o povolení obnovy řízení sp. zn. 41 Cm 32/2019, o odvolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. června 2023, č. j. 41 Cm 24/2023-43

1. Návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 16.1.2023 se žalovaná domáhala povolení obnovy řízení č. j. 41 Cm 32/2019, ve kterém žalobkyně požadovala po [Anonymizováno] [Anonymizováno] a žalované zaplacení směnečné pohledávky ve výši 619 650 Kč s příslušenstvím s tím, že soud tomu návrhu vyhověl a vydal směnečný platební rozkaz, proti kterému podali [Anonymizováno] [Anonymizováno] a žalovaná námitky. Proti rozsudku ze dne 24.6.2019, č. j. 41 Cm 32/2019-127, kterým byl platební rozkaz ponechán v platnosti, podal [Anonymizováno] [Anonymizováno] a žalovaná odvolání. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila soudní poplatek za odvolání, bylo odvolací řízení ve vztahu k žalované usnesením ze dne 11.9.2019, č. j. 41 Cm 32/2019-150 zastaveno a nabylo právní moci. Vzhledem k tomu, že [Anonymizováno] [Anonymizováno] podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20.1.2021, č. j. 12 Cmo 53/2020-229 dovolání, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29.9.2022, č. j. 29 Cdo 1765/2021-266 zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vyslovil odlišný právní názor k výkladu „smlouvy o půjčce“, zda se jedná o smlouvu úplatnou či bezúplatnou, a zda na ní dopadají ochranná ustanovení smlouvy o spotřebitelském úvěru, domáhá se žalovaná svým návrhem povolení obnovy řízení.

2. Napadeným usnesením soud prvního stupně ve výroku I. zamítl návrh žalované na povolení obnovy řízení vedené u Krajského soudu v Plzni pod č. j. 41 Cm 32/2019 a ve výroku II. uložil žalované povinnost k náhradě nákladů žalobkyni ve výši 40 220,40 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že bylo na žalované se aktivně bránit již v původním řízení proti uplatněnému žalobnímu návrhu a zaplacením soudního poplatku za odvolání využít řádného opravného prostředku proti vydanému rozsudku. Za situace, kdy v mezidobí vydaný rozsudek vůči její osobě nabyl právní moci, nelze se nápravy odlišného právního posouzení nebo procesně-právních vad domáhat žalobou na obnovu řízení. V daném případě měla žalovaná podat proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání a proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu dovolání. Odlišné právní posouzení a pozdější změna judikatury není proto důvodem pro povolení obnovy řízení. Jiná situace by nastala při odlišném posouzení předběžné otázky, což však nebylo předmětem řízení pod sp. zn. 29 Cdo 1765/2021 u Nejvyššího soudu.

3. Proti tomuto usnesení se včas odvolala žalovaná, ve kterém navrhla změnu usnesení soudu prvního stupně a povolení obnovy řízení. Zejména uvedla, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vycházel z Ústavního nálezu ze dne 19.7.2022, č. j. I.ÚS 2337/21 a vytkl Vrchnímu soudu v Praze, že se nedostatečně zabýval námitkou výkladu smlouvy o půjčce, zda se jedná o smlouvu úplatnou či bezúplatnou, a zda na ní dopadají ochranná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná poukázala na skutečnost, že rozsudek soudu prvního stupně nabyl vůči ní právní moci a byl vykonán, zatímco rozsudek vůči [Anonymizováno] [Anonymizováno] byl zrušen, což ve výsledku je stav neslučitelný se základními principy právního státu. Žalovaná setrvala na tvrzení, že odvolací řízení bylo zastaveno vůči její osobě v důsledku nezaplacení soudního poplatku nezákonně. Důvodem pro povolení obnovy však není změna judikatury spočívající ve vydání Nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 2337/21 ze dne 19.7.2022, nýbrž vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.9.2022, č. j. 29 Cdo 1765/2021-266, který se týká stejného řízení. Nepovolením obnovy řízení ve vztahu k žalované tak došlo k odepření spravedlnosti. Žalovaná v rámci svého odvolání rovněž zpochybnila přiznanou výši náhrady nákladů řízení, když soud prvního stupně při stanovení výše náhrady mimosmluvní odměny zástupce žalobkyně vycházel z § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. a to z tarifní hodnoty předmětu sporu vycházeje z výše směnečné sumy a nikoli s § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., dle něhož 1 úkon právní služby představuje částku 1 500 Kč. Předmětem sporu není zaplacení peněžitého nároku ale dosažení nového projednání věci pravomocně skončené.

4. Žalobkyně v písemném vyjádření ze dne 16.8.2023 k odvolání žalované navrhla potvrzení usnesení soudu prvního stupně. Ztotožnila se se závěry napadeného usnesení a uvedla, že žalobou na obnovu řízení nelze řešit právní otázky ani případné nesprávné právní posouzení věci ale pouze nesprávné nebo neúplné zjištění skutkového stavu. V předmětné věci rozsudek soudu prvního stupně č. j. 41 Cm 32/2019 nebyl závislý na vyřešení předběžné otázky a nebyl ani vázán na rozhodnutí jiného orgánu dle § 135 odst. 1, 2 o. s. ř. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1765/2021-266 v sobě zahrnuje posouzení právní otázky, která byla dříve posouzena jinak. K obraně proti nesprávnému právnímu posouzení slouží opravné prostředky v podobě odvolání nebo dovolání, nikoliv prostředek v podobě návrhu na povolení obnovy řízení. Nezaplacením soudního poplatku za odvolání žalovaná sama svým postupem zmařila možnost přezkumu rozsudku soudu prvního stupně před odvolacím soudem. Žalobkyně se dále plně ztotožnila s rozhodnutím soudu prvního stupně ohledně výše náhrady nákladů řízení.

5. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení dle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

6. V souladu s § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a § 211 a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.

7. V souladu s § 233 odst. 1 o. s. ř. žaloba na obnovu řízení musí být podána ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit, běh této lhůty však neskončí před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí. Dle § 233 odst. 2 o. s. ř. po třech letech od právní moci napadeného rozhodnutí může být žaloba na obnovu řízení podána jen tehdy, jestliže trestní rozsudek nebo rozhodnutí o přestupku nebo jiném správním deliktu, na jejichž podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo, byly později podle příslušných právních předpisů zrušeny.

8. Jelikož se žalovaná dozvěděla o důvodu obnovy z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.9.2022, č. j. 29 Cdo1765/2021-266 jeho doručením dne 9.11.2022 Ivanu Turaninovi, pak návrh na obnovu řízení podaný k soudu prvního stupně dne 16.1.2023 byl uplatněn v zákonné tříměsíční lhůtě.

9. Mezi účastníky není sporným, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 24.6.2019, č. j. 41 Cm 32/2019-127 byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz, který zavázal k plnění [Anonymizováno] [Anonymizováno] (původně žalovaného 1) a žalovanou (původně žalovanou 2.). Vzhledem k tomu, že Ivan Turanin podal proti tomuto rozsudku odvolání a následně proti rozsudku odvolacího soudu i dovolání, došlo ke zrušení odvolacího rozsudku ve vztahu k [Anonymizováno] [Anonymizováno] na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.9.2022, č. j. 29 Cdo 1765-266 a následně ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně ( na č. l. 127) na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8.3.2023, č. j. 12 Cmo 53/2020-279. Vzhledem k tomu, že odvolací řízení bylo proti žalované zastaveno v důsledku nezaplacení soudního poplatku za odvolání, nabyl rozsudek ze dne 24.6.2019, č. j. 41 Cm 32/2019-127 vůči žalované právní moci.

10. Jelikož žalovaná ve svém návrhu neodkazuje na žádné „nové skutečnosti a důkazy“, pak z hlediska posouzení uplatněného nároku zůstává zásadním, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1765/2021-266 je právě takovým rozhodnutím, jež má na mysli ust. § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., na jehož základě lze povolit obnovu řízení. Žalobu na obnovu řízení je třeba chápat jako prostředek mimořádné nápravy vadných rozhodnutí, která směřují k odstranění skutkových vad a nikoli vad právního posouzení nebo vad procesněprávních. V tomto směru lze odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ( např. sp. zn. 20 Cdo 322/98, 28 Cdo 2794/2014) nebo Ústavního soudu (sp. zn. II.ÚS 2062/14, II.ÚS 2546/18). Pokud rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.9.2022, č. j. 29 Cdo 1765/2021-266 ve svém odůvodnění uvedl, že jeho původní právní závěr, že „ujednání o smluvní pokutě“ v případě prodlení dlužníka s vrácením půjčky nelze považovat za ujednání o úroku či úplatě, neobstál s odkazem na Nález Ústavního soudu ze dne 19.7.2022, sp. zn. I.ÚS 2337/21, pak vyjádřil pouze a jenom odlišný právní názor respektující závěry Ústavního závěru. Aniž zde došlo ke změně skutkových okolností, Nejvyšší soud v tomto případě vyjádřil odlišné právní posouzení „smlouvy o půjčce“ ve vztahu k její úplatné povaze. Jelikož Nejvyšší soud ve svém rozsudku se nezabýval žádnými „novými skutečnostmi ani důkazy“ a neřešil ani žádnou „předběžnou otázku“, ale vyslovil pouze odlišný právní názor, nelze nahlížet na jeho rozsudek jako na rozhodnutí, na jehož základě lze povolit obnovu řízení. To, že rozsudek soudu prvního stupně byl ve vztahu k Ivanu Turaninovi zrušen a vůči žalované je pravomocný a vykonatelný, není výjimečnou skutečností a nelze ji považovat za vyjádření nespravedlnosti ze strany státu a ani za stav neslučitelný se základními principy právního státu. Je to výsledek aktivního přístupu prvého směnečného dlužníka, který využil k nápravě rozsudku soudu prvého stupně dvou opravných prostředků a to odvolání i dovolání, naopak žalovaná zůstala v tomto směru pasivní a nezaplacením soudního poplatku za odvolání si musela být vědoma toho, že v odvolacím řízení nelze pokračovat a toto bude zastaveno, o čemž byla poučena. Ve výsledku lze na daný stav nahlížet také jako kdyby žádné odvolání nebylo žalovanou podáno. Ostatně i v jiných směnečných řízeních při mnohosti účastníků na straně žalovaných mohou ti, kteří podali opravné prostředky, dosáhnout jiného výsledku, než ti, kteří práva na podání odvolání nebo dovolání nevyužili.

11. Napadené usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. bylo proto odvolacím soudem podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrzeno.

12. Ohledně výroku II., ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je třeba přisvědčit žalované jako odvolateli, neboť předmětem řízení o povolení obnovy není úhrada peněžitého plnění s tím, že výše směnečné sumy, jejíž zaplacení bylo předmětem sporu č. j. 41 Cm 32/2019, není z hlediska posouzení předmětného návrhu vůbec podstatná. Odvolací soud proto postupoval dle 220 odst. 1 písm. a), § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a výrok II. usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že úspěšné žalobkyni přiznal 3 úkony právní služby po 1 500 Kč dle § 9 odst. 1 a § 7 bod 5. vyhl. č. 177/96 Sb. za převzetí zastoupení, podání písemného vyjádření ze dne 2.5.2023 a za 1 účast na jednání dne 26.6.2023, v rozsahu 3 paušálních částek po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 vyhl. č. 177/96 Sb., to vše zvýšené o 21 % DPH.

13. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. dle úspěchu stran ve věci v rozsahu přiznaných 2 úkonů právní služby po 1 500 Kč dle § 9 odst. 1 a § 7 bod 5 vyhl. č. 177/96 Sb. za písemné vyjádření ze dne 16.8.2023 k odvolání žalované a za 1 účast na jednání u odvolacího soudu dne 2.11.2023, v rozsahu 2 paušálních částek po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 vyhl. č. 177/96 Sb., v rozsahu náhrady cestovného ve výši 1 340 Kč za použití osobního vozidla zn. VW Passat k účasti na jednání dne 2.11.2023 na trase [adresa] a zpět při vzdálenosti 200 km, při průměrné spotřebě PHM 4.2 l/100 km a ceně 34,40 Kč/litr včetně základní 5,20 Kč/ 1 km a v rozsahu náhrady ztráty času ve výši 600 Kč za 6 půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhl. č. 177/96 Sb., to vše zvýšené o 21 % DPH, tj. celkem 6 703,40 Kč.