o určení vlastnictví akcií, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2022, č. j. 80 Cm 11/2020-97,

1. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem žalobu na určení, že žalobkyně „je vlastníkem akcií na jméno číslo 1 až 209 emitovaných společností [Jméno žalované]., IČ [IČO žalované], [adresa] v listinné podobě o jmenovité hodnotě 100 000 Kč za jednu akcii“ (dále též jen „předmětné akcie“) zamítl (výrok I.), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na účet jejího právního zástupce na náhradu nákladů řízení částku 11 200 Kč (výrok II.).

2. Soud prvního stupně vyšel z těchto zjištění:

- dne 25. května 2017 byla uzavřena smlouva o úplatném převodu předmětných akcií mezi „žalobcem“ [správně [Anonymizováno] (dále též jen „původní žalobce“); pozn. odvolacího soudu] jako nabyvatelem a [Anonymizováno] jako převodcem, za kupní cenu 2 150 000 000 Kč, která byla splatná ke dni uzavření smlouvy a měla být uhrazena podle splátkového kalendáře upraveného přílohou č. 2 smlouvy v návaznosti na postup sporu o náhradu škody související se znehodnocením akcií společnosti Kotva, a. s. (dále též jen „předmětná smlouva“);

- z notářského zápisu [Anonymizováno] (ze dne 31. května 2017, sp. zn. NZ 203/2017; pozn. odvolacího soudu) nevyplývá, že by jedním z akcionářů přítomných na valné hromadě (žalované, konané dne 31. května 2017; pozn. odvolacího soudu) byl „žalobce“ (patrně míněn opět původní žalobce; pozn. odvolacího soudu);

- z emailu notářky [Anonymizováno] ze dne 18. září 2018 bylo zjištěno, že tato neměla nikdy v úschově akcie žalované;

- pravomocným usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 7. října 2020, č. j. 12 U 1/2018-187, byl zamítnut návrh na umoření předmětných akcií s odůvodněním, že „žalobce“ (správně původní žalobce; pozn. odvolacího soudu) tvrdil, že je jejich vlastníkem na základě předmětné smlouvy, neboť mu při uzavření předmětné smlouvy nebyly předány a měl za to, že jsou v úschově u [tituly před jménem]. Proto je považoval za ztracené či zničené. V rámci dokazování v tomto řízení bylo zjištěno, že předmětné akcie byly převedeny předmětnou smlouvou na „žalobce“ (správně původní žalobce; pozn. odvolacího soudu), avšak bez rubopisu převodce.

3. Soud prvního stupně na takto ustaveném skutkovém základě dovodil, že k prokázání platného převodu vlastnictví předmětných akcií na jméno z [Anonymizováno] na žalobce (správně patrně původní žalobce; pozn. odvolacího soudu) bylo na žalobkyni, aby prokázala, že byla uzavřena smlouva o převodu akcií, že převáděné akcie byly řádně rubopisovány v její prospěch (správně patrně původní žalobce; pozn. odvolacího soudu) dosavadní vlastnicí [Anonymizováno], a to, že byly předány do dispozice žalobkyně. Tyto skutečnosti žalobkyně neprokázala, když řádně netvrdila rozhodné skutečnosti ohledně rubopisu a předání předmětných akcií. Tudíž je ani nemohla prokázat. Žalobkyně tedy neunesla svoje břemeno tvrzení a důkazní stran § 1103 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a § 269 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) /dále jen „z. o. k.“/, a žaloba proto musela být zamítnuta.

4. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a žalované byla přiznána náhrada za 4 úkony právní služby částka 4x 2 500 Kč a dále 4 paušální náhrady po 300 Kč.

5. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání. Navrhuje jeho zrušení nebo změnu, kterou bude žalobě vyhověno.

6. Zejména namítá, že soud prvního stupně připustil přistoupení žalobkyně do řízení na základě smlouvy o převodu předmětných akcií, ačkoliv původní žalobce a současná žalobkyně deklarovali, že předmětné akcie mezi nimi nebyly fyzicky předány. Pokud soud trvá na tom, že důkazní břemeno žalobkyně neunesla, nemohl by připustit změnu účastenství. Žalobkyně důkazní břemeno unesla, jestliže prokázala, že byla uzavřena písemná smlouva, na základě, které poskytla finanční plnění (zčásti do soudní úschovy), kterou [Anonymizováno] podepsala a stvrdila tak převod akcií, když notářka na základě smlouvy a tradice vykonané za její přítomnosti sepsala notářský zápis, v rámci, kterého byla žalobkyně považována za akcionáře. Žalobkyně dostala předmětné akcie do ruky v okamžiku podpisu smlouvy i v notářské kanceláři a dle jejího náhledu byly opatřeny rubopisem podepsaným jménem a příjmením převodce. Smyslem nové právní úpravy bylo stanovit, že mezi účastníky převodu přechází vlastnictví akcií okamžikem stanoveným ve smlouvě, resp. že účastníci převodu si mohou ujednat okamžik převodu akcií v rámci smluvní volnosti, a že fyzické předání akcií je podstatné pro prokazování vlastnictví akcií před třetími osobami, např. na valné hromadě. Argumentuje vztahem § 1103 o. z. a § 269 odst. 1 z. o. k. Judikatorně se táže, zda je pro zjištění okamžiku nabytí vlastnického práva k akcii, pro účely řízení o určení vlastnictví, rozhodná úprava o. z., podle níž se vlastnické právo nabývá již účinností převodní smlouvy, anebo úprava z. o. k., která okamžik nabytí vlastnického práva spojuje s rubopisem. Dále namítá, že řízení je zatíženo vadami dokazování, protože soud neprovedl žádný důkaz stran uzavření smlouvy o převodu akcií a manipulace s akciemi v notářské kanceláři. Nabízela se výpověď notářky [Anonymizováno] a výpověď [Anonymizováno]. Soud měl přesvědčivěji vykázat úvahy, které jej vedly ke stanovisku o věrohodnosti emailu notářky. Dále je soudu vytýkáno, že nesprávně hodnotil důkazy, což je blíže odůvodňováno. Navrhuje doplnění dokazování označenými důkazy. Je namítáno i to, že subjekt označený jako žalobkyně neexistuje.

7. Žalovaná nepovažuje odvolání za důvodné.

8. Se závěry soudu prvního stupně se ztotožňuje v tom směru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně žalobou uplatněného nároku, tj. že žalobkyni svědčí vlastnické právo k předmětným akciím, tedy že došlo k jejich převodu ve smyslu § 269 odst. 1 z. o. k. z jejich majitele na žalobkyni, resp. jejího předchůdce.

9. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které předcházelo jeho vydání [§ 212 a § 212a o. s. ř.], a odvolání ve věci samé neshledal důvodným.

10. Podle § 263 odst. 3 z. o. k. akcie ve formě cenného papíru na řad se označuje jako akcie na jméno.

11. Podle § 269 odst. 1 z. o. k. akcie na jméno se převádí rubopisem, v němž se uvede jednoznačná identifikace nabyvatele.

12. Podle § 269 odst. 2 z. o. k. k účinnosti převodu akcie na jméno vůči společnosti se vyžaduje oznámení změny osoby akcionáře společnosti a předložení akcie na jméno společnosti.

13. Podle § 1103 odst. 2 o. z. vlastnické právo k cennému papíru na řad se převádí rubopisem a smlouvou k okamžiku jeho předání. O náležitostech rubopisu a jeho přijetí, jakož i o tom, kdo je z rubopisu oprávněn a jak toto oprávnění prokazuje, platí ustanovení právního předpisu upravujícího směnky; převodce cenného papíru však ručí za uspokojení práv z cenného papíru, jen je-li k tomu zvlášť zavázán.

14. Podle § 1103 odst. 3 o. z. vlastnické právo k cennému papíru na jméno se převádí už samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti.

15. Žalobkyně vskutku není v rozsudku soudu prvního stupně jako účastník označena správně, protože její obchodní firma je [právnická osoba]., nikoliv [právnická osoba]. Jde však o zřejmou nesprávnost (chybu v psaní ve výrazu CS), což je zjevné z toho, že IČO, zbylá část obchodní firmy a adresa sídla jsou totožné s obchodní firmou žalobkyně. O totožnosti žalobkyně tak není žádných pochyb.

16. Akcie ve formě na řad se označuje jako akcie na jméno (§ 263 odst. 3 z. o. k.). Charakteristika akcie na jméno je primárně obsažená v z. o. k. jako speciálním předpisu k o. z. a takto má přednost (jak je zřejmé z § 9 odst. 2 o. z.). Uplatní se proto i § 1103 odst. 2 o. z., a nikoliv § 1103 odst. 3 o. z., který nedopadá z uvedeného důvodu na akcie (podobně Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, komentář k § 263 marg. č. 6 a k § 269 marg. č. 1).

17. Podle § 269 odst. 1 z. o. k. se akcie na jméno převádí rubopisem, v němž se uvede jednoznačná identifikace nabyvatele. Toto ustanovení speciálně navazuje na § 1103 odst. 2 o. z., dle něhož se vlastnické právo k cennému papíru na řad (tedy v poměrech posuzované věci akcii na jméno) převádí rubopisem a smlouvou k okamžiku jeho předání. Je tudíž zřejmé, že vlastnické právo k předmětným akciím mohlo být převedeno na základě rubopisu, obsahujícího jednoznačnou identifikaci nabyvatele, smlouvy a předání [§ 1103 odst. 2 o. z.; shodně Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 1103 15)]. Cenný papír na řad a práva z něj tedy nelze převést jen pouhou smlouvou o postoupení pohledávky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2005, sp. zn. 29 Odo 1114/2004).

18. Žalobkyně netvrdila, že by jí předmětné akcie byly předány. Pokud jí předány nebyly, nestala se jejich vlastníkem, neboť nebyl naplněn jeden ze zákonem vyžadovaných předpokladů pro takový následek.

19. Aktivní věcná legitimace žalobkyně k podání žaloby je opodstatněna pravomocným usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. listopadu 2021, č. j. 80 Cm 11/2020-64, kterým bylo rozhodnuto o nástupnictví žalobkyně po původním žalobci dle § 107a odst. 1 o. s. ř., pročež v souladu s ustálenými závěry soudní praxe již není důvodu ji dále zkoumat (tyto závěry soudní praxe nacházejí výraz např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 4343/2013, dle kterých, i když soud prvního stupně chybně vyhoví návrhu žalobce podle ustanovení § 107a o. s. ř., nelze pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně ignorovat, nýbrž soud jej musí v dalším řízení respektovat a z něj vycházet. Správnost pravomocného procesního rozhodnutí nelze totiž přezkoumávat ani mu přisuzovat jiné právní účinky).

20. To, že je z tohoto důvodu žalobkyně subjektem tvrzeného práva, ale neznamená, že jí takové právo i svědčí. To je až výsledkem řízení ve věci samé, které je obsaženo v přezkoumávaném rozsudku. Neboli, předmětem řízení o návrhu ve smyslu § 107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), jež mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí či nikoliv, neboť takové posouzení se týká již posouzení věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2023, sp. zn. 29 Cdo 2649/2022, kde jsou shrnuty judikatorní závěry k této otázce).

21. Jestliže žalobkyni tedy předmětné akcie předány nebyly, nemůže být žaloba na určení jejího vlastnictví k nim úspěšná. Tím, že se žalobkyně bez omluvy nedostavila k jednání nařízenému na den 24. října 2022 a věc byla projednána v její nepřítomnosti, vyloučila se z možnosti být poučena dle § 118a odst. 1 o. s. ř. o tom, aby tvrdila konkrétní skutečnosti o tom, že jí předmětné akcie byly předány. Nic takového ovšem žalobkyně netvrdí ani nyní. Závěr o zamítnutí žaloby pro neunesení břemene tvrzení je tudíž správný.

22. Je zřejmé, že na těchto závěrech by ničeho nezměnilo ani doplnění dokazování výslechy [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a svědka [Anonymizováno], neboť jejich výslech nebyl navržen k žádné rozhodné tvrzené skutečnosti, která by odvolacím soudem dovozený závěr o nedůvodnosti žaloby zpochybnila. Proto byly tyto návrhy zamítnuty.

23. Zbývá dodat, že nepřípadný je i argument o tom, že k převodu akcií stačí smlouva, pokud jde o převod mezi jejich vlastníkem a novým nabyvatelem, ale ve vztahu ke společnosti (§ 269 odst. 2 z. o. k.) je třeba předložit akcie opatřené rubopisem, tj. že ve vztahu ke společnosti je podstatné i předání akcií. Výklad, podle kterého se tyto předpoklady mohou lišit v závislosti na tom, zda má mít převod akcií účinky vůči společnosti či nikoliv, je namístě považovat z hlediska právní jistoty za neudržitelný (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2022, sp. zn. 27 Cdo 1018/2021; totožně co do shodnosti předpokladů srov. též Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, komentář k § 269 marg. č. 2.).

24. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil (výrok I.).

25. Správný však není výrok o nákladech řízení. Soud prvního stupně při určení náhrady nákladů řízení žalované nesprávně určil tarifní hodnotu, ze které je namístě stanovit výši mimosmluvní odměny za úkon právní služby. Posuzovaná věc představuje věc rozhodovanou v řízení o otázkách obchodních společností ve smyslu § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) /dále jen „AT“/, což je opodstatněno typovou obtížností věci, jež se projevuje ve stanovení věcné příslušnosti soudu prvního stupně k jejímu projednání. Za tarifní hodnotu věci se tak považuje částka 50 000 Kč. Ve spojení s § 7 bodem 5 AT proto za každý ze 4 úkonů právní služby (1x převzetí věci, 2x účast na jednání před soudem, 1x vyjádření) náleží žalované 3 100 Kč, celkem 4x 3 100 Kč. Součet částek 4x 3 100 Kč + 4x 300 Kč tak odpovídá 13 600 Kč. Tato částka byla navýšena o 21 % DPH, protože advokát žalované je společníkem právnické osoby zřízené za účelem výkonu advokacie ve smyslu § 137 odst. 3 písm. b) o. s. ř., jež je plátcem této daně s účinností od 1. července 2011 (jak bylo zjištěno např. z webových databází www.ares.cz, www.cak.cz a www.justice.cz). Žalované tak náleží na náhradě nákladů za řízení před soudem prvního stupně 16 456 Kč.

26. Aniž by některý z účastníků brojil proti nesprávnosti samotné výše nákladů řízení, přesto bylo povinností soudu je přezkoumat, protože soud o nákladech řízení rozhoduje vždy z úřední povinnosti (§ 151 odst. 1 o. s. ř.) a není tak vázán rozsahem požadavku uplatněného v odvolání (srov. např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2015, sp. zn. 22 Co 39/2015, uveřejněné pod č. 51/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Při rozhodování o nákladech řízení se tedy neuplatňuje ani zásada zákazu reformatio in peius (zákazu rozhodnutí k horšímu). Dále není právně opodstatněné ukládat žalobkyni povinnost zaplatit tyto náklady na účet právního zástupce žalované, neboť peněžitý dluh lze splnit i v hotovosti [§ 1957 odst. 2 písm. b) o. z.]. Vada tohoto druhu byla soudu prvního stupně již vytknuta v usnesení podepsaného soudu ze dne 26. ledna 2021, č. j. 6 Cmo 298/2020-230.

27. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (výrok II.).

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. (výrok III.), neboť žalovaná byla i v tomto řízení plně úspěšná. Sestávají z náhrady za 1 úkon právní služby ve výši 3 100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. c), § 7 odst. 1 AT], a to za podané vyjádření k odvolání podle § 11 odst. 1 písm. k) AT, a dále z paušální náhrady za tento úkon právní služby ve výši 300 Kč (dle § 13 odst. 4 AT). Celkem tak žalované náleží 4 114 Kč [ 3 100 Kč + 300 Kč) plus 21 % DPH.