o určení neplatnosti rozhodnutí jediného společníka, o jmenování likvidátora společnosti ETRA Pardubice v. o. s. v likvidaci, k odvolání navrhovatele, účastnice 1/, účastníka 3/ proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 3. června 2020, č. j. 55 Cm 49/2016-185,

1. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v záhlaví uvedeným usnesením zastavil řízení v části, jíž se navrhovatel domáhal odvolání Jaromíra Urbance z funkce likvidátora společnosti [Anonymizováno] (dále jen „společnost“) /výrok I./, návrh na „určení“ neplatnosti rozhodnutí společníka společnosti Jaromíra Urbance ze dne 29. prosince 2015 o jeho jmenování likvidátorem společnosti zamítl /výrok II./, likvidátorem společnosti na místo [Anonymizováno] jmenoval [Anonymizováno], insolvenčního správce, sídlem [adresa] (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení /výrok IV./.

2. Výrok I. soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a § 1 odst. 3 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) tím, že navrhovatel vzal v uvedeném rozsahu návrh zpět.

3. Soud prvního stupně při rozhodování o zbylém návrhu navrhovatele vyšel z toho, že:

- společnost byla [v souladu s § 113 odst. 1 písm. a/ zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) /dále jen „z. o. k.“/] zrušena výpovědí jednoho ze dvou společníků ([Anonymizováno]) ke dni 31. prosince 2015, uvedeným dnem vstoupila do likvidace,

- účast [Anonymizováno] zanikla ke dni 31. prosince 2015,

- dne 29. prosince 2015 rozhodl [Anonymizováno] v postavení jediného společníka společnosti o svém jmenování do funkce likvidátora společnosti,

- rozhodnutím společníka [Anonymizováno] ze dne 23. září 2019 byl do funkce likvidátora jmenován [Anonymizováno],

- dne 18. listopadu 2019 byl [Anonymizováno] vymazán z funkce likvidátora společnosti, novým likvidátorem byl zapsán [Anonymizováno].

4. Na takto ustaveném základu soud prvního stupně uzavřel, že:

- navrhovatel je s odkazem na § 36 z. o. k. k podání návrhu jako bývalý společník společnosti mající právo na vypořádací podíl aktivně legitimován;

- na požadovaném určení neplatnosti rozhodnutí však nemá naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.), neboť k okamžiku rozhodování soudu prvního stupně, již [Anonymizováno] není zapsán jako likvidátor společnosti, jmenovaný byl z funkce likvidátora společnosti vymazán ke dni 18. listopadu 2019;

- vzhledem k tomu, že ve věcech rozhodnutí společnosti je zapotřební souhlasu všech společníků (tj. ke dni 29. prosince 2015 i [Anonymizováno]), je rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne 29. prosince 2015, o svém jmenování do funkce likvidátora v rozporu s § 105 z. o. k.;

- neplatné pro rozpor s § 105 a § 95 odst. 1 z. o. k. je i rozhodnutím zbyvšího společníka [Anonymizováno] ze dne 23. září 2019 o jmenování [Anonymizováno] likvidátorem společnosti, neboť zbyvší společník nemohl rozhodnout o odvolání a jmenování likvidátora;

- společnost tak nemá orgán, který by byl oprávněn o jmenování/odvolání likvidátora rozhodnout, proto překročil návrh navrhovatele (§ 26 z. ř. s.) a s odkazem na § 191 odst. 4 o. z. jmenoval (s ohledem na rozpory mezi navrhovatelem a zbylým společníkem) likvidátorem společnosti osobu zapsanou v seznamu insolvenčních správců.

5. O náhradě nákladů řízení rozhodl částečně dle § 150 o. s. ř., neboť rozhodnutí bylo v zájmu jak navrhovatele, společnosti, tak i bývalého společníka, v části jímž rozhodl o jmenování likvidátora aplikoval § 23 z. ř. s.

6. Proti výrokům II. a IV. usnesení podal navrhovatel odvolání, navrhuje, aby oba napadené výroky odvolací soud změnil a jeho návrhu vyhověl.

7. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem, dovozuje jej z důvodu právní jistoty zápisu v obchodním rejstříku a probíhajícího řízení u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (sp. zn. 55 Cm 88/2016). Pokud k rozhodnutí společníka Jaromíra Urbance ze dne 29. prosince 2015 (jímž byl jmenován likvidátorem společnosti) nebyl dán souhlas všech společníků společnosti (tedy i navrhovatele), je takové rozhodnutí „neexistentní“ (§ 45 z. o. k., § 245 odst. 1 o. z.), popř. neplatné (§ 48 z. o. k.); pak je nezbytné takovou neplatnost (neexistenci) z důvodu právní jistoty (nejen účastníků) deklarovat soudním rozhodnutím. Za nesprávný považuje rovněž výrok o náhradě nákladů řízení, neboť to byl právě účastník 2/ kdo v průběhu řízení odvolal sám sebe z funkce likvidátora společnosti (a jmenoval do této funkce třetí subjekt); žádá tedy přiznání náhrady nákladů řízení. Výrok III. rozhodnutí soudu prvního stupně je dle jeho názoru věcně správný, je odrazem jeho procesního úkonu.

8. Usnesení soudu prvního stupně napadla odvoláním i účastnice 1/, ta výroky III. a IV., navrhujíc, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se jí likvidátor nejmenuje a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

9. Účastnice 1/ předně namítá procesní pochybení soudu prvního stupně, jež ve svém důsledku měla za následek nesprávnost jím vydaného rozhodnutí. Soud prvního stupně pochybil, překročil-li návrh navrhovatele (žádající vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného společníka [Anonymizováno] ze dne 29. prosince 2015) a přisoudil nad rámec návrhu něco jiného (jmenoval společnosti likvidátora). Má za to, že předmětné řízení (o vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného společníka) nebylo možno zahájit bez návrhu, aplikace § 26 z. ř. s. soudem prvního stupně tak nebyla na místě. Zdůraznila, že mělo-li se jednat o návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí nejvyššího orgánu společnosti, pak byl návrh podán po uplynutí 3 měsíční prekluzivní lhůty, nadto osobou, jež není k podání návrhu aktivně legitimována (není společníkem společnosti). Mělo-li se jednat o obecnou určovací žalobu (§ 80 o. s. ř.), pak na požadovaném určení nemá navrhovatel naléhavý právní zájem. V rámci řízení vedeného dle § 80 o. s. ř. však soud prvního stupně nebyl oprávněn přezkoumávat platnost rozhodnutí nejvyššího orgánu společnosti a to ani jako otázku předběžnou (odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2018, sp. zn. 7 Cmo 232/2017). Soud prvního stupně navíc své rozhodnutí založil na nesprávném právním posouzení, nesprávně aplikoval § 105 z. o. k. Bylo-li totiž po 1. lednu 2016 rozhodnuto jediným společníkem (Jaromírem Urbancem) o jmenování Adama Urbance likvidátorem společnosti, není možno uzavřít – jak učinil soud prvního stupně – že nebyl dán souhlas všech společníků společnosti. Jmenování Adama Urbance je tak platné, ostatně návrhu na zápis jeho osoby – coby likvidátora společnosti – rejstříkový soud usnesením ze dne 10. října 2019, č. j. A 3615/RD114/KSHK, Fj 58354/2019/KSHK, vyhověl. Odvoláním napadené rozhodnutí je tak v rozporu s požadavkem předvídatelnosti soudních rozhodnutí a legitimního očekávání účastníků řízení.

10. Účastnice 1/ brojí rovněž proti výroku o náhradě nákladů řízení, má za to, že podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř. , jak soudem prvního stupně uváděno, v daném případě splněny nebyly, aplikace § 23 z. ř. s. rovněž přípustná nebyla.

11. Rovněž proti výroku III. usnesení soudu prvního stupně podal odvolání účastník 3/, navrhuje, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku III. změnil tak, že se společnosti likvidátor nejmenuje a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení. Snáší totožnou argumentaci jako účastnice 1/.

12. Po přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu dle § 212 a § 212a o. s. ř. odvolací soud dospěl k následujícím závěrům.

13. Odvolací soud vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožňuje, proto na skutkové závěry soudu prvního stupně pro stručnost odkazuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, jež jsou přístupná shodně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na webových stránkách www.nsoud.cz); s právními závěry soudu prvního stupně se však již neztotožňuje.

14. Předmětem řízení poté co byla při jednání soudu prvního stupně dne 14. srpna 2019 připuštěna změna návrhu, při zohlednění zpětvzetí návrhu na odvolání [Anonymizováno] z funkce likvidátora, zůstalo již jen vyslovení neplatnosti rozhodnutí společníka (ze dne 29. prosince 2015).

15. Závěr, na němž soud prvního stupně vystavěl své rozhodnutí, že navrhovatel nemá s odkazem na § 80 o. s. ř. na „požadovaném určení naléhavý právní zájem“ není správný. Je tomu tak proto, že předmětný návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí společníka je zvláštním určovacím návrhem, pro který zákon o obchodních korporacích (v poměrech společnosti s ručením omezeným v § 191, v poměrech akciové společnosti v § 428) taxativně vymezuje okruh osob, u kterých je dána aktivní věcná legitimace pro takové řízení. Splnění podmínky aktivní věcné legitimace tedy nemusejí osoby uvedené v citovaných ustanoveních prokazovat - postačí když prokáží, že zastávají postavení, opravňující je ze zákona k podání návrhu. Tyto osoby pak nemusejí prokazovat ani existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, neboť zákon takový určovací návrh naléhavým právním zájmem navrhovatele nepodmiňuje. Tento zájem je zcela zřejmě dán postavením oprávněného navrhovatele ve společnosti. K uvedenému závěru lze dospět nejen logickým ale i systematickým a teleologickým výkladem citovaných ustanovení, jejichž účelem je umožnit osobám, pro které z jejich postavení a vztahu ke společnosti lze dovodit právní zájem na přezkoumání zákonnosti přijatého rozhodnutí, domáhat se takového přezkoumání soudem. Domáhá-li se tedy (bývalý) společník vyslovení neplatnosti přijatého pro jeho rozpor se zákonem či stanovami, nemusí prokazovat naléhavý právní zájem na takovém určení ve smyslu § 80 o. s. ř. a jeho návrh na zahájení řízení nelze zamítnout pro nedostatek naléhavého právního zájmu (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 1999, sp. zn. 1 Odon 101/97 publikovaný pod číslem 3/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 11/2002, uveřejněné pod číslem 55/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2006, sp. zn. 21 Cdo 20/2005, a ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněné pod čísly 53/2006 a 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí jsou dostupná – shodně jako další níže uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu na jeho webových stránkách). Byť zákon o obchodních korporacích v části upravující veřejnou obchodní společnost neobsahuje obdobu výše zmíněných §§ 191 a 428 upravující neplatnost usnesení nejvyššího orgánu kapitálové společnosti, je na místě analogická aplikace shodných pravidel. Přijetí opačného výkladu by totiž znamenalo připuštění možnosti napadat usnesení orgánu veřejné obchodní společnosti i několik let po jeho přijetí, což není z hlediska právní jistoty a stability poměrů ve společnosti přijatelné.

16. Tvrdí-li navrhovatel, že k rozhodnutí ze dne 29. prosince 2015 nebyl dán souhlas všech společníků, pak uvedená skutečnost nezpůsobuje nicotnost rozhodnutí, nýbrž je důvodem pro případné vyslovení jeho neplatnosti (viz mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2017 sp. zn. 29 Cdo 1104/2016).

17. S ohledem na výše řečené bylo tedy primárně na místě zabývat se otázkou včasnosti podaného návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí ze dne 29. prosince 2015 v obecné rovině v linii § 259 o. z., za použití analogie pak v linii § 191 odst. 1 z. o. k. Marným uplynutím lhůt totiž právo na přezkum rozhodnutí zaniká (srov. za mnohá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 1817/2016, uveřejněné pod číslem 46/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen R 46/2018); tento následek nelze obejít (ani) podáním určovací žaloby dle § 80 o. s. ř., ani k námitce účastníka v jiném řízení (srov. např. komentářovou literaturu Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V., a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, 335 s.).

18. Pro podání návrhu na přezkum rozhodnutí je stanovena jak subjektivní, tak objektivní lhůta; návrh tak musí být podán v subjektivní lhůtě tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl nebo mohl rozhodnutí dozvědět a v objektivní lhůtě jednoho roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí skutečně přijato. Převedeno do poměrů projednávané věci, bylo-li rozhodnutí bylo učiněno dne 29. prosince 2015, pak je zřejmé, že byl-li návrh (jeho změna) podána u soudu dne 8. října 2018, byl podán po uplynutí objektivní roční lhůty. Jedná se o lhůtu hmotněprávní prekluzivní (§ 654 o. z., srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 2490/2010), její zmeškání nelze – jak rozvedeno výše - prominout. Marným uplynutím lhůty tak právo na soudní přezkum přijatého rozhodnutí navrhovateli zaniklo, k podání změněného návrhu již navrhovatel (v důsledku marného uplynutí lhůty k uplatnění práva dovolat se neplatnosti usnesení) nebyl aktivně věcně legitimován (viz R 46/2018).

19. Odvolací soud ze shora vyložených důvodů usnesení soudu prvního stupně v (zamítavém) výroku II. potvrdil (§ 219 o. s. ř.), byť z jiného důvodu, než soud prvního stupně.

20. Výrok III. však není správný, a to z důvodu absence způsobilého návrhu na zahájení řízení, jež je procesní podmínkou ve výroku uvedeného řízení; nebyl-li takový návrh podán, resp. byl vzat zpět [jak se podává z obsahu spisu, navrhovatel vzal svůj návrh při jednání soudu prvního stupně dne 20. listopadu 2019 částečně co do odvolání likvidátora zpět, odvolání současného likvidátora Adama Urbance nepožadoval, viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 20. listopadu 2019 na č. l. 159], bylo na místě pro absenci způsobilého návrhu (procesní podmínky řízení) výrok III. zrušit a řízení v tomto rozsahu zastavit. K otázce jmenování (současného) likvidátora Adama Urbance je na místě uvést, že působnost nejvyššího orgánu dočasně jednočlenné veřejné obchodní společnosti [zrušené podle § 113 odst. 1 písm. a) z. o. k.] vykonává ve všech věcech společnosti jediný zbylý společník (viz mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2021, sp. zn. 27 Cdo 2955/2019); soudu prvního stupně tedy nelze dát za pravdu, že by společnost neměla likvidátora.

21. Změny doznal i výrok IV. týkající se náhrady nákladů řízení. Ve vztahu mezi navrhovatelem a společností bylo na místě – s ohledem na předmět řízení, jímž bylo vyslovení neplatnosti (nicotnosti) rozhodnutí společníka – aplikovat § 142 odst. 1 o. s. ř., procesně úspěšné společnosti tak byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 24 684 Kč sestávající dle § 9 odst. 4 písm. c/, § 7 bodu 5, § 11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), z mimosmluvní odměny zástupce za šest úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření ze dne 10. května 2019, účast při jednání soudu prvního stupně dne 14. srpna 2019, vyjádření ze dne 14. listopadu 2019, účast při jednání soudu prvního stupně dne 20. listopadu 2019 a 3. června 2020) po 3 100 Kč, šesti režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši 4 284 Kč. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

22. Ve vztahu mezi navrhovatelem a účastníky 2/ a 3/ bylo na místě vzhledem k tomu, že řízení o odvolání likvidátora mohlo být zahájeno i bez návrhu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2020, sp. zn. 27 Cdo 2277/2020, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. prosince 2020, č. j. 14 Cmo 333/2020-24, či podrobný výklad v komentáři [Anonymizováno] k § 191 a 194 o. z. v právním systému [Anonymizováno]) aplikovat § 23 větu první z. ř. s.

23. Prostor pro aplikaci § 150 o. s. ř. dán nebyl. Ze spisu se nepodávají skutečnosti umožňující závěr, že by bylo na místě aplikovat výjimečný postup zakotvený v citovaném ustanovení, tedy že by jeho aplikaci opodstatňovaly majetkové poměry (některého) z účastníků, či okolnosti, jež by vybočovaly ze standardních poměrů civilního sporu, natož pak okolnosti takového významu, že by splňovaly zákonné kritérium důvodů hodných zvláštního zřetele (k problematice viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněného pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále závěry obsažené např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 51, ročníku 2008, pod pořadovým číslem 189, a v nálezu ze dne 12. ledna 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 56, ročníku 2010, pod pořadovým číslem 4, či rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

24. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšné společnosti přiznal vůči navrhovateli právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření ze dne 17. září 2020) v částce 3 100 Kč, jeden režijní paušál 300 Kč a 21 % DPH; celkem 4 114 Kč.

25. Ve vztahu mezi navrhovatelem a účastníky 2/ a 3/ bylo rozhodnuto dle § 23 věty první z. ř. s.