o zaplacení 33 549,78 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. března 2023, č. j. 38 Cm 170/2022-125

1. Rozsudkem soud prvého stupně zrušil směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 8. 2022, č. j. 38 Cm 170/2022-21 a žalobkyni uložil povinnost k náhradě nákladů námitkového řízení žalovaného ve výši 13 358,40 Kč.

2. V odůvodnění uvedl, že ve věci bylo žalobě o zaplacení 33 549,78 Kč s 6% úrokem od 26. 6. 2009 do zaplacení a směnečnou odměnou ve výši 111,83 Kč plně vyhověno, když soud prvního stupně ve věci rozhodl shora již uvedeným směnečným platebním rozkazem. Směnečné pohledávky se žalobkyně domáhala na základě směnky vlastní vystavené žalovaným dne 25. 6. 2009, znějící na částku 110 598 Kč. Směnka je opatřena doložkou bez protestu a nebylo na ní placeno ani po zaslání předžalobní výzvy.

3. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal žalovaný včasné a odůvodněné námitky. V námitkách uvedl, že se žalobkyní uzavřel jako spotřebitel dne 29. 7. 2008 Smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100228770, jejíž součástí byla i smluvní ujednání (Smluvní podmínky). Na základě smlouvy mu byl poskytnut úvěr ve výši 81 048 Kč se splatností do 24 měsíců. Odměna za poskytnutý úvěr činila 34 048 Kč a byla splatná ke dni poskytnutí úvěru (čl. 5.1. Smluvních podmínek). Žalovanému tak bylo reálně vyplacena částka ve výši 47 000 Kč. Z důvodu výše sjednané odměny je podle žalovaného smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy, když RPSN se rovná 75,81%. Žalovaný se ocitl v prodlení se splácením úvěru a podle čl. 1.3. písm. b) se stal splatným celý úvěr a podle čl. 13.4. Smluvních podmínek žalobkyně uplatnila právo na smluvní pokutu ve výši 50% poskytnutého úvěru, což je částka 40 524 Kč. Vyčíslená částka převyšuje částku, kterou žalovaný reálně od žalobkyně obdržel (47 000 Kč). Právo žalobkyně na smluvní sankci by navíc vzniklo i v případě prodlení žalovaného, byť jen s 1 Kč. Vzhledem k reálně poskytnuté částce 47 000 Kč je nárok na sankce neúnosný a přemrštěný. Podle žalovaného jsou články Smluvních podmínek o smluvních pokutách likvidační a neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Jednalo se o dvě jednorázové smluvní pokuty, jakož i další jednorázovou pokutu podle čl. 13.4 Smluvních podmínek. Navíc ujednání o smluvních pokutách a směnečné vyplňovací prohlášení nebylo uvedeno v textu vlastní smlouvy, ale bylo skryto ve Smluvních podmínkách, psaných extrémně drobným písmem na hranici čitelnosti. Navíc úvěr byl zajištěn směnkou bez protestu a rozhodčí doložkou. Smlouva vykazuje znaky zjevné nespravedlnosti, jak ji definoval Ústavní soud v nálezech, na které žalovaný v námitkách odkázal (nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. III.ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014. Žalovaný namítl i to, že žalobkyně nedostála své povinnosti ověřit úvěryschopnost žalovaného. Rozhodující není, že tato povinnost nebyla stanovena zákonem v době uzavření smlouvy (odkaz žalovaného na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III.4129/18). Smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná, když se příčí dobrým mravům podle § 39 o. z., a to včetně směnky. Žalobkyně nebyla oprávněna vyplnit blankosměnku pro neplatnost směnečného ujednání obsaženého ve smlouvě. Mezi žalobkyní a žalovaným neexistuje žádný smluvní vztah, který by odůvodňoval vyplnění směnky. Žalovaný odkázal v této souvislosti i na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2020, č. j. 53 ICm 1349/2019 či na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp.zn. 29 Cdo 4663/2016. Z opatrnosti vznesl námitku promlčení nároku ze směnky. Navrhl zrušení směnečného platebního rozsahu.

4. Žalobkyně se k námitkám žalovaného vyjádřila písemně. Odkázala na rozhodčí řízení, které bylo v dané věci vedeno, ve kterém byla žalobkyně úspěšná a následně probíhající exekuci, která byla zastavena z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky, nález byl kvalifikován jako nezpůsobilý exekuční titul. O zajištění úvěru směnkou byl žalovaný řádně informován v rámci kontraktačního procesu, podepsal směnečné prohlášení a byl s ním srozuměn. Pokud jde o promlčení nároku ze směnky, žalobkyně poukázala na stavění promlčení doby v důsledku vymáhání přiznaného nároku v exekučním řízení. V době rozhodčího a exekučního řízení došlo ke stavění promlčecí doby. Podle žalobkyně, pokud smluvní strany dobrovolně vstoupily do smluvního vztahu, jeho obsah by měl být respektován, opak je de facto legalizací práva nečíst smlouvy. Smluvní podmínky byly nedílnou součástí smlouvy, úvěr žalovaný přijal. Úrok byl sjednán v rámci zákonných limitů. I pokud by soud shledal neplatné ujednání o smluvním úroku, jedná se o oddělitelnou část smlouvy. Úvěryschopnost žalovaného byla dostatečně prověřena a navíc nelze aplikovat zákon č. 257/2016 Sb. Ujednání o vyplňovacím právu směnečném je rovněž oddělitelnou částí smlouvy. Žalobkyně navrhla ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti.

5. Soud prvního stupně provedl ve věci dokazování a došel k následujícím závěrům.

6. Vzhledem k datu uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 29. 7. 2008, aplikoval soud na smluvní vztah účastníků právní úpravu účinnou k datu uzavření smlouvy, tedy zejména zákon č. 321/2001 Sb., a zákon č. 64/1986 Sb. (zákon o spotřebitelském úvěru), ve znění účinném do 31. 12. 2010, zákon č. 40/1964 Sb. a zákon č. 513/1991 Sb.

7. Pokud jde o důkazní břemeno uvedl soud, že prokázání kauzálních námitek tíží žalovaného.

8. Zabýval se nejprve námitkou promlčení nároku ze směnky, případně stavěním promlčí doby v průběhu rozhodčího a exekučního řízení. Odkázáno bylo na nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II.ÚS 996/18 s tím, že na projednávanou věc nedopadá, když rozhodčí řízení bylo zahájeno dne 17. 7. 2019, nikoli poté, co byla sporná judikatura v posuzování platnosti rozhodčích doložek sjednocena a bylo řečeno, že rozhodčí řízení zahájené na základě rozhodčí doložky po 11. 5. 2011 je zneužitím práva.

9. Soud rovněž nepřihlédl k námitce věci rozsouzené, byť rozhodčí nález vydaný na základě rozhodčí doložky nebyl zrušen. Vyšel z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, ze které je dovozováno, že v takových případech se nejedná o překážku věci pravomocně rozsouzené. A pokud jde o promlčení podle shodné judikatury platí, že podal-li žalobce, poté co byla exekuce pravomocně zastavena, žalobu bez zbytečného odkladu od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, jíž uplatnil právo přiznané formálně nezrušeným rozhodčím nálezem, pak k promlčení nedošlo.

10. Pokud jde o námitku žalovaného, že smlouva o revolvingovém úvěru je absolutně neplatná, vycházel soud prvního stupně z následujících skutkových zjištění.

11. Soud prvního stupně uzavřel, že smlouvu ze dne 29. 7. 2008 uzavřeli žalobkyně a žalovaný podle § 297 a násl. obch. zák. Žalovaný smlouvu uzavřel jako fyzická osoba, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti a ve vztahu k žalobkyni má postavení spotřebitele. Žalobkyně vystupovala jako dodavatel v rámci své podnikatelské činnosti. Režimu ochrany spotřebitele podléhá kromě smlouvy o úvěru i směnečná dohoda, která je její součástí.

12. Soud zohlednil obsah smlouvy a za podstatné shledal to, že reálně bylo žalovanému poskytnuto 47 000 Kč, odměna byla stanovena ve výši 34 048 Kč, roční sazba RPSN činila 77,95%. Smluvní podmínky byly sepsány drobným písmem a obsahovaly ujednání o smluvní pokutě ve výši 50% z výše úvěru 81 048 Kč (tj. 40 524 Kč). Smlouva dále obsahovala rozhodčí doložku s určením dvou rozhodců a zajištění směnkou.

13. Z uvedeného dovodil soud, že sjednaná odměna tvořila více než dvě třetiny jistiny. V této odměně žalobkyně skrývala úroky, které byly mnohonásobně vyšší než úroky stanovené bankami u revolvingových úvěrů (jejich výše činila 13,53%). Uvedený závěr učinil soud u vědomí si toho, že nebankovní sektor počítá s vyššími úroky, nicméně i tak musí být výše přiměřená. Stejně tak další ujednání (o smluvní pokutě, rozhodčí doložce a o zajištění směnkou) zakládají ve smyslu § 56 odst. 1 o. z. značnou nerovnováhu k újmě spotřebitele v jeho právech a povinnostech. Navíc smlouva o úvěru je zachycena na předtištěném formuláři, jde o smlouvu adhezní. Pro takovou smlouvu je typické, že spotřebitel nemůže její obsah ovlivnit. Může smlouvu buď přijmout nebo odmítnout. Smluvní podmínky jsou psány extrémně malým písmem a nacházejí se tam ujednání o smluvní pokutě, zajištění směnkou a rozhodčí doložce. Smlouva je soudem proto kvalifikována jako příčící se dobrým mravům a z uvedeného důvodu je podle § 56 odst. 1 ve spojení s § 39 o. z. neplatná. Neplatná je v celém rozsahu, tedy včetně zajištění blankosměnkou a dohody o vyplňovacím právu směnečném. Z uvedených důvodů rozhodl soud prvního stupně o zrušení směnečného platebního rozkazu a o náhradě nákladů námitkového řízení ve prospěch žalovaného.

14. Proti rozsudku se žalobkyně ve lhůtě stanovené zákonem odvolala (§ 204 odst. 1 o. s. ř.). V odvolání vyloučila možnost aplikace závěrů podle nálezu Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 199/11, když zde byly posuzovány zcela odlišné případy. Pokud jde o otázku platnosti úvěrové smlouvy, žalobkyně nejprve upozornila na to, že žalovaný byl s celým jejím obsahem včetně obsahu Smluvních podmínek obeznámen a rozhodl se ji se žalobkyní uzavřít. Již z tohoto důvodů nemohou být ujednání v ní obsažená neplatná. V této souvislosti polemizuje s hranicemi ochrany spotřebitele. V projednávané věci nedošlo k tomu, že by se obsah právního úkonu ocitl v rozporu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Pokud jde o výši sjednaného úroku, vyšla žalobkyně z reálně poskytnuté částky 47 000kč s tím, že tato částka měla být splacena ve 24 splátkách po 3 788 Kč měsíčně. Sjednaná výše úroků činila 94,40 % ročně a nominální výše úroků činila 58,94 % ročně. Při posuzování přiměřeně sjednané výše úroků má být přihlíženo podle ustálené judikatury k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami. V projednávané věci by měl být sjednaný úrok porovnáván se sazbou 20,94% a v porovnání s touto sazbou činí sazba 58,94% p. a. pouze 2,81 násobek přičemž jako nepřiměřené jsou posuzovány sazby, které činí čtyřnásobek a více. Odkazováno je žalobkyní na rozhodnutí soudů všech stupňů. Pokud jde o smluvní pokutu a její sjednání z pohledu dobrých mravů, žalobkyně rovněž odkazuje na judikaturu soudů, podle které i pokuta ve výši 0,5% z dlužné částky za každý den prodlení je s ohledem a s přihlédnutím ke všem okolnostem přiměřená a ujednání o ní není neplatné podle § 39 o. z. pro rozpor s dobrými mravy. Žalobkyně rozebírá otázku dobrých mravů, při jejímž řešení nemůže stranou zůstat otázka, zda a nakolik ten který z účastníků právního vztahu, který se dovolává rozporu s dobrými mravy, vyvinul dostatečnou míru pečlivosti a předvídatelnosti při uzavírání konkrétního právního vztahu. Pokud by byla smlouva o úvěru posouzena jako neplatná, byla by ve svém důsledku poskytnuta ochrana nezodpovědnému jednání dlužníka. Poukázáno bylo i na to, že žalovaný nezaplatil žalobkyni do dnešního dne ani požadovanou jistinu. K otázce platnosti /oddělitelnosti směnky a směnečného platebního prohlášení uvedla žalobkyně zejména, že jak dohoda o směnečném vyplňovacím prohlášení, tak i směnka jsou oddělitelné části smlouvy a z uvedeného důvodu neznamená, že když soud prvního stupně dospěl k závěru o tom, že je neplatná úvěrová smlouva, je rovněž neplatná směnka a dohoda o vyplnění směnky. Žalobkyně připomíná, že směnkou bylo zajištěno i bezdůvodné obohacení. V další části podaného odvolání žalobkyně rekapituluje dosavadní průběh řízení, kdy akcentuje fakt, že žalovaný nesplatil do dnešních dnů ani poskytnutou jistinu. V rozhodčím řízení zůstal pasivní a s námitkami, které by mohly případně zvrátit výsledek řízení v jeho prospěch, přišel až ve fázi exekučního řízení a jeho prvním úkonem byl návrh na zastavení exekuce. V této souvislosti žalobkyně připomíná i závěr Ústavního soudu (nález ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st.20/05), podle kterých, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto práv. Navrhla změnu napadeného rozsudku a uplatnila právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

15. Žalovaný se k odvolání žalobkyně písemně vyjádřil podáním ze dne 10. 6. 2023. Rozsudek hodnotí jako správný. Pokud jde o jeho argumentaci, tato je opřena zejména o ústavní nález sp. zn. III.ÚS 4048/12 ze dne 11. 12. 2014 a ústavní nález sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 a dále usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3631/2015 ze dne 1. 3. 2016. Žalovaný je přesvědčen, že smluvní vztah mezi ním a žalobkyní je totožný se vztahy posuzovanými v těchto rozhodnutích. Ve svém vyjádření setrval na svém stanovisku o tom, že úvěrová smlouva je svým obsahem smlouvou s lichtevními úroky a smluvními pokutami vzhledem k výši poskytnuté částky takovým excesem, že takovému jednání nemůže být poskytnuta soudní ochrana, neboť v dané věci je v rozporu s principy a účelem občanského soudního řádu a spravedlivostí obecně. Smlouva je tak jako celek neplatná absolutně pro rozpor s dobrými mravy a pro neověření úvěryschopnosti. Žalovaný se rovněž neztotožnil s názorem žalobkyně, že lze oddělit ujednání o směnečném vyplňovacím právu od úvěrové smlouvy. V daném případě se jedná o absolutní neplatnost smlouvy jeho celku, tedy včetně dohody o vyplňovacím právu směnečném. Z uvedeného důvodu nemůže směnka zajišťovat případně bezdůvodné obohacení. Žalovaný rovněž sporuje tvrzení žalobkyně, že pohledávka za žalovaným byla vymáhána v rámci exekučního řízení řádně a že se žalobkyně na rozdíl od žalovaného, nedopustila žádného protiprávního jednání. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu ČR. Za zásadní považuje to, že žalobkyně v rozhodčím řízení uplatnila vůči žalovanému pohledávku v celkové výši 110 598 Kč, která jí byla rozhodci přiznána v celé výši, bez ohledu na výši sjednaných smluvních sankcí. Postupem času se vymáhaná pohledávka smrskla na 28 092 Kč. V případě, že by žalobkyně v rozhodčím řízení uplatnila částku, která by byla v souladu se zákonem, nemuselo dojít k zastavení exekuce. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku a uplatnil právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

16. Odvolací soud přezkoumal rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, v mezích vytčených odvoláním i z důvodů, které nebyly v odvolání výslovně uplatněny (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2, § 214 odst. 1 o. s. ř.).

17. Předmětem odvolacího řízení je přezkoumání věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně. Základ přezkumné činnosti odvolacího soudu tak spočívá v hodnocení správnosti závěrů soudu prvního stupně přijatých po projednání věci.

18. Podle čl. I. § 78 ZSŠ je výstavce vlastní směnky zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Není-li směnka cizí zaplacena, má podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ majitel, i když je výstavcem, proti příjemci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle §§ 48 a 49 ZSŠ.

19. Mezi účastníky je nespornou skutečností, že listina označená jako směnka vlastní, vystavená dne 29. 7. 2008 v [Jméno žalovaného B] žalovaným na řad žalobkyně, obsahuje bezpodmínečný závazek žalovaného zaplatit žalobkyni 110 598 Kč, a to dne 25. 6. 2009. Sporné rovněž není, že tato listina měla zajišťovat plnění závazku žalovaného ze smlouvy o revolvingovém úvěru č.9100228770 ze dne 29. 7. 2008. Na základě uvedené smlouvy byla žalovanému žalobkyní poskytnuto 47 000 Kč z celkově sjednané výše úvěru 81 048 Kč, když odměna za poskytnutí úvěru činila 34 048 Kč a byla splatná uzavřením smlouvy. Tedy žalovanému nebyla tato částka nikdy reálně vyplacena. Sporná není rovněž úhrada části úvěru žalovaným žalobkyni po částkách 3 377 Kč, 3 500 Kč, 1 700 Kč a 200 Kč. Podle Smluvních podmínek, které činily nedílnou součást úvěrové smlouvy měl být úvěr splacen v průběhu 24 měsíců po měsíčních splátkách ve výši 3 377 Kč. Předpokládaná sazba RPSP činila 77, 95%. Žalovaný je ve smlouvě o úvěru označen jménem a příjmením, rodným číslem a bydlištěm.

20. Sporné mezi účastníky není ani to, že podle sjednané rozhodčí doložky byla věc mezi účastníky řízení projednána nejprve v rozhodčím řízení, na základě kterého byl vydán rozhodčí nález č. j. Va26-126/2009-8 ze dne 28. 8. 2008, podle kterého byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 110 598 Kč s 6% úrokem od 26. 6. 2009 do zaplacení a náklady řízení. Sporné není ani to, že v rámci exekuce, která následovala po rozhodnutí věci v rozhodčím řízení, vydal Okresní soud v České Lípě dne 1. 4. 2010 usnesení č. j. 9 EXE 3837/2010-7, kterým byla nařízena exekuce k vymožení shora uvedené pohledávky. Usnesením okresního soudu bylo k návrhu žalovaného rozhodnuto o zastavení exekuce, když bylo uzavřeno, že smlouva o revolvingovém úvěru je neplatná podle § 39 o. z., vzhledem k tomu, že vytváří zásadní nerovnováhu v právech věřitele a dlužníka. Usnesení bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 6. 6. 2022, č. j. 29 Co 37 /2022-170.

21. Odvolací soud předně ve shodně se soudem prvního stupně odkazuje na právní úpravu, dopadající na projednávanou věc. Soud prvního stupně správně uvedl, že vzhledem k tomu, že smlouva o revolvingovém úvěru byla uzavřena dne 29. 7. 2008, je třeba aplikovat právní úpravu účinnou ke dni uzavření smlouvy, tedy zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2010, dále zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.

22. Na základě uvedeného právního rámce ve spojení se zjištěními učiněnými z jednotlivých důkazů soud prvního stupně správně uzavřel, že smlouva uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 29. 7. 2008 podle § 297 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., je smlouvou spotřebitelskou, když byla uzavřena žalovaným jako fyzickou osobou, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti. Oproti tomu žalobkyně jako poskytovatel úvěru jednala v rámci své podnikatelské činnosti.

23. Předmětnou smlouvu, v rámci vznesených námitek žalovaného, tedy že tato smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, soud prvního stupně správně posuzoval podle § 2 zákona o spotřebitelském úvěru a dovodil, že režimu ochrany spotřebitele podle označené právní úpravy smlouva podléhá.

24. Pokud soud prvního stupně uzavřel, že smlouva je neplatná nelze jeho závěru vytknout žádné pochybení. Rozhodující pro tento závěr je skutečně reálné plnění ze strany žalobkyně vůči žalovanému ve výši 47 000 Kč a stanovení odměny za poskytnutí úvěru ve výši 34 048 Kč. Roční sazba nákladů za úvěr činila tak 77,95 %. Smluvní podmínky, jako nedílná součást smlouvy byly psány drobným písmem na hranici čitelnosti a právě v textu těchto podmínek byla ujednání týkající se smluvní pokuty ve výši 50% z výše úvěru 81 048 Kč (tj. 40 524 Kč), ujednání o rozhodčí doložce a ujednání o zajištění úvěru blankosměnkou. Soud prvního stupně správně přihlédl k tomu, že odměna za sjednaný úvěr činila dvě třetiny z celkově sjednané částky úvěru. Do této částky se pak promítla vlastně výše úroků, která byla mnohonásobně vyšší než průměrný úrok v bankovním sektoru. Tento závěr byl soudem učiněn při vědomí si toho, že v rámci nebankovního úvěru jsou úvěry poskytovány a úročeny vyšší sazbou, nicméně musí být dodrženo hledisko přiměřenosti, což se v dané věci nestalo. Z tohoto pohledu, který odvolací soud hodnotí jako správný, nemůže obstát argumentace žalobkyně, že sjednané smluvní sankce byly v souladu se stavem na trhu.

25. Pokud jde o vlastní vyhotovení smlouvy, která je zachycena na předtištěném formuláři, jedná se o typ smlouvy, v jejímž textu nemohl žalovaný cokoli ovlivnit či změnit. Neobstojí argumentace žalobkyně, že ji žalovaný tedy nemusel uzavírat. Ani smlouva na předtištěném formuláři nedává podnikateli na straně jedné vůči spotřebiteli na straně druhé právo začleňovat do formulářové smlouvy ujednání zneužívající slabší stranu smlouvy. Taková smlouva je podle § 39 o. z. absolutně neplatná, když jako celek se příčí dobrým mravům. Žalobkyni z neplatné smlouvy tak nemohlo vůči žalovanému vzniknout právo na zaplacení smluvně převzatých závazků (jistiny, úroků a smluvních pokut). V této souvislosti pak nemůže obstát argumentace žalobkyně, že směnka tedy zajišťovala bezdůvodné obohacení, které na straně žalovaného vzniklo přijetím finanční částky. Nemůže obstát, když je více než zřejmé, že listina označená jako směnka měla výlučně zajišťovat pohledávku ze smluvního vztahu o úvěru.

26. Neobstojí rovněž námitka žalobkyně, že v rozporu s dobrými mravy je naopak jednání žalovaného, který byl od roku 2009 zcela pasivní a aktivitu začal projevovat až v rámci exekučního řízení v roce 2022. Nad výše uvedenou časovou prodlevou se lze pozastavit, ale nejedná se o skutečnost, která by mohla mít vliv na výsledek sporu.

27. Z vyložených důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

28. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně neměla úspěch s podaným odvoláním a žalovanému náleží právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, které účelně vynaložil. Tyto se sestávají z odměny za právní zastoupení žalobce advokátem v rozsahu dvou úkonů právní služby po 2 460 Kč (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu dne 11. 12. 2023) podle § 7, § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů a ze dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1 159,20 Kč.Náklady odvolacího řízení v celkové výši 6 697,20 Kč Kč je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.).