o zaplacení 1 100 193,76 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvoláních žalovaných 1. a 2. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2020, č. j. 30 Cm 70/2020-53

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu došlou soudu prvního stupně dne 9. 6. 2020 se žalobkyně domáhala proti žalovaným 1. a 2. (dále jen „žalované“) zaplacení částky 1 100 193,76 Kč se 6% úrokem z této částky od 25. 4. 2020 do zaplacení a s odměnou ve výši 3 667 Kč. Jak žalobkyně uvedla, je řádnou majitelkou směnky vlastní vystavené na její řad žalovanou 1. v [adresa] dne 30. 8. 2019. Směnka zní na částku 1 100 193,76 Kč a splatnou se stala dne 24. 4. 2020. Platebním místem směnky je [adresa]. Žalovaná 2. převzala svým podpisem na směnce rukojemství za výstavce. Na směnku nebylo zaplaceno ničeho.

2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 7. 8. 2020, č. j. 30 Cm 70/2020-19, proti kterému podaly žalované včasné námitky. Uvedly v nich, že si nejsou vědomy, že by dne 30. 8. 2019 podepisovaly jakoukoli směnku vystavenou ve prospěch žalobkyně, a namítly, že podpisy na směnce u jejího výstavce a směnečného rukojmího nejsou pravými podpisy [Anonymizováno].

3. Žalobkyně ve vyjádření k námitkám žalovaných uvedla, že žalovaná 2. podepsala dne 30. 8. 2019 originál předmětné směnky jako avalista a zároveň jako jednatelka žalované 1. K této směnce byla uzavřena téhož dne Dohoda o uplatnění vyplňovacího práva směnečného reg. číslo [Anonymizováno], v jejímž článku III. udělily žalované žalobkyni právo doplnit do blankosměnky směnečnou částku do výše odpovídající splatným pohledávkám a vyplnit datum splatnosti směnky. Žalobkyně dále uvedla, že směnka zajišťovala její pohledávky za žalovanou 1. ze smlouvy o úvěru reg. č. [Anonymizováno] ze dne 30. 8. 2019, v jejímž čl. 5 odst. 1 je existence blankosměnky uvedena jako podmínka čerpání úvěru. Podpisy na směnce, dohodě o vyplňovacím právu směnečném a na úvěrové smlouvě vykazují shodu a nemůže tak být pochyb o pravosti kteréhokoli z těchto podpisů.

4. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení o námitkách ve výši 600 Kč (výrok II.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že jednání nařízené k projednání námitek žalovaných na den 19. 10. 2020 bylo konáno dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalovaných. Konstatoval, že takový postup nebyl v rozporu se žádným opatřením či doporučením předsedy soudu nebo [Anonymizováno] co se epidemiologické situace a zdravotních rizik spojených s cestou zástupce žalovaných k soudu týče. K námitce žalovaných týkající se pravosti jejich podpisů na směnce soud prvního stupně uvedl, že hodnotil ve vzájemné souvislosti veškeré listinné důkazy, které provedl, a to úvěrovou smlouvu, žádost o čerpání úvěru, dohodu o vyplňovacím prohlášení směnečném a směnku. Odkázal na písemné vyjádření žalobkyně ze dne 21. 9. 2020, v němž na tyto listiny bylo poukazováno s tím, že soudu budou žalobkyní předloženy. Žalované vůči nim nevznesly žádné výhrady a jejich existenci v mezidobí nezpochybnily. Vycházeje z obsahu listin, jimiž provedl důkaz, vzal soud prvního stupně za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou 1. vznikl na základě uzavřené úvěrové smlouvy závazkový vztah, na jehož základě měla žalovaná 1. právo na čerpání úvěru ve výši 1 100 000 Kč, o který požádala k datu 2. 9. 2019. Žalovanými nebylo zpochybněno, že žalovaná 1. na základě této smlouvy finanční prostředky ve výši 1 100 000 Kč čerpala. Mezi žalobkyní a žalovanou 1. bylo sjednáno zajištění závazku blankosměnkou vystavenou žalovanou 1. a avalovanou žalovanou 2. Žalovaná 1. v dohodě o vyplňovacím právu směnečném deklarovala vystavení blankosměnky s oprávněním žalobkyně přistoupit za určitých podmínek k jejímu vyplnění. Soud prvního stupně uzavřel, že má za dostatečně prokázané, že žalovaná 1. vystavila ve prospěch žalobkyně zajišťovací blankosměnku s avalem žalované 2., která se po jejím vyplnění stala směnkou. Námitka nepravosti podpisu žalovaných na směnce tak byla shledána účelovou a nedůvodnou. Směnečný platební rozkaz byl proto v plném rozsahu ponechán v platnosti. Výrok o nákladech námitkového řízení odůvodnil soud prvního stupně ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého přiznal plně úspěšné žalobkyni právo na náhradu 2 paušálních částek po 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

5. Žalované podaly proti rozsudku včasná odvolání, v nichž navrhly jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkly, že neúplně a nesprávně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl navržený důkaz potřebný k prokázání rozhodných skutečností, a to důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví k přezkoumání podpisů [Anonymizováno] na předmětné směnce. Pokud jde o úvahu založenou na hodnocení jiných žalobkyní předložených listin, tato nemůže dostatečně odůvodnit závěr o oprávněnosti nároku ze směnky. Žalované dále namítly, že soud prvního stupně nesprávně jednal v jejich nepřítomnosti a tím omezil jejich právo na spravedlivý proces. Odkázaly na usnesení Vlády České republiky č. 957 ze dne 30. 9. 2020 a na další krizová a mimořádná opatření orgánů veřejné moci k odvrácení ohrožení zdraví osob, jejichž cílem bylo omezit sociální kontakty mezi lidmi. V rozporu s nimi by přitom bylo vyžadovat, aby zástupce žalovaných překonával vzdálenost mezi [adresa] (cca 400 km tam a zpět) za použití veřejné dopravy, s omezenou možností stravy a hygienickými omezeními.

6. Žalobkyně se ztotožnila se závěry soudu prvního stupně a navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a násl. o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení bylo přezkoumání věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně vydaného v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.). Základ přezkumné činnosti odvolacího soudu tak spočíval v hodnocení správnosti postupu soudu prvního stupně při projednání námitek žalovaných a správnosti závěrů soudem prvního stupně na základě toho přijatých.

8. Z jednání nařízeného odvolacím soudem na den 5. 4. 2022 se žalované omluvily, aniž by žádaly o jeho odročení. Odvolací soud proto jednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 ve spojení s § 211 o. s. ř. v jejich nepřítomnosti.

9. Předně bylo třeba posoudit, zda soud prvního stupně postupoval správně, když neodročil jednání nařízené na den 19. 10. 2020, třebaže o to tehdejší zástupce žalovaných žádal podáním ze dne 14. 10. 2020, které bylo soudu prvního stupně doručeno téhož dne. Jak vyplývá z ustanovení § 119 odst. 1 o. s. ř., jednání může být odročeno jen z důležitých důvodů, které musí být sděleny. Jednání tak lze odročit pouze z důvodu týkajícího se některého z účastníků či zástupců, který se musí vyznačovat nepředvídatelností a závažností, rozsahem nebo z jiných důvodů aspektem ospravedlnitelnosti toho, co lze v dané situaci za důležitý důvod považovat (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2001, pod číslem 124, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2017, sp. zn. 21 Cdo 1834/2015, včetně judikatury tam citované).

10. Odvolací soud konstatuje, že samotné vyhlášení nouzového stavu na území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru, jímž zástupce žalovaných žádost o odročení jednání odůvodnil, za důležitý důvod ve smyslu ustanovení § 119 odst. 1 o. s. ř. považovat nelze. V době konání jednání nařízeného na den 19. 10. 2020 nebyl zakázán ani omezen volný pohyb osob na území České republiky a tedy vyhlášený nouzový stav nebránil zástupci žalovaných k jednání se dostavit. Za situace, kdy zástupcem žalovaných nebylo tvrzeno, že by v rozhodné době byl v izolaci z důvodu nákazy koronavirem či v karanténě nebo že by spadal do skupiny osob s rizikovými zdravotními faktory z hlediska dopadu této nákazy na jeho zdraví, nelze soudu prvního stupně vytknout pochybení, pokud jednání konal podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalovaných a jejich zástupce a pokud dle téhož ustanovení při svém rozhodování vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

11. Podle čl. I. § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“), je výstavce vlastní směnky zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Není-li směnka cizí zaplacena, má podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ majitel, i když je výstavcem, proti příjemci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle §§ 48 a 49 ZSŠ. Podle čl. I. § 30 odst. 1, může být zaplacení směnky pro celý směnečný peníz nebo pro jeho část zaručeno směnečným rukojemstvím. Podle čl. I. § 32 odst. 1 ZSŠ je směnečný rukojmí zavázán jako ten, za koho se zaručil. Podle čl. I. § 31 odst. 4 ZSŠ je třeba v prohlášení udat, za koho se přejímá. Není-li to udáno, platí, že se přejímá za výstavce. Podle čl. I. § 47 odst. 1 ZSŠ jsou všichni, kdož směnku vystavili, přijali, indosovali nebo se za ni zaručili, zavázáni majiteli rukou společnou a nerozdílnou. Podle čl. I. § 47 odst. 2 ZSŠ může majitel žádat plnění na každém z nich nebo na několika z nich anebo na všech dohromady a není vázán pořadím, ve kterém se zavázali. Podle čl. I. § 48 odst. 1 ZSŠ může majitel postihem žádat: 1. směnečný peníz, pokud nebyla směnka přijata nebo zaplacena, s úroky, byly-li ujednány, 2. šestiprocentní úroky ode dne splatnosti, 3. útraty protestu a podaných zpráv, jakož i ostatní útraty, 4. odměnu ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze nebo v nižší dohodnuté výši.

12. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě jím provedeného dokazování, a shodně s ním konstatuje, že směnka k důkazu předložená je platnou směnkou vlastní podle čl. I. § 75 ZSŠ, ze které žalobkyni jako směnečnému remitentovi vznikl dnem 24. 4. 2020, kdy se stala splatnou, nárok na její zaplacení vůči žalované 1. jako výstavci směnky podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ ve spojení s čl. I. § 78 odst. 1 ZSŠ a vůči žalované 2. jako směnečné rukojmí za závazek žalované 1. podle čl. I. § 32 odst. 1 ZSŠ ve spojení s čl. I. § 30 odst. 1 ZSŠ. Závazek obou žalovaných je podle čl. I. § 47 odst. 1 ZSŠ závazkem společným a nerozdílným.

13. V daném případě byla směnka vystavena jako blankosměnka s nevyplněným údajem data splatnosti a směnečné sumy, přičemž důvodem jejího vystavení bylo zajištění závazků žalované 1. ze smlouvy o úvěru reg. č. [Anonymizováno] uzavřené mezi žalovanou 1. a žalobkyní dne 30. 8. 2019. Prokazuje to dohoda o uplatnění vyplňovacího práva směnečného reg. č. [Anonymizováno], v jejímž čl. II. žalovaná 1. potvrdila, že k zajištění svých závazků vůči žalobkyni na základě shora uvedené smlouvy o úvěru vystavila ve prospěch žalobkyně blankosměnku avalovanou žalovanou 2. V čl. III. dohody žalovaná 1. udělila žalobkyni právo blankosměnku vyplnit způsobem zde konkretizovaným. Dohoda je podepsána žalobkyní a dále žalovanou 1., která je v ní označena jako výstavce blankosměnky, a žalovanou 2. v dohodě označenou jako avalista. Přílohou dohody je kopie směnky reg. č. [Anonymizováno], ve které oproti prvopisu směnky předloženého soudu prvního stupně žalobkyní není vyplněn údaj splatnosti a směnečného peníze. V ostatním je kopie směnky ve všech údajích a rovněž, co se jejího grafického uspořádání týče, s prvopisem směnky zcela totožná. Vystavení blankosměnky k zajištění závazků žalované 1. ze smlouvy o úvěru ze dne 30. 8. 2019 je žalovanou 1. stvrzeno rovněž v čl. V. smlouvy o úvěru s tím, že i zde žalovaná 1. jednající žalovanou 2. potvrdila, že blankosměnka je avalována právě žalovanou 2.

14. Vzhledem k tomu, že směnka, z níž žalobkyně právo proti žalovaným uplatnila, je opatřena zápisem „reg. číslo [Anonymizováno]“, nemůže být žádných pochyb o tom, že tato je směnkou, jejíž vystavení jako směnky neúplné (blankosměnky) je v dohodě o uplatnění vyplňovacího práva směnečného ze dne 30. 8. 2019 oběma žalovanými stvrzeno. Uvedená dohoda hodnocená ve vzájemných souvislostech se směnkou a rovněž se smlouvou o úvěru (§ 132 o. s. ř.) tak zcela vyvrací námitku žalovaných, že jejich podpisy na směnce nejsou pravé a že žalované nemohou být z toho důvodu k plnění ze směnky vůči žalobkyni zavázány. Pominout přitom nelze ani prohlášení žalované 1. pod bodem 2. žádosti o čerpání částky 1 110 000 Kč na základě smlouvy o úvěru o tom, že veškerá prohlášení a záruky učiněné ve smlouvě o úvěru jsou pravdivé, úplné, aktuální a nezavádějící a tam, kde to jejich povaha připouští, i účinné. I v tomto případě za žalovanou 1. jednala žalovaná 2. coby její jednatelka.

15. Za situace, kdy žalované pravost svých podpisů na smlouvě o úvěru ze dne 30. 8. 2019, na dohodě o uplatnění vyplňovacího práva směnečného z téhož dne a na žádosti o čerpání úvěru ze dne 2. 9. 2019 v průběhu řízení nijak nezpochybnily, lze uzavřít, že žalobkyně své důkazní břemeno k otázce pravosti podpisu žalovaných na směnce unesla. Nebylo tak žádného důvodu podrobovat podpisy na směnce znaleckému zkoumání, jak žalované navrhovaly, neboť takový postup by byl s ohledem na bezpečně zjištěný skutkový stav v příkrém rozporu se zásadou hospodárnosti občanského soudního řízení.

16. Pokud jde o námitku žalovaných, že si nejsou vědomy, že by dne 30. 8. 2019 podepisovaly jakoukoli směnku vystavenou ve prospěch žalobkyně, tato je irelevantní, neboť je zcela nerozhodné, zda si žalované akt podpisu směnky uvědomují či nikoli. Pouhá nejistota žalovaných o tom, zda směnku v den na ní uvedený ve prospěch žalobkyně podepisovaly, jimi vyjádřená způsobem, že si toho nejsou vědomy, nemůže být v námitkovém řízení žádným způsobem zohledňována.

17. Vzhledem k tomu, že námitky žalovaných je nemohou z důvodů, jak výše byly vyloženy, zprostit jejich povinnosti směnku žalobkyni v plném rozsahu zaplatit, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně po právu ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti v rozsahu směnečného peníze ve výši 1 100 193,76 Kč (čl. I. § 48 odst. 1 bod 1. ZSŠ) se 6% úrokem ročně z této částky od 25. 4. 2020 do zaplacení (čl. I. § 48 odst. 1 bod 2. ZSŠ) a v rozsahu směnečné odměny ve výši 3 667 Kč, která odpovídá jedné třetině procenta ze směnečného peníze (čl. I. § 48 odst. 1 bod 4. ZSŠ). Směnečný platební rozkaz byl správně ponechán v platnosti též v rozsahu náhrady nákladů řízení přiznané žalobkyni ve výši odpovídající jí zaplacenému soudnímu poplatku za žalobu (55 794 Kč). Pokud jde o výrok o nákladech námitkového řízení, tento je v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého bylo právo na jejich náhradu přiznáno plně úspěšné žalobkyni. Výši těchto nákladů určil soud prvního stupně správně, byť nesprávně odkázal na ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. V daném případě nebyla totiž žalobkyně zastoupena advokátem, v důsledku čehož bylo namístě aplikovat vyhlášku č. 254/2015 Sb., podle které žalobkyni náleží dvě paušální náhrady po 300 Kč za písemné podání ve věci samé a za účast při jednání před soudem prvního stupně dne 19. 10. 2020 (§ 1 odst. 3 písm. a/ a c/ ve spojení s § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky).

18. Z vyložených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v obou jeho výrocích potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 o. s. ř.

19. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterých by právo na jejich náhradu měla v odvolacím řízení úspěšná žalobkyně. Žalobkyně se však tohoto práva vzdala, v důsledku čehož odvolací soud rozhodl tak, že na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá právo žádný z účastníků řízení.