o zaplacení 32 018,97 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalovaného 2. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2020, č. j. 56 Cm 25/2020-66

1. Napadeným rozsudkem ponechal soud prvního stupně v platnosti jím vydaný směnečný platební rozkaz ze dne 5. 5. 2020, č. j. 56 Cm 25/2020-31, a to ve vztahu k žalovanému 2. Přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení proti druhému žalovanému ve výši 9 873,60 Kč. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn úspěchem žalobkyně ve věci samé.

2. Pouze v tom rozsahu, v jakém byl napadeným rozsudkem ponechán v platnosti také výrok uvedeného směnečného platebního rozkazu o náhradě nákladů řízení, to znamená část d) výroku tohoto rozkazu, se proti tomuto rozsudku odvolal žalovaný 2. a navrhuje jeho změnu tak, že výrok předmětného směnečného platebního rozkazu o náhradě nákladů řízení bude zrušen.

3. Uvedl, že daný směnečný platební rozkaz soudu prvního stupně směřoval původně vůči oběma žalovaným s tím, že jim bylo uloženo nahradit žalobkyni náklady řízení společně a nerozdílně. Později byl tento směnečný platební rozkaz ve vztahu k žalovanému 1. zrušen usnesením soudu prvního stupně ze dne 20. 5. 2020, č. j. 56 Cm 25/2020-38 z důvodu, že se tento rozkaz nepodařilo prvnímu žalovanému doručit. Ve vztahu k žalovanému 1. bylo řízení vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí a řízení ve vztahu k prvnímu žalovanému bylo skončeno pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 23. 6. 2020, č. j. 56 Cm 37/2020-48. Tímto rozsudkem bylo prvnímu žalovanému, mimo jiného, uloženo nahradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11 480,60 Kč. Náhrada nákladů tak byla žalobkyni přiznána duplicitně, když náhrada stejných nákladů byla přiznána v posledně uvedeném rozsudku k tíži prvního žalovaného a vedle toho tytéž náklady je druhý žalovaný zavázán nahradit směnečným platebním rozkazem. Protože rozsudek ve vztahu k žalovanému 1. nabyl právní moci dříve, než směnečný platební rozkaz mohl nabýt účinků pravomocného rozsudku, nevidí odvolatel jiné řešení, než výrok směnečného platebního rozkazu o náhradě nákladů řízení zrušit.

4. Žalobkyně navrhla potvrdit napadený rozsudek soudu prvního stupně, nakolik byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti i ohledně výroku o náhradě nákladů řízení. Poukázala na to, že v tomto řízení úspěšně bránila svoje subjektivní právo a má proto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. rovněž právo na náhradu nákladů řízení v této souvislosti účelně vynaložených proti tomu, kdo neprávem do právní sféry žalobkyně zasahoval. Žalovanému 2. byla odeslána předžalobní upomínka a úhradou dlužné částky mohl řízení předejít. Domnívá se, že i přes následný vývoj řízení zůstala ponecháním směnečného platebního rozkazu v platnosti zachována povinnost druhého žalovaného nahradit soudní poplatek společně a nerozdílně s prvním žalovaným.

5. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.].

6. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobní nárok je uplatněn proti prvnímu žalovanému jako proti výstavci vlastní směnky, která byla vystavena dne 27. 2. 2015 a na které je druhý žalovaný podepsán jako rukojmí. Soud žalobě vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 5. 5. 2020, č. j. 56 Cm 25/2020-31. Žalovaný 2. podal proti tomuto rozkazu včasné námitky. Protože se prvnímu žalovanému nepodařilo směnečný platební rozkaz doručit, byl tento ve vztahu k žalovanému 1. zrušen usnesením soudu prvního stupně ze dne 20. 5. 2020, č. j. 56 Cm 25/2020-38. Nárok uplatněný proti prvnímu žalovanému byl stejným usnesením vyloučen k samostatnému projednání a rozhodnutí.

7. Zmíněným směnečným platebním rozkazem bylo oběma žalovaným uloženo zaplatit společně a nerozdílně a) směnečný peníz 32 018,97, b) 6% úrok z prodlení ročně z této částky od 8. 10. 2019 do zaplacení, c) odměnu 106,73 Kč a d) náhradu nákladů řízení ve výši 11 480,60 Kč.

8. Řízení vyloučené vůči prvnímu žalovanému bylo skončeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2020, č. j. 56 Cm 37/2020-48, kde ve výroku I. bylo prvnímu žalovanému uloženo zaplatit částku 32 018,97 s 6% úrokem ročně ze stejné částky od 8. 10. 2019 do zaplacení a se směnečnou odměnou 106,73 Kč. Výrokem II. tohoto rozsudku bylo prvnímu žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 11 480,60 Kč. Z odůvodnění rozsudku je předně patrné, že jde vskutku o nárok uplatněný proti prvnímu žalovanému v tomto řízení a následně vyloučený, a dále, že nejen výše částky určené k náhradě nákladů řízení, ale také složení této náhrady nákladů odpovídá tomu, k čemu byli žalovaní zavázaní výše uvedeným směnečným platebním rozkazem.

9. Z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze oddíl C, vložka 143141 byl druhý žalovaný do 6. 11. 2016 jediným společníkem a jednatelem společnosti prvního žalovaného. K témuž dni svůj obchodní podíl převedl na [Anonymizováno], občana [Anonymizováno]. Ten je také nyní jednatelem společnosti.

10. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. má účastník řízení, který měl ve věci úspěch právo na náhradu nákladů účelně vynaložených k uplatnění nebo bránění práva, právo na náhradu nákladů proti tomu, kdo úspěch v řízení neměl.

11. V projednávaném případě žalobkyně uspěla v tomto řízení ve vztahu k žalovanému 2. a v souběžném vyloučeném řízení ve vztahu k žalovanému 1. Má tedy právo na náhradu nákladů řízení proti oběma žalovaným. Žádný z důvodů, pro které se lze podle následujících ustanovení občanského soudního řádu od tohoto principu odchýlit, dán není. Ustanovení § 150 o. s. ř. bude níže věnována pozornost samostatně.

12. Občanský soudní řád nedává odpověď na otázku, jak má být tato náhrada nákladů úspěšnému účastníku řízení přiznána v tom případě, kdy na straně, která úspěšná nebyla, stojí více účastníků, jako zde více žalovaných. Soudní praxe soudů všech stupňů se dávno ustálila na stanovisku, že i v případě více neúspěšných účastníků řízení by jejich vzájemný poměr ve vztahu k náhradě nákladů řízení měl odpovídat tomu, jaké jsou jejich vzájemné poměry ohledně věci samé. Lze si tedy představit celou řadu situací. Jde-li ve věci samé o poměr dlužnické solidarity, je to respektováno i ustálenou judikaturou a pak jsou také neúspěšní účastníci zavazováni rovněž k náhradě nákladů rukou společnou a nerozdílnou.

13. Výstavce vlastní směnky i rukojmí podepsaní na téže směnce jsou ohledně směnečné obligace solidární, jak plyne z čl. I. § 47 odst. 1 a čl. I. § 77 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového. Soud prvního stupně tedy postupoval v souladu s touto ustálenou praxí, když v předmětném směnečném platebním rozkazu zavázal oba žalované také ohledně náhrady nákladů řízení společně a nerozdílně.

14. Zrušením tohoto směnečného platebního rozkazu ve vztahu k žalovanému 1. ovšem vskutku došlo k určitému posunu. Co se týká druhého žalovaného, zůstal ovšem vůči němu tento směnečný platební rozkaz jediným rozhodnutím o žalobou uplatněném nároku a v částech, kde rozsudek soudu prvního stupně napaden nebyl, to znamená v meritorních výrocích pod písmeny a), b) a c) předmětného směnečného platebního rozkazu, již nabyl účinků pravomocného rozsudku. V těchto částech se s ohledem na právní úpravu meritorního nároku stále vždy jedná a bude jednat o vzájemnou solidaritu mezi žalovanými, i když vůči prvnímu žalovanému bylo ohledně stejného nároku vyhověno rozsudkem ze dne 25. 6. 2020.

15. Zatímco ohledně merita věci soud právo nalézá, nikoliv vytváří, v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení soud právo nenalézá, ale jeho nákladové výroky mají konstitutivní povahu. Nicméně i tak byl daný směnečný platební rozkaz soudem prvního stupně ponechán v platnosti včetně toho, že i ohledně náhrady nákladů řízení, jak byla stejným rozkazem přiznána, zůstal druhý žalovaný zavázán solidárně s prvním žalovaným. Okolnost, že vůči prvnímu žalovanému byl tento směnečný platební rozkaz zrušen, na to nic nezměnila. Z toho vyplývá, že v případě, kdyby náhradu nákladů řízení zaplatil podle rozsudku ze dne 25. 6. 2020 první žalovaný, vyvázal by ze závazku k náhradě nákladů řízení i druhého žalovaného. Kdyby zaplatil jen část této náhrady, týkalo by se to zaplacené části. Jestliže by ovšem náhradu nákladů žalobkyni uhradil druhý žalovaný, pak první žalovaný nemá rozsudkem ze dne 25. 6. 2020 založenu vzájemnou solidaritu s druhým žalovaným, první žalovaný by proto vyvázán nebyl. Navíc druhý žalovaný by vůči němu neměl ani regres, který jinak solidární dlužníci při plnění jedním z nich navzájem mají. Vyvinula se zde tedy poněkud zvláštní asymetrická solidarita. Jiné řešení zde možné není, když nelze pominout zásadní právo úspěšné žalobkyně na náhradu nákladů vůči neúspěšnému žalovanému 2.

16. Výjimečně lze zcela nebo zčásti náhradu nákladů nepřiznat podle § 150 o. s. ř., jsou-li zde okolnosti mimořádné povahy. V této souvislosti je zásadní, že vzniklou situaci žádným způsobem nevyvolala žalobkyně, nemohla tento vývoj ovlivnit a ani dodatečně vzniku této situace zabránit. Lze říci, že byla zcela ve vleku událostí. Zásadní pochybení, které vedlo k tomuto stavu, byla naprostá procesní pasivita prvního žalovaného. V první řadě jeho nekontaktnost. V době zahájení tohoto řízení již druhý žalovaný nebyl ani společníkem a ani jednatelem společnosti prvního žalovaného. Bylo ovšem jen jeho rozhodnutím, že připustil ztrátu kontroly nad společností, se kterou byl společně směnečné zavázán, a ve prospěch koho se tak stalo. Opět je nutno zdůraznit, že principu obecné spravedlnosti by mnohem více odporovalo, kdyby za této situace měla tíže těchto okolností, jež žalobkyně nevyvolala a kterým nemohla nijak zabránit, dopadla na žalobkyni, kdyby majetkové důsledky nesla ona a nikoliv strana žalovaná. To vše při vědomí, jak naznačeno shora, že skutečně nelze vyloučit situaci, kdy náklady řízení budou vedle sebe povinni hradit oba žalovaní.

17. Konečně nic nenasvědčuje tomu, že by snad zcela pasivní první žalovaný vůbec kdy předmětnou náhradu nákladů žalobkyni uhradil.

18. Napadený rozsudek soudu prvního stupně je tedy v odvoláním dotčeném rozsahu věcně správný, a proto byl odvolacím soudem podle § 219 o. s. ř. ve stejném rozsahu potvrzen.

19. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. náleží úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení. Přiznává se náhrada nákladů právního zastoupení, a to za jeden vedlejší úkon právní služby (vyjádření k odvolání) v částce 1 210 Kč podle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, jedna paušální náhrada výdajů 300 Kč podle § 13 odst. 3 stejné vyhlášky a náhrada daně z přidané hodnoty ve výši 317,10 Kč. Tedy k náhradě nákladů je přiznána celkem částka 1 827,10 Kč.