o zaplacení 6 023 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 76 Cm 85/2020-334 ze dne 6. prosince 2022

1. Rozsudkem soudu prvního stupně rozhodl v bodě I. výroku takto: „Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 6 023 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,25% ročně z částky 6 023 000 Kč od 23. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.“ V bodě II. výroku soud rozhodl takto: „Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobce, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku ve výši 574 253,90 Kč.“

2. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že nárok na zaplacení 6 023 000 Kč s příslušenstvím, jak o něm soud rozhodl v bodě I. výroku rozsudku, odůvodnil žalobce tvrzením, že 22. 5. 2017 byl žalovaný společníkem žalobce s obchodním podílem o velikosti 50 %, kterému odpovídal vklad ve výši 100 000 Kč a rovněž samostatně jednajícím jednatelem žalobce. Toho dne uzavřel žalovaný jako vydlužitel se žalobcem jako zapůjčitelem /za společnost žalobce jednal žalovaný jako její jednatel/ písemnou Smlouvu o zápůjčce ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 14. 9. 2017, jejímž předmětem je finanční zápůjčka až do výše 10 000 000 Kč se smluvním úrokem ve výši 1,5 % ročně do 31. 12. 2017 a od 01. 01. 2018 s úrokem ve výši 1,0 % ročně. Tato finanční zápůjčka měla být ze strany žalovaného vrácena žalobci nejpozději po uplynutí deseti let od podpisu Smlouvy o zápůjčce.

3. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že žalobce v rámci žalobních tvrzení dále uvedl, že současný jednatel žalobce se o Smlouvě o zápůjčce dozvěděl až poté, co žalovaný v rámci probíhajícího soudního sporu o vydání obchodní a účetní evidence Společnosti, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 140/2019, vydal Společnosti na konci roku 2019 část obchodní a účetní evidence Společnosti, jejímž obsahem byla i předmětná Smlouva o zápůjčce. V písemnosti, datované dnem 14. 2. 2020, vznesl žalobce námitku neplatnosti Smlouvy o zápůjčce, ovšem žalovaný si zásilku s danou písemností, zaslanou mu prostřednictvím České pošty s. p., v úložní době nevyzvedl. Proto námitku neplatnosti smlouvy žalobce vznesl rovněž v rámci předmětné žaloby. Pokud jde o dlužnou sumu, žalovaný od žalobce obdržel celkem částku 6 453 000 Kč, dosud vrátil 430 000 Kč.

4. Z odůvodnění rozsudku dále vyplývá, že žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že nikdy neporušil žádné povinnosti jednatele. Uzavření smlouvy nepopírá, smlouva je stále platná, splatnost nastane až v roce 2007, tedy žalobou uplatněná pohledávka dosud není splatná. Pokud žalobce tvrdí, že žalovaný porušil informační povinnost, tak žalovaný má za to, že nesplnění povinnosti nezpůsobí neplatnost smlouvy. Dále žalovaný namítal, že žalobou uplatněná pohledávka zanikla započtením, žalovaný má za žalobcem 10 milionovou pohledávku z průmyslových práv.

5. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž zřejmé, že žalovaný v průběhu řízení uváděl, že na základě smlouvy o zápůjčce žalovaný od žalobce odčerpal částku 6 396 000 Kč. Pokud jde o částku 57 500 Kč, tuto žalovaný čerpal od žalobce na úhradu nákladů spojených s provozem žalobce.

6. V odstavci 5 odůvodnění soud vymezil mezi účastníky nesporné skutečnosti, týkající se čerpání půjčky a jejího částečného vrácení.

7. Z odstavce 6 odůvodnění vyplývají důkazní návrhy, jež žalovaný učinil k prokázání tvrzení, že suma 57 500 Kč, představovaná hotovými výdaji žalovaného, byla řádně vyúčtována a zahrnuta do účetnictví.

8. Z odstavce 8 odůvodnění vyplývá, že jako svou obranu žalovaný uvedl, že má za žalobcem pohledávky / v odstavci 8 odůvodnění vymezené/ jež vůči žalobci započetl. Jednalo se mimo jiné o nájemné na základě nájemní smlouvy ze dne 1.září 2015 za období od 1. ledna 2018 do 30. listopadu 2021. Tato smlouva byla uzavřena v době, kdy žalobce vedle toho, že byl jednatelem, byl i společníkem s 51% obchodním podílem. Smlouva tedy byla uzavřena se souhlasem většinového společníka. Dále je z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, že žalovaný uváděl, že své splatné pohledávky na zaplacení nájemného za období od 1. ledna 2018 do 31. března 2019 v celkové výši 750 000 Kč započítal na úhradu svého závazku vrátit poskytnutou půjčku a tento zápočet je evidován v účetnictví.

9. V odstavci 9 odůvodnění soud popsal další procesní průběh v dané věci takto: „Žalobce podáním dne 14. 2. 2020 vznesl námitku relativní neplatnosti smlouvy o zápůjčce s výzvou k vrácení finančních prostředků, z podacího lístku a vrácené poštovní zásilky bylo zjištěno, že si žalovaný zásilku v úložní době nevyzvedl, žalobce vznesl opětovně námitku neplatnosti smlouvy o zápůjčce ve znění jejího Dodatku v rámci žaloby ke dni 6. 4. 2020. U ústního jednání dne 31. 10. 2022 vznesl též námitku relativní neplatnosti Dohody o narovnání a ukončení licenční smlouvy ze dne 13. 9. 2017 i Licenční smlouvy ze dne 30. 11. 2011, též i Nájemní smlouvy ze dne 1. 9. 2015, též i Smlouvy o umístění sídla ze dne 1. 12. 2017.“

10. Soud v odstavci 10 odůvodnění vymezil zjištění, učiněná na základě provedeného dokazování, v odstavci 11 odůvodnění poukázal na důkazní návrhy, jimž nevyhověl. Mimo jiné „soud zamítl též důkaz znaleckým posudkem k prokázání tvrzení žalovaného, že platby ve výši 57 500 Kč byly žalovaným řádně vyúčtovány a zahrnuty do účetnictví žalobce, neboť zjištění této skutečnosti nebylo pro věc významné. Z ostatních důkazů bylo navíc prokázáno, že platby do účetnictví zahrnuty byly, předmětem sporu zůstalo, zda tyto platby byly účelně vynaložené pro žalobce a v tomto směru bylo nepochybně zjištěno, že účetní společnost platby evidovala bez bližšího zjišťování účelu výdajů.“

11. Dále soud v odůvodnění odkázal na související právní úpravu, danou ustanovením § 54 odst. 1, 2, 3, § 55 odst. 1,2,3,4, § 586 odst. 1, 2 zákona č. 90/2012 Sb. /ZOK /, dále § 437 odst.1, 2 zákona č. 89/2012 Sb. / OZ/.

12. V odstavci 27 odůvodnění se soud zabýval skutečností, že žalovaný při uzavírání smlouvy o zápůjčce vystupoval na obou stranách, předem žalobce neupozornil. Pokud se žalovaný dovolává podacího lístku CN23 EMS, tak z tohoto podacího lístku není patrno, že součástí zásilky byla informace o zápůjčce. Soud uzavřel, že žalovaný porušil povinnost informovat o možném střetu zájmů, existující rozpor zájmů bránil žalovanému, aby za žalobce jednal, přičemž na jednání takového člena statutárního orgánu dopadá dikce ustanovení § 437 OZ. V dané souvislosti soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, RC 102/2016, dále sp. zn. 27 Cdo 1382/2019.

13. V odstavci 28 odůvodnění soud předestřel tyto závěry: „V řízení byl prokázán celý nárok žalobce na zaplacení částky 6 023 000 Kč s příslušenstvím. Bylo prokázáno, že žalovaný tehdy v postavení samostatně jednajícího jednatele a společníka žalobce si bez vědomí a souhlasu nejvyššího orgánu žalobce vyplatil na svůj účet finanční prostředky ve výši 6 023 000 Kč na základě Smlouvy zápůjčce datované dne 22. 5. 2017, která byla uzavřena mezi žalovaným, jako vydlužitelem se žalobcem jako zapůjčitelem a ve svůj prospěch a ke škodě žalobkyně odčerpal z účtu žalobkyně finanční částku ve výši 6 023 000 Kč, jednal ve střetu zájmů člena statutárního orgánu kapitálové obchodní korporace při sjednání smlouvy, která navíc ani nespadala do obvyklého předmětu podnikání žalobce. Co do prokázání účelu přijaté částky 57 500 Kč důkazní břemeno leželo na žalovaném, který však tvrzené výdaje ve prospěch žalobce v tomto rozsahu neprokázal.“

14. V odůvodnění rozhodnutí soud v daném směru konstatoval, že ani z výslechu svědka [Jméno] nevyplynulo, že by se jednalo o účelně vynaložené náklady toliko pro společnost, kdy svědek uvedl, že ohledně zaúčtování získával informace od žalovaného a jeho manželky, nemůže však potvrdit, k jakému účelu hotovost z dokladů, které zaúčtoval, byla použita.

15. V odstavci 29 a 30 odůvodnění se praví: „Žalovaný jako jednatel s povinností jednat s péčí řádného hospodáře si tedy musel být vědom své zákonné povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení § 54 a násl. ZOK, který mu pro takový případ uzavření smlouvy stanovil předchozí oznamovací /notifikační/ povinnost vůči nejvyššímu orgánu žalobce, kterým je valná hromada, přičemž je skutečností vyplývající z obsahu spisu, že žalobce nikdy předem uzavřením Smlouvy o zápůjčce a ani poté neinformoval nejvyšší orgán žalobce o svém záměru uzavřít se žalobcem tuto zcela nestandardní a žalobce poškozující Smlouvu o zápůjčce. Shodně tak žalovaný nikdy neinformoval žalobce, že hodlá uzavřít Dodatek č. 1 ke Smlouvě o zápůjčce. Zákon nestanoví, jakou formou má člen orgánu notifikační povinnost splnit, je tedy možné informovat písemně i ústně, žádná z těchto forem nebyla prokázána. Takovéto tvrzení nebylo prokázáno ani z poštovní zásilky EMS, navíc datované později než byla smlouva o zápůjčce uzavřena. S ohledem na zjištěnou skutečnost, že smlouva o zápůjčce je ze shora uvedených důvodů neplatná, nemohl soud přihlížet k námitce žalovaného, že závazek ze smlouvy doposud není splatný.“

16. V odstavci 31 odůvodnění soud předestřel úvahu, že žalobce po právu se dovolal relativní neplatnosti nejen Smlouvy o zápůjčce ve znění jejího Dodatku č. 1., ale též i Dohody o narovnání a Licenční smlouvy. Tyto smlouvy žalobce nezavazují a nezavazují jej ani zbylé /neprokázané/ pohledávky ze smluv. Nájemní smlouvu ze dne 1. 9. 2015 / jako písařská chyba soudem uvedeno 2115/ soud z totožných důvodů považuje za relativně neplatnou, když žalovaný ji uzavřel sám se sebou bez jakéhokoliv schválení příslušným orgánem /valnou hromadou/ žalobce a ke škodě majetkových práv žalobce. Soud v daném směru uzavřel, že žalobci povinnost k úhradě jakéhokoliv nájemného žalovanému z titulu Nájemní smluv nevznikla, ze stejných důvodů mu nevznikla povinnost ze Smlouvy o umístění sídla.

17. V odstavci 32 odůvodnění soud shrnul takto: „Důsledkem porušení zákazu uzavřít smlouvy ve střetu zájmů, důsledkem porušení povinností člena statutárního orgánu je zde povinnosti vydat neoprávněně přijatou částku 6 023 000 Kč s příslušenstvím. Žalovaný neunesl důkazní břemeno co do uplatněného zápočtu pohledávek vzniklých z titulu vypořádání finančních závazků v souvislosti s licenční smlouvou, ani v souvislosti se smlouvou o umístění sídla ani v souvislosti s nájemní smlouvou, prostředky, kterými se bezdůvodně obohatil, musí vrátit.“

18. Soud žalobě vyhověl, o nákladech řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

19. Proti rozsudku podal žalovaný včasné odvolání a navrhoval jeho změnu ve smyslu zamítnutí žaloby, případně zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

20. Ve svém odvolání žalovaný namítal, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, že soud dospěl na základě provedeného důkazu k nesprávným skutkovým zjištěním, rozhodnutí je částečně nepřezkoumatelné, když soud neprovedl některé žalovaným navrhované důkazy, aniž to řádně odůvodnil a současně se bez uvedení důvodu vůbec nezabýval částí jeho obrany proti žalobnímu návrhu.

21. Odvolatel poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně shledal neplatnou smlouvu o zápůjčce ze dne 22. května 2017 s odůvodněním, že žalovaný jednal při jejím uzavření ve střetu zájmů, aniž o něm informoval žalobce, čímž porušil informační povinnost žalovaného jako jednatele žalobce vyplývající z ustanovení §54 a §55 zák. č. 90/2012 Sb. o obchodních korporacích. Na toto jednání žalovaného jako člena statutárního orgánu pak dle názoru soudu dopadá § 437 zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník a nemůže proto být jednáním platným. Žalovaný s tímto stanoviskem soudu nesouhlasí, je přesvědčen, že ustanovení § 437 zákona č. 89/2012 se na uzavření smlouvy mezi členem statutárního orgánu a korporací vůbec nepoužije, kdy sankci za porušení § 54, 55 zákona číslo 92/ 2012, není neplatnost uzavřené smlouvy, ale případná odpovědnost statutárního orgánu za škodu způsobenou korporaci jednáním v rozporu s povinnostmi statutárního orgánu. Smlouvu o zápůjčce ze dne 22. května. 2017 žalovaný považuje za platně uzavřenou, přičemž závazek z této smlouvy dosud není splatný, a tedy žaloba nemůže být úspěšná.

22. Dále odvolatel namítal, že soud nesprávně dospěl k závěru, že suma 58 000 Kč nebyla použita v prospěch společnosti a žalobci tuto sumu rovněž nesprávně přiznal. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že žalovaný příslušné doklady předal žalobci a tyto byly zahrnuty do účetnictví. Žalovaný namítá, že žalobce neprokázal neoprávněné využití uvedené částky, ve svém účetnictví ji má naopak stále zahrnutou. V dané souvislosti žalovaný dále argumentoval shodně jako v řízení před soudem prvního stupně.

23. Dále ve svém odvolání poukázal žalovaný na skutečnost, že proti nároku se bránil započtením svých pohledávek, kdy započtení v rozsahu 750 000 Kč bylo žalovaným učiněno již před podáním žaloby, v ostatním rozsahu žalovaný započetl pohledávky jako svou procesní obranu v řízení. Soud však příslušné smlouvy / v odvolání popsané / z nichž započítávané pohledávky vznikly, považoval za neplatné.

24. Žalovaný tak jako v případě smlouvy o zápůjčce, nepovažuje daný názor soudu za správný. Pokud jde o platnost nájemní smlouvy ze dne 1. září 2015, tento názor žalovaného je podpořen tím, že tato smlouva byla uzavřena v době, kdy žalovaný byl současně společníkem žalobce s obchodním podílem ve výši 51%, proto je zřejmé, že tato smlouva byla nejen že společnosti /žalobci/ známa, když jí uzavíral její jednatel a většinový společník, ale byla tím uzavírána i se souhlasem většinového společníka. Soudu odvolatel vytýká, že se k této jeho argumentaci nijak nevyjádřil.

25. Dále odvolatel poukázal na skutečnost, že již v případě žalobcem namítané neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 1. září 2015 a smlouvy o umístění sídla ze dne 1. prosince 2017, v řízení uváděl, že mu vznikala za žalobcem pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení. A k prokázání užívání nemovitosti žalovaného žalobcem pro účely výkonu jeho podnikatelské činnosti žalovaný navrhl důkaz výslechem 3 svědků. Soud prvního stupně navržený důkaz bez řádného zdůvodnění neprovedl a obranu žalovaného zápočtem na pohledávky z bezdůvodného obohacení zcela pominul. V tomto směru je rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné.

26. Žalobce ve svém vyjádření k podanému odvolání se plně ztotožnil s přesvědčivými právními a skutkovými závěry soudu první instance, jež jsou pregnantně uvedeny v odůvodnění rozsudku. Odůvodnění napadeného rozsudku je dle žalobce přesvědčivé a opírá se o provedené důkazy, právní normu a platnou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, dopadající na tuto projednávanou věc.

27. Žalobce vyjádřil přesvědčení o tom, že prokázal svá tvrzení v plném rozsahu, prokázal rovněž, že žalovaný, který byl v rozhodné době v postavení samostatně jednajícího jednatele a společníka žalobce, si bez vědomí a souhlasu nejvyššího orgánu žalobce, vyplatil na svůj účet finanční prostředky ve výši 6 023 000 Kč na základě listiny označené jako Smlouvy zápůjčce datované dne 22.05.2017, která byla uzavřena mezi žalovaným, jako vydlužitelem a žalobcem, jako zapůjčitelem / kdy za žalobce jednal žalovaný, jako její jednatel/ ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 14.09.2017 /dále jen „Smlouva o zápůjčce“/. Předmětem Smlouvy o zápůjčce byla finanční zápůjčka až do výše 10 000 000 Kč se smluvním úrokem ve výši 1,5% ročně do období 31.12.2017 a od 01.01.2018 s úrokem ve výši 1,0 % ročně. Sám žalovaný si přitom sjednal ke škodě žalobkyně, že tato jím nezákonně sjednaná finanční zápůjčka má být ze strany žalovaného vrácena žalobci nejpozději po uplynutí deseti /10/ let od podpisu Smlouvy o zápůjčce.

28. Pokud jde o další smlouvy: dle žalobce jsou to žalovaným účelově vytvořené dokumenty v rozporu s § 54 a násl. zákona o obchodních korporacích a § 43 občanského zákoníku. Žalobce namítá, že žalovaný nemohl po právu učinit zápočet neexistujícího a navíc sporného nároku, který má mít podklad v takto nezákonném jednání žalovaného, které si vytvořil sám žalovaný a podepsal je na obou stranách výhradně žalovaný ke škodě majetkových práv žalobce. Dané listiny žalobce nezavazují a navíc jsou neplatné pro rozpor se zákonem.

29. Žalobce rovněž souhlasí se závěry soudu ve vztahu k účetnictví žalobce, jak byly soudem učiněny v kontextu výpovědi účetního.

30. Žalobce navrhuje potvrzení napadeného rozsudku.

31. Při jednání odvolacího soudu účastníci setrvali na svých procesních stanoviscích a na své dosavadní argumentaci, žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR z níž ve výsledku vyplývá, že smlouvy, které žalovaný podepsal sám se sebou, žalobce nezavazují. Žalobce zdůraznil, že jeho názor, že předmětná jednání žalobce nezavazují, je ve shodě s komentářem [tituly před jménem] [Jméno] a komentářem [tituly před jménem] [Jméno].

32. Dále žalobce uvedl, že žalovaný nečestně vyvedl veškerá aktiva žalobce ve svůj prospěch a podniká prostřednictvím nově zřízených společností. Mezi účastníky probíhá spor o vydání účetnictví.

33. Pokud jde o know how na hydrofilní gel, k tomu žalovaný prostřednictvím svého právního zástupce k dotazu člena senátu při jednání odvolacího soudu uvedl, že žalobce skutečně užíval know how na ten hydrofilní gel. Spolupráce probíhala nějakou dobu, vyrábělo se. Pak se ale prokázaly poměrně zásadní skutečnosti, potvrzené trestními orgány z Ukrajiny.

34. Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce odkazem na okolnosti vzniku dané spolupráce, odkazem na vztahy a spory mezi společníky, na vedená řízení, dále na obchodní aktivity žalovaného, jež se týkají hydrofilního gelu.

35. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ust. §§ 212, 212a o.s.ř., a po provedeném jednání / § 214 odst. 1 o.s.ř. /, neshledal předpoklady pro jeho potvrzení ani změnu.

36. Úvodem odvolací soud odkazuje na související judikaturu Nejvyššího soudu ČR.

37. Právní věta, vyplývající z odůvodnění / odstavec 65 / rozsudku Nejvyššího soudu, rozhodujícího velkým senátem ve věci sp.zn. 31 Cdo 1640/2022 dne 5.10.2022, kdy rozsudek je publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí pod číslem 54/2023, zní: 1. Jedná-li zástupce, jehož zájmy jsou ve střetu se zájmy zastoupeného, je tímto jednáním zastoupený vázán vždy, byla-li třetí osoba /s níž zástupce jednal/ v dobré víře, že zástupci svědčí zástupčí oprávnění /že mezi zájmy zástupce a zájmy zastoupeného není rozpor, popř. že existující rozpor neomezuje zástupčí oprávnění zástupce/. 2. Není-li třetí osoba v dobré víře, není zastoupený jednáním zástupce vázán může je však v souladu s § 440 o. z. dodatečně schválit /ratihabovat/. 3. Nedostatku zástupčího oprávnění zástupce /způsobeného nedovoleným střetem zájmů/ se zastoupený dovolá ve smyslu § 437 odst. 2 věty první o. z. tím, že právní jednání bez zbytečného odkladu dodatečně neschválí.

38. Nejvyšší soud v odůvodnění daného rozsudku, v odstavci 45-64 / rubrika „ d) K následkům porušení pravidel o střetu zájmů obecně“/ rozebírá jednání bez zástupčího oprávnění. Odvolací soud na zde předestřenou argumentaci, učiněné vývody a závěry v plném rozsahu odkazuje. Nejvyšší soud mimo jiné učinil závěr, že důsledkem jednání bez zástupčího jednání, respektive při jeho překročení, není nicotnost ani absolutní či relativní neplatnost takového jednání.

39. Pokud jde o další relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, jejíž závěry je třeba vztáhnout na podměry dané věci, odkazuje odvolací soud na rozsudek sp. zn. 32 Cdo 4407/2009 ze dne 17.2.2010, kde jsou činěny závěry v otázce započtení pohledávky. V odůvodnění uvedeného rozsudku se mimo jiné praví: „Nejvyšší soud již opakovaně judikoval, že právní kvalifikace pohledávky /dluhu/ ze strany účastníka řízení je pro platnost právního úkonu nerozhodná. Například v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, uveřejněném pod číslem 13/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil právní závěr, že důvodnost námitky promlčení soud zkoumá ve vztahu k nároku uplatněnému žalobou; není přitom rozhodné, jak účastníci nárok kvalifikovali po právní stránce a z jakých právních důvodů byla námitka promlčení vznesena. Obdobně Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 28. února 2003, sp. zn. 15 Cmo 11/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2003, pod číslem 127.“

40. Nejvyšší soud dále vyjádřil stanovisko: „Obdobně je proto třeba dovodit, že ani právní kvalifikace započítávané pohledávky nemá na započtení /jeho platnost/ vliv. Započíst lze proto platně pohledávku, aniž je právně kvalifikována, je-li jinak dostatečně identifikována a pokud je právně kvalifikována, bez ohledu na její právní kvalifikaci, jestliže existuje a lze ji přiznat i z jiného právního titulu /například nikoliv z titulu smluvního plnění, ale z titulu bezdůvodného obohacení/.“

41. V daném případě odvolací soud nesouhlasí s tím, jak soud prvního stupně vyhodnotil otázku započtení. V této souvislosti je třeba uvést, že jestliže žalovaný tvrdí, že žalobce užíval / nějaké / prostory v domě žalovaného v Pardubicích a že v něm měl umístěné sídlo, dále jestliže tvrdí, že žalobce užíval know how na hydrofilní gel, o němž žalovaný tvrdí, že mu patří, tak obecně vzato k zápočtení může dojít i tak, že se nezapočte pohledávka ze smlouvy, ale pohledávka z bezdůvodného obohacení / viz shora uváděná judikatura Nejvyššího soudu /. I kdyby se žalovaný coby započítávající dlužník domníval, že má a započítává pohledávku ze smlouvy, tak pokud se z té které smlouvy plnilo, byť smlouva žalobce nezavazuje, je možno pohledávku z bezdůvodného obohacení takto započítat. Není významné právní posouzení, ale jde o to, jestli je dostatečně určitě, dostatečně skutkově vymezena ta pohledávka, která je započítávána. Bude na soudu prvního stupně, aby se s touto otázkou vypořádal.

42. Pokud jde o uzavřené smlouvy, zastává odvolací soud ve shodě se závěry Nejvyššího soudu názor, že nikoliv snad, že by předmětné smlouvy byly neplatné, jak dovozoval soud prvního stupně, ale že tyto smlouvy společnost nezavazují. Odvolací soud se ztotožňuje s tím, že soud v dané věci posoudil nárok na zaplacení uplatněné sumy za prokázaný. Nicméně aktuálně není zřejmé, zda případně nárok žalobce nezanikl / částečně či v plném rozsahu /započtením. Bude na soudu prvního stupně, aby danou otázku objasnil.

43. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu podle ust. § 221 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř. k dalšímu řízení. V tomto řízení je soud vázán shora předestřenými právními názory odvolacího soudu.