o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů likvidátora, k odvolání likvidátorky VPI CZ, v. o. s., IČO 030 07 740, sídlem Sokolovská 5/49, Karlín, 186 00 Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 10. 2024, č. j. 37 Cm 210/2023–34,

1. Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví uvedeným usnesením zamítl návrh na schválení konečné zprávy o průběhu likvidace ze dne 11. 9. 2024 [výrok I.], přiznal likvidátorce zaniklé společnosti [právnická osoba] v likvidaci (dále jen „společnost“), tj. společnosti [právnická osoba]. (dále jen „likvidátorka“), odměnu za provedenou likvidaci společnosti ve výši 10 865 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 70 Kč, s tím, že odměna a hotové výdaje budou uhrazeny z likvidačního zůstatku společnosti [výrok II.].

2. Soud prvního stupně výrok I. usnesení odůvodnil tím, že ke dni vydání usnesení soudu prvního stupně společnost zanikla, návrh na schválení konečné zprávy se tak stal bezpředmětným (k tomu odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2020, sp. zn. 7 Cmo 231/2020).

3. Výrok II. usnesení odůvodnil s odkazem na § 195 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), § 5 odst. 1 a § 6 odst. 1 a 3 a nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují se některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích (dále též jen „nařízení“), tím, že likvidátorka svou odměnu sice vyúčtovala částkou 9 000 Kč, soud jí však odměnu zvýšil do výše likvidačního zůstatku (po odečtení výdajů za poštovné) na částku 10 865 Kč. Šlo o typově jednodušší likvidaci, stanovená odměna zcela odpovídá náročnosti práce likvidátorky.

4. Výrok II. v části týkající se náhrady hotových výdajů soud prvního stupně opřel o § 9 odst. 2 nařízení s tím, že za účelně vynaložené výdaje pokládá toliko poštovné ve výši 70 Kč. Za účelně vynaložené naopak neshledal hotové výdaje na zveřejnění oznámení vstupu společnosti do likvidace v Obchodním věstníku ve výši 2 178 Kč a za služby spojené s účetnictvím ve výši 2 904 Kč. Odkázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2024, Cpjn 203/2023, uveřejněného pod č. 1/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a to v sešitu č. 3/2024 vydaném dne 10. 4. 2024 (dále jen „stanovisko“). K tomu uzavřel, že se v daném případě jednalo o nenáročnou likvidaci nemajetné společnosti, tudíž náklady za účetnictví a zprostředkování služeb třetí osobou nebyly vynaloženy účelně. Pro účely předmětné likvidace bylo plně dostačující zpracovat úvodní účetní závěrku ke dni předcházejícímu vstupu společnosti do likvidace, zjistit majetková aktiva a v případě nemajetnosti zpracovat prohlášení, na jehož základě dojde k výmazu likvidované společnosti z obchodního rejstříku (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 2 Cmo 136/2024). Po likvidátoru vybraného z řad insolvenčních správců lze uvedenou činnost spravedlivě požadovat, neboť je k tomu příslušně odborně vybaven. Rovněž nadbytečné bylo zveřejnění oznámení ve smyslu § 198 odst. 2 o. z. Uvedl, že zveřejnění oznámení o vstupu společnosti do likvidace v Obchodním věstníku nemohlo mít na průběh likvidace vliv. Dle stanoviska je totiž účelem zveřejnění vyzvat věřitele společnosti k přihlášení pohledávek. Jelikož byla společnost nemajetná, bylo zveřejnění nadbytečné (jeho účel stejně dobře plnil veřejně dostupný údaj o likvidaci společnosti v obchodním rejstříku). Proto likvidátorce náhrada vytýkaných výdajů nepřísluší.

5. Proti výroku II. usnesení soudu prvního stupně podala likvidátorka odvolání, přičemž výslovně uvádí, že odvolání nepodává co do nepřiznání náhrady hotového výdaje za zveřejnění oznámení v Obchodním věstníku ve výši 2 178 Kč. Navrhuje, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku změnil tak, že likvidátorce přizná náhradu hotových výdajů za poštovné a účetní služby v celkové výši 2 974 Kč. Namítá, že pro účetní a daňové činnosti využila služeb třetí osoby, neboť se na tuto činnost nespecializuje, zatímco třetí osobě jako profesionálovi v oboru zaberou úkony 4 hodiny. Cena sjednaná za danou službu je přitom nižší než cena obvyklá. Závěr soudu prvního stupně stran úkonů nutných v souvislosti s likvidací vykonat je dle odvolatelky nesprávný. Navíc soudu vytýká, že nikterak nezkoumal rozsah nutných úkonů souvisejících se službami za vedení účetnictví. Vypočítává činnosti, které bylo třeba provést, což dokládá vyjádřením třetí osoby, na kterou výkon dané činnost delegovala. (Ne)majetnost společnosti nemá na rozsah těchto činností vliv. Odkazuje na judikaturu, podle níž nemá povinnost vykonávat účetní a daňovou agendu osobně ani v případě likvidace nemajetných společností, pokud – což je i tento případ – nedisponuje potřebnými odbornými znalostmi.

6. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu (§ 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu /dále jen „o. s. ř.“/), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

7. Podle § 9 odst. 2 nařízení likvidátor má právo na náhradu účelně vynaložených hotových výdajů v prokázané výši, nejvýše však ve výši odpovídající ceně obvyklé v době a místě uplatnění těchto hotových výdajů.

8. Soud prvního stupně s ohledem na skončení likvidace, výmaz společnosti z obchodního rejstříku a likvidátorem předložené vyúčtování odměny a hotových výdajů správně přistoupil k rozhodnutí o předmětných nárocích likvidátorky (§ 195, § 205 a § 207 o. z.).

9. Odvolací soud se tedy zabýval odvoláním předestřenou otázkou výše náhrady hotových výdajů.

10. Odvolacímu soudu je znám obsah stanoviska, na které soud prvního stupně odkazuje. Stanovisko sjednocuje rozdílnou rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci blíže popsanou v bodu a) jeho odůvodnění. Ze stanoviska se podávají předně tyto závěry:

1) Nezjistí-li likvidátor jmenovaný soudem nebo jiným orgánem veřejné moci po provedení potřebného šetření žádný majetek právnické osoby, podá bez dalšího návrh na její výmaz z veřejného rejstříku podle § 82 odst. 1 věty druhé zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění účinném od 1. 6. 2021 (dále jen „z. v. r.“), nebrání-li tomu překážky uvedené v § 82 odst. 2 z. v. r., popř. probíhající trestní stíhání proti právnické osobě nebo výkon trestu, který jí byl uložen podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob a řízení proti nim (srov. § 90 odst. 2 z. v. r. ve spojení s § 32 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim). Postup podle § 198 odst. 2 o. z. není v takovém případě zapotřebí.

2) Pro účely posouzení, zda hotové výdaje vzniklé likvidátorovi v souvislosti s postupem podle § 198 odst. 2 o. z. lze považovat za účelně vynaložené ve smyslu § 9 odst. 2 nařízení, je nutné zabývat se tím, zda likvidátor mohl nejpozději v okamžiku, kdy uplynula lhůta „bez zbytečného odkladu“ ve smyslu § 198 odst. 2 o. z., důvodně předpokládat, že nezjistí žádný majetek právnické osoby.

11. Byť je stanovisko koncipováno primárně ve vztahu k hotovému výdaji vynaloženému ke splnění povinnosti upravené v § 198 odst. 2 o. z., lze předpokládat, že východiska v něm uvedená budou aplikována též při posuzování účelnosti vynaložení dalších hotových výdajů likvidátora. Dovozuje-li Nejvyšší soud, že „nezjistí-li tedy likvidátor jmenovaný soudem nebo jiným orgánem veřejné moci po provedení potřebného šetření žádný majetek právnické osoby, podá bez dalšího návrh na její výmaz z veřejného rejstříku podle § 82 odst. 1 věty druhé z. v. r., nebrání-li tomu […]“ a že „postup podle § 198 odst. 2 o. z. není v takovém případě zapotřebí“, nabízí se logicky otázka, zda by v takovémto případě bylo zapotřebí vynakládat výdaje např. na sestavení zahajovací rozvahy, jak likvidátorovi ukládá § 199 o. z., či účetní závěrky ke dni skončení likvidace dle § 205 odst. 1 o. z.

12. Podle přesvědčení odvolacího soudu Nejvyšší soud prostřednictvím stanoviska apeluje v prvé řadě na likvidátory, aby při likvidaci nemajetných právnických osob nepostupovali ryze mechanicky, ale aby – v poměrech té konkrétní likvidace – vždy pečlivě zvažovali, zda zamýšlený hotový výdaj bude vynaložen účelně. A aby tuto účelnost při vyúčtování hotových výdajů odůvodnili a doložili. Pokud tak neučiní, vystavují se riziku, že neúčelně vynaložený hotový výdaj nakonec ponesou ze svého.

13. S ohledem na shora uvedené důvody odvolací soud v poměrech projednávané věci při posuzování účelnosti odvolatelkou namítaných hotových výdajů (specifikovaných ve zprávě o průběhu likvidace až ze dne 11. 9. 2024) vychází ze závěru přijatého ve stanovisku. V době vynaložení předmětného hotového výdaje bylo již stanovisko pět měsíců zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, odvolatelka se proto již měla závěry ve stanovisku uvedenými řídit.

14. Ve zde projednávané věci odvolatelka vynaložila hotový výdaj spočívající v delegování činnosti označené jako „účetnictví, daňová přiznání v rámci likvidace“ na třetí osobu. Jak se podává z odvolatelkou doložené faktury č. 24UTS0545 ze dne 6. 9. 2024 (což je zároveň i datum uskutečnění zdanitelného plnění), byla touto třetí osobou společnost [právnická osoba], sídlem [adresa], IČO [IČO] (dále jen „společnost UTS“), oprávněná k výkonu daňového poradenství (§ 121 o. s. ř.), za což si vyúčtovala částku 2 904 Kč. Z uvedené faktury ani z podaného odvolání se nepodává, jaké konkrétní činnosti pod označení „účetnictví, daňová přiznání v rámci likvidace“ spadaly. Ze stanoviska se přitom podává, že nezjistí-li likvidátor jmenovaný soudem po provedení potřebného šetření žádný majetek právnické osoby, podá bez dalšího návrh na její výmaz z veřejného rejstříku podle § 82 odst. 1 věty druhé z. v. r., nebrání-li tomu stanovené překážky. Pro účely posouzení, zda hotové výdaje lze považovat za účelně vynaložené ve smyslu § 9 odst. 2 nařízení, je zásadní se zabývat tím, zda likvidátor mohl nejpozději po provedení potřebného šetření důvodně předpokládat, že nezjistí žádný majetek právnické osoby.

15. Likvidátor má po svém jmenování do funkce povinnost provést potřebné šetření za účelem zjištění, v jakém stavu se nachází jmění likvidované právnické osoby. Až na základě tohoto zjištění bude zásadně schopen kvalifikovaně posoudit, jaké další hotové výdaje (tj. mimo hotové výdaje vynaložené na šetření) bude třeba (účelně) vynaložit, a tedy i jaké další hotové výdaje bude možné následně považovat za účelně vynaložené.

16. Ve zde projednávané věci nebylo dosud postaveno najisto, zda odvolatelka (jako likvidátorka jmenovaná do této funkce soudem) nejprve provedla potřebné šetření, resp. zda, pokud by potřebné šetření provedla, mohla důvodně předpokládat, že společnost je nemajetná. Pokud by hotový výdaj (spočívající v delegaci výkonu činností „účetnictví, daňová přiznání v rámci likvidace“ na společnost UTS) vynaložila bez předchozího šetření a soud by zároveň došel k závěru, že provedla-li by odvolatelka šetření, mohla důvodně předpokládat, že společnost je nemajetná, bude zásadně nutno uzavřít, že nešlo o účelně vynaložený hotový výdaj. I v takovém případě, ale bude moci odvolatelka prokázat, že nepostupovala pouze mechanicky, ale pečlivě zvažovala, zda bude uvedený hotový výdaj (v případě jeho vynaložení) vynaložen účelně. Tuto účelnost bude muset odůvodnit a doložit. Pokud tak neučiní, ponese neúčelně vynaložený hotový výdaj ze svého.

17. Závěr soudu prvního stupně o neúčelnosti vynaložení hotového výdaje na „účetnictví, daňová přiznání v rámci likvidace“ je tedy přinejmenším předčasný. Dosud nebylo zjištěno, jaké konkrétní úkony byly obsahem této činnosti či zda odvolatelka mohla po provedení šetření důvodně předpokládat, že společnost je nemajetná. I pokud by byla odpověď na posledně uvedenou otázku kladná, nebylo zjištěno, zda existovaly důvody pro to, aby i přesto byl uvedený hotový výdaj shledán za účelně vynaložený.

18. Jelikož těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1768/2016) a vzhledem k ne zcela známému charakteru a množství námitek (vztahujících se k účelnosti vynaložení zmíněného hotového výdaje), které může odvolatelka i s ohledem na závěry přijaté v tomto usnesení uvádět, a od toho se odvíjející potřebě dokazování, odvolacímu soudu nepřísluší tuto nezaměnitelnou činnosti soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu nahrazovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015).

19. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně ve výše uvedeném rozsahu zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

20. V dalším řízení se soud prvního stupně bude zabývat výše nastolenými otázkami týkajícími se (odvolatelkou tvrzené) účelnosti vynaložení hotového výdaje na „účetnictví, daňová přiznání v rámci likvidace“. Zejména bude zkoumat, v jakých úkonech tato činnost spočívala, zda mohla odvolatelka v případě provedení šetření důvodně předpokládat, že společnost je nemajetná, a zda byl uvedený hotový výdaj vynaložen účelně i s ohledem na delegaci výkonu dané činnosti na třetí osobu. To vše s ohledem na skutečnost, že odvolatelka je jako likvidátorka povinna postupovat s péčí řádného hospodáře a že v případně nemajetné a neaktivní společnosti se nabízí postupovat podle § 82 z. v. r.

21. Své rozhodnutí soud prvního stupně následně řádně odůvodní tak, aby odpovídalo § 157 odst. 2 o. s. ř.

22. Tímto právním názorem je soud prvního stupně vázán (§ 226 odst. 1 o. s. ř.).