o zaplacení příslušenství ze směnky a směnečné odměny, k odvolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. dubna 2023, č. j. 31 Cm 48/2022-93

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem rozhodl o ponechání v platnosti směnečného platebního rozkazu ze dne dne 14. 9. 2022, č. j. 31 Cm 48/2022-16 „ve zbývajícím rozsahu“, tedy co do povinnosti žalovaných společně a nerozdílně zaplatit žalobci úrok ve výši 6 % p. a. z částky 2 500 000 Kč od 31. 10. 2020 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 8333 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 181 984,50 Kč (výrok I.), a dále uložil žalovaným 1) a 2) zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 40 740,70 Kč.

2. Žalobce se v tomto řízení domáhal zaplacení částky 2 500 000 Kč s příslušenstvím ze směnky vystavené žalovaným 1) v Plzni dne 10. 8. 2020 a splatné dne 30. 10. 2020 na adrese [adresa]. Žalovaný 2) převzal svým podpisem na směnce směnečné rukojemství. Směnka nebyla přes výzvu žalobce ze dne 11. 8. 2022 zaplacena.

3. Soud prvního stupně žalobě vyhověl směnečným platebním rozkazem ze dne 14. 9. 2022, č. j. 31 Cm 48/2022-16, kterým uložil oběma žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci směnečný peníz 2 500 000 Kč, 6 % úrok z částky 2 500 000 Kč od 31. 10. 2020 do zaplacení, směnečnou odměnu 8 333 Kč a náhradu nákladů řízení v částce 181 984,50 Kč.

4. Oba žalovaní proti směnečnému platebnímu rozkazu podali včasné námitky. V námitkách žalovaní tvrdili, že směnečný peníz již byl uhrazen a dále namítali, že žalobce nepředložil žalovaným směnku k placení, přičemž bez předložení směnky není možný výkon postižních práv, tedy žalobci nevznikl nárok na zaplacení směnečného úroku a směnečné odměny. Směnka byla poprvé uplatněna až s podáním návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu. Žalovaní dále namítali, že svým jednáním nezavdali příčinu k podání návrhu na zahájení řízení, podmínky pro vydání směnečného platebního rozkazu vůbec nebyly dány, a proto by žalovaným mělo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

5. Žalobce se k námitkám žalovaných vyjádřil tak, že je v celém rozsahu považuje za nedůvodné. Je pravda, že ze strany žalovaného skutečně došlo k dobrovolné úhradě směnečného peníze v částce 2 500 000 Kč, když na účet žalobce byla dne 10. 10. 2022 připsána částka 2 300 000 Kč a dne 11. 10. 2022 částka 200 000 Kč. Žalobce proto vzal žalobu částečně zpět v rozsahu směnečné sumy 2 500 000 Kč, ohledně zbývajících nároků na podaném návrhu trval. Pokud jde o tvrzení žalovaných o dobrovolném uhrazení, předžalobní výzva byla odeslána žalovaným 11. 8. 2022, prvnímu žalovanému byla doručena 18. 8. 2022. V případě druhého žalovaného se zásilka vrátila jako nedoručená s tím, že po dobu úložní lhůty nebyla vyzvednuta. Ve výzvě byli žalovaní vyzváni k úhradě nejpozději do jednoho týdne od doručení výzvy. Úhrady byly provedeny dne 10. 10. 2022 a 11. 10. 2022, tedy až po uplynutí lhůty k zaplacení a také po vydání směnečného platebního rozkazu. Nelze tedy hovořit o dobrovolné úhradě. Pokud žalovaní tvrdí, že směnka nebyla ze strany žalobce řádně předložena k placení v místě placení, pak vzhledem k tomu, že se jedná o směnku s doložkou „bez protestu“, nesou žalovaní důkazní břemeno k prokázání svého tvrzení.

6. Soud prvního stupně usnesením ze dne 19. 12. 2022, č. j. 31 Cm 48/2022-50 řízení částečně zastavil co do povinnosti obou žalovaných zaplatit žalobci směnečný peníz 2 500 000 Kč a v témže rozsahu dále zrušil vydaný směnečný platební rozkaz.

7. Soud prvního stupně v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku uzavřel, že dne 9. 6. 2020 vystavil žalovaný 1) vlastní směnku na řad žalobce s doložkou „bez protestu“ a s platebním místem na adrese [adresa], kterou se zavázal uhradit žalobci dne 30. 8. 2020 směnečný peníz ve výši 2 500 000 Kč. Směnku avaloval žalovaný 2). Směnka nebyla žalovanými uhrazena ani přes předžalobní výzvy ze dne 11. 8. 2022. Směnka přitom obsahuje všechny povinné náležitosti vlastní směnky. Pokud žalobce žádal zaplacení šestiprocentních úroků ode dne splatnosti a směnečné odměny v částce, která odpovídá třetině procenta směnečného peníze, a původně též směnečného peníze, tyto nároky jsou důvodné a odpovídají zákonu. Žalovaní namítali, že směnka jim nebyla předložena k placení. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu právo na zaplacení směnky lze vůči přímému dlužníku, což je jak první žalovaný jako výstavce, tak i druhý žalovaný coby směnečný rukojmí, uplatnit u soudu i tehdy, jestliže směnka nebyla prezentována k placení, nedostatek předložení směnky způsobuje vůči přímým dlužníkům pouze to, že se nedostávají se zaplacením směnečné částky do prodlení. Zaplatí-li směnku bezprostředně po prezentaci, nevznikne jim ani povinnost hradit ostatní postižní nároky dle čl. I. § 48 odst. 1 zákona směnečného a šekového. Dle čl. I. § 46 odst. 2 zákona směnečného šekového důkazní břemeno o tom, že směnka s doložkou bez protestu nebyla řádně předložena k placení, nese ten, kdo se této skutečnosti proti majiteli směnky dovolává, a to bez ohledu na problémy s opatřením takového důkazu spojenými. Není-li dlužník schopen, byť z objektivních důvodů, takovéto důkazy nabídnout, platí vůči němu směnka za řádně a včas předloženou k placení (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 900/2004). V prezentaci směnky nebrání, že v platebním místě nelze vypátrat ani provozovnu, byt nebo sídlo prezentáta, nebrání tomu ani skutečnost, že taková adresa vypátrána byla, ale dotyčný nebyl přítomen nebo na klepání, zvonění a podobně nereagoval. Dále nebrání prezentaci směnky, když je zabráněn i jinak majiteli směnky do objektu, kde má být směnka prezentována, vstup. Nevadí případně, že se prezentát odstěhoval, nevadí ani, když nejsou k zastižení pracovníci, členové společnosti a podobně oprávnění za právnickou osobu o zaplacení směnky rozhodnout. Nevadilo by ani, kdyby nebylo již vůbec platebního místa. Ve všech těchto případech a v případech jim podobných platí, že dlužník neunesl svou odpovědnost být připraven v platebním místě při splatnosti směnku zaplatit. Právě o takový případ se dle soudu prvního stupně jedná i v dané věci, neboť z jediného důkazu, který žalovaní k této otázce nabídli, vyplývá, že v platebním místě nebyli přítomni. Okolnost, že účastníci si veškeré schůzky předem potvrzovali, není v případě prezentace směnky rozhodná. Žalovaní tak v tomto případě neprokázali svoji odpovědnost být připraveni v platebním místě při splatnosti směnku zaplatit. Soud proto jejich námitky v tomto směru nemohl shledat důvodnými. Z výše uvedených důvodů soud prvního stupně rozsudkem vyslovil, že směnečný platební rozkaz se ponechává v platnosti, a to ve zbývajícím rozsahu, v němž směnečný platební rozkaz nebyl zrušen usnesením ze dne 19. 12. 2022. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, žalobce byl v námitkovém řízení úspěšný a podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. mu soud prvního stupně přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Náklady námitkového řízení žalobce tvořila odměna za zastoupení advokátem v částce 18 340 Kč (mimosmluvní odměna vypočtena ze základu 2 508 333 Kč), za vyjádření k návrhu na přerušení řízení odměna v poloviční výši dle ust. § 11 odst. 2 a 3 advokátního tarifu ve výši 4 810 Kč (mimosmluvní odměna vypočtena ze základu 323 949,43 Kč) a odměna za účast na jednání soudu dne 27. 4. 2023 ve výši 9 620 Kč (vypočteno ze stejného základu), a dále náhrada hotových výdajů advokáta za tři úkony právní služby po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tedy 900 Kč. Podle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. se částka odměny a náhrad advokáta v celkové výši 33 670 Kč zvyšuje o náhradu 21% daně z přidané hodnoty (7 070,70 Kč) a náklady tak činí celkem 40 740,70 Kč.

8. Žalovaní podali proti rozsudku včasné odvolání, v němž navrhli jeho změnu tak, aby byl směnečný platební rozkaz v plném rozsahu zrušen a byla jim přiznána náhrada nákladů řízení, případně, aby byl rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkli žalovaní nesprávnost jeho závěru, že směnka byla řádně předložena k placení, k němuž soud dospěl pouze na základě skutečnosti, že byla vystavena s doložkou „bez protestu.“ Zdůraznili, že byli připraveni svůj závazek v platebním místě splnit, o čemž svědčí skutečnost, že žalovaný 2) splnil závazek ze směnky ihned po podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu, tedy při prvním okamžiku uplatnění práv ze směnky. Žalovaní zdůraznili, že před podáním návrhu žalobce směnku žalovaným nepředložil, přičemž této povinnosti majitele směnky nezprošťuje ani doložka „bez protestu“. Dle názoru žalovaných v případě pochybností o tom, zda směnka byla předložena, dochází k obrácení důkazního břemene a je to majitel směnky, kdo musí prokázat, že žalovaným směnku dne 30. října 2020 v platebním místě předložil. Skutečnost, že žalobce opakovaně odmítal poskytnout žalovaným součinnost při úhradě směnečného peníze, má za následek, že dlužník není odpovědný za prodlení. Výkon postižních práv není možný bez předložení směnky. Žalovaní odkázali na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 7 Cmo 115/2005 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4087/2016 a uzavřeli, že směnka nebyla žalovaným nikdy řádně předložena a žalobci proto nemohl vzniknout nárok na zaplacení směnečného úroku a směnečné odměny. Soudu dále žalovaní vytkli nesprávný postup při doručování směnečného platebního rozkazu žalovanému 1), neboť nebyl doručován na adresu jeho sídla, ale na adresu bydliště žalovaného 2) jako statutárního orgánu žalovaného 1), který zásilku dne 26. 9. 2022 převzal. Takové doručení nelze považovat za řádné doručení do vlastních rukou žalovaného 1) a nelze z něj dovozovat ani „znalost kteréhokoli ze žalovaných o existenci směnečného platebního rozkazu.“ Dne 26. září 2022 tudíž následky předložení směnky k placení nastat nemohly a na zaplacení směnečného peníze dne 10. a 11. 10. 2022 je třeba nahlížet jako na splnění dobrovolné. Žalovaní odkázali na ustanovení § 143 o. s. ř., podle něhož žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení. Pro případ, že by se odvolací soud s názorem žalovaných ohledně aplikace shora uvedeného ustanovení neztotožnil, uvedli, že jsou dány důvody pro použití § 150 o. s. ř., přičemž okolnosti hodné zvláštního zřetele shledávají v tom, že žalobce předčasně a zbrkle přistoupil k podání žaloby, ačkoli žalovaní byli ochotni svůj závazek dobrovolně splnit.

9. Žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek potvrzen a byla mu přiznána náhrada nákladů řízení. Zdůraznil, že důkazní břemeno ohledně nepředložení směnky k placení leží na žalovaných, kteří navrhli pouze důkaz výslechem žalovaného 2). Tento důkaz byl proveden a po jeho provedení bylo zřejmé, že žalovaní své důkazní břemeno v tomto směru neunesli. Úvahy žalovaných o přenesení důkazního břemene na žalobce jsou liché a ničím nepodložené. Pokud jde o závadu při doručování směnečného platebního rozkazu žalovanému 1), tu konstatoval i soud prvního stupně a zhojil ji doručením krátkou cestou. Není žádná souvislost mezi „okamžikem účinků doručení směnečného platebního rozkazu a splatností směnky. Za správné považuje žalobce i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení s tím, že žalovaným byla s dostatečným předstihem adresována výzva k zaplacení směnky a v souladu se stanoviskem žalobce soud současně neshledal důvody pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, v mezích vytčených podaným odvoláním (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 o. s. ř.), přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných 1), 2) je důvodné. Předmětem odvolacího řízení bylo přitom přezkoumání věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně vydaného v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.). Základ přezkumné činnosti odvolacího soudu tak spočíval v hodnocení správnosti postupu soudu prvního stupně při projednání námitek žalovaných a správnosti závěrů soudem prvního stupně na základě toho přijatých.

11. Směnka, z níž je nárok uplatněn nebyla v řízení zpochybněna a soud prvního stupně správně vycházel ze zjištění, že byla předmětná směnka na částku 2 500 000 Kč vystavena žalovaným 1) v Plzni dne 10. 8. 2020 a splatná byla dne 30. 10. 2020 na adrese [adresa]. Žalovaný 2) převzal svým podpisem na směnce směnečné rukojemství.

12. V této věci byla podána žaloba dne 2. 9. 2022 a byl vydán směnečný platební rozkaz dne 14. 9. 2022, č. j. 31 Cm 48/2022-16.

13. Směnečný platební rozkaz byl doručen žalovanému 2) dne 26. 9. 2022.

14. Současně dle doručenky založené ve spise byl směnečný platební rozkaz soudu prvního stupně doručen jako adresátovi žalovanému 1) dne 26. 9. 2022 s tím, že na doručence je uveden podpis žalovaného 2). Žalovaný 2) je dle výpisu Chorvatské republiky (č. l. 5 spisu) zástupcem žalovaného 1) a směnečný platební rozkaz tak byl řádně doručen žalovanému 1) k rukám žalovaného 2) dne 26. 9. 2022 jako jeho statutárního zástupce v souladu s ustanovením § 21 odst. 1, § 46b písm. e), § 50a odst. 2 o. s. ř., neboť za právnické osoby jsou oprávněny přejímat písemnosti osoby, které za právnickou osobu jednají podle § 21 o. s. ř., to vše zcela v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo 500/2001. Ostatně sám žalovaný 2) vyznačil na doručenku u svého podpisu, že je „jednatelem“ žalovaného 1). (Oprávnění žalovaného 2) jednat za žalovaného 1) nebylo v průběhu řízení zpochybněno.)

15. Rovněž bylo mezi účastníky nesporné, že částka 2 500 000 Kč byla zaplacena tak, že účet žalobce byla dne 10. 10. 2022 připsána částka 2 300 000 Kč a dne 11. 10. 2022 částka 200 000 Kč.

16. Žalovaní dále v řízení předložili výpis z konverzace prostřednictvím sms-zpráv, dle níž žalovaný 2) vyzval žalobce k „přivezení směnky pro vrácení peněz“. Žalobce dle konverzace vyzývá žalované k platbě na účet s tím, že se směnky po Evropě nevozí. Pravost těchto zpráv byla mezi stranami nesporná. Rovněž nebylo v řízení sporné, že korespondence je ze srpna 2022.

17. V řízení vedeném Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 41 Cm 76/2022 je mezi týmiž stranami veden obdobný spor s téměř totožným skutkovým základem s tím rozdílem, že se týká jiné směnky, kterou první žalovaný vystavil 9. 6. 2020 na směnečný peníz 7 200 000 Kč se splatností 30. 8. 2022 a druhý žalovaný ji avaloval. V uvedené věci soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 1. 2023 ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz, když rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2023, č. j. 12 Cmo 49/2023 – 119 byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci nebyl přiznán nárok na zaplacení příslušenství a směnečné odměny s tím, že žalovaní splnili směnečný závazek dříve, než vůči němu nastaly účinky předložení směnky k placení, neboť nedošlo dle výsledků dokazování k prezentaci směnky, a to vše za situace, kdy směnečný platební rozkaz byl v této věci doručen jednomu z žalovaných až u jednání odvolacího soudu a druhému doručen nebyl.

18. Odvolací soud v této věci posuzoval zcela obdobný skutkový stav mezi týmiž účastníky jako v popsané věci, pro níž byly přijaté shora popsané závěry Vrchního soudu v Praze v jeho rozsudku ze dne 12. 10. 2023, č. j. 12 Cmo 49/2023 – 119 s tím, že směnka byla vystavena 10. 8. 2020 a splatná byla 30. 10. 2020. I v této věci bylo prokázáno předloženou konverzací, že ještě v srpnu 2022 žalobce odmítl žádost žalovaného 2) o přivezení a předložení směnek, aby mohlo být zaplaceno a odvolací soud i zde tedy uzavírá, že žalobce nesplnil dle výsledků dokazování svou povinnost předložit směnku k placení.

19. Dle závěrů Nejvyššího soudu účinky prezentace směnky vůči přímému dlužníkovi nastávají doručením směnečného platebního rozkazu se stejnopisem směnečné žaloby tomuto dlužníkovi, s tím, že do okamžiku prezentace směnky směnečný dlužník není a nemůže být v prodlení s úhradou svého směnečného závazku, přičemž dojde-li k jeho splnění bezprostředně poté, nevznikne mu ani povinnost hradit nároky vypočtené v ustanovení čl. I § 48 ZSŠ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1937/2000 nebo ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002).

20. Směnečný platební rozkaz soudu prvního stupně ze dne 14. 9. 2022, č. j. 31 Cm 48/2022-16 byl oběma žalovaným doručen dne 26. 9. 2022. Přitom dle směnečného platebního rozkazu bylo žalovaným uloženo zaplatit směnečný peníz 2 500 000 Kč, 6 % úrok z částky 2 500 000 Kč od 31. 10. 2020 do zaplacení, směnečnou odměnu 8 333 Kč, náhradu nákladů řízení 181 984,50 Kč, a to do patnácti dnů od doručení směnečného platebního rozkazu. Lhůta pro zaplacení tak běžela žalovaným do 11. 10. 2022. Úhrada směnečné sumy ve výši 2 500 000 Kč byla podle výpisu transakční historie [právnická osoba] provedena již dne 10. a 11. 10. 2022.

21. Přitom dle závěrů rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2006 sp. zn. 7 Cmo 115/2005 nesplní-li majitel směnky povinnost předložit směnku přímému dlužníkovi k placení ve lhůtě dle čl. I. § 38 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb. a k předložení dochází až okamžikem doručení směnečného platebního rozkazu spolu se směnečnou žalobou dlužníkovi, má to za následek, že dlužník není v prodlení s placením směnečného peníze a není povinen platit úroky, útraty a odměnu dle čl. I. § 48 odst. 1 bod 2. 4. zákona č. 191/1950 Sb., jen pokud splní povinnost uloženou směnečným platebním rozkazem a směnečný peníz ve stanovené třídenní lhůtě zaplatí. K tomu odvolací soud dodává, že uvedené rozhodnutí bylo vydáno za účinnosti dnes již změněné právní úpravy, kdy byla ve směnečném platebním rozkazu lhůta pro zaplacení určena v délce tří dnů. Nyní je dle § 175 odst. 1 o. s. ř. lhůta patnáctidenní.

22. Odvolací soud tedy v souladu se shora uvedeným uzavírá, že žalovaní zaplatili směnečnou sumu ve výši 2 500 000 Kč ve lhůtě k zaplacení dle směnečného platebního rozkazu soudu prvního stupně ze dne 14. 9. 2022, č. j. 31 Cm 48/2022-16, když doručením směnečného platebního rozkazu spolu se žalobou v této věci byla poprvé vůči žalovaným splněna dle shora citované judikatury povinnost předložení směnky k placení. V souladu se shora citovanými závěry rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 7 Cmo 115/2005 za situace, kdy žalovaní zaplatili směnečnou sumu ve lhůtě stanovené směnečným platebním rozkazem, dlužník nebyl v prodlení s placením směnečného peníze a není povinen platit úroky, útraty a odměnu dle čl. I. § 48 odst. 1 bod 2.4. zákona č. 191/1950 Sb.

23. Odvolací soud tedy v souladu s ustanovením § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.

24. Výrok ohledně náhrady nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., když s ohledem na závěry popsané shora měli procesní úspěch v řízení žalovaní 1), 2). Náklady žalovaných jsou tvořeny náklady za právní zastoupení, když zástupce žalovaného 1) i žalovaného 2) vykonal v řízení dva úkony právní služby v podobě převzetí zastoupení a námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 11. 10. 2022 s odměnou dle tarifní hodnoty 2 500 000 Kč sníženou o dvacet procent v souladu s ustanovením § 12 odst. 4 advokátního tarifu v částce 14 640 Kč, dále právní zástupce žalovaných vykonal pro každého ze žalovaných po omezení předmětu řízení usnesením soudu prvního stupně ze dne 19. 12. 2022, č. j. 31 Cm 48/2022-50 čtyři úkony právní služby v podobě vyjádření ve věci ze dne 11. 4. 2023, účast při jednání soudu prvního stupně dne 9. 1. 2023, sepis odvolání ze dne 12. 6. 2023 a účast při jednání odvolacího soudu dne 26. 2. 2023, všechny za odměnu ve výši dle tarifní hodnoty 300 524,78 Kč snížené o dvacet procent v souladu s ustanovením § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Za šest úkonů právní služby dále náleží paušální náhrada hotových nákladů 300 Kč dle § 13 advokátního tarifu za každý z úkonů. DPH náleží dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Náhradu nákladů dále tvoří zaplacený soudní poplatek za odvolání pro každého ze žalovaných ve výši 15 793 Kč. Žalobci tedy bylo uloženo zaplatit každému ze žalovaných náhradu nákladů řízení v celkové výši 90 338,68 Kč tak, jak je uvedeno ve výrocích II. a III. tohoto rozsudku. Lhůta k plnění je odůvodněna § 160 odst. 1 o. s. ř.