o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů likvidátora, k odvolání likvidátorky JUDr. Evy Petrákové, sídlem Na Koupaliště 10, Benice, 103 00 Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2024, č. j. 73 Cm 143/2007–24,

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením přiznal likvidátorce zaniklé společnosti [právnická osoba] v likvidaci (dále jen „společnost“) [tituly před jménem] [jméno FO] odměnu za provedenou likvidaci společnosti ve výši 5 000 Kč, která jí bude vyplacena po právní moci usnesení z účtu Městského soudu v Praze [výrok I.], náhradu hotových výdajů ve výši 2 609 Kč, která bude uhrazena z poskytnuté zálohy na hotové výdaje ve výši 10 000 Kč [výrok II.], a rozhodl, že likvidátorka je povinna zaplatit nespotřebovanou část zálohy ve výši 7 391 Kč na účet Městského soudu v Praze s uvedením příslušných platebních dispozic, a to do tří dnů od právní moci usnesení [výrok III.].

2. Protože likvidátorka byla do své funkce jmenována usnesením ze dne 15. 5. 2007, č. j. 73 Cm 143/2007-5, postupoval soud prvního stupně při určení výše odměny a náhrady hotových výdajů podle vyhlášky č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem (dále jen „vyhláška“). To odůvodnil odkazem na § 3043 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 7 Cmo 286/2018.

3. Výrok I. usnesení soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na § 4 odst. 1 a 2 vyhlášky tím, že s přihlédnutím k odborné kvalifikaci likvidátorky, její odpovědnosti, hospodárnosti likvidace a ke splnění zákonných povinností při likvidaci (byť) nemajetné společnosti náleží likvidátorce zvýšená odměna ve výši 5 000 Kč.

4. Výrok II. a III. usnesení soud prvního stupně odůvodnil tím, že část likvidátorkou vyúčtovaných výdajů na likvidaci společnosti nebyla účelně vynaložena či doložena. Soud prvního stupně nepovažoval za účelně vynaložený výdaj za účetní služby ve výši 3 000 Kč. Likvidátorka soudu předložila účetní doklad vystavený dne 20. 4. 2023, tedy téměř 10 let od výmazu společnosti. K výzvě soudu sdělila, že se jedná o nově vystavený a opětovně uhrazený daňový doklad, neboť původně vydaný nebylo možné dohledat. Uhradila-li likvidátorka již jednou účetní služby, neměla žádný důvod je hradit znovu, a pakliže tak učinila, jednalo se o plnění bez právního titulu, což soud shledává za zcela neúčelné. Likvidátorkou tvrzené vyúčtování, které měla soudu zaslat již v roce 2015, soud nedohledal, přičemž likvidátorka nepředložila žádný důkaz toho, že tak skutečně učinila. Dále soud likvidátorce nepřiznal hotový výdaj ve výši 4 000 Kč za archivaci z důvodu toho, že likvidátorkou k archivaci pověřená společnost [Anonymizováno] nedisponuje za tímto účelem udělenou koncesí, jak soud zjistil z obchodního a živnostenského rejstříku. Jedná se tudíž o osobu k archivaci neoprávněnou, likvidátorkou uplatněný náklad je proto neúčelný (přitom soud prvního stupně odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2024, sp. zn. 14 Cmo 197/2024). Za účelně vynaložený dále soud prvního stupně nepovažoval cestovní výdaj (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 736/12), ani výdaj za použití osobního motorového vozidla při jízdách po městě, v němž má likvidátorka sídlo, neboť v tomto případě existoval k místu prováděného úkonu jiný přiměřený a dostupný způsob dopravy (k tomu soud odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 14 Cmo 243/2019).

5. Za účelně vynaložený (a doložený) hotový výdaj soud prvního stupně naopak shledal výdaj za zveřejnění oznámení v Obchodním věstníku ve výši 2 380 Kč, poštovné ve výši 193 Kč a 36 Kč za ověřování. Jelikož byla likvidátorce dříve přiznána záloha na hotové výdaje ve výši 10 000 Kč, uložil soud prvního stupně likvidátorce nespotřebovanou část této zálohy vrátit.

6. Proti všem výrokům usnesení soudu prvního stupně podala likvidátorka odvolání, navrhujíc, aby odvolací soud změnil napadené usnesení tak, že likvidátorce přizná odměnu ve výši 10 000 Kč a přizná plnou náhradu hotových výdajů ve výši 10 993,80 Kč.

7. Odvolatelka nesouhlasí s výší přiznané odměny a odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2020 (správné datum je 24. 11. 2020, pozn. odvolacího soudu), sp. zn. III. ÚS 1011/20 a § 7 nařízení vlády č. č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích (dále jen „nařízení“), dle něhož lze odměnu likvidátora přiměřeně zvýšit až do výš 20 000 Kč. Likvidátorka je přesvědčena, že v případě nekontaktní společnosti je likvidace složitější, což odůvodňuje přiznání odměny v navrhované výši 10 000 Kč.

8. Dále odvolatelka nesouhlasí s výší přiznané náhrady jí vyúčtovaných nákladů. Ohledně cestovních výdajů uvádí, že je věcí likvidátora, zda pro úkony související s prováděním likvidace zvolí osobní, telefonický či písemný kontakt. Soudu nepřísluší posuzovat oprávněnost použití dopravního prostředku, jeho názor je v tomto směru dehonestující, a navíc nespravedlivý v porovnání s insolvenčními správci či advokáty, jimž jsou cestovní výdaje pravidelně hrazeny. Dále vytýká soudu nepřiznání vyúčtovaných nákladů za účetní služby. K tomu argumentuje absencí předpisu, který by likvidátorovi zakazoval využít služeb třetích osob, a snáší argumentaci stran úkonů, které v obecné rovině odborná firma v případě likvidací společností vykoná, neboť přesahují činnost likvidátora. Rovněž nesouhlasí se závěrem soudu stran nepřiznání nákladů za účtovanou archivaci. Uvádí, že společnost, která archivaci provedla, má zapsanou zprostředkovatelskou činnost, v rámci níž „může vykonávat ledacos“, tedy „třeba i zprostředkovat uložení archivních materiálů“. K tomu popisuje průběh a účel archivace a uzavírá, že soud předem s vynaloženými náklady souhlasil, když na ně likvidátorce vyplatil zálohu. Poukazuje rovněž na skutečnost, že ze strany soudu došlo k tiskové chybě, neboť náklady za ověřování činí 360 Kč a nikoli 36 Kč. V neposlední řadě napadá rozhodovací praxi senátu 73 Cm Městského soudu v Praze, jeho postup považuje za dehonestující a šikanózní.

9. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně (§ 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu /dále jen „o. s. ř.“/), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Na úvod odvolací soud poznamenává, že vzhledem k tomu, že odvolatelka byla do své funkce jmenována usnesením soudu prvního stupně ze dne 15. 5. 2007, č. j. 73 Cm 143/2007-5 (které nabylo právní moci dne 4. 3. 2008) posuzoval odvolací soud její nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen „obch. zák.“), a vyhlášky (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 14 Cmo 348/2015, uveřejněné pod č. 118/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

11. Dle § 71 odst. 6 obch. zák. odměnu likvidátora určuje orgán společnosti, který likvidátora jmenoval. Byl-li likvidátor jmenován soudem, určuje jeho odměnu soud. Likvidátorovi lze přiznat právo na vyplácení zálohy. Jde-li o likvidátora jmenovaného soudem podle § 71 odst. 2 věta druhá, odměna mu nenáleží.

12. Dle § 71 odst. 9 obch. zák. ministerstvo spravedlnosti stanoví vyhláškou pravidla pro určení výše odměny likvidátora nebo člena orgánu společnosti jmenovaného soudem, a v jakých případech náhradu hotových výdajů a odměnu likvidátora hradí stát.

13. Dle § 1 odst. 2 vyhlášky určuje odměnu likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem soud. V případě, kdy jsou odměna likvidátora a jeho hotové výdaje hrazeny státem, vyplácí tyto částky soud.

14. Dle § 4 vyhlášky, skončí-li likvidace dříve, než je zjištěna výše likvidačního majetku, nebo nedostačuje-li likvidační majetek zcela nebo zčásti k úhradě odměny, náleží likvidátorovi odměna ve výši 1 000 Kč (odst. 1). Soud může podle okolností případu odměnu likvidátora podle odstavce 1 přiměřeně zvýšit až do výše 5 000 Kč (odst. 2.)

15. Dle § 8 odst. 1 vyhlášky likvidátorovi náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s prováděním likvidace, zejména na soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie.

16. S ohledem na výše citovaná zákonná ustanovení dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, když odvolatelce za jí provedenou likvidaci přiznal odměnu v maximální možné výši 5 000 Kč. Shora citovaná zákonná úprava (konkrétně § 4 vyhlášky) vyšší odměnu neumožňovala. Je tomu tak bez ohledu na nespokojenost odvolatelky. Závěr soudu prvního stupně je zcela v souladu s vyhláškou a rovněž s ustálenou rozhodovací praxí odvolacího soudu, na níž ostatně soud prvního stupně v napadeném usnesení zcela správně odkázal (vedle shora odkazovaného rozhodnutí viz z novějších např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 14 Cmo 244/2022).

17. Dále se odvolací soud zabýval druhou odvoláním předestřenou otázkou výše náhrady odvolatelkou účtovaných hotových výdajů.

18. Co se týče hotových výdajů vynaložených na službu vedení účetnictví a administrativní práce ve výši 3 000 Kč, kterou odvolatelce poskytla společnost [právnická osoba]., IČO [IČO], sídlem [adresa] (dále jen „[Anonymizováno]“), dokládá odvolatelka tuto službu příjmovým pokladním dokladem č. 5609828 ze dne 20. 4. 2023 a fakturou z téhož dne č. 65/23. [Anonymizováno] odvolatelce poskytl rovněž službu „archivace a manipulace se spisy“ likvidované společnosti a za tuto službu fakturoval částku 4 000 Kč, kterou odvolatelka dokládá fakturou ze dne 20. 8. 2023, č. 111/2023.

19. K dotazu soudu prvního stupně stran vysvětlení a doložení, z jakého důvodu byly obě odvolatelkou předkládané faktury vystaveny až ve dnech 20. 4. 2023 a 20. 8. 2023, když k výmazu společnosti z obchodního rejstříku došlo již dne 18. 7. 2013, odvolatelka sdělila, že příslušné vyúčtování bylo soudu zasláno již dne 2015. Protože fakturu za archivaci a účetní službu odvolatelka nedohledala, byly vystaveny faktury nové, na nichž nebylo možné vystavit datum zpětně. Proto předkládané faktury uhradila odvolatelka znovu a nelze jí přičítat k tíži, že se soud dříve zaslaným vyúčtováním nezabýval a vyúčtování ztratil.

20. Základním předpokladem náhrady hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s prováděním likvidace podle § 8 odst. 1 vyhlášky je, že likvidátor vynaložení těchto hotových výdajů spolehlivě doloží. V poměrech projednávané věci likvidátorka účtované výdaje za účetní služby ve výši 3 000 Kč a archivaci ve výši 4 000 Kč dokládá fakturami, které (mimo jiné) časově zásadně nekorespondují s obdobím likvidace společnosti, jež byla z obchodního rejstříku vymazána dne 18. 7. 2013. Rozhodovací praxe odvolacího soudu je ustálena v závěru, že není-li likvidátor schopen výdaje tohoto typu (vedle vyčíslení) doložit, nezbude, než aby je nesl ze svého v rámci přiznané odměny (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 14 Cmo 322/2016-73, či ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 14 Cmo 243/2019). Ačkoli odvolatelka tvrdí, že soudu prvního stupně vyúčtování těchto výdajů v minulosti zaslala, tuto skutečnost ničím nedokládá. Z obsahu předloženého spisu se žádné dřívější vyúčtování nepodává. Přiznání takovéto náhrady by tedy nemělo oporu ve shora zmíněné právní úpravě, v tom je třeba soudu prvního stupně přitakat. Skutečnost, že odvolatelka tvrzený náklad (zcela zjevně bez právního titulu) hradila opětovně, jde leda tak k její tíži.

21. Nad rámec uvedeného odvolací soud rovněž zcela přisvědčuje závěru soudu prvního stupně stran toho, že odvolatelka vybrala pro splnění povinnosti uchovávat dokumenty (dle § 2 písm. d/ zákonem č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2009 /dále jen „ZoA“/ uvedené v příloze č. 1 ZoA, vzniklé z činnosti společnosti dle § 3 odst. 2 písm. a/ ZoA, § 75 odst. 1 obch. zák. a § 3 odst. 2 písm. e/ ZoA) společnost, která nemá žádné živnostenské oprávnění, a nedisponuje tedy ani koncesí k vedení spisovny. Předmětem podnikání společnosti [Anonymizováno] dle zápisu v obchodním rejstříku je od roku 2015 „činnost účetních poradců, vedení účetnictví“ a „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, před tímto rokem „daňové poradenství“, „provozování ekonomické, poradenské a organizační činnosti“ a „vedení účetnictví“. Tomu odpovídá společenská smlouva založená ve sbírce listin obchodního rejstříku, stejně jako její změny. Předmětem podnikání tedy není vedení spisovny, přičemž povinnost uchovávat dokumenty mají podnikatelé s koncesí k této živnosti (§ 3 odst. 4 ZoA).

22. Z výše uvedeného nelze než dovodit, že likvidátorka nepostupovala s péčí řádného hospodáře (srov. § 71 odst. 5 obch. zák. ve spojení s § 135 odst. 2 a § 194 odst. 5 obch. zák.), když k zajištění spisové služby vybrala společnost bez odpovídajícího oprávnění k výkonu této podnikatelské činnosti, tedy společnost v tomto směru neoprávněně podnikající (§ 63 odst. 2 písm. c/ zákona o živnostenském podnikání, ve znění účinném do 30. 6. 2017). Náhrada výdaje na „archivaci a manipulaci se spisy“ by tedy odvolatelce za předpokladu, že by tento výdaj řádně doložila fakturou vystavenou k odpovídajícímu časovému úseku, stejně nenáležela. Nejde o výdaj účelně vynaložený ve smyslu § 8 odst. 1 vyhlášky. Vyslovené stran pochybení při plnění povinnosti péče řádného hospodáře rezonuje o to více za situace, kdy odvolatelka (dle svého tvrzení) náklad za archivaci dokumentů hradila dvakrát.

23. Co se týče odvolatelkou nárokovaného přiznání náhrady cestovních výdajů, jež jí nebyly soudem prvního stupně přiznány, přistoupil odvolací soud ke zkoumání toho, zda likvidátorce přísluší či nikoli.

24. Likvidátorka konkrétně žádala o náhradu cestovních výdajů ve výši 1 134,8 Kč za 8 cest na trasách s počátkem v [Anonymizováno] koncem v [Anonymizováno] a zpět.

25. Použití osobního motorového vozidla likvidátorkou odvolací soud v dané věci nepovažuje za účelně vynaložený výdaj. Odvolatelce lze přisvědčit, že podle § 8 vyhlášky má mimo jiné právo i na přiznání náhrady cestovních výdajů. Nelze však odhlédnout od skutečnosti, že likvidátorku tíží povinnost tyto výdaje nejen jednoznačně specifikovat, ale i jejich účelnost (k problematice srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 736/2012) doložit. K tomu nedošlo, neboť k doložení účelnosti cestovního výdaje nestačí pouhé rozepsání cestovních výdajů, v němž je uvedeno datum jízdy, označení míst, mezi nimiž byla jízda vykonána (včetně vzdálenosti mezi nimi), a uvedením „navštíveného subjektu“, aniž by odvolatelka tvrdila (a doložila) i skutečnosti, z nichž bude zřejmé, že jízda byla uskutečněna účelně v rámci naplňování účelu likvidace (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2022, sp. zn. 7 Cmo 82/2022). Za účelný výdaj totiž nelze bez dalšího považovat výdaj na použití osobního motorového vozidla při jízdách po městě, v němž se nachází sídlo likvidátora, existuje-li k místu prováděného úkonu jiný přiměřený a dostupný způsob dopravy (typicky využití veřejné dopravy; srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 14 Cmo 243/2019, nebo usnesení ze dne 2. 1. 2024, sp. zn. 14 Cmo 247/2023). V Praze existuje systém městské hromadné dopravy (viz např. www.dpp.cz, § 121 o. s. ř.), přičemž odvolatelka ani netvrdila ani nedoložila, že by jí v jejím využití bránila objektivní překážka. Nezbývá tak, než aby likvidátorka takto vzniklé cestovní výdaje rovněž nesla ze svého v rámci přiznané odměny.

26. V neposlední řadě se odvolací soud zabýval tvrzením odvolatelky stran „tiskové chyby“ v napadeném usnesení, kdy jí měla být soudem prvního stupně chybně přiznána částka toliko 36 Kč za ověření namísto 360 Kč. Z odvolatelkou předloženého příjmového pokladního dokladu ze dne 29. 11. 2013 vystaveného [jméno FO] – notářkou v Praze se podává, že za ověření podpisu účtovala 36 Kč, jak uvedl soud prvního stupně v napadeném usnesení, tedy nikoli odvolatelkou tvrzených 360 Kč. K „tiskové chybě“ ze strany soudu tudíž nedošlo. Soud prvního stupně ve výši přiznaného nákladu nepochybil[Anonymizováno]

27. Odvolací soud tak uzavírá, že odvolatelkou účelně vynaloženými a doloženými náklady ve smyslu § 8 odst. 1 vyhlášky jsou toliko výdaje za zveřejnění oznámení v Obchodním věstníku ve výši 2 380 Kč, poštovné ve výši 193 Kč a 36 Kč za ověření podpisu. Odvolatelce tak náleží soudem prvního stupně správně přiznaná náhrada hotových výdajů spojených s likvidací v celkové výši 2 609 Kč. Nespotřebovanou část zálohy ve výši 7 391 Kč je odvolatelka povinna vrátit soudu prvního stupně.

28. S ohledem na výše uvedené důvody odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).