o 133 840,50 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2021, č. j. 73 Cm 50/2021-109

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně odmítl žalobu, kterou se žalobce domáhá na žalovaném zaplacení částky 133 840,50 Kč s příslušenstvím. O náhradě nákladů rozhodl tak, že ji nepřiznal žádnému z účastníků řízení. Žalovaná částka představuje pohledávky žalobce za společností [Anonymizováno] z důvodu pracovně právních nároků, které byly žalobci přiznány v soudních řízeních a které není možné z majetku společnosti uspokojit. Proti žalovanému je nárok v této věci uplatněn z důvodu jeho ručení za závazky uvedené společnosti, které byl jednatelem. V tomto postavení nejednal s péčí řádného hospodáře, když vyváděl ze společnosti finanční prostředky. Na soudních jednáních uváděl žalovaný žalobce v omyl ohledně platebních schopností uvedené společnosti.

2. Usnesením ze dne 2.6.2021, č. j. 73 Cm 50/2021-51 vyzval soud prvního stupně žalobce, aby doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Především jakými konkrétními jednáními se měl žalovaný dopustit porušení povinností péče řádného hospodáře, jaké konkrétní finanční prostředky a kdy měly být neoprávněně vyvedeny a kdy a jak měl žalovaný žalobce uvádět v omyl. K této výzvě žalobce doplnil, že na jednání u Obvodního soudu pro [adresa] dne 31.10.2017 ve věci sp. zn. 19 C 234/2016 žalovaný uváděl, že má finanční prostředky pro smírné vyřešení věci. Žalobce v řízení uspěl a žalovaný úmyslně vyváděl ze společnosti finanční prostředky. Již při projednávání označené věci neměla společnost [Anonymizováno] finanční prostředky, jelikož exekuce byla bezvýsledná. Bez odpovídajícího protiplnění bylo vyvedeno ze společnosti také odstupné vrácené společnosti žalobcem. Vyvádění prostředků ze společnosti nasvědčuje i to, že několikrát změnila název a vstoupila do likvidace. Žalobce nemá k dispozici účetnictví společností, a proto navrhoval, aby soud nařídil zpracování znaleckého posudku, kterým by bylo přezkoumáno účetnictví společností za dobu od 1.1.2013 do 31.12.2020, a to k ověření, zda nedocházelo k transakcím bez řádného protiplnění a podobně. Společnost spolupracovala s Dopravním podnikem hl. m. Prahy, z čehož musela mít příjmy asi 54 000 000 Kč. I tyto prostředky byly nelegálně vyváděny.

3. Soud konstatoval, že i po doplnění žaloby jsou tvrzení žalobce stále jen neurčitá, uvádí pouze svoje domněnky a nikoliv konkrétní tvrzení. Bylo potřebné tvrdit, jakým konkrétním jednáním, kdy a za jakých okolností měly být finanční prostředky ze společnosti vyváděny. Soud si byl vědom, že žalobce má obtížný přístup k evidenci společnosti. To však nelze nahradit tím, že soud prostřednictvím navrhovaného znaleckého posudku žalobci opatří podklady, ze kterých by teprve žalobce vyvodil tvrzení rozhodných skutečností. Dokazování, včetně dokazování znaleckým posudkem však slouží k ověření pravdivosti účastníky předkládaných tvrzení, nikoliv k vyhledávání skutečností, které mají tito účastníci řízení tvrdit. Neoprávněnému vyvádění finančních prostředků nenasvědčuje ani to, že se měnila struktura společníků nebo firma předmětné společnosti. Proto nepovažoval soud vady žaloby na odstraněné ani po výzvě soudu a podle § 43 odst. 2 o. s. ř. a žalobu odmítl.

4. Co se týká náhrady nákladů řízení, má povinnost k jejich náhradě žalobce podle § 146 odst. 3 o. s. ř. Soud však přihlédl k tomu, že žalobce je nemajetný, jeho jediným příjmem je invalidní důchod ve výši 8 269 Kč a je finančně závislý na své matce. Zdravotní stav žalobci neumožňuje dosahovat jiných příjmů. Při tom náklady řízení činí pouze 8 180 Kč, a tedy jejich nepřiznání nemůže na straně žalovaného představovat žádnou významnou újmu. Z těchto důvodů soud prvního stupně za použití mimořádného oprávnění podle § 150 o. s. ř. nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků řízení.

5. Proti tomuto usnesení se včas odvolal žalobce a navrhuje jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že žalobce, který je bývalý zaměstnanec společnosti [Anonymizováno]., jež jej prokazatelně poškodila, není schopen zjistit více informací, než, které uvedl v doplnění žaloby, které provedl k výzvě soudu. Nicméně se domnívá, že navrhl dostatečné důkazy k ověření, že společnost na základě pokynů žalobce vyváděla finanční prostředky. Poukazuje na návrh na dokazování znaleckým posudkem, kterým by bylo přezkoumáno účetnictví společnosti a tak postaveno najisto, zda žalobce má nebo nemá pravdu. Žalobce nemůže sám vědět, kdy a jak mohl žalovaný finanční prostředky ze společnosti vyvádět. Napadené usnesení mu tak znemožňuje přístup ke spravedlnosti. Pro případ nevyhovění jeho odvolání navrhuje žalobce, aby také odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 150 o. s. ř.

6. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.].

7. Nakolik § 79 odst. 1 o. s. ř., ze kterého soud prvního stupně správně vyšel, stanoví, že je povinností žalobce vylíčit v žalobě také rozhodující skutečností, pak jde o důležitou procesní povinnost. Předmět řízení v případě žalob na plnění není vymezen jen žalobním návrhem na to, kolik a čeho má být soudem žalobci přiznáno, ale také tím, na základě jakých skutků je žalobou uplatněný nárok oprávněný. Tedy předmět řízení je vymezen nejen výši, ale rovněž důvodem žalobou uplatněného nároku. Není-li tento důvod z žaloby dostatečně zřejmý a nepodaří-li se tento problém odstranit ani postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř., nelze žalobu projednat, není zřejmý samotný předmět řízení. Pak je odmítnutí žaloby namístě. Naproti tomu součástí žaloby mohou být i důkazní návrhy, ty však mohou být předkládány i později. Absence důkazních návrhů nemůže vést nikdy k odmítnutí žaloby, nýbrž důsledkem pasivity žalobce, co se důkazních návrhů dotýká, je nevyhovění žalobnímu návrhu pro jeho nedoloženost.

8. V tomto případě je žaloba postavena na ručení funkcionáře právnické osoby podle § 159 odst. 3 o.z. Z hlediska skutkového jsou podstatné dvě skupiny okolností, které je nutno v žalobě vylíčit. Nemusí se tak stát se všemi podrobnostmi, které lze dotvrzovat i později, ale které musí být alespoň co do základu zcela konkrétně a nezaměnitelně v žalobě popsány.

9. První skupinu okolností přestavuje uvedení pohledávky, kterou žalobce za právnickou osobou má, a skutečnost, že se jí vůči právnické osobě nemůže domoci. Tyto skutečnosti jsou v žalobě vylíčeny dostatečně. Druhou skupinu okolností tvoří předně tvrzení, zda žalovaný je (případně byl) funkcionářem stejné právnické osoby. Ani toto tvrzení nechybí. Zároveň však musí jít o funkcionáře, jenž způsobil stejné právnické osobě škodu, kterou byl povinen společnosti nahradit a kterou v plném rozsahu nenahradil. Pak v tom rozsahu, nakolik tuto povinnost k náhradě škody vůči právnické osobě nesplnil, ručí věřiteli společnosti ze zákona za splnění pohledávek, které nebylo možné po společnosti vymoci. Toto ručení nemůže překročit částku, kterou funkcionář právnické osobě dluží. Byla-li pohledávka věřitele společnosti vyšší, nemůže být po případně ručícím funkcionáři společnosti požadováno více, než kolik ten dluží společnosti. Rozhodující tedy z tohoto hlediska je, zda a nakolik žalovaný porušil svoje povinnosti péče řádného hospodáře vůči společnosti [Anonymizováno] a nikoliv to, zda a nakolik případně porušil žalovaný svoje povinnosti ve vztahu k žalobci. Je nutno souhlasit se soudem prvního stupně, že v tomto rozsahu není vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě dostatečné, respektive, že zcela chybí.

10. Je nutno uvážit, že důsledně vzato může být funkcionář právnické osoby povinen společnosti nahradit škodu jen tehdy, jestliže byl podle § 1958 odst. 2 o. z. vyzván k její úhradě. Jestliže by povinnost funkcionáře právnické osoby byla sporná, potom v případě obchodních společností bylo by možné autoritativně zjistit, zda je dána povinnost k náhradě škody jen žalobou podle § 53 z. o. k. Taková žaloba zcela samozřejmě předpokládá, že žalující společnost zcela přesně označí jednání, kterými její funkcionář porušil povinnost péče řádného hospodáře, a stejně jednoznačně je nutno popsat, jaká konkrétní škoda společnosti v příčinné souvislosti s tímto porušením vznikla. Přesné vyčíslení této škody je samozřejmostí. I ve vztahu k projednávané věci je nutno zdůraznit, že jde o náhradu škody vzniklé společnosti, nikoliv újmy na straně věřitele společnosti.

11. Není pochybností o tom, že obchodní společnosti ovšem z různých důvodů takto velmi často nepostupují. Velmi typickým je, že funkcionáři obchodní společnosti jako její společníci nebo akcionáři společnost ovládají a pak samozřejmě nemají ani ten nejmenší zájem, aby si sami sobě účtovali jakoukoliv náhradu škody. Proto je nutno připustit, aby možnost uplatňovat nároky z důvodu zákonného ručení těchto funkcionářů nebyla pouze hypotetická, aby byla otázka, zda by měli, kdyby právnická osoba postupovala správně, příslušní funkcionáři povinnost k náhradě škody vůči společnosti, posouzena jako otázka prejudiciální i v řízení, ve kterém se domáhá věřitel nároku z důvodu ručení funkcionáře za závazky společnosti vůči tomuto věřiteli. To ovšem znamená, že všechno, co by musela obchodní společnosti vylíčit jako rozhodující okolnosti v žalobě podané podle § 53 z. o. k., musí vylíčit i věřitel v žalobě podané z důvodu předmětného zákonného ručení. Tedy poukázat na konkrétní porušení povinností, uvést jakým jednáním, kdy, jak a v jaké výši škoda vznikla. Nemusí dovozovat splnění subjektivní stránky odpovědnosti za škodu, když postačuje i jen nedbalost, která se navíc presumuje a funkcionář by musel tuto domněnku nedbalého jednání vyvrátit.

12. Ke shodným závěrům dospívá i literatura. Člen voleného orgánu ručí za dluhy právnické osoby v rozsahu, v jakém právnické osobě způsobenou škodu nenahradil. Je při tom zřejmé, že nárok na náhradu škody vůči členovi právnické osoby musí být dán. Existenci škodního nároku musí posoudit soud jako otázku předběžnou, a to v rámci řízení o žalobě věřitele (právnické osoby) vůči členovi voleného orgánu právnické osoby domáhající se úhrady svého dluhu za právnickou osobou z titulu ručení. Není tak nutné, aby právnická osoba skutečně zažalovala člena voleného orgánu právnické osoby na náhradu škody. V takovém případě by ochrana věřitele byla v podstatě iluzorní. To ovšem neznamená, že by nebylo nutné v konkrétním řízení prokázat předpoklady odpovědnosti člena voleného orgánu k náhradě škody. I z uvedeného důvodu rozhodovací praxe například dovodila, že soud nemůže vydat rozsudek pro uznání proti členovi voleného orgánu právnické osoby z titulu zákonného ručení, pokud nebyly prokázány předpoklady jeho odpovědnosti za škodu způsobenou právnické osobě (srov. NS 23 Cdo 4194/2008 nebo NS Cdo 683/2008). Levický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 605. Vyplývá to i judikatury v citátu uvedené.

13. Je zcela samozřejmé, že dlužník, který využívá tento širší výklad ustanovení § 159 odst. 3 o.z., má mnohem omezenější možnosti již pokud jde o tvrzení rozhodujících okolností ohledně nároků na náhradu škody svědčících případně právnické osobě vůči jejímu volenému funkcionáři oproti právnické osobě, která by si sama uplatňovala svoje škodní nároky. To však nic nemůže změnit na tom, že jeho povinnost vylíčit v žalobě rozhodující skutečnosti nemůže být jiná, než by příslušela samotné právnické osobě. Proto i při vědomí tohoto deficitu nelze dospět k závěru, že má v tomto směru povinnosti menší, anebo dokonce, že je povinností soudu mu prostřednictvím jakýchkoliv postupů nejprve vyhledat potřebné informace, aby žalobce mohl zkompletovat svoji žalobu a civilní soudní řízení tak řádně zahájit. Právem by opačná strana sporu pokazovala na nerovné zacházení s účastníky řízení. Navrhovaný znalecký posudek tak vskutku nemůže být v této fázi tohoto řízení návrhem důkazním ohledně rozhodujících skutečností, ale právě jen snahou využít soud jako orgán, který pro žalobce rozhodující skutečnosti prostřednictvím znaleckého zkoumání účetnictví společnosti [Anonymizováno]. teprve vyhledává.

14. Ze všech těchto důvodů závěr soudu prvního stupně, že se žalobci ani přes výzvu soudu prvního stupně nepodařilo nedostatky žaloby odstranit, odpovídá poměrům tohoto řízení. Soudu proto nezbylo, než žalobu podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítnout.

15. Napadené usnesení soudu prvního stupně je tedy věcně správné, a proto bylo odvolacím soudem podle § 219 o. s. ř. potvrzeno.

16. Protože žalovanému v tomto odvolacím řízení žádné nutné náklady nevznikly, neučinil v něm žádný procesní úkon, nebyla jejich náhrada přiznána žádnému z účastníků. Nebylo tedy nutno ani využívat mimořádné oprávnění soudu podle § 150 o. s. ř. Rovněž s aplikací tohoto předpisu soudem prvního stupně se odvolací soud také ztotožňuje a bylo-li by to nutné, sám by to ustanovení v této věci také využil.