o zrušení společnosti bez likvidace, k odvolání Petra Tomana proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 6. 2024, č. j. 38 Cm 195/2022-49,

1. Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl o zastavení řízení o návrhu [jméno FO] na přiznání osvobození od povinnosti zaplatit soudní poplatek za odvolání.

2. Soud prvního stupně usnesení odůvodnil s odkazem na pravomocné zamítnutí předchozího návrhu [jméno FO] na osvobození od soudních poplatků usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2023, č. j. 38 Cm 195/2022-20, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2024, č. j. 14 Cmo 7/2024-31, tím, že v druhé žádosti ze dne 12. 6. 2024 [jméno FO] neuvádí, že by se změnily jeho poměry rozhodné pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Jen de facto shodně opakuje, že v důsledku zanedbaného těžkého ublížení na zdraví v roce 1997 u něho dochází k selhávání zdraví, popisuje své zdravotní obtíže. Věcnému rozhodnutí o dalším návrhu účastníka na přiznání požadovaného osvobození brání překážka věci rozhodnuté (§ 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu /dále jen „o. s. ř.“/).

3. Proti usnesení soudu prvního stupně podal [jméno FO] blanketní odvolání a k výzvě soudu v doplnění odvolání uvádí, že „nemůže uvést žádný nový důvod, neboť podstatné bylo již řečeno a vylíčeno. Soud se však s případem nedokáže vypořádat, podstatné důkazy a významné skutečnosti přehlíží a nouzový stav a poškozené zdraví účastníka ignoruje. Stejně tak se selhání dopustil Vrchní soud. Zde není co nového navrhovat, tak nezbývá, než poukázat na procesní vady dosavadního řízení a tento celý průběh nazvat zmatečným řízením a šikanou, přičemž nezbývá, než následně podat žalobu pro zmatečnost“. Dále odvolatel uvádí, že pochybení krajského soudu a vrchního soudu uvádí v kasační stížnosti, která je přílohou odvolání a kterou postupuje Nejvyššímu správnímu soudu. Současně na příslušné soudce podává „trestní oznámení pro manipulace s podstatnými skutečnostmi v rámci zneužívání pravomoci úřední osoby při výkonu zaměstnání“. A „v neposlední řadě navrhuje vyloučení soudců [Anonymizováno], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] z projednávané věci“.

4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Odvolatel vznáší námitku podjatosti ve vazbě na vyjádřenou nespokojenost s průběhem řízení v obou stupních. Odvolací soud znovu připomíná, že vzhledem k § 14 odst. 4 o. s. ř., podle něhož důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. V tomto směru odvolací soud vyšel z četné judikatury Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 29 NSČR 81/2018, v němž Nejvyšší soud zformuloval a odůvodnil závěr, podle něhož „Námitka podjatosti odůvodněná pouze těmi okolnostmi, které jako nezpůsobilé být důvodem k vyloučení soudce označuje přímo zákon (v § 14 odst. 4 o. s. ř.), není řádnou námitkou podjatosti, a je-li takto (přesto) vznesena, lze ji již proto hodnotit jako obstrukční postup (jako procesní obstrukci), který s přihlédnutím k § 2 o. s. ř. nepožívá právní ochrany“. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na celé odůvodnění zmíněného usnesení Nejvyššího soudu, včetně tam uvedené další souladné judikatury. Proto odvolací soud námitku odvolatele posoudil jako obstrukční a více se jí nezabýval.

6. Závěr soudu prvního stupně, podle něhož projednání opětovné žádosti odvolatele dle § 138 odst. 1 o. s. ř. brání překážka věci rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř., neboť v této opětovné žádosti odvolatel neuvedl žádné nové skutečnosti oproti žádosti původní, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodněprávní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 803/2011, či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 766/10). A odvolací soud v poměrech projednávané věci neshledal důvod, pro který by se měl od zmíněného závěru odchýlit.

7. S ohledem na shora uvedené důvody odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).