o zrušení výmazu společnosti JABLONECKÁ REALITNÍ a.s. v likvidaci z obchodního rejstříku, o jejím vstupu do likvidace a jmenování likvidátora, k odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2020, č. j. 80 Cm 32/2019-103,

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením zamítl návrh navrhovatele na zrušení výmazu společnosti [Anonymizováno] (dále jen „společnost“) z obchodního rejstříku a jejím vstupu do likvidace a jmenování likvidátora (výrok I.), navrhovateli uložil povinnost zaplatit společnosti na účet jejího právního zástupce částku 6 800 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II.).

2. Soud prvního stupně vyšel (výhradně) z tvrzení navrhovatele; uzavřel, že žádný majetek společnosti nebyl po jejím výmazu z obchodního rejstříku zjištěn, resp. navrhovatel takové tvrzení nepřinesl.

3. Navrhovatel neuvedl, na které z jím tvrzených alternativ setrvává. Tvrdil, že neznámý majetek má spočívat alternativně v potencionální pohledávce společnosti (ve výši rozdílu mezi cenou kupní a cenou tržní), jež může vzniknout, bude-li jako neplatná posouzena smlouva o převodu pozemků (uzavřená dne 5. srpna 2011 mezi společností a společnosti [Anonymizováno], dále jen „QI“), nebo ve vlastnictví těchto pozemků, bude-li smlouva absolutně neplatná. Rovněž tak u druhé jím zmíněné pohledávky (z titulu náhrady škody, či bezdůvodného obohacení vůči likvidátorovi zaniklé společnosti porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře spočívající ve vyplacení částky 5 500 000 Kč společnosti QI) blíže navrhovatel ničeho k existenci takové pohledávky netvrdil (tvrdil toliko její potencionální existenci). Další navrhovatelem tvrzené nároky z nesprávně provedené likvidace rovněž nejsou majetkem, jenž by existoval ke dni výmazu společnosti z obchodního rejstříku. Jiný zájem právní ochrany (§ 209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“) neshledal; není jím ani navrhovatelem tvrzený čistě ekonomický zájem (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 3483/2017 a sp. zn. 30 Cdo 113/2014). Dokazování soud prvního stupně neprováděl.

4. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), procesně neúspěšnému navrhovateli uložil povinnost zaplatit společnosti částku 6 800 Kč, sestávající z nákladů právního zastoupení za dva úkony právní služby po 3 100 Kč, dva režijní paušály po 300 Kč.

5. Proti tomuto usnesení podal navrhovatel odvolání, navrhuje, aby odvolací soud usnesení soud prvního stupně změnil a návrhu vyhověl, nebo aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Odvolatel má za to, že soud prvního stupně řízení zatížil vadou, když sám aktivně nezjišťoval rozhodné skutečnosti, ani aktivně nezjišťoval existenci důvodů pro obnovu zápisu. Má za to, že v daném případě byly splněny zákonem vymezené podmínky pro vyhovění předmětnému návrhu. Společnost je vlastníkem pozemků v katastrálním území [Anonymizováno] (jež blíže specifikuje), neboť kupní smlouva ze dne 15. srpna 2011, uzavřená mezi společností (coby prodávajícím) a společností QI (jako kupujícím), za kupní cenu 15 mil. Kč, a rovněž tak na ni navazující kupní smlouva z totožného dne uzavřená mezi QI (jako prodávajícím) a společností [Anonymizováno] (coby kupujícím) za částku 45 mil. Kč, jsou s odkazem na § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obch. zák.“) neplatnými právními úkony, když převod byl realizován mezi osobami jednajícími ve shodě. Tuto skutečnost likvidátor při likvidaci společnosti pominul, společnost tak má za bývalým likvidátorem společnosti rovněž pohledávku z titulu náhrady škody. Dále má společnost pohledávku z titulu náhrady škody vůči bývalému členu představenstva (Tomáši Kořínkovi), jež dne 2. září 2013 převedl z účtu společnosti na účet společnosti QI částku 5,5 mil. Kč, aniž by byl zřejmý účel platby. Je tak zřejmé, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Navrhovatel řádně majetek společnosti označil, osvědčil tak důvody pro obnovení zápisu společnosti.

7. Společnost s podaným odvoláním nesouhlasila, navrhla potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně.

8. Má za to, že v daném případě nebyly naplněny předpoklady § 209 o. z. pro vyhovění návrhu, již jen z tvrzení navrhovatele je zřejmé, že se nejedná o před výmazem společnosti z obchodního rejstříku známý majetek společnosti; tvrzení navrhovatele jsou nepodložená, účelová, navíc podmíněná a alternativní. Zájem navrhovatele je čistě ekonomický, což není možno považovat za zájem postačující (odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 3483/2017).

9. Odvolací soud přezkoumal k odvolání navrhovatele rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení tomuto rozhodnutí předcházející dle § 212 a § 212a odst. 2, 3 a 5 o. s. ř. a dospěl k následujícím závěrům.

10. Podle § 209 o. z. zjistí-li se neznámý majetek právnické osoby po jejím výmazu z veřejného rejstříku nebo objeví-li se jiný zájem hodný právní ochrany, soud na návrh toho, kdo osvědčí právní zájem, zruší výmaz právnické osoby, rozhodne o její likvidaci a jmenuje likvidátora. Kdo vede veřejný rejstřík, do něho podle tohoto rozhodnutí zapíše obnovení právnické osoby, skutečnost, že je v likvidaci a údaje o likvidátorovi. Od obnovení se na právnickou osobu hledí, jako by nikdy nezanikla (odst. první). Byla-li právnická osoba obnovena vzhledem k zjištění neznámého majetku, obnoví se neuspokojené pohledávky jejích věřitelů (odstavec druhý).

11. Řízení o obnovení likvidace právnické osoby dle § 209 o. z. je řízením ve statusové věci právnické osoby podle § 85 písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále též jen „z. ř. s.“); řízení lze zahájit jen na návrh, účastníky řízení jsou pak dle § 6 z. ř. s. navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má v být v řízení jednáno.

12. Okruh aktivně věcně legitimovaných osob byl zákonodárcem (v citovaném § 209 o. z.) vymezen široce. Zákonodárce – jak se podává již jen z textu citovaného ustanovení - neomezil okruh osob, které mohou podat návrh jejich konkrétní specifikací (výčtem), právě naopak otevřel možnost podat návrh osobám, jež osvědčí právní zájem. Je zřejmé, že navrhovatel musí mít k (již) zaniklé právnické osobě vztah, tento předpoklad nepochybně naplňuje (i) její bývalý společník (shodně viz Janošek, V. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V., a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, 280 s. a Pokorná, J., in Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Wolters Kluwer, 2014, dostupné v ASPI]. Převedeno do poměrů projednávané věci to znamená, tvrdí-li navrhovatel, coby insolvenční správce dlužníka [společnosti [právnická osoba], IČO [IČO] (dále jen „dlužník“)], že dlužník byl v době likvidace jediným akcionářem společnosti, nemůže závěr soudu prvního stupně, že navrhovatel nemá na podání předmětného návrhu právní zájem bez dalšího obstát. Odkazuje-li soud prvního stupně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2019, sp. zn. 27 Cdo 3483/2017, přehlíží, že zmiňované rozhodnutí je vystavěno na odlišném skutkovém i právním základě /zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora, včetně výkladu § 93 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)/.

13. Přiléhavým odvolací soud neshledal ani závěr soudu prvního stupně o tom, že „navrhovatel neuvedl žádná relevantní tvrzení“ k „neznámému majetku“ společnosti.

14. Z obsahu spisu se podává, že navrhovatel (již v návrhu ze dne 13. února 2019) tvrdil, že v rámci likvidace společnosti nebyl vypořádán veškerý (v době likvidace známý) majetek společnosti, konkrétně pohledávka společnosti za společností QI, jež je představována rozdílem mezi kupní cenou (16 mil. Kč) sjednanou v kupní smlouvě a cenou tržní (45 mil. Kč) za (v návrhu specifikované) pozemky nacházející se v k. ú. [Anonymizováno], jež společnost kupní smlouvou uzavřenou dne 15. srpna 2011 ve 12.00 hod. (dále jen „kupní smlouva“) převedla na společnost QI za výše uvedenou částku 16 mil. Kč, a společnost QI předmětné pozemky téhož dne (tj. 15. srpna 2011) o hodinu později (tj. ve 13.00 hod.) převedla na společnost [Anonymizováno] za (výše zmíněnou částku) 45 mil. Kč. Navrhovatel dále tvrdil, že v době uzavření kupní smlouvy byla společnost QI osobu jednající se společností ve shodě, došlo tak k porušení § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění do 31. prosince 2013; kupní smlouva je tak absolutně neplatným právním úkonem. Předmětné pozemky, popř. pohledávka ve výši rozdílu mezi sjednanou kupní cenou a cenou tržní, náleží společnosti. Tento majetek nebyl v rámci likvidace vypořádán. Svá tvrzení navrhovatel dále (obsáhle) rozvedl v podání ze dne 12. srpna 2019 (č. l. 31 a násl.) a rekapituloval při jednání dne 24. srpna 2020.

15. Soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí (k těmto tvrzením) omezil na pouhé konstatování, že „navrhovatel neuvedl, kterou z těchto dvou podob neznámý majetek má“ a tudíž, že jeho tvrzení nejsou dostatečná. Takový závěr však není možno považovat za správný. Je tomu tak s ohledem na výše rekapitulovaná tvrzení navrhovatele podávající se z jeho návrhu (a následujících podání), jež je nutno posuzovat optikou § 20 odst. 1 z. s. ř. (a z něj plynoucí zásady vyšetřovací).

16. Není pochyb, že i navrhovatele v řízení o zrušení výmazu společnosti z obchodního rejstříku do určité míry tíží povinnost tvrdit a prokazovat pro věc podstatné skutečnosti, avšak nenaplnění této procesní povinnosti nemá bez dalšího (na rozdíl od sporného řízení) za následek rozhodnutí v jeho neprospěch. Jakkoliv nelze z § 20 odst.1 z. ř. s. dovozovat, že by soud musel složitě pátrat po tvrzeních (či důkazech), neboť ani vyšetřovací zásada nenahrazuje na prvním místě stojící aktivitu navrhovatele, citované ustanovení však brání tomu, aby soud, který nepovažuje určitou (pro rozhodnutí věci relevantní) skutečnost za tvrzenou, zamítl bez dalšího návrh na zahájení řízení pro neunesení břemene tvrzení. Jestliže tak soud prvního stupně učinil, domnívaje se, že navrhovatel nemá možnost vznést více alternativních podob neznámého majetku společnosti a tedy, že řádně nesplnil povinnost tvrzení, zatížil řízení vadou, jež mohla mít (a měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

17. Shodný závěr je namístě přijmout i k dalšímu navrhovatelem tvrzenému neznámému majetku společnosti, jímž má být (dle tvrzení navrhovatele) pohledávka společnosti ve výši 5,5 mil. Kč za společností QI (z titulu půjčky, resp. bezdůvodného obohacení), či vůči bývalému členu představenstva společnosti (z titulu náhrady škody pro porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře).

18. Odvolacímu soudu neuniklo pozornosti, že navrhovatel při jednání soudu prvního stupně konaném dne 24. srpna 2020 (viz protokol na č. l. 95, konkrétně jeho strana 3) rozšířil svá tvrzení o další (nové) skutečnosti pro vyhovění návrhu na zrušení výmazu společnosti, když uvedl, že neznámým majetkem je (může být) rovněž pohledávka společnosti na náhradu škody ve výši 25 mil. Kč způsobené společnosti bývalým členem představenstva Tomislavem Kořínkem porušením povinnosti jednat při uzavírání kupní smlouvy s péčí řádného hospodáře. Pak ovšem takové podání, jímž navrhovatel rozšířil důvody pro vyhovění předmětného návrhu a domáhá se tak sice téhož, ale (i) na základě jiného skutkového stavu, je změnou návrhu, o níž soud musí v souladu s § 95 o. s. ř. rozhodnout. Jestliže takto soud prvního stupně nepostupoval, zatížil i tímto řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navíc je na místě dodat, že tomuto navrhovatelem (dalšímu) tvrzenému důvodu pro vyhovění návrhu, soud prvního stupně ve svém rozhodnutí nevěnoval (žádnou) pozornost.

19. Proto odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvoláním napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, za současné aplikace § 214 odst. 2 písm. d) o. s. ř.

20. V dalším řízení soud prvního stupně rozhodne o změně návrhu, nařídí jednání, provede v potřebném rozsahu dokazování, bude se zabývat navrhovatelem tvrzenými důvody (zohlední jím uváděné časové a personální souvislosti) ve vazbě na závěr o skutkovém stavu věci a příslušnou hmotněprávní úpravu a relevantní soudní judikaturu. Znovu pak o věci rozhodne, včetně nákladů řízení před soudy obou stupňů.

21. Podle § 226 odst. 1 o. s. ř. je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu.