o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů likvidátora, k odvolání likvidátorky Ing. Jaroslavy Dlabolové, narozené 15. 2. 1960, trvale bytem Libčická 900/4a, 181 00 Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2024, č. j. 71 Cm 200/2008–32,

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením přiznal likvidátorce zaniklé společnosti [právnická osoba] v likvidaci (dále jen „společnost“), [tituly před jménem] [jméno FO], odměnu za provedenou likvidaci společnosti ve výši 5 000 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Městského soudu v Praze po právní moci usnesení [výrok I.], a náhradu hotových výdajů spojených s likvidací společnosti ve výši 4 160 Kč, která jí po odečtení poskytnuté zálohy na hotové výdaje ve výši 10 000 Kč „již nebude vyplacena“ [výrok II.], a rozhodl, že likvidátorka [jméno FO] je povinna zaplatit nespotřebovanou část zálohy na hotové výdaje ve výši 5 840 Kč na účet Městského soudu v Praze s uvedením příslušných platebních dispozic, a to do tří dnů od právní moci usnesení [výrok III.].

2. Soud prvního stupně uvedl, že jelikož k zahájení likvidace a jmenování likvidátorky do funkce došlo v období mezi 1. 1. 2001 a 31. 12. 2013, bude v souladu s § 3043 odst. 2 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, výše odměny a náhrady hotových výdajů likvidátorky určena dle vyhlášky č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem (dále jen „vyhláška“).

3. Soud prvního stupně odůvodnil výrok I. usnesení s odkazem na § 71 odst. 6 a 9 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a § 4 odst. 1 a 2 vyhlášky tím, že s ohledem na počet zákonných povinností, které je likvidátorka povinna bez ohledu na (ne)majetnost společnosti plnit, potřebu znalosti práva, „zodpovědnost“ likvidátorky a nemožnost přiznat náhradu daně z přidané hodnoty by se odměna v nižší výši, než jakou dle vyhlášky činí její horní hranice, jevila jako „dosti nízká“. Výrok II. a III. odůvodnil s odkazem na § 8 odst. 1 vyhlášky tím, že za účelně vynaložené a doložené shledal hotové výdaje na oznámení vstupu společnosti do likvidace v Obchodním věstníku ve výši 2 160 Kč, ověření listin ve výši 60 Kč, správní poplatky ve výši 436 Kč a poštovné ve výši 504 Kč. Z likvidátorkou požadované náhrady za archivaci dokumentů společnosti ve výši 2 400 Kč jí přiznal pouze částku ve výši 1 000 Kč, neboť tato odpovídá ceně obvyklé za obdobnou službu v typově podobných případech (kdy likvidátor zastává tuto funkci současně u většího počtu nemajetných a neaktivních společností). Likvidátorce naopak nepřiznal náhradu za „kopírování listin (odhad)“, „kancelářský materiál (odhad)“ a „telekomunikační poplatky (odhad)“ v celkové výši „1 000 Kč“ (správně „1 100 Kč“ – poznámka odvolacího soudu), neboť tyto výdaje nijak nedoložila. Dále jí nepřiznal ani náhradu za „vedení účetnictví a zpracování účetních závěrek“ ve výši 3 000 Kč, jelikož vzhledem k tomu, že likvidátorka (jmenovaná ze seznamu insolvenčních správců) tuto činnost delegovala na třetí osobu a společnost byla nemajetná a neaktivní, je náhrada již zahrnuta v likvidátorce přiznané odměně (k tomu odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2012, sp. zn. 7 Cmo 456/2011). Soud prvního stupně tak likvidátorce přiznal z jí požadované výše náhrady hotových výdajů (9 660 Kč) pouze částku 4 160 Kč a uložil jí vrátit částku 5 840 Kč představující rozdíl mezi poskytnutou zálohou ve výši 10 000 Kč a přiznanou náhradou hotových výdajů na účet soudu prvního stupně.

4. Proti výrokům II. a III. usnesení soudu prvního stupně podala likvidátorka odvolání, navrhujíc, aby odvolací soud tyto výroky zrušil, nebo změnil tak, že ji přizná náhradu hotových výdajů ve výši „9 560 Kč“.

5. Odvolatelka namítá, že soudem prvního stupně citované usnesení Vrchního soudu v Praze není na tuto věc použitelné, resp. bylo již překonáno. Není pravdou, že sestavení účetnictví u neaktivních a nemajetných společností vždy znamená pouze vyplnit daňové přiznání s nulovou položkou. I k tomuto výsledku je třeba dojít šetřením. Po dobu likvidace je také nezbytné sestavit účetní závěrky včetně rozvahy obsahující veškerá zjištění o majetku a dluzích likvidované společnosti. Odvolatelka nese za vedení účetnictví odpovědnost, která se vstupem společnosti do likvidace neumenšuje. Povinnost k vedení účetnictví navíc vyplývá přímo ze zákona. Dále odvolatelka příkladmo uvádí, k jakým činnostem je likvidátor v souvislosti s vedením účetnictví povinen. Není proto podle ní možné, aby v případě neaktivních a nemajetných společností odměna likvidátora zahrnovala náhradu hotových výdajů za vedení účetnictví. Soud prvního stupně nesprávně určil i výši náhrady hotového výdaje za archivaci, neboť u „komerčních spisoven“ činí cena za 10leté období přibližně 4 380 Kč. Je pravdou, že výši administrativních výdajů odvolatelka nedoložila, jelikož je však jejich doložení nereálné a vynaložení těchto výdajů je i tak nezpochybnitelné, měla by mít nárok i na jejich náhradu.

6. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu (§ 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu /dále jen „o. s. ř.“/), a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

7. Dle § 1 odst. 2 vyhlášky určuje odměnu likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem soud. V případě, kdy jsou odměna likvidátora a jeho hotové výdaje hrazeny státem, vyplácí tyto částky soud.

8. Dle § 4 vyhlášky skončí-li likvidace dříve, než je zjištěna výše likvidačního majetku, nebo nedostačuje-li likvidační majetek zcela nebo zčásti k úhradě odměny, náleží likvidátorovi odměna ve výši 1 000 Kč (odstavec 1). Soud může podle okolností případu odměnu likvidátora podle odstavce 1 přiměřeně zvýšit až do výše 5 000 Kč (odstavec 2).

9. Dle § 8 odst. 1 vyhlášky likvidátorovi náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s prováděním likvidace, zejména na soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie.

10. Na úvod odvolací soud poznamenává, že vzhledem k tomu, že odvolatelka byla do své funkce jmenována usnesením soudu prvního stupně ze dne 3. 9. 2008, č. j. 71 Cm 200/2008-4, které nabylo právní moci dne 4. 12. 2008, posuzoval odvolací soud její nárok na náhradu hotových výdajů podle vyhlášky (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 14 Cmo 244/2022).

11. Soud prvního stupně s ohledem na skončení likvidace, výmaz společnosti z obchodního rejstříku a odvolatelkou předložené vyúčtování odměny a hotových výdajů správně přistoupil k rozhodnutí o předmětných nárocích odvolatelky (srov. zejm. § 71 odst. 6, § 74 odst. 1, § 75 odst. 1 a 6 a § 75a obch. zák.).

12. V konečné zprávě likvidátora a návrhu na určení odměny a náhrady hotových výdajů ze dne 4. 4. 2024, doručených soudu prvního stupně téhož dne, požaduje odvolatelka náhradu hotových výdajů v celkové výši 9 660 Kč.

13. První předestřenou otázkou je účelnost hotových výdajů vynaložených na službu sestavování účetních závěrek a zpracování daňových přiznání, kterou odvolatelce poskytla společnost [právnická osoba], IČO [IČO] (dále též jen „[jméno FO]“). Výdaj na poskytnutí této služby odvolatelka doložila příjmovým pokladním dokladem za sestavování účetních závěrek a zpracování přiznání k dani z příjmu právnických osob vystaveným na částku 3 000 Kč.

14. Soud prvního stupně odvolatelce nepřiznal náhradu tohoto hotového výdaje s odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2012, sp. zn. 7 Cmo 456/2011, neboť společnost je neaktivní a nemajetná. Soud prvního stupně však pomíjí, že v citovaném usnesení soud nezaložil svůj závěr pouze a jedině na nemajetnosti a neaktivitě likvidované společnosti. Tuto skutečnost soud spojil s tím, že zkušený likvidátor jmenovaný do této funkce soudem ze seznamu insolvenčních správců delegoval vedení účetnictví na třetí osobu. Ač měl tedy v daném případě mít k této činnosti (která navíc pro nemajetnost a neaktivitu likvidované společnosti neměla být náročná) sám dostatečnou odbornost, svěřil její výkon třetí osobě. Proto soud v citovaném usnesení došel k závěru, že náhrada výdajů za vedení účetnictví je zahrnuta již ve zvýšené odměně likvidátora.

15. Soud prvního stupně přehlédl, že závěr vyplývající z jím citovaného usnesení byl v rozhodovací praxi zdejšího soudu překonán. Skutečnost, že odvolatelka pověřila vedením účetnictví a zpracováním účetních závěrek (vztahujících se třeba i k nemajetné a neaktivní společnosti) jiný subjekt, ji sama o sobě nezbavuje nároku na náhradu hotových výdajů za tuto činnost. I odvolací soud tak přiznává likvidátorům odměnu a zároveň náhradu hotového výdaje za vedení účetnictví a zpracování účetních závěrek i tehdy, delegoval-li likvidátor (třeba i jmenovaný z osob zapsaných v seznamu insolvenčních správců) výkon této činnosti na třetí osobu (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 14 Cmo 244/2022, ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 14 Cmo 265/2022, nebo ze dne 2. 6. 2023, sp. zn. 14 Cmo 81/2023). Rozhodovací praxe shora uvedeného senátu odvolacího soudu je totiž ustálena v závěru, podle něhož likvidátor není povinen vést účetnictví – včetně vyhotovení účetních závěrek a potřebných daňových přiznání – vlastními silami, neboť i v případě, že společnost je nečinná a nevykazuje žádný majetek, je třeba pro tuto činnost mít příslušné odborné znalosti, včetně znalosti právě platné legislativy. Po likvidátoru, který těmito odbornými znalostmi nedisponuje, nelze spravedlivě požadovat, aby tyto činnosti vykonával výlučně sám na svůj náklad a odpovědnost (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 14 Cmo 22/2018, či ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 14 Cmo 322/2016). Skutečnost, že společnost nemá žádný majetek, by měla být reflektována ve výši úplaty požadované za poskytnutí dané služby, jak je tomu v projednávané věci, kdy částka 3 000 Kč se odvolacímu soudu – s ohledem na poznatky z vlastní rozhodovací činnosti v obdobných věcech (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2024, sp. zn. 7 Cmo 218/2024, ze dne 22. 7. 2024, sp. zn. 7 Cmo 217/2024) – jeví jako přiměřená.

16. Na uvedeném nemění nic ani skutečnost, že judikaturní závěry, na které odvolací soud odkazuje, byly přijaty při výkladu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Tyto závěry se prosadí obdobně i v poměrech vyhlášky a obchodního zákoníku, neboť relevantní zákonná úprava nedoznala zásadnějších změn. Takovýto postup přitom aprobuje i Nejvyšší soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3625/2017).

17. Odvolacímu soudu jsou známy závěry přijaté Vrchním soudem v Praze v usnesení ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 7 Cmo 243/2024, s nímž se senát 14 Cmo ztotožnil co do závěru, že společnost [jméno FO] nebyla oprávněna za společnost zpracovávat daňová přiznání.

18. Podle § 1 písm. a) zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, ve znění účinném do 16. 3. 2012 (dále jen „ZoDP“), tento zákon upravuje poskytování právní pomoci a finančně ekonomických rad ve věcech daní, odvodů, poplatků a jiných plateb (dále jen „daně“), jakož i ve věcech, které s daněmi přímo souvisejí (dále jen „daňové poradenství“).

19. Podle § 2 ZoDP tímto zákonem nejsou dotčena oprávnění advokátů, komerčních právníků a auditorů, popřípadě jiných osob a orgánů, upravená zvláštními předpisy. Dotčeno není ani právo fyzické nebo právnické osoby požádat o právní pomoc a finančně ekonomickou radu ve věcech daní a ve věcech, které s daněmi přímo souvisejí, i jinou fyzickou osobu než je daňový poradce; tato jiná osoba však nesmí poskytovat uvedenou pomoc nebo rady soustavně za účelem dosažení zisku, nejde-li o osoby uvedené ve větě první.

20. Podle § 3 odst. 6 ZoDP mohou daňové poradenství na základě smlouvy uzavřené mezi jimi a klientem vykonávat také obchodní společnosti nebo družstva, která daňové poradenství vykonávají pomocí daňových poradců, a která mají tuto činnost jako předmět podnikání zapsánu do obchodního rejstříku podle zvláštního předpisu. Na poskytování daňového poradenství právnickými osobami podle tohoto ustanovení se přiměřeně použijí ustanovení tohoto zákona pro poskytování daňového poradenství daňovými poradci a stanovy komory.

21. Ve shora zmiňovaném usnesení je vysloven a odůvodněn závěr, že daňovým poradenstvím se rozumí poskytování právní pomoci a finančně ekonomických rad ve věcech daní, odvodů, poplatků a jiných plateb, jakož i ve věcech, které s daněmi přímo souvisejí (§ 1 písm. a/ ZoDP). Daňové poradenství mohou vykonávat také obchodní společnosti nebo družstva. Podmínkou je mimo jiné, že mají tuto činnost jako předmět podnikání zapsánu do obchodního rejstříku podle zvláštního předpisu (§ 3 odst. 6 ZoDP).

22. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku (§ 121 o. s. ř.) se podává, že společnost [jméno FO], na níž likvidátorka činnosti spočívající v sestavování účetních závěrek a zpracování daňových přiznání delegovala, od svého vzniku nikdy neměla v obchodním rejstříku zapsán jako předmět podnikání daňové poradenství (zapsánu měla mimo jiné „pouze“ činnost ekonomických a organizačních poradců). Ke zpracování daňových přiznání tudíž nebyla oprávněna (srov. § 3 odst. 6 ZoDP).

23. Z likvidátorkou předloženého příjmového podkladního dokladu č. 219 ze dne 15. 10. 2011 se podává, že [jméno FO] účtovala odměnu ve výši 3 000 Kč za sestavování účetních závěrek a zpracovávání daňových přiznání za roky 2009 až 2011. Z rozhodovací praxe je navíc odvolacímu soudu známo, že [jméno FO] totožnou činnost v minulosti za úplatu vykonávala pro více subjektů (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 7 Cmo 243/2024, nebo ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. 14 Cmo 221/2024). Tudíž vykonávala daňové poradenství soustavně a za účelem dosažení zisku (§ 2 věta druhá ZoDP). Lze tedy uzavřít, že [jméno FO] vykonávala daňové poradenství (spočívající ve zpracování daňových přiznání) neoprávněně. Za vynaložení tohoto hotového výdaje samotného by proto likvidátorce jeho náhrada nepříslušela.

24. Nicméně odvolacímu soudu neuniklo, že vyúčtovaný hotový výdaj ve výši 3 000 Kč (jak se podává z příjmového pokladního dokladu) nespočívá pouze ve zpracování daňových přiznání, nýbrž také v sestavování účetních závěrek (v daném případě za roky 2009 až 2011). Praxe odvolacího soudu je ustálena v závěru, že částka ve výši 3 000 Kč za samotné sestavení 3 účetních závěrek (třeba i nemajetných) likvidovaných společností je přiměřená (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2024, sp. zn. 7 Cmo 218/2024 či ze dne 22. 7. 2024, sp. zn. 7 Cmo 217/2024). Odvolací soud tedy v poměrech projednávané věci shledává tento hotový výdaj ve výši 3 000 Kč za účelně vynaložený ve smyslu § 8 odst. 1 vyhlášky a likvidátorce přiznává jeho plnou náhradu.

25. Základním předpokladem náhrady hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s prováděním likvidace podle § 8 odst. 1 vyhlášky je, že likvidátor vynaložení těchto hotových výdajů jednoznačně specifikuje a doloží. V poměrech projednávané věci likvidátorka účtované administrativní výdaje v částce 1 100 Kč nedoložila, jak ostatně správně uzavřel soud prvního stupně. Rozhodovací praxe odvolacího soudu je ustálena v závěru, že není-li likvidátor schopen výdaje tohoto typu blíže jednotlivě vyčíslit a doložit, nezbude, než aby je nesl ze svého v rámci přiznané odměny (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 14 Cmo 322/2016-73, či ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 14 Cmo 243/2019). Přiznání takovéto paušální náhrady by nemělo oporu ve shora zmíněné právní úpravě, v tom je třeba soudu prvního stupně přitakat.

26. Odvolatelka dále požaduje přiznání náhrady hotového výdaje za archivaci dokumentů společnosti ve výši 2 400 Kč, jehož vynaložení dokládá fakturou č. 1425/2011 vystavenou společností [právnická osoba]., IČO [IČO].

27. Odvolací soud se neztotožňuje s argumentací soudu prvního stupně, podle něhož se obvyklá cena za archivaci dokumentů v obdobných případech pohybuje kolem částky 3 650 Kč za jeden běžný metr za 10leté období. Soud prvního stupně sice správně uvedl, že „archivace“ (vedení spisovny) zahrnuje nejen uchovávání dokumentů po zákonem stanovenou dobu, ale i soubor s tím souvisejících činností (dopravu, zařazení dokumentů ve spisovně, vyhledávání dokumentů, komunikaci se státním oblastních archivem apod.), ty už ale do likvidátorce přiznané náhrady tohoto hotového výdaje dostatečně nepromítl. Odvolacímu soudu je dále známo, že ne všechny společnosti poskytující službu vedení spisovny umožňují do jednoho běžnému metru uložit dokumenty s rozdílnou zákonnou skartační lhůtou. Soud prvního stupně navíc odvolatelce náhradu za tento hotový výdaj v částce 2 400 Kč v minulosti vícekrát sám přiznal (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 77 Cm 112/2006, ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 77 Cm 297/2008, nebo ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 76 Cm 14/2007). Odvolací soud proto odvolatelce za hotový výdaj na „archivaci písemností“ náhradu ve výši 2 400 Kč přiznal.

28. Odvolatelce proto náleží náhrada hotových výdajů spojených s likvidací v celkové výši 8 560 Kč. Ta sestává z náhrady výdaje na zveřejnění oznámení v Obchodním věstníku ve výši 2 160 Kč, ověřování listin a podpisů ve výši 60 Kč, správní poplatky ve výši 436 Kč, poštovné ve výši 504 Kč, sestavování účetních závěrek ve výši 3 000 Kč a archivaci dokumentů ve výši 2 400 Kč. Vzhledem k tomu, že odvolatelce byla soudem prvního stupně na hotové výdaje související s likvidací společnosti poskytnuta záloha ve výši 10 000 Kč, bude jí na náhradě hotových výdajů vyplacena částka v celkové výši 1 440 Kč (10 000 Kč – 8 560 Kč).

29. S ohledem na shora uvedené důvody odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. jen co do výše náhrady hotových výdajů likvidátora (§ 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), jinak v tomto výroku usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Výrok III. pak změnil jen co do výše částky, kterou je likvidátor povinen jako nespotřebovanou část zálohy na náklady likvidace státu vrátit (§ 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), jinak v tomto výroku usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).