o určení spoluvlastnického práva k nemovitostem, k odvolání žalobkyně a žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2020, č. j. 80 Cm 152/2019 - 88,

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl o zastavení řízení [výrok I.], současně rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního ve výši 1 000 Kč žalobkyni [výrok II.], a dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované straně na náhradě nákladů řízení částku 16 940 Kč [výrok III.].

2. Usnesení soud prvního stupně odůvodnil tím, že v nadepsaném řízení se žalobkyně žalobou u něj podanou dne 22. července 2019 domáhá určení, že je vlastníkem 7/8 pozemku parc. č. [Anonymizováno] o výměře 816 m2, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří a 7/8 stavby č. p. [Anonymizováno], občanská vybavenost, postavené na pozemku parc. č. [Anonymizováno], vše zapsáno na LV č. [Anonymizováno] pro katastrální území [adresa] – místní část obce [adresa], obec [adresa] u Katastrálního úřadu pro hlavní město [Anonymizováno] /dále jen „nemovitosti“/. Přitom rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 24. července 2007, č. j. 11 C 57/2006 - 434, který ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2011, č. j. 16 Co 448/2008 - 861, nabyl právní moci dne 28. dubna 2011, byla žaloba na určení, že vlastníkem nemovitostí je žalobkyně, zamítnuta /dále jen „dřívější řízení“ a „dřívější rozsudky“/. Dovolání podaná proti zmíněnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2011 byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo 635/2013, odmítnuta. Podle soudu prvního stupně je tak dán důvod pro zastavení řízení pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) dle § 159a odst. 4, § 103 a § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu /dále jen „o. s. ř.“/. O vrácení poměrné části zaplaceného soudního poplatku za žalobu soud prvního stupně odůvodnil § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích /dále jen „ZSop“/. Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 146 odst. 2 o. s. ř. a v odůvodnění specifikovanou judikaturu Ústavního soudu a komentářovou literaturu. Žalobkyně z procesního hlediska zavinila zastavení řízení, když podala žalobu ve věci, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto, a proto je povinna nahradit žalované náklady řízení. Ty spočívají v odměně advokáta za pět úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení a čtyři písemná vyjádření ve věci ze dne 25. listopadu 2019, 20. ledna 2020, 17. února 2020 a 3. dubna 2020) po 2 500 Kč dle § 11 odst. 1 písm. a) a d), § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v pěti paušálních náhradách po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a náhradě 21% DPH z částky 14 000 Kč ve výši 2 940 Kč. Celkem činí náhrada nákladů řízení 16 940 Kč.

3. Proti usnesení soudu prvního stupně podaly obě účastnice řízení odvolání. Žalobkyně proti všem jeho výrokům, přičemž navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná proti výroku III. usnesení o nákladech řízení, navrhujíc, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 442 860 Kč.

4. Žalobkyně argumentuje tím, že napadeným usnesením bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Soud prvního stupně postupoval svévolně ve prospěch žalované strany, nenařídil ve věci jednání, jeho závěry jsou manipulativní, nesprávně vyhodnotil věcnou příslušnost soudů, okruh účastníků řízení, petit žaloby a jeho změnu, časovou a věcnou podřízenost žalobkyně konkursnímu režimu a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Žalobkyně podrobně rozebírá průběh řízení před vydáním dřívějších rozsudků a dovozuje, že není dána soudem prvního stupně dovozená překážka věci pravomocně rozsouzené. V daném případě nejde o totožnost účastníků řízení, ani není dána totožnost předmětu řízení.

5. Žalovaná s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 598/2000 namítá, že pokud je předmětem právního úkonu nemovitá věc, která je penězi ocenitelná, nelze při rozhodování o nákladech řízení vycházet z tarifní hodnoty vyplývající z § 9 odst. 3, ale je třeba aplikovat § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Hodnotu nemovitostí mohl soud prvního stupně dovodit z rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 21. března 2017, č. j. 21 C 392/2006 - 504, jímž bylo rozhodováno o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví s [Anonymizováno] s 1/8 podílem na nemovitostech. Vypořádací podíl o velikosti 1/8 byl stanoven na základě znaleckého posudku č. [Anonymizováno] vypracovaného znalcem [Anonymizováno] částkou 5 125 000 Kč. Z toho vyplývá celková hodnota nemovitostí 41 mil. Kč. Skutečnost, že posudek je staršího data a hodnota nemovitostí je ke dni vydání napadeného rozhodnutí vyšší, je příznivější pro žalobce. V neposlední řadě bylo ocenění nemovitostí obsaženo v prohlášení zakladatele [Anonymizováno] o nepeněžitém vkladu do základního jmění společnosti [Anonymizováno] ze dne 22. března 1995, předloženém spolu s žalobou. Odměna za jeden úkon právní služby tak činí 60 700 Kč, z toho je třeba při výpočtu náhrady nákladů řízení vyjít. Soud prvního stupně navíc pominul první podání žalované ve věci ze dne 8. října 2019, správně měl přiznat náhradu za 6 úkonů právní služby a celková výše náhrady nákladů řízení činí 442 860 Kč.

6. Odvolací soud předně podotýká, že rozhodnutí soudu prvního stupně netrpí namítanou vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti. Z jeho odůvodnění lze seznat, jakými úvahami se soud prvního stupně řídil a z jaké právní úpravy a z jakých judikaturních závěrů vyšel. Ke kritériím posouzení přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupný spolu s další níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu též na www.nsoud.cz).

7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.

8. Pro srozumitelnost odvolací soud připomíná, že usnesením ze dne 9. června 2021, č. j. 14 Cmo 349/2020 - 140, rozhodl o tom, že s ohledem na fúzi splynutím bude namísto zaniklé společnosti [Anonymizováno], IČO [IČO], naposledy sídlem [adresa], pokračováno na žalované straně s právní nástupkyní [Anonymizováno]

9. Dále je vhodné připomenout, že na majetek žalobkyně byl prohlášen konkurs s účinky k 25. únoru 2020, a že insolvenční správce podáními ze dne 19. srpna a 7. září 2020 sdělil, že se rozhodl nevstoupit do nadepsaného řízení, neboť po projednání se zástupci věřitelů nyní nevidí reálnou naději na úspěch a vystavil by se riziku náhrady nákladů řízení, nenavrhuje tedy pokračovat v řízení. Žalobkyně pak podáními ze dne 24. srpna 2020 a 4. září 2020 navrhla s odkazem na § 264 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), pokračování v řízení s tím, že sama zůstává jeho účastníkem.

10. Nadepsané řízení je sporem ve věci vyplývající z právních vztahů, které souvisí se zakládáním obchodních korporací a podle § 9 odst. 2 písm. e) o. s. ř. je v prvním stupni dána věcná příslušnost krajských soudů.

11. Z předloženého spisu se podává vydání dřívějších zamítavých rozsudků a odmítnutí souvisejícího dovolání.

12. Klíčovou otázkou řešenou soudem prvního stupně a předestřenou v odvolání žalobkyně je existence překážky věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) v nadepsaném řízení dle § 159a odst. 5 o. s. ř. ve vztahu k dřívějším rozsudkům.

13. Podle § 103 o. s. ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).

14. Podle § 159a odst. 5 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě pro jiné osoby věc projednávána znovu.

15. Podle § 104 odst. 1 věta prvá o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.

16. Překážka věci pravomocně rozhodnuté se řadí mezi tzv. negativní procesní podmínky. Soud zjišťuje její existenci z úřední povinnosti. Je-li tato překážka dána, má to za následek zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. V takovém případě nejde o projednání věci samé, a není tedy třeba nařizovat jednání (srov. § 115 odst. 1 o. s. ř.).

17. Z četné a ustálené soudní judikatury vyplývá, že „rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení vlastnictví k věci, protože soud dospěl k závěru, že žalobce vlastníkem není, je v tomto závěru závazný (§ 159 odst. 2 o. s. ř.) a soud je povinen z něj v jiném řízení mezi stejnými účastníky vycházet“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

18. Ovšem „subjektivní účinky právní moci rozhodnutí se zásadně mohou vztahovat pouze na ty osoby, které byly účastníky řízení, nikoliv na osoby třetí, které se řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, neúčastnily, a tudíž nemohly uplatňovat procesní práva a neměly na výsledek řízení žádný vliv. Pokud tedy soud rozhodl o vlastnickém právu k věci v řízení, ve kterém vystupovaly jako účastníci jiné osoby, musí se v novém řízení s jinými účastníky vyrovnat se závěry předchozího rozsudku, není však jimi vázán“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013, sp. zn. 22 Cdo 2675/2012). Stran okruhu účastníků řízení je z hlediska jejich totožnosti rozhodující stav v době rozhodnutí soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 25 Cdo 4287/2009).

19. K tomu je třeba v tomto kontextu dodat, že není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení. Stejně tak se řízení týká stejných osob v případě, kdy v novém řízení vystupují z důvodu universální nebo singulární sukcese právní nástupci účastníků pravomocně skončeného řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, pokud by byl skutek (skutkový děj) soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo 530/2004).

20. V poměrech projednávané věci je třeba vyjít z toho, že účastníky dřívějšího řízení byla žalobkyně (v postavení žalované 1/) i [Anonymizováno], IČO [IČO], sídlem [adresa] (v postavení žalované 3/), z níž fúzí rozdělením k 1. říjnu 2007 vznikla (mimo jiné) již zmíněná společnost [Anonymizováno], právní předchůdkyně současné žalované. Společnost [Anonymizováno] byla s ohledem na zmíněnou přeměnu jako žalovaná 3/ účastníkem odvolacího řízení u Městského soudu v Praze. Totožnost účastníků řízení je tímto dána.

21. Současně je dán shodný předmět řízení. [Anonymizováno] se jako menšinový spoluvlastník v dřívějším řízení domáhala z důvodu právní jistoty určení, zda je či není společnost [Anonymizováno] vlastníkem 7/8 podílu na nemovitostech, a to s odkazem na prohlášení [Anonymizováno] jakožto zakladatele společnosti [Anonymizováno], IČO [IČO] ze dne 22. března 1995 /dále jen „prohlášení“/. Soudy v dřívějším řízení řešily základní otázku platnosti prohlášení, a tedy zda došlo na jeho základě k platnému vložení nemovitostí do společnosti [Anonymizováno] Dospěly přitom shodně k závěru o platnosti prohlášení a správnosti navazujícího zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Žalobce nyní nepřípustně znovu sporuje platnost prohlášení a z jeho neplatnosti odvíjí žalobou uplatněný shodný nárok.

22. Závěr soudu prvního stupně o existenci neodstranitelné překážky věci pravomocně rozhodnuté a důvodu zastavení řízení dle shora citované právní úpravy je správný.

23. Závislý výrok o vrácení poměrné části soudního poplatku má oporu v již zmíněném § 10 odst. 3 ZSop.

24. Při rozhodování o nákladech řízení soud prvního stupně správně vyšel z § 146 odst. 2 o. s. ř. a žalobkyni správně uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalované straně. V době podání žaloby v nadepsané věci (dne 22. července 2019) již bylo dřívější řízení řadu let pravomocně skončeno. O tom, že žalobkyně z procesního hlediska zavinila zastavení řízení, nemůže být pochyb. Je tak povinna zaplatit žalované straně náhradu nákladů řízení.

25. Stran výše náhrady v obdobných věcech odvolací soud ve své rozhodovací praxi vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž lze-li hodnotu nemovité věci vyjádřit v penězích, je zapotřebí výši mimosmluvní odměny podle advokátního tarifu stanovit podle tarifní hodnoty odpovídající ceně určovací žalobou dotčené nemovitosti (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2453/2013, ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2914/2013, nebo ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 449/2014, ze dne 2. září 2015, sp. zn. 28 Cdo 1302/2015, ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, ze dne 7. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 1289/2016). Ovšem Nejvyšší soud současně judikuje, že pro stanovení výše odměny za zastupování advokátem v těchto věcech za situace, kdy chybí spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně nemovitosti (hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi), je vyloučeno užití obecného ustanovení o tarifní hodnotě (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu) a je třeba aplikovat speciální ustanovení advokátního tarifu o výši tarifní hodnoty (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, nebo ze dne 20. července 2016, sp. zn. 28 Cdo 4947/2015).

26. V poměrech projednávané věci se z obsahu spisu nepodává aktuální údaj o ceně předmětných nemovitostí. Žalovanou zmiňované prohlášení z roku 1995 ani znalecký posudek z roku 2016 nelze použít s ohledem na značný časový odstup. Ani nelze bez dalšího vyjít z předpokladu, že hodnota nemovitostí je v současné době na vzestupu, jak uvažuje žalovaná. Vždy je třeba prověřit a zohlednit aktuální stavebně-technický stav daných nemovitostí a další významné okolnosti, jež spoluurčují jejich aktuální obvyklou cenu. To by si bez pochyby vyžádalo časově náročnější znalecké posuzování, při němž by bylo třeba zachovat možnost účastníků řízení vyjádřit se ke znaleckému posudku, případně nařídit jednání za účelem výslechu znalce a provedení dalšího dokazování ke zjištění ceny nemovitostí. Zjevně by tím došlo k podstatnému prodloužení odvolacího řízení. Takový postup odvolací soud za dané procesní situace považuje za nepřiměřený, neúčelný a nehospodárný. Proto bylo v daném případě na místě stanovit odměnu advokáta žalované za jeden úkon právní služby za použití soudem prvního stupně zmíněného § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu. Výše odměny za jeden úkon právní služby pak podle ustanovení advokátního tarifu uváděných soudem prvního stupně činí 2 500 Kč. Soud prvního stupně nepochybil, když vyšel z toho, že advokát žalované v řízení před soudem prvního stupně učinil pět úkonů právní služby. Odvolací soud vychází z toho, že obsah podání ze dne 8. října 2019 je obsahově v zásadě identický s obsahem podání žalované ze dne 25. listopadu 2019, přičemž se nejedná o vyjádření k výzvě soudu prvního stupně. Ve vztahu k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud ve zbytku pro stručnost odkazuje na odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, s nímž se ztotožňuje.

27. S ohledem na shora uvedené skutečnosti odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

28. O nákladech řízení odvolací soud rozhodl tak, že jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků, neboť ani jeden se svým odvoláním v odvolacím řízení neuspěl.