o návrhu na nařízení předběžného opatření, o odvolání žalovaného 1. a o odvolání žalovaného 2. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2022 č. j. 2 Nc 1134/2022-10

1. Napadeným usnesením vyhověl soud prvního stupně ve výroku tohoto usnesení popsanému návrhu na nařízení předběžného opatření. Zamítl tento návrh pouze v té části, nakolik se žalobce domáhal, aby zákaz trval do pravomocného rozhodnutí ve věci uložení povinnosti prvnímu žalovanému převést předmětné akcie zpět na žalobce. Soud dále uložil žalobci, aby podal žalobu ve věci samé do 60 dnů od doručení napadeného usnesení. Uložil žalovaným společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady řízení o nařízení předběžného opatření. Konečně uložil žalobci, aby uhradil soudní poplatek 1 000 Kč na účet soudu.

2. Uvedl, že žalobce se domáhal nařízení předběžného opatření proto, že předmětné akcie, jejichž emitentem je druhý žalovaný, převedl na prvního žalovaného jako zajištění povinnosti vrátit zápůjčku podle smlouvy ze dne 12. 8. 2020. Smlouvu o zápůjčce i smlouvu o zajišťovacím převodu akcií považuje žalobce za neplatné, domnívá se proto být nadále vlastníkem daných akcií, který má právo na jejich zpětný převod. Žalovaný 1. požádal druhého žalovaného o odkoupení těchto akcií. Při zpětném odkoupení akcie podle Statutu žalovaného 2. zaniknou, což by případný výkon rozhodnutí ohrozilo, případně zcela znemožnilo. Soud konstatoval, že žalobce byl v řízení o předběžném opatření úspěšný a proto mu přiznal náhradu nákladů řízení.

3. Proti tomuto usnesení se včas odvolal žalovaný 1. a navrhuje jeho zrušení. Pro případ, že odvolací soud tomuto návrhu nevyhoví, navrhuje, aby soud rozhodl o zvýšení jistoty na částku 15 000 000 Kč. Nesouhlasí s názorem, že smlouva o zápůjčce a o zajištění převodem vlastnického práva k předmětným akciím jsou neplatné. Považuje za formalismus, jestliže žalobce argumentuje tím, že smlouva o zápůjčce nemohla nahradit předcházející směnečnou smlouvu jen z toho důvodu, že účastníkem směnečné smlouvy byla společnost [Anonymizováno] To je sice pravda, ale za žalobce i za společnost [Anonymizováno] jednal vždy [Anonymizováno], a tedy jeho prostřednictvím musely obě společnosti chápat smysl daného obchodu. Jde tedy ze strany žalobce o zneužívání práva. Poukazuje na „dvoudomé“ vystupování ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11. Soud nesprávnou argumentaci žalobce nekriticky převzal. Dovozuje také, že na platnosti smlouvy o zápůjčce i smlouvy o zajišťovacím převodu není na újmu ani úpadek žalobce. I podle judikatury slovenských soudů nemá proces restrukturalizace vliv na trvání zajištění poskytnutého třetími osobami. Navíc platnost nebo neplatnost sporných smluv se řídí slovenským právem, a to nebylo před soudem prvního stupně osvědčeno a v rámci odvolacího řízení to již není možné.

4. Považuje rovněž předmětné předběžné opatření za nepřiměřené. Poukazuje na výjimečnost tohoto zásahu do poměrů účastníků. První žalovaný je solventní společností a i kdyby k zániku akcií došlo, obdrží od druhého žalovaného jejich hodnotu v penězích. Z návrhu na nařízení předběžného opatření také není jasné, čeho se zamýšlí žalobce ve věci samé v budoucnu domáhat.

5. Domnívá se rovněž, že vzhledem k mnohem větší škodě, která v důsledku nařízeného předběžného opatření může prvnímu žalovanému v budoucnu vzniknout, než je výše zákonné jistoty 50 000 Kč je nutná jistota ve vyšší částce, a proto navrhuje, aby byla přiměřeně zvýšena.

6. Výrok o náhradě nákladů řízení neodpovídá § 145 o. s. ř. a soud prvního stupně v rámci napadeného usnesení neměl o této náhradě nákladů řízení rozhodovat.

7. Proti tomuto usnesení se odvolal rovněž žalovaný 2. a navrhuje jeho změnu tak, že mu bude uloženo, aby peněžní prostředky odpovídající ceně předmětných a druhým žalovaným odkoupených akcí ten složil formou soudní úschovy u Městského soudu v Praze do právní moci rozhodnutí ve věci samé.

8. Uvedl, že je investičním fondem s právní subjektivitou. Obhospodařování fondu je svěřeno společnosti [Anonymizováno], která vykonává také funkci statutárního orgánu druhého žalovaného. První žalovaný se stal investorem [Anonymizováno] na základě smlouvy o zajišťovacím převodu akcií tohoto fondu, která byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným 1. Dne 13. 7. 2021 požádal první žalovaný o odkoupení akcií, které podle Statutu fondu odkoupením zanikají. Fond je povinen akcie odkoupit do 12 měsíců od posledního kalendářního měsíce, ve kterém fond obdržel žádost o odkoupení. Proto byl žalovaný 2. povinen odkup vypořádat nejpozději dne 31. 7. 2022. Dne 20. 7. 2022 druhý žalovaný oznámil žalobci a insolvenčnímu správci okolnosti odkupu předmětných akcií a tím, že neobdrží-li nejpozději 27. 7. 2022 předběžné opatření soudu, které by mu to zakázalo, bude nucen odkup realizovat. Posledně uvedené datum odpovídá tomu, že technické kroky k vypořádání obchodu ohledně předmětných akcií, které jsou zaknihované u Centrálního depozitáře, vyžadují určitý čas. Ke dni 1. 8. 2022 Centrální depozitář předmětné akcie z evidence vymazal. Oznámení žalobce, které druhý žalovaný obdržel ve večerních hodinách dne 29. 7. 2022, již na tom nemohlo nic změnit. Až následně po výmazu předmětných akcií obdržel druhý žalovaný napadené usnesení soudu prvního stupně, a to dne 2. 8. 2022. To je proto nesplnitelné. Žalovanému 1. nebyla doposud vyplacena cena odkoupených akcií, což je závazek druhého žalovaného vůči prvnímu žalovanému. Tyto prostředky nemůže využít pro svoji vlastní obchodní činnost. Protože tím zasahuje do práv investora, navrhuje výše zmíněné předběžné opatření ohledně soudní úschovy této ceny. Nesouhlasí také s povinností k náhradě nákladů řízení. Není skutečnou stranou sporu, který nijak nevyvolal, a žádným způsobem také nezavinil rozpor mezi žalobcem a prvním žalovaným.

9. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.].

10. Vyšel při tom předně z okolností, ze kterých vycházel již soud prvního stupně.

11. Druhý žalovaný osvědčil v průběhu odvolacího řízení, že první žalovaný již v červenci 2021 požádal o odkoupení předmětných akcií druhým žalovaným. Není pochybné, že odkoupením akcií druhým žalovaným, tedy jejich emitentem podle Statutu druhého žalovaného odkoupené akcie zanikají. Druhý žalovaný osvědčil, že byl povinen dané akcie odkoupit do konce července 2022 a že ke dni 1. 8. 2022 Centrální depozitář tyto zaknihované akcie vymazal z evidence. Již v návaznosti na požadavek prvního žalovaného na odkup předmětných akcií upozornil druhý žalovaný na tuto okolnost žalobce. Znovu se na něj obrátil ve věci odkupu dopisem ze 20. 7. 2022 s tím, že v případě, kdy mu to soud nezakáže, odkup provede.

12. Předběžné opatření je v tomto případě zjevně požadováno z důvodů obavy o budoucí výkon případného soudního rozhodnutí ve smyslu § 74 odst. 1 o. s. ř. Není pochyb o tom, že předběžné opatření představuje mimořádný zásah do poměrů účastníků řízení, v tomto případě možných budoucích účastníků řízení, tedy žalobce a žalovaného 1. Jestliže však je osvědčeno, že budoucí výkon rozhodnutí může být ohrožen, je nařízení předběžného opatření zcela namístě. Předpokladem k jeho nařízení je předně okolnost, že budoucí nárok, k němuž se má případný budoucí výkon soudního rozhodnutí vztahovat, přichází rozumně v úvahu. V rámci rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření nelze v žádném případě kategoricky uzavřít, zda jde o nárok důvodný. Jedná se více o to, zda je takový nárok reálně možný s ohledem na to, co bylo osvědčeno. Nijak se tím neprejudikuje výsledek řízení ve věci samé. Nemůže jít o kategorický závěr, když soud věc ještě nemohl projednat a nemohlo proběhnout žádné dokazování. Druhým předpokladem je důvodnost obavy o budoucí výrok soudního rozhodnutí. V této souvislosti je potřebná dostatečná míra pravděpodobnosti, že bez nařízení předběžného opatření může být výkon soudního rozhodnutí, kterým bude případně nárok soudem přiznán, znejistěn anebo dokonce zmařen.

13. V tomto případě je možné souhlasit se soudem prvního stupně předně v tom, že nárok, jak jej definoval žalobce v částech I. a II. svého návrhu, jak má soud o návrhu na předběžné opatření rozhodnout, je nárokem, který není nijak vzácný, je dobře představitelný jako úspěšný a ani okolnosti, ze kterých svůj nárok vyvozuje, nejsou takové povahy, že by vylučovaly jeho reálnost. První žalovaný v rámci odvolání tento nárok zpochybňuje. Ani jeho argumentace není takové povahy, že by bylo možné vyloučit možnost úspěšnosti takové obrany. Nelze však uzavřít, že již v rovině odvolacích tvrzení prvního žalovaného je žalobcův nárok evidentně nedůvodný. Nelze tedy nyní vyloučit ani důvodnost nároku žalobce ale ani oprávněnost obrany prvního žalovaného. Proto první z výše uvedených předpokladů je nutno považovat za splněný.

14. Z návrhu žalobce, jak má soud rozhodnout, je evidentní, že věc sama se týká restituce údajně narušeného vlastnického práva žalobce k předmětným akciím. Jestliže jednání prvního žalovaného vede nutně k zániku předmětných akcií vůbec, potom je obava o výkon rozhodnutí, které by ukládalo zpětný převod daných akcií ohrožena zcela evidentně. Z tohoto pohledu není vůbec významné, zda první žalovaný je solventní. Jestliže se kdokoliv domáhá restituce svého tvrzeného vlastnického práva a ukáže-li se jeho nárok důvodným, je přece nutno zajistit mu, aby se dostaly příslušné věci opět do jeho držení. Peněžní nároky na případnou náhradu škody jsou přece vždy jen řešením jen nouzovým. Proto soud prvního stupně ve vztahu k prvnímu žalovanému uvažoval zcela správně.

15. Nicméně před tím, než soud vydal napadené usnesení, předmětné akcie zanikly. To soud samozřejmě nemohl vědět. Důsledkem toho je, že se předběžným opatřením ukládá plnění pro prvního žalovaného nemožné. Neexistující akcie není možné vydat. Druhým důvodem je, že ten již dávno před tím, než vůbec byl návrh na předmětné předběžné opatření podán, učinil rozhodující krok, když požádal druhého žalovaného o odkup předmětných akcií. Dalších kroků nebylo třeba, věci již běžely samovolně. O tom byl žalobce již řadu měsíců před podáním projednávaného návrhu na předběžné opatření druhým žalovaným informován a není známé nic, co by mu bránilo podat návrh na vydání předběžného opatření s větším předstihem. Proto ve vztahu k prvnímu žalovanému není předběžné opatření namístě.

16. V návrhu na nařízení předběžného opatření je uveden také druhý žalovaný jako účastník budoucího řízení. Ve vztahu k němu však nelze nijak poznat, jak by mohl žalobci případně předmětné akcie vydat. Je jejich emitentem, nejsou však nijak v jeho držení. Jejich držitelem byl jen první žalovaný. V okamžiku, kdy se akcie dostaly do držení druhé žalovaného, by bezprostředně zanikly. Druhý žalovaný je tedy v podstatě v postavení třetího. Bylo tedy třeba ve vztahu k němu odvodit, že byly dány předpoklady podle § 76 odst. 2 o. s. ř., aby mu mohlo být uloženo předběžné opatření.

17. Předběžné opatření před zahájením řízení podle § 74 a následující o. s. ř. lze vydat podle § 75 odst. 1 o. s. ř. jen na návrh. Žalobce žádný návrh ohledně složení ceny zaniklých akcií neuplatnil, nelze jej proto jen z iniciativy samotného soudu nařídit. Kdyby žalobce takový návrh vznesl, bylo by možné o nařízení takového předběžného opatření uvažovat. To předně. Dále odvolací soud i ve vztahu k předběžným opatřením může pouze přezkoumat, zda soud prvního stupně o uplatněném návrhu rozhodl správně. Nemůže nahrazovat jeho rozhodnutí a sám rozhodnout o zcela novém návrhu, který před soudem prvního stupně nebyl doposud vůbec uplatněn. Konečně druhý žalovaný, má-li za to, že je vhodné složit zmíněné peněžní prostředky do soudní úschovy, může vždy postupovat podle § 289 a následující zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a cenu odkoupených akcií u soudu složit. Konečně předmětem budoucího řízení, které, jak bude uvedeno dále, nemá povahu nároku na zaplacení peněžní částky. Proto deponování peněz nemá pro žalobcem označené budoucí řízení žádný význam.

18. Neprávem je žalobci přičítáno, že nedefinoval řízení ve věci samé, kterému má předběžné opatření předcházet. V částech I. a II. návrhu jak má soud rozhodnout, žalobce uvádí jednoznačně, že se hodlá domáhat povinnosti, aby mu žalovaný převedl nazpět předmětné akcie. Na to logicky navazuje část III. návrhu, jak má soud rozhodnout, kde se hovoří o podání žaloby ve věci samé do 60 dnů. Je zcela zřejmé, že jde o žalobu o nároku na zpětný převod akcií, jak o tom hovoří předcházející část návrhu na nařízení předběžného opatření. Problém vznikl na straně soudu prvního stupně. Ten zcela správně zamítl tu část návrhu žalobce, kde ten definoval dobu platnosti předběžného opatření. Tím se ovšem stalo, že z jeho výroku vypadla jakákoliv zmínka o povaze budoucího řízení ve věci samé. Proto nelze nejen z části III. výroku napadeného usnesení, ale ani z jeho kontextu s určitostí říci, o jakou budoucí žalobu se má jednat. Žalobce sice budoucí řízení definoval, ale soud to do napadeného usnesení nezařadil.

19. Zásadně nesprávně soud prvního stupně rozhodoval o náhradě nákladů řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření. Předběžné opatření není právo, kterého se lze domáhat, jde o zatímní opatření soudu. Nelze při jeho nařízení říci, kdo je a kdo není v právu. To se právě pozná až při rozhodnutí ve věci samé, kdy je návrhu ve věci buď vyhověno, pak bylo předběžné opatření navrhováno důvodně a žalobci se přizná nejen náhrada nákladů řízení ve věci samé, ale i náhrada nákladů spojených s předběžným opatřením. Nebude-li návrhu ve věci samé vyhověno, bude to žalobce, kdo nahradí nejen náklady řízení o nároku ve věci, nýbrž i náklady, které vznikly žalovaným v souvislosti s předběžným opatřením. Bude-li návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověno, ale návrh ve věci samé uplatněn není, nese si nutně náklady sám navrhovatel. Pouze v případě, kdy je návrh na nařízení předběžného opatření zamítnut, přichází v úvahu, aby žalovaným byla náhrada nákladů řízení přiznána, když nelze s jistotou zavřít, zda žaloba ve věci samé bude nebo nebude vůbec kdy podána. Návrh na nařízení předběžného opatření v takovém případě zcela nepochybně důvodný nebyl. V tom je logika předpisu § 145 o. s. ř., kterou soud prvního stupně nerespektoval.

20. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně o návrhu žalobce na nařízení předběžného opatření změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. při současném použití § 167 odst. 2 a § 211 o. s. ř. tak, že jej pro jeho nemožnost zamítl.

21. Podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. při současném použití § 167 odst. 2 a § 211 o. s. ř. změnil soud napadené usnesení soudu prvního stupně, tak, že vypustil výrok o náhradě nákladů řízení.

22. Napadené usnesení soudu prvního stupně je věcně správné, nakolik jím bylo uloženo žalobci doplatit soudní poplatek z návrhu na nařízení předběžného opatření, a proto bylo odvolacím soudem podle § 219 o. s. ř. v tomto rozsahu potvrzeno.

23. Jelikož se tímto usnesením odvolacího soudu návrh na nařízení předběžného opatření zamítá, je nutno přiznat žalovaným náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení.

24. Žalovanému 1., který není právně zastoupen, se přiznává podle § 1 odst. 3 písm. e) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. paušální náhrada 300 Kč.

25. Žalovanému 2. se přiznává náhrada nákladů právního zastoupení a to za dva hlavní právní služby (převzetí věci a podání odvolání) po 1 500 Kč podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, k tomu dvě paušální náhrady výdajů podle § 13 odst. 3 stejné vyhlášky po 300 Kč a náhrada daně z přidané hodnoty ve výši 756 Kč. Tedy druhému žalovanému se přiznává k náhradě celkem 4 356 Kč.