o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů likvidátora, k odvolání likvidátora Ing. Petra Kočárka, sídlem Družstevní ochoz 1306/28, Nusle, 140 00 Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2024, č. j. 77 Cm 129/2017–21,

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením schválil konečnou zprávu likvidátora zaniklé společnosti [právnická osoba] v likvidaci (dále jen „společnost“) [tituly před jménem] [jméno FO] [výrok I.], přiznal likvidátorovi odměnu za provedenou likvidaci společnosti ve výši 10 000 Kč [výrok II.], a nepřiznal mu náhradu hotových výdajů spojených s likvidací společnosti [výrok III.].

2. Soud prvního stupně odůvodnil výrok II. usnesení s odkazem na § 5 odst. 1 a § 7 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují se některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích (dále též jen „nařízení“), tím, že s přihlédnutím k administrativní náročnosti činnosti, odborné kvalifikaci jmenovaného likvidátora a rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze (např. usnesení ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 7 Cmo 74/2016) náleží likvidátorovi zvýšená odměna ve výši 10 000 Kč. Výrok III. usnesení soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na § 9 odst. 2 a 3 nařízení tím, že likvidátorem vyúčtované hotové výdaje na oznámení vstupu společnosti do likvidace v Obchodním věstníku ve výši 2 178 Kč a na „zpracování a podání daňového přiznání“ ve výši 4 500 Kč nebyly účelně vynaloženy. Soud poukazuje na nadbytečnost zveřejnění oznámení o vstupu společnosti do likvidace v Obchodním věstníku v případě nemajetných společností, neboť ani případné přihlášení pohledávek věřitelů by na stav likvidace nemělo vliv, jelikož tyto pohledávky by z nulového majetku společnosti nebylo možné uspokojit. K tomu soud prvního stupně odkazuje na závěry vyslovené v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 2 Cmo 94/2024. Obdobný závěr platí pro zpracování daňových přiznání za období likvidace, neboť v případě nemajetných společností není k dokončení likvidace a výmazu nemajetné společnosti z obchodního rejstříku třeba předkládat souhlas finančního úřadu s výmazem společnosti. K tomu postačí toliko prohlášení likvidátora o neexistenci majetku, jak vyplývá z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2023, sp. zn. 8 Cmo 77/2023. Účelnost tohoto výdaje vylučuje i doba trvání likvidace. V případě jejího dřívějšího skončení, kterému nic nebránilo, by totiž potřeba podat daňová přiznání odpadla. Z těchto důvodu soud prvního stupně likvidátorovi jím požadovanou náhradu hotových výdajů likvidace nepřiznal.

3. Proti výroku III. usnesení soudu prvního stupně podal likvidátor odvolání, navrhuje, aby odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že likvidátorovi přizná náhradu hotových výdajů likvidace ve výši 6 678 Kč.

4. Odvolatel argumentuje tím, že v době zveřejnění výzvy byla judikatura ustálena v závěru, že likvidátor je povinen zveřejnit oznámení vstupu společnosti do likvidace v Obchodním věstníku bez ohledu na (ne)majetnost společnosti (poukazuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 5 Cmo 221/2019, § 198 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, a § 13 nařízení) a pouhé vložení oznámení do sbírky listin obchodního rejstříku ke splnění této povinnosti nepostačí. Odvolatel zdůrazňuje, že v době svého jmenování do funkce neměl informace o majetkové situaci ve společnosti. Soud prvního stupně se vůbec nezabýval tím, zda odvolatel mohl nejpozději v okamžiku, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu ve smyslu § 198 odst. 2 o. z., důvodně předpokládat, že nezjistí žádný majetek společnosti. Odvolatel považoval zveřejnění oznámení za účelné, neboť snižovalo rizika zanedbání povinnosti předchozím likvidátorem. Odvolatel je také přesvědčen, že povinnosti vést účetnictví, sestavit účetní závěrky a podat daňová přiznání vyplývají přímo z příslušných zákonů, které neobsahují žádné výjimky pro nemajetné společnosti ani pro případy, kdy by nebyl potřeba souhlas správce daně s výmazem společnosti z obchodního rejstříku. Správce daně by navíc svůj souhlas jistě neudělil v případě společnosti neplnící své „závěrkové“ a daňové povinnosti. Jelikož soud prvního stupně nepřiznal odvolateli přiměřené ohodnocení za jím vykonanou činnost, navrhuje odvolatel, aby mu odvolací soud přiznal náhradu hotových výdajů v jím požadované výši.

5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu (§ 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu /dále jen „o. s. ř.“/), a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

6. Podle § 9 odst. 2 nařízení likvidátor má právo na náhradu účelně vynaložených hotových výdajů v prokázané výši, nejvýše však ve výši odpovídající ceně obvyklé v době a místě uplatnění těchto hotových výdajů.

7. Podle § 4 nařízení jsou-li odměna a hotové výdaje náležející likvidátorovi, likvidačnímu správci a členovi orgánu právnické osoby jmenovanému soudem hrazeny státem, vyplácí tyto částky soud, který odměnu určí.

8. Soud prvního stupně s ohledem na skončení likvidace, výmaz společnosti z obchodního rejstříku a likvidátorem předložené vyúčtování odměny a hotových výdajů správně přistoupil k rozhodnutí o předmětných nárocích likvidátora (§ 195, § 205 a § 207 o. z.).

9. Odvolací soud se tedy zabýval odvoláním předestřenou otázkou výše náhrady hotových výdajů.

10. Odvolacímu soudu je znám obsah stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2024, Cpjn 203/2023, uveřejněného pod č. 1/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a to v sešitu č. 3/2024 vydaném dne 10. 4. 2024 (dále jen „stanovisko“). Stanovisko sjednocuje rozdílnou rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci blíže popsanou v bodu a) jeho odůvodnění. Ze stanoviska se podávají předně tyto závěry:

1) Nezjistí-li likvidátor jmenovaný soudem nebo jiným orgánem veřejné moci po provedení potřebného šetření žádný majetek právnické osoby, podá bez dalšího návrh na její výmaz z veřejného rejstříku podle § 82 odst. 1 věty druhé zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění účinném od 1. 6. 2021 (dále jen „z. v. r.“), nebrání-li tomu překážky uvedené v § 82 odst. 2 z. v. r., popř. probíhající trestní stíhání proti právnické osobě nebo výkon trestu, který jí byl uložen podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob a řízení proti nim (srov. § 90 odst. 2 z. v. r. ve spojení s § 32 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a

řízení proti nim). Postup podle § 198 odst. 2 o. z. není v takovém případě zapotřebí.

2) Pro účely posouzení, zda hotové výdaje vzniklé likvidátorovi v souvislosti s postupem podle § 198 odst. 2 o. z. lze považovat za účelně vynaložené ve smyslu § 9 odst. 2 nařízení, je nutné zabývat se tím, zda likvidátor mohl nejpozději v okamžiku, kdy uplynula lhůta „bez zbytečného odkladu“ ve smyslu § 198 odst. 2 o. z., důvodně předpokládat, že nezjistí žádný majetek právnické osoby.

11. Byť je stanovisko koncipováno primárně ve vztahu k hotovému výdaji vynaloženému ke splnění povinnosti upravené v § 198 odst. 2 o. z., lze předpokládat, že východiska v něm uvedená budou aplikována též při posuzování účelnosti vynaložení dalších hotových výdajů likvidátora. Dovozuje-li Nejvyšší soud, že „nezjistí-li tedy likvidátor jmenovaný soudem nebo jiným orgánem veřejné moci po provedení potřebného šetření žádný majetek právnické osoby, podá bez dalšího návrh na její výmaz z veřejného rejstříku podle § 82 odst. 1 věty druhé z. v. r., nebrání-li tomu […]“ a že „postup podle § 198 odst. 2 o. z. není v takovém případě zapotřebí“, nabízí se logicky otázka, zda by v takovémto případě bylo zapotřebí vynakládat výdaje např. na sestavení zahajovací rozvahy, jak likvidátorovi ukládá § 199 o. z., či účetní závěrky ke dni skončení likvidace dle § 205 odst. 1 o. z. Podle přesvědčení odvolacího soudu Nejvyšší soud prostřednictvím stanoviska apeluje v prvé řadě na likvidátory, aby při likvidaci nemajetných právnických osob nepostupovali ryze mechanicky, ale aby - v poměrech té konkrétní likvidace - vždy pečlivě zvažovali, zda zamýšlený hotový výdaj bude vynaložen účelně. A aby tuto účelnost při vyúčtování hotových výdajů odůvodnili a doložili. Pokud tak neučiní, vystavují se riziku, že neúčelně vynaložený hotový výdaj nakonec ponesou ze svého.

12. Stanovisko je důkazem toho, že se soudní judikatura vyvíjí. Není tak vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, nýbrž i měněna. Ke změně rozhodovací praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané ke sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů je nezbytné hledět na skutečnost, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2170/08). Ústavní soud zdůrazňuje, že zásada incidentní retrospektivy nových právních názorů vytvořených judikaturními změnami (tj. že změněný právní názor je aplikován i v již probíhajících řízeních) zůstává pravidelně zachována v horizontálních právních vztazích (tj. v nichž jsou adresáty základních práv /svobod/ subjekty soukromého práva ve stejném právním postavení; srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15, nebo ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2448/14). Konečně, ve výjimečných případech i Nejvyšší soud akceptuje postup, kdy se v řízení aplikují judikaturní závěry překonané jeho sjednocujícím rozhodnutím, pokud účastníci tohoto řízení uplatnili své právo před vydáním sjednocujícího rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 29 ICdo 2/2023).

13. Vztah mezi státem jako nositelem veřejné moci a likvidátory při rozhodování o jejich odměně a náhradě hotových výdajů soudem je vztahem vertikálním (tedy vztahem mezi subjekty, které nejsou ve stejném právním postavení). To je patrné už jen z toho, že v zákonem stanovených případech může být likvidátor do této funkce jmenován i bez svého souhlasu (srov. § 191 odst. 3 a 4 o. z. se zřetelem na závěry vyslovené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2916/2018), navíc s vyloučením možnosti z této funkce odstoupit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2916/2018). Soud poté autoritativně rozhoduje o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora, kterého jmenoval (§ 195 o. z.), aniž by sám měl následně právo na náhradu těchto výdajů vůči jiné osobě.

14. S ohledem na shora uvedené důvody odvolací soud v poměrech projednávané věci při posuzování účelnosti odvolatelem vynaloženého hotového výdaje na zveřejnění oznámení vstupu společnosti do likvidace v Obchodním věstníku specifikovaného v konečné zprávě o průběhu likvidace (již) ze dne 4. 3. 2024 vychází ze své dosavadní, ustálené rozhodovací praxe. V době vynaložení předmětného hotového výdaje odvolatel objektivně nemohl předvídat vydání stanoviska s výše uvedenými závěry (z likvidátorem doložených faktur vyplývá, že ke zveřejnění došlo ve dnech 10. 5. 2019 a 24. 5. 2019). Opačný přístup by v dané situaci vedl k narušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování a k popření požadavku na spravedlivé rozhodnutí.

15. Rozhodovací praxe odvolacího soudu byla ustálena v závěru, že výdaje na zveřejnění zákonem předepsaného oznámení o vstupu právnické osoby do likvidace v Obchodním věstníku jsou (bez dalšího) účelně vynaloženými, a je tedy na místě jejich náhradu likvidátorovi přiznat (srov. např. usnesení Vrchního soudu ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 14 Cmo 22/2018, ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 14 Cmo 322/2016, či ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. 7 Cmo 169/2020). Proto i v poměrech projednávané věci odvolateli náleží odpovídající náhrada ve výši 2 178 Kč za zveřejnění oznámení vstupu společnosti do likvidace v Obchodním věstníku.

16. To však neplatí o hotovém výdaji vynaloženém na sestavení „účetních závěrek“ a zpracování daňových přiznání.

17. Likvidátor doložil soudu fakturou č. 240103 ze dne 29. 2. 2024, že delegoval činnost označenou ve faktuře jako „účetní závěrky vč. DPPO za období 2019 až 2023“ na společnost [právnická osoba], sídlem [adresa], IČO [IČO] (dále jen „[Anonymizováno]“).

18. Odvolacímu soudu je známo stanovisko přijaté v usnesení ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 7 Cmo 243/2024, s nímž se senát 14 Cmo ztotožnil co do závěru, že společnost Natales, na kterou odvolatel delegoval činnost sestavování „účetních závěrek“ a zpracování daňových přiznání, nebyla oprávněna za společnost zpracovávat daňová přiznání.

19. Podle § 1 písm. a) zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, (dále jen „ZoDP“), tento zákon upravuje poskytování právní pomoci a finančně ekonomických rad ve věcech daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění (dále jen „daně“), jakož i ve věcech, které s daněmi přímo souvisejí (dále jen „daňové poradenství“).

20. Podle § 2 ZoDP tímto zákonem nejsou dotčena oprávnění advokátů, komerčních právníků a auditorů, popřípadě jiných osob a orgánů, upravená zvláštními předpisy. Dotčeno není ani právo fyzické nebo právnické osoby požádat o právní pomoc a finančně ekonomickou radu ve věcech daní a ve věcech, které s daněmi přímo souvisejí, i jinou fyzickou osobu než je daňový poradce; tato jiná osoba však nesmí poskytovat uvedenou pomoc nebo rady soustavně za účelem dosažení zisku, nejde-li o osoby uvedené ve větě první.

21. Podle § 3 odst. 6 ZoDP mohou daňové poradenství na základě smlouvy uzavřené mezi jimi a klientem vykonávat také obchodní společnosti nebo družstva, které daňové poradenství vykonávají pomocí daňových poradců, které mají tuto činnost jako předmět podnikání zapsánu do obchodního rejstříku podle zvláštního předpisu a jejichž skutečný majitel podle zákona upravujícího evidenci skutečných majitelů a fyzická osoba, která je členem jejich statutárního orgánu, zástupcem právnické osoby v tomto orgánu anebo v postavení obdobném postavení člena statutárního orgánu, je osoba bezúhonná (dále jen „daňově poradenská společnost“); pro doložení bezúhonnosti platí § 5 odst. 3 obdobně. Na poskytování daňového poradenství daňově poradenskými společnostmi se přiměřeně použijí ustanovení tohoto zákona pro poskytování daňového poradenství daňovými poradci a stanovy komory.

22. Ve shora zmiňovaném usnesení je vysloven a odůvodněn závěr, že daňovým poradenstvím se rozumí poskytování právní pomoci a finančně ekonomických rad ve věcech daní, jakož i ve věcech, které s daněmi přímo souvisejí (dále jen „daňové poradenství“) (§ 1 písm. a/ ZoDP). Daňové poradenství mohou vykonávat také obchodní společnosti nebo družstva. Podmínkou je mimo jiné, že mají tuto činnost jako předmět podnikání zapsánu do obchodního rejstříku podle zvláštního předpisu (§ 3 odst. 6 ZoDP).

23. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku (§ 121 o. s. ř.) se podává, že společnost Natales, na níž odvolatel činnosti spočívající v sestavování „účetních závěrek“ a zpracování daňových přiznání delegoval, od svého vzniku nikdy neměla v obchodním rejstříku zapsán jako předmět podnikání daňové poradenství, ale „pouze“ živnost „činnost účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence“. Zpracování daňového přiznání pro jiné subjekty podnikatelským způsobem přitom nespadá pod živnost „činnost účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4092/2014, uveřejněný pod č. 88/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z odvolatelem předložené faktury ze dne 29. 2. 2024, č. 240103, se také podává, že Natales účtovala odměnu ve výši 4 500 Kč za sestavování „účetních závěrek“ a zpracovávání daňových přiznání za roky 2019 až 2023. Tudíž vykonávala daňové poradenství soustavně a za účelem dosažení zisku (§ 2 věta druhá ZoDP). Lze tedy uzavřít, že Natales vykonávala daňové poradenství (spočívající ve zpracování daňových přiznání) neoprávněně (srov. § 3 odst. 6 ZoDP a § 2 věta druhá ZoDP a contrario). Za vynaložení tohoto hotového výdaje samotného by proto odvolateli jeho náhrada nepříslušela.

24. Ačkoli k sestavování „účetních závěrek“ společnost Natales oprávněna je, shledává odvolací soud tento hotový výdaj neúčelným. Je tomu tak proto, že odvolatel byl do funkce likvidátora společnosti jmenován usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. 6. 2018, č. j. 77 Cm 129/2017-12, které nabylo právní moci dne 10. 7. 2018. Konečná zpráva o průběhu likvidace je datována dnem 4. 3. 2024. Společnost byla vymazána z obchodního rejstříku dne 21. 3. 2024. Odvolatel tedy likvidaci dokončil po více než pěti a půl letech od svého jmenování do funkce. Z konečné zprávy o průběhu likvidace (resp. i z příloh č. 3 a 4 k ní) se podává, že částka ve výši 4 500 Kč byla ve skutečnosti (a v rozporu s obsahem odvolatelem předložené faktury společnosti Natales) účtována za sestavení (toliko) jediné účetní závěrky (za rok 2024, zpracované ke dni vyhotovení konečné zprávy o průběhu likvidace). Opak nevyplývá ani ze sbírky listin obchodního rejstříku, v níž je poslední účetní závěrkou do ní založenou účetní závěrka za rok 2008 (§ 121 o. s. ř.). Hotový výdaj ve výši 4 500 Kč na sestavení jediné účetní závěrky nelze ve zde projednávané věci považovat za účelně vynaložený. Odvolatel byl jmenován do funkce likvidátora ze seznamu insolvenčních správců (a je do něj zapsán i nadále). Lze tedy předpokládat, že k sestavení jediné účetní závěrky (zcela) nemajetné společnosti je sám dostatečně kvalifikován. Navíc přesto, že odvolatel delegoval sestavení této účetní závěrky na třetí osobu, která má být v této oblasti profesionálem, postrádají všechny části účetní závěrky v rozporu se zákonem podpisový záznam likvidátora (§ 205 odst. 1 o. z.). Náhradu hotového výdaje na sestavení dané účetní závěrky proto přiznat nelze.

25. Odvolací soud proto v poměrech projednávané věci neshledává hotový výdaj ve výši 4 500 Kč na sestavení účetní závěrky a zpracování daňových přiznání za účelně vynaložený ve smyslu § 9 odst. 2 nařízení, a odvolateli proto jeho náhradu nepřiznal.

26. Odvolateli tak náleží náhrada hotových výdajů spojených s likvidací v celkové výši 2 178 Kč, sestávající z náhrady hotového výdaje za zveřejnění oznámení v Obchodním věstníku ve výši 2 178 Kč.

27. S ohledem na shora uvedené důvody odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku III. tak, že odvolateli část jím požadované náhrady hotových výdajů spojených s likvidací přiznal (§ 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).