o zaplacení 81 603 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 73 Cm 230/2021-75 ze dne 26. ledna 2023

1. Usnesením shora uvedeného čísla a data soud prvního stupně rozhodl takto: „Řízení se přerušuje dle § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. a to do doby pravomocného ukončení řízení věci číslo jednací 79 Cm 149/2020.“

2. V odůvodnění usnesení se praví: „Návrhem ze dne 12. 11. 2021 žalobce podal žalobu o úhradu částky 81 603 000,- Kč / jako písařská chyba soudem uvedeno 81 603 Kč / s příslušenstvím, a to z titulu porušení povinnosti žalovaného co by společníka žalobce, převést na žalobce vlastnické právo k výnosu nepeněžitého vkladu do základního kapitálu žalobce, dle § 26 odst. 1. zákona o obchodních korporacích. V řízení vedeném u zdejšího soudu pod spisovou značkou 79 Cm 149/2020 je vedeno řízení o určení neplatnosti společenské smlouvy o založení společnosti s ručením omezeným [právnická osoba]. Rozsudek ve věci /79 Cm 149/2020/, má zásadní význam pro toto řízení, /73Cm 230/2021/, a pro posouzení, zda žalovaný jakož to společník žalobce, porušil svojí povinnost vyplývající ze společenské smlouvy, a to převést na žalobce vlastnické právo k nepeněžitému vkladu do základního kapitálu žalobce či úhrady částky 81 603 000 Kč s příslušenstvím s odkazem na § 26 odst. 1 ZOKu.“

3. Ve včas podaném odvolání, v němž navrhoval zrušení rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, žalobce uvedl, že nesouhlasil s podaným návrhem žalovaného na přerušení řízení do skončení trestního řízení vedeného Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie Zlínského kraje, Službou kriminální policie a vyšetřování, Odborem hospodářské kriminality, pod č.j. [Anonymizováno]. Žalovaným navržený postup je v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti občanského soudního řízení. Předmětné trestní řízení je vedeno již tři roky a teprve nyní bylo zahájeno trestní stíhání.

4. Odvolatel v této souvislosti odkazoval na závěry, vysvítající z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 4713/2016 a rovněž usnesení Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 460/03 s tím, že „Soud dal žalobci za pravdu a návrhu na přerušení řízení do skončení trestního řízení nevyhověl, považoval ho za nedůvodný. Na základě vlastní úvahy / aniž by to kdokoliv navrhoval / přerušil řízení do pravomocného ukončení řízení, vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 79 Cm 149/2020 o určení neplatnosti společenské smlouvy žalobce / dále jen vedlejší řízení /. Soud si však v této souvislosti zřejmě nebyl vědom té zásadní skutečnosti, že vedlejší řízení, do jehož pravomocného skončení soud řízení v této věci přerušil, je samo přerušeno do skončení trestního řízení.“ Vydáním rozhodnutí docílil dle žalobce soud dle toho, že v řízení bude pokračováno až po skončení trestního řízení.

5. Žalobce ve svém odvolání dále poukázal na nutnost brát v úvahu pokročilost obou řízení, na přerušením vzniklé nepřiměřené prodloužení daného řízení, dle žalobce nejsou splněny předpoklady dle § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř, neboť vedlejší řízení je přerušeno, tedy neprobíhá.

6. Dále žalobce poukázal na usnesení Vrchního soudu v Praze coby soudu odvolacího č. j. 7 Cmo 218/2019-476 ze dne 2.10.2019, jímž bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze o nařízení předběžného opatření, vydané před zahájením řízení ve věci. Vrchní soud v Praze, aniž by předjímal výsledek řízení ve věci samé o vyslovení neplatnosti zakladatelských právních jednání / společenských smluv o založení dceřiných obchodních společností [Jméno žalobce]. a [právnická osoba] a bezprostředně souvisejícího právního jednání ohledně již vzniklých obchodních společností, konstatoval, že prevence v podobě určovacího návrhu ztrácí smysl a žalobce již nemůže mít ve smyslu § 80 o.s.ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení, nýbrž pouze na odstranění následků tvrzeného porušení práva, tedy na plnění.

7. Žalobce je přesvědčen, že kromě toho, že žalobce ve vedlejším řízení nemá naléhavý právní zájem, nebyla by žaloba důvodná ani při existenci onoho naléhavého právního zájmu. Údajnou neplatnost založení společnosti [Jméno žalobce]. a [právnická osoba] tamní žalobce dovozuje z toho, že dané společnosti‚ „byly zřejmě založeny s nezákonným účelem protiprávně vyvést majetek ze společnosti.“

8. V odstavci 22 až 25 odvolání žalobce odkázal na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, související stanovisko Komise a následné rozhodnutí Soudního dvora EU, kde Soudní dvůr rozhodl, že vnitrostátní soud „ musí vykládat své vnitrostátní právo z hlediska znění a účelu této směrnice tak, aby se zabránilo prohlášení neplatnosti akciové společnosti z jiného důvodu než z důvodů, uvedených v článku 11 této směrnice.“ Žalobce zdůrazňuje že „ jinými slovy Soudní dvůr EU rozhodl, že ani případná skutečnost, že společnost byla založena pouze za účelem‚ vyvádění majetku‘, není dán důvod prohlášení společnosti za neplatnou.“

9. V odstavci 26 odvolání se praví: „ Ani případná argumentace tamního žalobce ve vedlejším řízení ohledně údajné neplatnosti prohlášení o vnesení nepeněžitého vkladu do společnosti [Jméno žalobce]. nemůže mít vliv na existenci pohledávky zdejšího žalobce na zaplacení ceny nepeněžitého vkladu v penězích uplatněné v tomto řízení.“

10. A v odstavci 28 odvolání doplňuje žalobce svou argumentaci tak, že i kdyby snad ve vedlejším řízení byl tamní žalobce s žalobou úspěšný / což zdejší žalobce zcela vylučuje jako prakticky nereálné / a soud by shledal prohlášení o vnesení nepeněžitého vkladu do společnosti [Jméno žalobce]. neplatným, nemělo by to absolutně žádný vliv na existenci pohledávky zdejšího žalobce za společností [Jméno žalovaného]. na zaplacení ceny nepeněžitého vkladu v penězích. Takový názor zaujal i Vrchní soud v Olomouci v rozhodnutí 13 VSOL 1081/2019-124.

11. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání navrhoval potvrzení napadeného usnesení.

12. Má za to, že „ bylo by v zásadním rozporu se zásadou hospodárnosti civilního řízení vést dokazování o neplatnosti zakladatelského právního jednání ve dvou řízeních současně, pokud v jednom z nich je tato otázka řešena jako meritum věci a v druhém z nich pouze jako otázka předběžná.“ / odst. 2 vyjádření /. V dané souvislosti žalovaný vyjádřil přesvědčení o tom, že v případě pokračování daného řízení a vyhovění žalobě by mohlo dojít k absurdnímu stavu, kdy v řízení o vyslovení neplatnosti by byla společenská smlouva prohlášena za neplatnou, avšak částka ve výši 81 603 000 Kč s příslušenstvím by již mohla být vymožena a nenávratně vyvedena z majetku žalovaného. Jednak s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení ale i s ohledem na riziko neodvratitelné škody na straně žalované je rozhodnutí, kterým bylo řízení přerušeno, správné a zákonné.

13. Dále má žalovaný za to, že skutečnost, že řízení o vyslovení neplatnosti bylo přerušeno do pravomocného skončení trestního řízení nelze pro účely posuzování správnosti a zákonnosti napadeného usnesení klást k tíži tohoto usnesení. Navíc žalovaný poukazuje na to, že se žalobce jakožto účastník řízení o neplatnosti připojil k návrhu na přerušení řízení o neplatnosti do pravomocného skončení trestního řízení. Z uvedeného je zřejmá účelovost jednání žalobce / respektive členů jeho statutárního orgánu/, kterým se nadále zjevně snaží vyvést majetek žalovaného a získat nad ním kontrolu.

14. Dle žalovaného podání žaloby ze strany žalobce, respektive členů jeho statutárního orgánu, představuje jednání, směřující k dokonání trestného činu a nemůže požívat a ani nepožívá právní ochrany.

15. Dále žalovaný předestřel argumentaci na podporu svého přesvědčení, že žalobcem uváděnou judikaturu nelze použít. Zdůraznil v této souvislosti, že Nejvyšší soud své závěry postavil na skutečnosti, že trestní řízení může obecně vzato skončit zastavením trestního řízení či zproštěním obžaloby, čímž by se příslušný civilní soud nevyhnul dokazování znaků skutkové podstaty kvalifikované hrozby tělesného nebo duševního násilí pro posouzení případné neplatnosti právního jednání. Z důvodu nejistoty, jak trestní řízení skončí považoval Nejvyšší soud za nehospodárné civilní řízení přerušit. / Trestní řízení probíhalo pro podezření ze spáchání trestného činu vydírání, kdy měla dotyčná osoba podepsat příslušné listiny pod pohrůžkou fyzického a psychického nátlaku /. „ Rubrikované řízení je však odlišné zejména v tom směru, že u Městského soudu v Praze probíhá řízení pod sp. zn. 79 Cm 149/2020, jehož předmětem je řešení otázky, která má zásadní význam pro rozhodnutí v nadepsané věci, když jeho předmětem je pravomocně postavit najisto, zda společenská smlouva o založení žalobce jakožto obchodní společnosti, je či není neplatná. Oproti trestnímu řízení, které může mimo jiné skončit zproštěním obžaloby, aniž by byla vyřešena otázka / ne/ platnosti právního jednání z hlediska občanskoprávního, v řízení o neplatnosti toto nehrozí.

16. Dále, pokud žalobce poukazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2.10.2019, č.j. 7 Cmo 218/2019-476 a judikaturu Soudního dvora Evropské unie, z nichž usuzuje, že žaloby v řízení o neplatnosti bude zamítnuta a rozhodnutí v této věci nebude mít žádný přínos, tak dle žalovaného nelze předjímat, jakým způsobem bude řízení o neplatnosti rozhodnuto. Toto v posuzované věci soudu nenáleží posuzovat, přičemž pokud by v řízení o neplatnosti skutečně mělo být rozhodnuto tak, že žaloba se zamítá, „ o čemž s ohledem na zjevnou trestněprávní činnost žalobce a jeho jednatelů žalovaný zásadně pochybuje, znamenalo by toto rozhodnutí podklad pro rozhodování v rubrikované věci.“

17. V reakci na vyjádření žalovaného k odvolání žalobce namítal nesprávnost argumentace žalovaného v tom směru, že soud je údajně povinen přerušit řízení vždy, když je v jiném řízení / které je navíc samo přerušeno/ meritorně řešena otázka, která má ve zdejším řízení povahu předběžné otázky. Žalobce má za to, že pokud soud v našem řízení provede dokazování a učiní právní závěr ohledně posuzované předběžné otázky, může soud ve vedlejším řízení / které je přerušeno / z tohoto posouzení vycházet.

18. Žalobce rovněž odkazuje na komentářovou literaturu / odstavec 12,13 Reakce na vyjádření žalovaného /, dle níž je častým průtahem a procesní chybou, tzv. vyčkávání na skončení řízení v související věci.

19. Dále, pokud žalovaný naráží na trestní stíhání žalobce či [tituly před jménem] [Jméno], tak žalobce upozorňuje na zásadu presumpce neviny. Navíc, „i kdyby snad byl žalobce v trestním řízení odsouzen / což považuje za zcela nereálné a absurdní/, neměla by takováto skutečnost žádný vliv na platnost společenské smlouvy žalobce. K tomu žalobce odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 384/08: ‚ naplnění trestněprávní skutkové podstaty má v soukromoprávní rovině vliv právě jen na možnou existenci omylu ve smyslu § 49a obč. zák.‘ a dále na sjednocující rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3620/2010: ‚… takové jednání nečiní smlouvu absolutně neplatnou ani podle § 37 odst. 1 obč. zák. ani podle § 39 obč. zák. jen proto, že jednající jím spáchal trestný čin / nebo že obecně šlo o jednání podvodné/.‘ Soudy tedy dovodily, že na platnost právního jednání může mít vliv pouze spáchání trestného činu podvodu z důvodu uvedení druhé strany v omyl. “

20. V dané souvislosti žalobce / v odstavci 17 Reakce k vyjádření / uvedl, že „ I kdyby tedy snad byla společenská smlouva žalobce pro žalovaného jakkoli nevýhodná /což žalobce zcela popírá/, nezakládalo by to neplatnost takové společenské smlouvy.“

21. Dále, žalobce považuje judikaturu, na niž v odvolání odkazuje, za přiléhavou, mimo jiné akcentuje závěry usnesení Nejvyššího soudu, vyjádřené v usnesení sp. zn. 33 Cdo 4713/2016, a sice, že „ S ohledem na princip rychlosti a hospodárnosti občanského soudního řízení nelze považovat přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. za vhodné opatření, jestliže není postaveno najisto, jak, případně kdy, skončí řízení v trestní věci.“

22. Žalobce považuje za zcela nehospodárné přerušovat řízení na dost možná desítky let, když lze o předběžné otázce poměrně snadno rozhodnout dle existující judikatury. „ Tím spíše, pokud již odvolací senát Vrchního soudu v Praze ve vedlejším řízení uvedl, že tamní žalobce nemá na požadovaném určení neplatnosti společenské smlouvy zdejšího žalobce naléhavý právní zájem.“

23. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně podle §§ 212, 212a o.s.ř., aniž za tím účelem nařizoval jednání, / § 214 odst. 2 písm. c/, o.s.ř./, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

24. K otázce možnosti přerušení daného řízení odvolací soud úvodem odkazuje na související právní úpravu:

25. Podle ust. § 109 odst.2 písm. c/ o.s.ř., pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.

26. Podle ustanovení § 135 odst. 1 o.s.ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i o osobním stavu, soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.

27. Podle ustanovení § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.

28. Judikatura Nejvyššího soudu ČR se zabývá problematikou přerušení řízení jak v případě, kdy má být předběžná otázka řešena ve výroku rozhodnutí soudu v řízení, do jehož skončení je řízení přerušováno, tak v případě , kdy předběžná otázka není přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní / jako s otázkou předběžnou vypořádal toliko v odůvodnění rozhodnutí / rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 4004/2011 ze dne 3. prosince 2013, v němž je řešena otázka závaznosti hodnocení předběžné otázky jiným soudem.

29. Je zřejmé, že vedle vázanosti rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 135 o.s.ř. judikatura připouští možnost přerušení řízení, kdy ve vedlejším řízení je řešena otázka, jež má rovněž povahu předběžné otázky / viz níže /. Lze odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 5759/2016 ze dne 1.6.2017, kde je akcentováno hledisko hospodárnosti řízení, tedy „aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát.“ Jinak musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud podle § 135 odst. 2 o.s.ř. může vyřešit sám. Dále, v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud ČR rovněž zdůraznil, že ve vztahu k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. je především povinností soudu postupovat v řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná / § 6 o.s.ř./.

30. Dále, v odůvodnění rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1868/2014 ze dne 24.2.2015 je Nejvyšším soudem ČR akcentována otázka stavu / pokročilosti obou řízení.

31. Z uvedeného plyne, že řízení by za určitých okolností bylo možno přerušit dokonce i v případě, kdyby ve vedlejším řízení měla daná otázku rovněž povahu předběžné otázky, šlo by o shodnou předběžnou otázku, jejíž vyřešení by bylo výrazně složité, vyžadující rozsáhlé dokazování, přičemž vedlejší řízení, zpravidla dříve zahájené, by již nacházelo v pokročilém stadiu.

32. Tolik obecné teze.

33. Napadeným usnesením soud řízení přerušil do skončení řízení, vedeného pod sp. zn. 70 Cm 149/2020 při jednání, konaném dnem 26.1.2023, a možno uvést, že podkladem pro takový postup nebyl podnět či návrh ze strany účastníků řízení v tomto směru. Pro úplnost možno říci, že z protokolu z jednání na č.l. 71-72 nevyplývá, že by soud jakkoli komentoval návrh žalovaného na přerušení řízení do skončení trestního řízení.

34. V odůvodnění napadeného rozhodnutí ovšem nejsou uváděny žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že v řízení, do jehož skončení by mělo být řízení přerušeno, je řešena otázka, jež má význam pro rozhodnutí v dané věci. Již z toho důvodu zde není opora pro přerušení řízení ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c / o.s.ř. A dalšími hledisky, jež nastoluje mimo jiné výše uváděná judikatura Nejvyššího soudu ČR, případně je jimi účastníky řízení argumentováno v odvolacím řízení, není třeba se zabývat.

35. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil podle ustanovení § 220 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 167 odst. 2 o.s.ř., jak ve výroku uvedeno.

36. O nákladech odvolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž řízení ve věci u něho skončí / § 151 odst. 1 věta prvá o.s.ř. /.