o přiznání odměny likvidátora, k odvolání likvidátora Mgr. Davida Uhlíře, sídlem Pravá 594/11, 147 00 Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2021, č. j. 83 Cm 2530/2016 - 22,

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením schválil konečnou zprávu o průběhu likvidace společnosti [Anonymizováno] /dále jen „společnost“/ (výrok I.), přiznal likvidátoru zaniklé společnosti [Anonymizováno] odměnu za provedenou likvidaci společnosti ve výši 6 000 Kč (výrok II.) a náhradu hotových výdajů likvidace ve výši 3 518 Kč, která mu nebude vyplacena (výrok III.) a současně rozhodl o tom, že likvidátor je povinen vrátit českému státu na účet soudu nevyužitou část z poskytnuté zálohy na náhradu hotových výdajů ve výši 2 482 Kč do 15 dnů od právní moci usnesení (výrok IV.).

2. Usnesení soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 7 odst. 1 a 2 a § 9 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují se některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob /dále jen „nařízení“/ tím, že odměna ve výši 6 000 Kč je v poměrech provedené likvidace zcela přiměřená. Soud prvního stupně, vědom si ustálené judikatury Vrchního soudu v Praze, kterou cituje, týkající se otázky odměny likvidátora jmenovaného ze seznamu insolvenčních správců, má za to, že danou judikaturu nelze bez dalšího vztáhnout na projednávanou věc. S ohledem na neúměrnou délku likvidace společnosti, která existovala jen formálně bez jakéhokoliv zjištěného majetku, s minimem závazků, s jednoduchou vlastnickou strukturou, činící více než čtyři roky (běžná délka likvidace obdobného typu je dle soudu prvního stupně maximálně 2 roky) a s ohledem na skutečnost, že likvidátor neučinil žádné nadstandardní úkony, by přiznání likvidátorem uplatňované odměny ve výši 10 000 Kč bylo zcela nedůvodné. Likvidátor neprovedl likvidaci v adekvátním časovém horizontu, z čehož soud prvního stupně učinil závěr, že likvidátor při likvidaci nepostupoval s plnou zodpovědností. Likvidátorem nárokovanou odměnu ve výši 10 000 Kč mu nelze přiznat pouze na základě skutečnosti, že je zapsán v seznamu insolvenčních správců, aniž by soud zohlednil konkrétní průběh likvidace. Co do náhrady hotových výdajů likvidace soud prvního stupně vyšel z likvidátorem doloženého soupisu nákladů, které činí 3 518 Kč a soudu se jeví jako přiměřené. Jelikož byla likvidátorovi vyplacena záloha ve výši 6 000 Kč, která co do výše 3 518 Kč pokryla hotové výdaje likvidátora, soud proto uložil likvidátorovi nespotřebovanou část zálohy vrátit státu.

3. Proti výroku II. usnesení soudu prvního stupně podal likvidátor odvolání, navrhuje, aby odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně v části výroku týkajícího se odměny likvidátora tak, že se likvidátorovi přiznává odměna ve výši 10 000 Kč.

4. Odvolatel vytýká soudu prvního stupně nespravedlivé přiznání odměny za provedenou likvidaci ve výši toliko 6 000 Kč, jež neodpovídá náročnosti provedených úkonů při likvidaci ani kvalifikaci likvidátora jmenovaného ze seznamu insolvenčních správců a ani odpovědnosti, kterou jako likvidátor při výkonu své funkce nese. Soud prvního stupně své rozhodnutí řádně neodůvodnil, když nevyhověl návrhu na přiznání odměny za výkon činnosti likvidátora v nárokované výši 10 000 Kč a přiznal jen 6 000 Kč, neřídil se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí a navíc se výrazně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Vrchního soudu, který za provedení obdobných likvidací pravidelně přiznává odměnu ve výši 10 000 Kč. Odvolatel jmenovitě vypočítává úkony, které při provedení likvidace společnosti učinil, s tím, že celkem jde o cca 40 hodin práce. Společnost ani statutární orgán likvidátoru neposkytly žádnou součinnost, proto musel likvidátor sám mimo jiné provádět příslušné šetření o majetku společnosti, provést lustraci datové schránky společnosti a vyhodnotit obsah do ní doručených dokumentů. Odvolatel odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2021, č. j. 7 Cmo 222/2021-24, jímž mu byla přiznána odměna ve výši 10 000 Kč za obdobnou likvidaci, která však rovněž trvala déle než 4 roky. Tvrzení soudu prvního stupně, že standardně přiznává za obdobné likvidace odměnu ve výši 6 000 Kč, je liché, neboť například ve věci obdobné likvidace mu byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2021, č. j. 83 Cm 2811/2016-23, přiznána odměna právě ve výši 10 000 Kč.

5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu (§ 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu /dále jen „o. s. ř.“/) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

6. Z konečné zprávy o průběhu likvidace ze dne 20. dubna 2021 založené likvidátorem do sbírky listin obchodního rejstříku dne 28. dubna 2021 se podává, že společnost dle sdělení jejího jednatele, který měl z této funkce odstoupit v roce 2010, nevyvíjela delší dobu žádnou podnikatelskou činnost. Veškerou dokumentaci společnosti měl mít v držení její společník, který však s likvidátorem nekomunikoval. Z dostupných zdrojů a registrů bylo likvidátorem zjištěno, že společnost nevlastní žádný majetek, neregistruje žádné aktivní zaměstnance ani nemá žádný účet. Oznámení o vstupu společnosti do likvidace likvidátor zveřejnil v Obchodním věstníku ve dnech 17. července 2018 a 31. července 2018 a současně vyzval věřitele likvidované společnosti, aby ve stanovené lhůtě přihlásili své pohledávky. Na základě výzev věřitelům a příslušným orgánům nebyly likvidátorem zjištěny ani žádné pohledávky za třetími osobami. Likvidační zůstatek společnosti má nulovou hodnotu. Společnost zanikla výmazem z obchodního rejstříku dne 27. dubna 2021.

7. Podle § 195 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku /dále jen „o. z.“/, odměnu a způsob její výplaty určuje likvidátorovi ten, kdo jej povolal.

8. V poměrech projednávané věci byl odvolatel jmenován likvidátorem společnosti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. prosince 2016, č. j. 83 Cm 2530/2016 - 5.

9. Dle § 7 odst. 1 nařízení skončí-li likvidace dříve, než je zjištěna výše likvidačního zůstatku, nebo nedostačuje-li likvidační zůstatek k úhradě odměny likvidátora, náleží likvidátorovi odměna ve výši 1 000 Kč; podle okolností případu lze odměnu likvidátora přiměřeně zvýšit až do výše 20 000 Kč, dle odst. 2 hradí-li stát odměnu likvidátora, uhradí ji v rozsahu, ve kterém ji nelze hradit z likvidačního zůstatku.

10. Podle právě citovaného § 7 odst. 1 nařízení v situaci, která nastala v poměrech projednávané věci, kdy likvidační zůstatek nedostačuje k úhradě odměny likvidátora, činí odměna likvidátora 1 000 Kč. Zvýšení této odměny záleží na okolnostech případu.

11. V dané věci jde o typově jednodušší případ likvidace, kdy daná obchodní společnost existuje jen formálně bez jakéhokoliv zjištěného majetku, tedy s nulovým likvidačním zůstatkem, s jednoduchou vlastnickou strukturou. Odvolateli je třeba přisvědčit v tom, že v takovýchto případech se rozhodovací praxe odvolacího soudu ustálila na odměně likvidátora jmenovaného z řad insolvenčních správců ve výši 10 000 Kč. Otázce odměny likvidátora jmenovaného ze seznamu insolvenčních správců za provedenou likvidaci obdobného typu se odvolací soud věnoval v řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 27. března 2017, sp. zn. 7 Cmo 74/2016, ze dne 1. března 2018, sp. zn. 14 Cmo 396/2017, ze dne 6. září 2018, sp. zn. 14 Cmo 267/2018, či aktuálně ze dne 16. září 2021, sp. zn. 14 Cmo 211/2021). Zde odvolací soud vyslovil a odůvodnil závěr, že u likvidátorů z řad insolvenčních správců je třeba neopomenout skutečnost, že insolvenční správce musí splňovat řadu kvalifikačních předpokladů a dalších podmínek pro výkon této činnosti, vyplývajících zejména ze zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, vyhlášky č. 312/2007 Sb., o obsahu a dalších náležitostech zkoušek insolvenčních správců, nyní i vyhlášky č. 121/2019 Sb., o materiálním vybavení a standardech výkonu funkce insolvenčního správce. Počítá-li § 191 odst. 4 o. z. se záložní možností jmenování insolvenčního správce do funkce likvidátora, pak jistě při vědomí shora uvedených souvislostí, které je následně třeba zohlednit při stanovení výše jeho odměny.

12. Soudu prvního stupně lze přisvědčit v závěru, že odměnu ve výši 10 000 Kč nelze likvidátorovi přiznat pouze na základě skutečnosti, že je zapsán v seznamu insolvenčních správců, bez ohledu na průběh konkrétní likvidace.

13. Jak již odvolací soud zmínil, v daném případě šlo o typově jednoduchou likvidaci jen formálně existující společnosti bez majetku. Likvidátor však okamžikem svého povolání do funkce dne 3. března 2017 nabyl působnosti statutárního orgánu společnosti, přičemž dle § 193 o. z. za řádný výkon této funkce likvidátor odpovídá stejně jako člen statutárního orgánu. Při výkonu funkce je povinen postupovat s péčí řádného hospodáře a za porušení této povinnosti je rovněž povinen k náhradě vzniklé jak majetkové tak nemajetkové újmy dle § 53 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích). U právnických osob rušených rozhodnutím soudu a jsoucích povětšinou fakticky bez majetku či bez podstatného majetku, je likvidátor povinen postupovat podle § 199 odst. 1 o. z. a sestavit ke dni vstupu právnické osoby do likvidace zahajovací rozvahu a soupis jmění právnické osoby. Nemá-li k dispozici účetnictví, je třeba, aby toto bylo rekonstruováno, což likvidátor provedl právě v daném případě. Likvidátor učinil všechny úkony nutné ke zjištění majetku právnické osoby a jeho případného stavu, což představuje celou řadu lustrací v příslušných evidencích a databázích. Likvidátor musel přistoupit rovněž k lustraci v obchodním rejstříku ohledně případných majetkových účastí likvidované obchodní společnosti, k celé řadě dotazů na banky ohledně případného účtu společnosti a k dalším úkonům, které likvidátor uvádí ve své závěrečné zprávě.

14. Odvolací soud, vědom si celé škály úkonů, k nimž je likvidátor povinen, a které likvidátor řádně učinil, jak vyplývá z konečné zprávy o průběhu likvidace, má tudíž za to, že likvidace trvající čtyři roky nepředstavuje v porovnání s délkou likvidací v obdobných případech žádný exces, který by bylo třeba penalizovat snížením odměny likvidátora. Jde o dobu soudy běžně akceptovanou. Je nutno rovněž zohlednit i to, že jde o činnost, kterou musí likvidátor časově i jinak zkoordinovat se svojí další činností. Dále je třeba v poměrech projednávané věci vzít v potaz i tu skutečnost (odvolacímu soudu známou z jeho úřední činnosti), že likvidátor vyřizuje řádově desítky likvidací, což představuje jeho nemalé zatížení, byť šlo převážně o likvidace jednoduššího charakteru. Odvolací soud proto neshledal důvod odchýlit se od své výše popsané ustálené rozhodovací praxe. Jako přiměřenou výši odměny likvidátora odvolací soud i v poměrech nadepsané věci považuje částku 10 000 Kč, když maximální výše odměny likvidátora může činit až 20 000 Kč (což je však na místě u typově složitějších likvidací). Naopak, jak ostatně přiléhavě namítal odvolatel a jak je odvolacímu soudu rovněž známo z úřední činnosti, se soud prvního stupně bez přesvědčivého vysvětlení výrazně odchýlil od své vlastní rozhodovací praxe v obdobných případech, čímž nedostál zásady předvídatelnosti rozhodnutí (§ 13 o. z.).

15. S ohledem na shora uvedené skutečnosti odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II., kterým bylo rozhodováno o odměně likvidátora, jen co do výše odměny likvidátora (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), jinak v tomto výroku usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).