o 19 657 074,50 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného 2. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1.4.2021 č. j. 79 Cm 62/2010-300

Proti …

Praha

2 Cmo 129/2021

U s n e s e n í

takto:

Odůvodnění:

Napadeným usnesením nepřiznal soud prvního stupně žalovanému 2. osvobození od soudního poplatku z odvolání proti rozsudku stejného soudu ze dne 1.4.2021, č.j. 79 Cm 62/2010-245, který v této věci činí 491 325 Kč. Vzal za prokázané, že druhý žalovaný žije ve společné domácnosti s manželkou a nezletilým synem. Z pracovního poměru má měsíční čistý příjem 8 436 Kč. Z dohody o pracovní činnosti má příjem 10 000 Kč měsíčně. Od 30.11.2020 pobírá nemocenskou, a to za měsíc prosinec 2020 ve výši 8 790 Kč a za leden 2021 ve výši 9 431 Kč. Manželka má čistý měsíční příjem z pracovního poměru ve výši 11 296 Kč. Druhý žalovaný má pět závazků po splatnosti, a sice ve výši 1 086 565,98 Kč, 160 322,80 Kč, 1 700 956 Kč, 591 063 Kč a 3 120 733 Kč. Všechny jsou předmětem exekucí. Výši svých měsíčních výdajů druhý žalovaný nespecifikoval. Od listopadu 2020 je dočasně práce neschopný a je upoután na lůžko. Nevlastní žádné nemovitosti ani motorové vozidlo. Sám soud zjistil, že druhý žalovaný je společníkem ve společnosti [Anonymizováno] s obchodním podílem ve výši 17% a ve společnosti [Anonymizováno], kde má 100% obchodní podíl, který je postižen exekucí.

Soud konstatoval, že nelze zohlednit okolnost, že žalovaný 2. má vedle předmětné zákonné poplatkové povinnosti ještě další závazky, když nelze z ničeho dovodit, že tyto jiné závazky mají přednost před zákonnou poplatkovou povinností. Druhý žalovaný vedle toho, že neuvedl svou účast ve výše uvedených společnostech, neuvedl nic o svých výdajích na nájemné a na výživu rodiny. Neobjasnil také, jak je na něm finanční závislá jeho manželka, přestože má svůj příjem, který ovšem nebyl osvědčen. Neposkytl tedy věrohodné údaje o svých poměrech.

Proti tomuto usnesení se včas odvolal žalovaný 2. a navrhl jeho změnu tak, že mu bude osvobození přiznáno v plném rozsahu. Uvedl, že doložil svůj nepříznivý zdravotní stav, který mu brání ve výdělečné činnosti, a tíživou finanční situaci. V důsledku skončeného konkurzu a probíhajících exekučních řízení je omezen v dispozici se svým majetkem.

Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.), aniž k projednání nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.].

Odvolací soud vyšel předně z okolností, které považoval za osvědčené již soud prvního stupně. Z insolvenčního rejstříku vyplývá, že ve vztahu ke druhému žalovanému bylo vedeno insolvenční řízení u Krajského soudu v Hradci Králové pod spisovou značkou KSHK 42 INS 30500/2013, kde byl zjištěn jeho úpadek, který byl řešen formou konkurzu. Toto insolvenční řízení skončilo dne 26.4.2019 zrušením konkurzu po splnění rozvrhového usnesení.

Ustanovení § 138 o.s.ř. dává soudu oprávnění poskytnout účastníku řízení částečnou úlevu na soudním poplatku, jestliže nejde o zjevně bezúspěšné bránění práva a odůvodňují-li to poměry účastníka. Předmětné ustanovení neuvádí, co se těmito poměry má rozumět, ale nepochybně sem patří žalovaným uplatňované okolnosti povahy majetkové a příjmové i jím zmiňované okolnosti zdravotního stavu. Zcela lze od soudních poplatků osvobodit pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody.

Je ovšem nutno vzít také v úvahu, že význam tohoto ustanovení spočívá v tom, aby pro tyto a podobné okolnosti nebyl účastník vyloučen z výkonu svých ústavních práv chránit svá práva před soudem. Zejména má toto ustanovení vyloučit, aby výkon těchto práv byl podroben faktickému majetkovému cenzu, který je psanému právu nejen neznámý, ale byl i v rozporu s uvedenými ústavními právy. Nelze ovšem odhlédnout ani od skutečnosti, že poplatková povinnost je dána zákonem a není ani nejmenším závislá na jakýchkoliv poměrech kteréhokoliv z možných účastníků řízení. Potom, má-li soud povolit osvobození od soudního poplatku, musí být zcela bezpečně osvědčeno, že účastník splňuje tyto předpoklady.

Z obsahu spisu je zřejmé, že obrana druhého žalovaného, jak jím byla uplatněna v řízení před soudem prvního stupně a jak je také obsahem odvolání, není zjevně nesmyslná a nemožná. Není samozřejmě možné v tomto okamžiku uzavřít, zda druhý žalovaný skutečně v odvolacím řízení uspěje. Je to možné, ale je také možné, že tomu tak nebude. Nicméně pro potřeby rozhodování o poplatkové moderaci lze považovat tento první předpoklad za splněný.

Co se týká poměrů účastníka, je nutno konstatovat, že první zásadní okolností v tomto případě je skutečnost, že ve vztahu ke druhému žalovanému proběhl konkurz, který skončil splněním rozvrhového usnesení. Z toho vyplývá, že byl zpeněžen veškerý jeho použitelný majetek. Použitelný jak z hlediska přípustnosti jeho zpeněžení, ale také z hlediska jeho prodejnosti vůbec. Z toho nutně vyplývá, že druhý žalovaný žádný významný majetek nevlastní a také to, že soudem prvního stupně zjištěné obchodní podíly nemají žádnou významnější hodnotu, pokud vůbec jakou. Navíc jsou zablokovány exekucemi.

Druhou zásadní okolností je, že závazky žalovaného 2. jsou proti němu vymáhány exekučně. Z toho nezbytně vyplývá, že žalovaný si vůbec nemůže vybírat, které závazky uhradí a které nikoliv. Získá-li zabavitelný příjem, je exekvován bez toho, aby druhý žalovaný tomu mohl čelit. Nemá proto vůbec žádný prostor k tomu, aby dal přednost úhradě předmětné poplatkové povinnosti před jinými svými závazky. Proto obecně správná teze, že jiné závazky poplatníka soudního poplatku nemohou mít přednost před zákonnou poplatkovou povinností, se zde nemůže uplatnit. Z probíhajících exekucí je pak také zcela jasné, že druhý žalovaný nevlastní žádný bankovní účet s jen trochu významnějším zůstatkem. Je totiž nepochybné, že přikázáním pohledávky z takového účtu lze provést exekuci velmi snadno. Tedy žádný ze soudních exekutorů, kteří exekuce vedou, by tuto možnost nepominul.

Třetí zásadní okolností je druhým žalovaným doložený velmi nepříznivý zdravotní stav, který jej činí závislým na dávkách v nemoci a který mu neumožňuje ekonomické aktivity.

Co se týká výdajů na zabezpečení základních životních potřeb žalovaného 2. a jeho rodiny, pak jen z obecné zkušenosti je zřejmá jejich obvyklá výše. Jsou jistě rodiny, které si vedou o svých výdajích podrobnou evidenci. Většinovým případem však je, že jednotlivá rodina může své nezbytné životní náklady spíše jen odhadnout. Již proto není namístě vytýkat druhému žalovanému, že tyto náklady „podrobně“ nespecifikoval. Zejména je ovšem naprosto nejasné, jak by přesná výše těchto nákladů osvětlila, zda je žalovaný 2. schopen předmětný soudní poplatek uhradit. Z výše uvedeného je zcela evidentní, že v tomto případě shodou uvedených okolností předmětný soudní poplatek vůbec není schopen uhradit. Jestliže k okolnostem, které vyšly najevo, by byla ještě exaktně zjištěna výše výdajů druhého žalovaného na pokrytí nezbytných životních potřeb jeho a jeho rodiny, jen by to mohlo závěr o neschopnosti druhého žalovaného zaplatit předmětný soudní poplatek utvrdit.

Z toho vyplývá, že druhý žalovaný splňuje i druhý ze shora uvedených předpokladů k tomu, aby mu byla poskytnuta poplatková úleva. Při tom nepříznivý zdravotní stav žalovaného 2. a omezení z toho vyplývající odůvodňují, aby mu bylo výjimečně poskytnuto osvobození od předmětného soudního poplatku v plném rozsahu.

Napadené usnesení soudu prvního stupně je tedy třeba v tomto smyslu změnit podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. při současném použití § 167 odst. 2 a § 211 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.