o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2020, č. j. 30 Cm 182/2019-93

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu podanou u soudu prvního stupně dne 19. 12. 2019, ve znění jejího doplnění ze dne 8. 1. 2020, se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení částky 300 000 Kč se 6% úrokem z této částky od 1. 9. 2019 do zaplacení. Jak žalobce uvedl, žalovaný vystavil dne 21. 8. 2019 směnku vlastní s doložkou „bez protestu“, splatnou dne 31. 8. 2019, ve které bezpodmínečně slíbil zaplatit na řad žalobce směnečnou sumu ve výši 300 000 Kč. Žalovaný dle směnky žalobci ničeho nezaplatil ani přes jeho výzvu ze dne 3. 12. 2019.

2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 28. 1. 2020, č. j. 30 Cm 182/2019-19, který byl usnesením téhož soudu ze dne 9. 3. 2020, č. j. 30 Cm 182/2019-22, zrušen z důvodu, že se ho nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu s odůvodněním, že podpis na směnce není jeho pravým podpisem. Uvedl dále, že neměl žádný důvod vystavit žalobci směnku, poněvadž od něj nepřevzal žádné finanční prostředky, které by mu byl povinen vracet. Neexistuje proto ani důvod pro vystavení směnky.

4. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 300 000 Kč se 6% úrokem z této částky od 1. 9. 2019 do zaplacení a dále povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 89 566,50 Kč. V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobce uplatnil nárok z platné směnky vlastní a že samotná existence směnky je jediným a zcela dostatečným důvodem pro placení. Nemůže tak obstát tvrzení žalovaného, že neexistuje důvod pro její vystavení s tím, že žalovaný nepřevzal od žalobce žádné finanční prostředky. Ostatně poskytnutí finančního plnění samo o sobě není podmínkou pro vystavení směnky. K námitce nepravosti podpisu žalovaného na směnce soud prvního stupně konstatoval, že znalkyně [Anonymizováno] v jí vypracovaném znaleckém posudku dospěla k závěru, že podpis na směnce je pravděpodobně pravým podpisem žalovaného. Učinila zároveň kategorický závěr ohledně údajů (hůlkovým písmem) uvedených pod rubrikou podpisu výstavce. Jelikož závěry posudku doplněné výpovědí znalkyně nebyly zásadním způsobem žalovaným zpochybněny, nebyl předložen nebo navržen jiný důkaz, který by tyto závěry zpochybnil, vyšel soud prvního stupně ze závěrů posudku s vědomím, že při doplnění srovnávacího materiálu by tyto závěry mohly být pouze upřesněny v rovině kladného zjištění pravosti podpisu. Námitky žalovaného byly proto vyhodnoceny jako nedůvodné a žalobě bylo vyhověno. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého bylo plně úspěšnému žalobci přiznáno právo na jejich náhradu ve výši soudního poplatku za žalobu, odměny za jeho zastupování advokátem v rozsahu 5 a půl úkonu právní služby, 6 paušálních náhrad hotových výdajů, náhrady znalečného a náhrady za daň z přidané hodnoty.

5. Žalovaný podal proti rozsudku včasné odvolání, ve kterém navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítl, že žalobce neprokázal, že podpis výstavce směnky je pravým podpisem žalovaného. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, ze kterého se podává, že důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu žalovaného na směnce leží na žalobci. Skutkové závěry, které soud prvního stupně vyvodil ze znaleckého posudku znalkyně [Anonymizováno], jsou podle žalovaného zcela zjevně vadné. Znalecký posudek nevyznívá ve prospěch žalobce tak jednoznačně, jak rozhodující soud v napadeném rozsudku předesílá. Žalovaný v podaném odvolání polemizuje se závěry, k nimž znalkyně při zkoumání sporného podpisu dospěla. Uvedl, že v případě, kdy kromě znaleckého posudku není dalšího relevantního důkazu stran pravosti sporného podpisu, nelze přijmout za prokázaný skutkový závěr, že daný podpis je pravým podpisem žalovaného. Znalecký posudek je navíc velmi nízce relevantní též pro nedostatek kvalitního srovnávacího materiálu. Vzhledem ke skutečnosti, že ze znaleckého posudku nevyplývá jasný závěr o pravosti sporného podpisu, jakož i z důvodu, že žalobce nepředložil žádné další důkazy, na jejichž základě by mohl být tento podpis prohlášen za pravý, neunesl žalobce důkazní břemeno k otázce pravosti podpisu žalovaného na směnce. Žalovaný odkázal na ustanovení čl. I. § 75 ve spojení s čl. I. § 76 písm. a/ zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“), s tím, že absenci pravého podpisu výstavce směnky vlastní nelze překlenout a tedy v případě, že směnka neobsahuje platný podpis výstavce, není platná jako směnka vlastní. Listina, ze které žalobce nárok vyvozuje, tak není pravou směnkou vlastní. Podle žalovaného bylo namístě poučit žalobce ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a důkazů, neboť osamocený důkaz, jímž je znalecký posudek, který nepřijal kategorický závěr, obstát nemůže. Pokud chtěl soud prvního stupně brát jakožto podpůrný důkaz kopii občanského průkazu, která „je v držení žalobce, aniž žalovaný vysvětlil, za jakým účelem poskytl žalobci občanský průkaz“, měl k takovému vysvětlení poučit dle shora citovaného ustanovení žalovaného. Žalovanému byly nadto odejmuty kauzální námitky. Žalovaný uváděl, že neexistoval důvod pro vystavení směnky, neboť od žalobce nepřevzal žádné finanční prostředky. V případě, že soud prvního stupně měl za to, že tvrzení či důkazy k této námitce jsou nedostatečné, měl žalovaného poučit podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř.

6. Žalobce se ve vyjádření k odvolání žalovaného ztotožnil se závěry rozsudku soudu prvního stupně a navrhl jeho potvrzení a přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že za účelem prokázání pravosti podpisu žalovaného na směnce byl proveden nejen předmětný znalecký posudek, ale při následném jednání ve věci samé byl proveden i podrobný výslech znalkyně [Anonymizováno], která jej vyhotovila a která podrobně vysvětlila a zdůvodnila, jak k závěrům v něm specifikovaným došla. Z průběhu celého řízení pak vyplývá, že žalobce unesl své důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu žalovaného na směnce a zcela tak vyhověl i intencím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, na který se žalovaný odvolává. Nelze proto než uzavřít, že to byl právě naopak žalovaný, kdo neunesl důkazní břemeno ve vztahu ke své obraně ohledně námitky pravosti podpisu na směnce, neboť závěry znalkyně obsažené ve znaleckém posudku nijak zásadně nezpochybnil, natož aby ve snaze je zpochybnit předložil či navrhl jakýkoli důkaz (např. revizi znaleckého posudku). V ostatní argumentaci žalobce odkázal na žalobu, jakož i na další vyjádření a podání učiněná před soudem prvního stupně.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, v mezích vytčených podaným odvoláním i z důvodů, které nebyly v odvolání výslovně uplatněny (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 o. s. ř.), přičemž přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

8. Podle čl. I. § 78 odst. 1 ZSŠ je výstavce vlastní směnky zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Podle čl. I. § 28 odst. 1 ZSŠ se přijetím směnky cizí směnečník zavazuje zaplatit směnku při splatnosti. Není-li směnka zaplacena, má podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ majitel, i když je výstavcem, proti příjemci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle §§ 48 a 49. Podle čl. I. § 48 odst. 1 ZSŠ může majitel postihem žádat: 1. směnečný peníz, pokud nebyla směnka přijata nebo zaplacena, s úroky, byly-li ujednány, 2. šestiprocentní úroky ode dne splatnosti, 3. útraty protestu a podaných zpráv, jakož i ostatní útraty, 4. odměnu ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze nebo v nižší dohodnuté výši.

9. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě jím provedeného dokazování, a shodně s ním konstatuje, že ze směnky, ze které žalobce právo proti žalovanému v soudním řízení uplatnil, je žalovaný coby její výstavce zavázán a že tak není důvodná jeho námitka, že podpis na směnce není jeho pravým podpisem. Stran této námitky odvolací soud vychází ze znaleckého posudku vypracovaného dne 17. 8. 2020 [Anonymizováno], znalkyní z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, která po provedeném zkoumání přijala závěr, že sporný podpis na směnce je pravděpodobně pravým podpisem žalovaného. Znalkyně konstatovala, že nenalezla žádné stopy případných technických zásahů jako je například předkreslení, kopírování, protlačení, obtahování či gumování, a že nejde ani o žádnou formu reprodukčního přenosu. Sporný podpis vyhodnotila jako podpis nacvičeného druhu, který se mírou zjednodušení řadí k parafám. Podpis je výrazně individualizovaný, ale graficky až extrémně jednoduchý, s minimálním množstvím identifikačních znaků. Jedná se tak o podpis velmi obtížně zpracovatelný. Žádná narušení spontánnosti psaní podpis nevykazuje a je v něm patrná plynulost a dynamika vedení psacího pohybu. Ke srovnávacím podkladům znalkyně uvedla, že s ohledem na nízký stupeň zpracovatelnosti sporného podpisu není jejich stav ideální, což je dáno tím, že čím obtížněji je zpracovatelný sporný podpis, tím vyšší nároky klade na kvalitu srovnávacích materiálů. Znalkyně podrobně popsala shody sporného podpisu a podpisů srovnávacích a uzavřela, že s výjimkou jednoho detailu (lokalizace horního bodu kličky „J“) byly mezi sporným a srovnávacími podpisy zjištěny shody, které jsou podpořeny spontánním provedením sporného podpisu, což je ve své kombinaci v rozporu s teoretickou eventualitou padělku – napodobeniny. Nad rámec zadání znalkyně provedla porovnání rukopisu osobních údajů pod sporným podpisem na směnce a rukopisu textů na nabídce volných míst a žádosti o zprostředkování zaměstnání, přičemž nalezla významné, průkazně hodnotné shody. Toto její zkoumání vyústilo v závěr, že osobní údaje pod sporným podpisem na směnce napsala táž osoba jako zápisy na těchto listinách. Znalkyně výslovně prohlásila, že nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo padělku. Konstatovala, že zkoumaný podpis je velmi krátký a graficky nenáročný, v důsledku čehož zjištěné shody nejsou dostatečně průkazné pro vyslovení kategorického závěru.

10. K závěrům obsaženým v písemně vypracovaném znaleckém posudku se znalkyně přihlásila ve své výpovědi při jednání konaném před soudem prvního stupně dne 14. 9. 2020, v rámci které též zodpověděla otázky na ni vznesené. Připustila současně, že závěr posudku by bylo možno zpřesnit, pokud by měla k dispozici další srovnávací materiál, nikoli ho však „překlopit“ do negativního zjištění. Totéž platí, pokud by žalovaný před ní případně poskytl zkoušku podpisu.

11. V souvislosti s hodnocením důkazu znaleckým posudkem odvolací soud připomíná, že judikatura Nejvyššího soudu přijatá při výkladu ustanovení § 127 o. s. ř. je ustálena v závěru, že znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení [k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013 (naposledy uvedené rozhodnutí bylo uveřejněno pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2014, sp. zn. 21 Cdo 2939/2013].

12. V daném případě má znalecký posudek všechny zákonem požadované náležitosti, netrpí vnitřními rozpory či jinými nedostatky a závěry v něm znalkyní přijaté jsou náležitě a přesvědčivě odůvodněny. Odvolací soud proto nemá pochybnosti o jeho správnosti. Sama okolnost, že závěr posudku o pravosti podpisu žalovaného na směnce byl přijat v rovině pravděpodobnostní, přitom neznamená neunesení důkazního břemene žalobce stran jeho tvrzení, že žalovaný směnku vystavil. Znalkyně podrobně vysvětlila, že důvodem, pro který nebylo možno přijmout kategorický závěr o pravosti podpisu žalovaného na sporné směnce, byla jednoduchost a grafická nenáročnost zkoumaného podpisu, když tento se mírou zjednodušení řadí k parafám. Při své výpovědi pak znalkyně uvedla, že zpřesnění přijatého závěru by bylo možné jedině směrem ke kladnému závěru, nikoli však opačně.

13. Lze proto shrnout, že třebaže znalkyně nevyslovila ohledně pravosti podpisu žalovaného jako výstavce směnky kategorický závěr, zjištění ve znaleckém posudku obsažená a výpověď znalkyně umožňují přijmout bezpečný závěr o tom, že výstavcem směnky je právě žalovaný. Dnem 31. 8. 2019, kdy tato se stala splatnou, tak žalobci jako směnečnému remitentovi vznikl vůči žalovanému jako výstavci směnky nárok na její zaplacení.

14. Žalovaný dále namítl, že žalobce mu neposkytl žádné finanční plnění, které by byl povinen mu vracet, a z toho dovozoval, že směnka nemá kauzu. K tomu odvolací soud připomíná, že sama okolnost, že směnka je vždy peněžitým závazkem, neznamená, že by jí nebylo možno zajistit i plnění nepeněžité (srov. Kovařík, Z. Směnka jako zajištění. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 15). Pominout pak nelze ani situace, kdy směnkou jsou zajišťovány závazky třetích osob, u kterých se logicky žádné protiplnění směnečnému dlužníku ze strany věřitele obecně nepředpokládá. Námitkové tvrzení žalovaného o nedostatku kauzy směnky založené na tom, že od žalobce neobdržel žádné peněžité plnění, k jehož vrácení by byl povinen, tak nemůže obstát. Žalovaný nadto až do rozhodnutí odvolacího soudu setrval na námitce, že podpis na směnce není jeho pravým podpisem, čímž se ve své podstatě vyloučil z možnosti vysvětlit okolnosti, za kterých směnku ve prospěch žalobce vystavil. Poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., jehož absenci žalovaný soudu prvního stupně vytýká, tak v daném případě nebylo třeba.

15. Vzhledem k tomu, že námitky, jak žalovaným byly proti žalobou uplatněnému nároku vzneseny, ho nemohou zprostit jeho povinnosti směnku žalobci v plném rozsahu zaplatit, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 300 000 Kč (čl. I. § 48 odst. 1 bod 1. ZSŠ) se 6% úrokem z této částky od 1. 9. 2019 do zaplacení (čl. I. § 48 odst. 1 bod 2. ZSŠ). Správně rozhodl též o povinnosti v řízení neúspěšného žalovaného zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 89 566,50 Kč, která odpovídá nákladům, jak jím v řízení před soudem prvního stupně byly vynaloženy k účelnému uplatňování práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

16. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil podle ustanovení § 219 o. s. ř.

17. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný neměl úspěch s podaným odvoláním, a tedy žalobce má právo na náhradu nákladů, které v odvolacím řízení účelně vynaložil. Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za jeho zastupování advokátem v rozsahu 2 úkonů právní služby po 9 500 Kč (vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu dne 5. 4. 2022) podle § 11 odst. 1, písm. k/ a g/ ve spojení s § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ze 2 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. (4 116 Kč). Náklady odvolacího řízení v celkové výši 23 716 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.).