná, přičemž směnka představuje zcela samostatný právní vztah a existuje zcela nezávisle na jím zajištěném právním vztahu. Pohledávka z úvěrového vztahu byla zajištěna blankosměnkou a zástavou pohledávek z obchodního styku na základě smlouvy 1.92/2014.22 ze dne 12. 9. 2014. Žalobce odkázal na znění ust. § 1336 a ust. § 1337 zák. č. 89/2012 Sb., z nichž plyne, že v okamžiku splatnosti zajištěného dluhu je zástavní věřitel oprávněn požadovat, aby zastavené pohledávky byly plněny jemu. Žalobci v postavení zástavního věřitele tudíž vzniká právo požadovat od poddlužníků plnění z těchto zastavených pohledávek, zajištěné pohledávky však na věřitele nepřecházejí. Žalobce uvedl, že pohledávky z úvěrové smlouvy nadále trvají, plněním poddlužníků žalovaného 1. nezanikly s tím, že společnost [Anonymizováno] + [Anonymizováno] ničeho neplnila. Veškeré vztahy mezi žalobcem a žalovaným 1. se řídí českým právem včetně realizace zástavního práva. Ohledně tvrzení zápočtu pohledávek dopis žalovaného 1. ze dne 18. 10. 2016 však neobsahuje žádné formální ani obsahové náležitosti započtení.

5. Žalovaní v rámci projednání věci setrvali na svých námitkách s tím, že soud prvého stupně provedl dokazování listinnými důkazy a to směnkou vystavenou dne 28. 2. 2014, smlouvou o úvěru č. [Anonymizováno] ze dne 28. 2. 2014, žádostí o čerpání úvěru, dodatky č. 1., č. 2. a č. 3 k úvěrové smlouvě, dohodou o způsobu vyplnění blankosměnky, předžalobní výzvou, obchodními podmínkami [Anonymizováno], dopisem advokátky [Anonymizováno] ze dne 18. 10. 2016, dopisem žalobce ze dne 27. 7. 2016 a dopisem [Anonymizováno] ze dne 22. 7. 2016 adresovaným žalobci s tím, že jiné důkazy žalovaní nenavrhli.

6. Na základě výsledků dokazování ponechal soud prvního stupně vydaný směnečný platební rozkaz v plném rozsahu v platnosti, když námitky žalovaných vyhodnotil za nedůvodné. Soud dospěl k závěru, že mezi žalobcem a žalovaným 1. došlo k uzavření úvěrové smlouvy zajištěné blankosměnkou vystavenou žalovaným 1. dne 28. 2. 2014 a splatnou dne 14. 2. 2017, která byla vyplněna ve shodě s Dohodou o vyplňovacím právu směnečném s tím, že žalovaný 2. převzal směnečné rukojemství. K námitkám žalovaných ohledně zániku zajištěné pohledávky započtením nebo uplatněním zástavního práva uvedl, že žalovaní svá tvrzení o zániku zajištěné pohledávky neprokázali, když nedovodili přechod pohledávek na žalobkyni, která se nestala jejich vlastníkem vůči společnosti [Anonymizováno] + [Anonymizováno], a proto nemohlo dojít ani k tvrzenému zápočtu, který je vyloučen i v Produktových obchodních podmínkách, jež jsou nedílnou součástí úvěrové smlouvy. Z výše uvedených důvodů soud prvního stupně námitky vyhodnotil za účelové a neprokázané a směnečný platební rozkaz ponechal v plném rozsahu v platnosti.

7. Žalovaný 1. napadl rozsudek včas podaným blanketním odvoláním. V důsledku nezaplacení soudního poplatku za odvolání bylo odvolací řízení proti žalovanému 1. zastaveno a to usnesením č. j. 49 Cm 110/2017-178 ze dne 2. prosince 2019 ve znění opravného usnesení č. j. 49 Cm 110/2017-182 ze dne 16. ledna 2020. Rozsudek č. j. 49 Cm 110/2017-87 ze dne 21. března 2018 i směnečný platební rozkaz č. j. 49 Cm 110/2017-55 ze dne 31. července 2017 se tak staly ve vztahu k žalovanému 1. pravomocnými a vykonatelnými.

8. Žalovaný 2. napadl rozsudek včas podaným blanketním odvoláním, které následně doplnil a navrhl v něm změnu napadaného rozsudku tak, že směnečný platební rozkaz bude zrušen. V odvolání zejména namítl, že soud prvního stupně nepostupoval dle § 157 odst. 2 o. s. ř., když své rozhodnutí řádně neodůvodnil, a proto jej odvolatel považuje za neurčité a nepřezkoumatelné. Rozhodnutí soudu prvého stupně vytýká nesprávné právní posouzení, neboť chybně vyhodnotil následky oznámení žalobkyně o realizaci zástavního práva a výzvu k provádění plateb ve prospěch žalobkyně, jež jsou obsahem dopisu žalobkyně ze dne 27. července 2016. V důsledku této skutečnosti přešlo na žalobkyni oprávnění k vymáhání pohledávky v minimální výši 279 209,55 EUR a naopak žalovaný 1. ztratil možnost předmětnou pohledávku vymáhat. Žalovaný 2. vytýká žalobkyni, že po nabytí pohledávek však zůstala pasivní a nepodnikla žádné právní kroky k dosažení uspokojení z předmětných pohledávek. Takové jednání žalobkyně nelze tak označit za poctivé jednání v obchodním styku. Žalovaný 2. V této souvislosti odkázal na aplikaci Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro závazkové vztahy (tzv. Řím I.), dle jehož čl. 14 odst. 3 ve spojení s čl. 14 odst. 2 je v případě zastavení pohledávek rozhodným to právo, kterým se řídí zastavená pohledávka, v daném případě právo německé a to § 398, § 1279 – 1282 BGB. Žalovaný 2. považuje jednostranné započtení za bezvadné, neboť dopis ze dne 18. října 2016 obsahuje jasnou specifikaci započítávaných pohledávek. Pokud Produktové obchodní podmínky vylučují možnost započtení, nemá to vliv na směnečný závazek, který svou povahou je závazkem zcela samostatným a odděleným.

9. Žalobkyně v písemném vyjádření ze dne 3. července 2018 k odvolání žalovaného 2. uvedla, že považuje odůvodnění soudu prvého stupně za úplné a srozumitelné s tím, že žalovaný 2. ve svém odvolání nesdělil, jaká konkrétní zjištění a právní závěry postrádá ve výše uvedeném rozhodnutí. Žalobkyně zejména odkázala na ust. § 1336 odst. 2 ve spojení § 1337 zák. č. 89/2012 Sb., dle něhož může zástavní věřitel požadovat, aby zastavené pohledávky byly plněny přímo jemu, v okamžiku jejich splatnosti však na něj nepřecházejí, věřiteli pouze vzniká výlučné právo požadovat od poddlužníků plnění z těchto zastavených pohledávek. V dané věci tak není dán prostor pro aplikaci německého práva. Pohledávky z úvěrového vztahu zajištěného směnkou však nezanikly a nadále trvají s tím, že společnost Smartwares Safety + Lighting GmbH ničeho neuhradila. Ve vztahu k tvrzenému zápočtu žalobkyně uvedla, že dopis ze dne 18. 10. 2016 neobsahuje žádné právní jednání, které by splňovalo základní formální a obsahové náležitosti započtení dle českého práva, po obsahové stránce je zápočet neurčitý a nesrozumitelný. Navíc žalovaný 1. neměl nikdy ani žádnou pohledávku vůči žalobci, započtení jako takové by ani nebylo možné dle Produktových obchodních podmínek.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně na základě výsledků dokazování a dospěl k následujícímu závěru:

Ve shodě se soudem prvního stupně není pochyb o tom, že žalobce se domáhal svého nároku z platné směnky vlastní splňující veškeré zákonné náležitosti dle čl. I § 75 zákona směnečného a šekového 1.91/1950 Sb. (dále jen ZSŠ), v níž žalovaný 2. vystupuje v postavení směnečného rukojmího a současně jako jednatel výstavce s tím, že listina byla původně blankosměnkou s nevyplněnými údaji směnečné sumy a data splatnosti. Soudem prvního stupně bylo prokázáno a nebylo mezi účastníky sporným, že směnka plnila zajišťující funkci k závazkovému vztahu založeného úvěrovou smlouvou mezi žalovaným 1. (výstavcem) a žalobkyní (remitentem). Zcela zásadní námitkou žalovaného 2. je tvrzení, že pohledávka žalobkyně z úvěrového vztahu a tím i zajišťovací funkce směnky zanikly v důsledku realizace zástavního práva ze strany žalobkyně a jednostranného zápočtu ze strany žalovaného 1. Bylo prokázáno, že žalobce dopisem ze dne 27. července 2016 s odkazem na Smlouvu o zřízení zástavního práva ze dne 12. září 2014 vyzval poddlužníky (tj. dlužníky žalovaného 1.) ke splnění jejich závazků ve prospěch žalobkyně. Z pohledu tvrzených námitek je však podstatné, zda žalobkyně na úhradu dluhu ze zajištěného úvěrového vztahu získala určité plnění od žalovaných 1., 2., případně od třetích osob, tj. od dlužníků žalovaného 1. na základě zástavního práva. V tomto směru soud v námitkách žalovaného 2. postrádá konkrétní skutková tvrzení ohledně plnění na pohledávku žalobkyně z úvěrového vztahu. Ve shodě s vyjádřením žalobkyně lze konstatovat, že žalovaní na její pohledávku z úvěrového vztahu, jež byl zajištěn směnkou, ničeho nezaplatili a ani poddlužník společnost [Anonymizováno] + [Anonymizováno] neposkytla žalobkyni žádné finanční plnění. V průběhu řízení nebyl žalovaným 2. předložen nebo navržen žádný důkaz ohledně poskytnutí finančního plnění na úhradu dluhu a rovněž žalovaný 2. ve svém písemném podání ze dne 20. dubna 2019 uvedl, že žalobkyně z hlediska realizace zástavy zůstala pasivní a nepodnikla žádné právní kroky k uspokojení pohledávek ze zástavního práva. Lze proto uzavřít, že žalovaný 2. ničeho netvrdil a ani neprokázal, že by třetí osoby (dlužníci žalovaného 1.) poskytly žalobkyni na základě realizace zástavního práva finanční plnění na úhradu dluhu z úvěru. Z hlediska uplatněných námitek přitom není podstatné, zda se žalobkyně stala věřitelem původních pohledávek žalovaného 1. či nikoliv, zásadním naopak je, zda bylo plněno žalobkyni. Soudu nepřísluší posouzení případné dohody mezi žalobkyní a žalovaným 1. ohledně vymáhání pohledávek na poddlužnících, tj. na dlužnících žalovaného 1. (včetně společnosti [Anonymizováno] + [Anonymizováno]). Z pohledu soudu je podstatný výsledek, zda bylo plněno, z hlediska zániku závazku nestačí, že je věřitel vlastníkem pohledávky a tu vymáhá. Na straně věřitele je právo takovou pohledávku vymáhat, nikoliv však povinnost. I kdyby snad v rámci jejího vymáhání na poddlužnících porušil určitou povinnost v „dohodě“ sjednané s žalovaným 1., kterému by v důsledku toho vznikla škoda, ještě to neznamená zánik zajištění závazku a zánik práva vymáhat plnění ze směnky. V této souvislosti je třeba uvést, že na právní vztahy regulující směnečný i úvěrový vztah včetně zajištění je třeba výlučně aplikovat české právo a nikoli (i ve vztahu k zajištění) právní normy německého práva. Žalovanému 2. je třeba vytknout, že v námitkách nespecifikoval, zda zajištěná pohledávka zcela zanikla uplatněním zástavního práva nebo v důsledku jednostranného zápočtu, případně při kombinaci obou a v jakém konkrétním rozsahu. Přitom tvrzený „jednostranný zápočet“ uvedený v dopise ze dne 18. 10. 2016 je pro svou neurčitost zcela nezpůsobilý k zániku pohledávky, z jeho obsahu ani není zřejmé, vůči jakým pohledávkám žalobkyně směřuje bez ohledu na skutečnost, že Produktové obchodní podmínky jako součást smluvního ujednání stran (žalobkyně a žalovaného 1.) vyloučily ve svém čl. X možnost započtení provedeného klientem. V neposlední řadě je třeba uvést, že ve smyslu smluvního ujednání v čl. 8 úvěrové smlouvy je zcela věcí žalobkyně jako úvěrového věřitele, jakého zajištění své pohledávky využije, zda zástavního práva nebo směnky, případně obojího zajištění. Využití zajišťovacího instrumentu k dobytí pohledávky je přitom právem věřitele, nikoli jeho povinností.

12. Vzhledem k tomu, odvolací soud shledal námitky žalovaného 2. za nedůvodné, dospěl k závěru, že napadený rozsudek, jímž byl ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti, je i ve vztahu k žalovanému 2. věcně správný, a proto byl odvolacím soudem dle § 219 o. s. ř. potvrzen včetně výroku o náhradě nákladů námitkového řízení přiznaných dle § 142 odst. 1 o. s. ř. dle úspěchu ve věci.

13. Ve výroku II. tohoto rozsudku byla žalobci, který měl v odvolacím řízení plný úspěch, přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. sestávající z odměny právního zastoupení dle § 7 a § 11 vyhl. č. 77/96 Sb. v rozsahu 2 úkonů právní služby po Kč 19.180,- za písemné vyjádření k odvolání ze dne 3. července 2018 a za účast na jednání u odvolacího soudu dne 9. února 2021, v rozsahu 2 paušálních částek po Kč 300,- dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 77/96 Sb., to vše zvýšené o 21% DPH. Soud nepřiznal žalobci náhradu ztráty času v celkové výši 200 Kč (v rozsahu dvou půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 3 vyhl. č. 77/96 Sb.) dle písemného návrhu ze dne 12. 2. 2021, neboť dle § 14 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 77/96 Sb. náleží advokátu náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby při úkonech prováděných v místech, které není sídlem nebo bydlištěm advokáta. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce jako advokát má sídlo v Praze, jež je i sídlem odvolacího soudu, tato náhrada mu nepřísluší.