o návrhu na nařízení předběžného opatření v řízení o vyloučení statutárního orgánu z funkce, k odvolání 1. účastníka Petra Ciglbauera proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. září 2022, č. j. 31 Cm 208/2022-49,

1. Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví uvedeným usnesením uložil 1. účastníkovi povinnost vydat navrhovateli klíče od objektu na adrese [adresa], PSČ [adresa], nacházejícího se v obci [adresa] a k. ú. [adresa] u Dívčic na p. p. č. 1590 [výrok I.], dále povinnost zdržet se bránění přístupu navrhovatele do tohoto objektu [výrok II.] a povinnost zdržet se jakýchkoli zásahů do práv navrhovatele při výkonu jeho jednatelských oprávnění a práv společníka 2. účastníka, tj. společnosti [Jméno advokáta D]. (dále jen „společnost“) [výrok III.]. Navrhovateli dále uložil povinnost zaplatit státu soudní poplatek z návrhu na vydání předběžného opatření ve výši 1 000 Kč na účet soudu prvního stupně [výrok IV.].

2. Soud prvního stupně dovodil, že 1. účastník jako jeden z jednatelů a společníků společnosti odmítá navrhovatele (jako druhého jednatele) pustit do objektu sídla společnosti (které se nachází v nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví navrhovatele a 1. účastníka), což má za osvědčené zejména zápisem o průběhu valné hromady svolané na den 12. května 2022. 1. účastník udělil pokyn účetní společnosti, že informace o společnosti mohou být poskytovány pouze jeho prostřednictvím s tím, že navrhovatelem požadované informace odmítá sdělit. Navrhovatel opakovaně žádá 1. účastníka o poskytnutí informací, jež mu opakovaně poskytnuty nejsou, např. z důvodu, že budou k dispozici na valné hromadě dne 12. května 2022, která se však nekonala. O narušení vztahu mezi navrhovatelem a 1. účastníkem svědčí i založená emailová korespondence, žaloba na zrušení spoluvlastnictví a také řízení vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 37 Cm 132/2021. Návrh navrhovatele je tak osvědčen, stejně jako potřeba zatímně upravit poměry, přičemž navržené předběžné opatření vyhovuje požadavku proporcionality (navrhované předběžné opatření nesměřuje např. k paralyzování činnosti společnosti či nemožnosti realizovat obchodní vedení 1. účastníkem jako jednatelem). 1. účastník činí faktické kroky v bránění práv navrhovatele, a proto soud návrhu zcela vyhověl. O povinnosti k zaplacení soudního poplatku soud prvního stupně rozhodl podle § 4 odst. 1 písm. h) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a položky 5 sazebníku poplatků jako přílohy k tomuto zákonu.

3. Proti výrokům I. – III. usnesení soudu prvního stupně podal odvolání 1. účastník. Domáhá se jeho změny, aby byl návrh na vydání předběžného opatření zamítnut.

4. Odvolatel namítá, že ze zápisu z jednání valné hromady je patrné, že se navrhovatel domáhal vstupu do kanceláře v prvním patře objektu č. p. [adresa] (dále též jen „objekt“), jenž je ve spoluvlastnictví navrhovatele a odvolatele, tato kancelář ale byla dána do podnájmu třetí osobě a právo podnájemce bylo v tomto případě limitem pro spoluvlastnické právo navrhovatele. Ten svůj záměr vstoupit do kanceláře podnájemce nikterak předem neoznámil, podnájemce nebyl v kanceláři přítomen, odvolatel neměl od kanceláře klíče a svémocný vstup navrhovatele by nebyl v souladu s právem. Vstup do objektu tak navrhovateli nebyl nikdy bezdůvodně odepírán a žádná skutečnost takový fakt neosvědčuje. Soud se nikterak nezabýval tím, zda má odvolatel k dispozici náhradní klíče od objektu, které by navrhovateli mohl vydat. Navrhovatel svoji funkci jednatele fakticky nikdy nevykonával, o obchodní vedení společnosti se nestaral, nezajímal a nezajišťoval je ani z části. Potřeba prozatímní úpravy poměrů není dána tam, kde mezi relevantními skutečnostmi, které soud bere v úvahu, a podáním návrhu na vydání předběžného opatření nastává významný časový odstup. Odvolateli není zřejmé, z čeho soud prvního stupně dovodil závěr o potřebě prozatímní úpravy poměrů odvoláním napadeným usnesením ze dne 21. září 2022, když jednání valné hromady, kterým má být důvodnost předběžného opatření osvědčena, proběhlo dne 12. května 2022 a vztahy mezi účastníky jako společníky a jednateli společnosti jsou napjaté již několik let beze změny. Dále odvolatel namítá, že formulace výroku III. usnesení soudu prvního stupně je neurčitá, protože předmět zákazu musí být dle právní praxe konkrétně a zcela určitě definován. Tomu tak však v tomto případě není. O návrhu na vydání předběžného opatření by měl soud rozhodovat spíše restriktivně, protože jde o výjimečný institut představující bezprostřední zásah do práv povinného bez možnosti odkladu v rámci přezkumu rozhodnutí. Odvolatel popírá, že by kdy činil organizační opatření, která by měla směřovat k bránění navrhovateli v přístupu do objektu, nebo že by mu zamezoval v přístupu k informacím, které je jako společník oprávněn získat. Z obsahu korespondence, z níž soud prvního stupně vycházel, je patrné, že navrhovatel uplatňuje právo na informace v extrémním rozsahu a šikanózním způsobem zjevně za účelem získat informace použitelné při svém vlastním podnikání, kterým společnosti konkuruje, tedy ve prospěch společnosti [právnická osoba]. Úprava poměrů, která byla předběžným opatřením nastavena, pak významně přesahuje rámec řízení ve věci samé. Odvolatel vnímá řízení ve věci samé tak, že mu navrhovatel vytýká výkon funkce jednatele v rozporu s povinností péče řádného hospodáře ve vztahu k obchodnímu vedení společnosti, tedy ve vztahu odvolatel – společnost, avšak předběžným opatřením jsou řešena údajně porušovaná práva navrhovatele jako jednatele a společníka společnosti, ochrana těchto práv ale není předmětem řízení o věci samé a lze jí dosáhnout prostřednictvím jiných právních institutů.

5. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 1 odst. 3, 4 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), aniž by nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 z. ř. s.], a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Řízení v dané věci je řízením v otázce týkající se právnické osoby dle § 85 písm. b) z. ř. s., a proto se podle § 1 odst. 3, 4 z. ř. s. podpůrně použije občanský soudní řád všude tam, kde příslušná otázka není řešena přímo v rámci z. ř. s.

6. Podle § 102 odst. 1 o. s. ř. je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření.

7. Podle § 102 odst. 3 o. s. ř. ve věcech příslušejících senátu nařídí předběžné opatření nebo zajistí důkaz senát; předseda senátu tak může učinit, jen je-li tu nebezpečí z prodlení. Ustanovení § 75, 75a, 75b, 75c, 76, 76c, 76d, 76e, 76f, 76g, § 77 odst. 1 písm. b) až d), § 77 odst. 2, § 77a a § 78 odst. 3 se použijí obdobně.

8. Podle § 75c odst. 1 písm. a) o. s. ř. nepostupoval-li podle § 75a odst. 1 nebo podle § 75b odst. 2, předseda senátu nařídí usnesením předběžné opatření, jestliže bude prokázáno, že je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, nebo že je tu obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, a jestliže budou alespoň osvědčeny skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením.

9. Pro nařízení předběžného opatření musí být prokázána potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků řízení nebo důvodná obava, že by výkon soudního rozhodnutí mohl být ohrožen, a alespoň osvědčeny skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením, jakož i to, že nařízení předběžného opatření musí být přiměřené okolnostem a zejména zásahu do práv a zájmů povinného z předběžného opatření.

10. Odvolací soud závěr soudu prvního stupně ve vztahu k výrokům I. a II. přezkoumávaného usnesení o tom, že je prokázána potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků (v poměru mezi navrhovatelem a odvolatelem), nesdílí. Navrhovatel totiž žádné konkrétní skutečnosti, které by tuto potřebu odůvodnily, netvrdí, a tyto nebyly soudem prvního stupně ani jinak zjištěny.

11. Vyjádřeno konkrétně, jednání odvolatele, v němž navrhovatel spatřuje porušení právních povinností (které jsou v příčinné souvislosti s povinnostmi uloženými v rámci výroků I. a II. usnesení soudu prvního stupně), mělo nastat dle tvrzení navrhovatele (obsažených v návrhu ve věci samé a v návrhu na nařízení předběžného opatření) nejpozději dne 12. května 2022. Aniž by však byly tvrzeny nebo vyšly najevo skutečnosti, z nichž by bylo zřejmé, že v poměrech navrhovatele existuje nezbytná potřeba (tj. potřeba, o jejímž splnění je třeba rozhodnout předběžným opatřením dle § 102 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě upravené v § 75c odst. 2 ve spojení s § 102 odst. 3 o. s. ř.) uložit odvolateli navržené povinnosti. Není tedy zřejmé, z jakého důvodu, a to právě i s přihlédnutím k tomu, že navrhovatel se domáhá vydání klíčů od objektu a umožnění přístupu do něj návrhem podaným u soudu až dne 14. září 2022 (zatímco přístup do objektu mu měl být odepřen dne 12. května 2022), má existovat potřeba uložit odvolateli navrhované povinnosti, oproti preferenci např. postupu, kdy navrhovatel jako jednatel společnosti sám svolá valnou hromadu společnosti s programem spočívajícím v rozhodnutí o odvolání odvolatele z funkce jednatele pro porušení povinnosti při výkonu této funkce [§ 181 odst. 1, § 173 odst. 1 písm. d) zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) /dále jen „z. o. k.“/] s tím, že v případě odvolání odvolatele z této funkce se vydání klíčů a přístupu do objektu bude domáhat po odvolateli standardním právním způsobem. V této souvislosti odvolatel tvrdí, že navrhovatel svojí funkci jednatele fakticky nikdy nevykonával, o obchodní vedení společnosti se nestaral, nezajímal a nezajišťoval je ani z části, aniž by opak vyplýval z obsahu spisu.

12. Ze zápisu o průběhu valné hromady svolané na den 12. května 2022, jímž argumentuje soud prvního stupně, nevyplývá, že by odvolatel navrhovatele nevpustil do objektu jednáním, kterým porušil právní povinnosti. Z jeho obsahu je zřejmé, že vstup byl odmítnut s odůvodněním, že toto právo navrhovateli nesvědčí, protože prostory, kam hodlal vstoupit, jsou pronajaty jinému subjektu. Nebylo nijak zjištěno ani tvrzeno, že by toto konstatování bylo nepravdivé. Neumožnění vstupu za této situace je (při absenci jiných zjištění) proto v souladu s § 14 a contrario, § 2201, § 2205 písm. c), § 2215 a § 10 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a nepředstavuje protiprávní jednání. Jiné jednání, jímž by odvolatel navrhovateli bránil ve vstupu do objektu, zjištěno nebylo.

13. Ustálené rozhodovací praxi odvolacího soudu pak odpovídá závěr, že potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků (§ 102 odst. 1 o. s. ř.) je třeba vždy posuzovat ve vztahu k předmětu řízení ve věci samé (vyjádřené např. v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 24. února 2020, sp. zn. 14 Cmo 423/2019, ze dne 1. března 2021, sp. zn. 6 Cmo 68/2021, či ze dne 23. dubna 2021, sp. zn. 7 Cmo 22/2021).

14. Domáhá-li se tak navrhovatel uložení uvedených povinností s argumentem, že je mu znemožňován přístup a zřízení nájemního práva k nemovitostem (objektu) v jeho spoluvlastnictví, jde o tvrzení významná pro spor ze spoluvlastnického vztahu (dle § 1126 an. o. z.), který však předmětem probíhající řízení ve věci samé není.

15. Odvolací soud proto předmětné usnesení soudu prvního stupně v rozsahu výroků I. a II. podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že se návrh na nařízení předběžného opatření zamítá [výrok I. usnesení].

16. Odvolání je důvodné i ve vztahu k výroku III. usnesení soudu prvního stupně.

17. Soudní praxe je ustálena v posouzení, že při požadavku na zdržení se něčeho [§ 76 odst. 1 písm. e), § 102 odst. 3 o. s. ř.] musí být obsahem výroku rozhodnutí soudu (návrhu na jeho vydání) konkrétně vymezená činnost, která se zakazuje (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu Slovenské republiky sp. zn. Cpj 59/71, publikované pod č. 65/72 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek, citované např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1485/2005, mutatis mutandis, které je dostupné, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu, na webových stránkách www.nsoud.cz). Požadavek navrhovatele není z hlediska určitosti odlišný od požadavku např. na uložení povinnosti zdržet se obtěžování žalobce vodou a tekutými odpady nad míru přiměřenou poměrům, který určitým, resp. vykonatelným shledán nebyl (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 14 Co 90/95, v: Právní rozhledy 1996, č. 10, s. 481–482, citované u § 261a, v: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009).

18. Požaduje-li tedy navrhovatel, aby byla odvolateli uložena povinnost zdržet se jakýchkoliv zásahů do práv navrhovatele při výkonu jeho jednatelského oprávnění a práv společníka společnosti, není objektivně zřejmé (určité), jaký je předmět této povinnosti.

19. V zájmu úplnosti lze dodat, že tento požadavek by nemohl obstát ani věcně, protože je zřejmé (§ 195 odst. 1 z. o. k.), že pokud má společnost dva jednatele, kteří netvoří kolektivní orgán (nic takového ze společenské smlouvy společnosti, založené ve sbírce listin, nevyplývá), pak rozhodnutí o obchodním vedení vyžaduje souhlas obou z nich (tato společenská smlouva jinak neurčuje). Uložení povinnosti v navrženém znění by pak mohlo znamenat (způsobit) i to, že odvolatel svá práva jednatele společnosti nemůže vůbec vykonávat, protože se musí plně řídit rozhodnutím navrhovatele (tj. zdržet se jakýchkoliv zásahů do práv navrhovatele jako jednatele), což je následek zcela neproporcionální tvrzením navrhovatele a skutečnostem soudem prvního stupně zjištěných. Obdobné platí i ve vztahu k povinnosti zdržet se jakýchkoliv zásahů do práv navrhovatele jako společníka, neboť je zcela neproporcionální, aby byl odvolatel nucen respektovat jakékoliv rozhodnutí navrhovatele učiněné v tomto postavení. Nařízení předběžného opatření by tedy zjevně neobstálo z hlediska principu proporcionality jakožto obecné zásady právní, ze které vyplývá požadavek na poměřování újmy, jež by mohla vzniknout navrhovateli nevyhověním jeho návrhu s újmou, jež by vznikla odvolateli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016, nebo ze dne 18. prosince 2018, sp. zn. 27 ICdo 62/2017).

20. Uzavírá se tak, že pokud by byl takto formulovaný návrh soudem akceptován, nebylo by zřejmé, co má být předmětem výkonu rozhodnutí, což zakládá neurčitost návrhu. Jelikož tuto neurčitost v rámci řízení o návrhu na vydání předběžného opatření postupem dle § 43 o. s. ř. odstraňovat nelze (§ 75a, § 102 odst. 3 o. s. ř.), soud prvního stupně předběžné opatření v rozsahu výroku III. nařídil nesprávně, neboť, nelze-li zjistit, jaké určité povinnosti mají být odvolateli uloženy a v jakém rozsahu mají být uloženy, resp. v jakém rozsahu je navrhovatel požaduje uložit, je namístě takový návrh odmítnout (§ 75a, § 102 odst. 3 o. s. ř.).

21. Odvolací soud proto předmětné usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že se návrh na nařízení předběžného opatření odmítá [výrok II.].